autor: Dušinka
Pohroma
Billova ruka se vznášela nad klikou dveří do třídy pana Kaulitze několik dlouhých vteřin, než posbíral odvahu znovu čelit svému učiteli. Zmáčkl kliku, otevřel dveře a obrnil se proti tomu, co mělo přijít.
„To je od vás hezké, že jste se k nám konečně připojil, pane Trümpere. Máte propustku?“ Zeptal se pan Kaulitz úsečným tónem, když se otočil ke svému opozdilému studentovi.
Se svěšenou hlavou se Bill doplahočil k tabuli a předal panu Kaulitzovi lístek. V zoufalé snaze se svému učiteli vyhnout málem hodinu vynechal, ale na poslední chvíli změnil názor. Už v tu chvíli se zpožděním Bill doběhl do oddělení umění a požádal paní Coleovou, aby mu napsala propustku. Pan Kaulitz vzhlédl od lístku a pozvedl obočí, a Bill se modlil, aby nevznesl žádnou námitku proti opodstatnění své omluvy. Technicky byla neplatná a zdálo se, že si to pan Kaulitz v hlavě poskládal dohromady, ale stejně přikývl.
„Prosím o odevzdání deníku, eseje a kopie Probuzení,“ instruoval ho pan Kaulitz.
Poté, co odložil na stůl své úkoly, se Bill sesunul na židli a položil si hlavu na paže. „Narovnejte se, pane Trümpere.“ Bill tiše zaklel, zvedl hlavu a poslal panu Kaulitzovi ten nezuboženější pohled, jaký jen dokázal zvládnout. V tu chvíli chtěl být kdekoliv jinde, jen ne tady, ale pan Kaulitz jen zavrtěl hlavou a otočil se. Bill se zašklebil a vložil si hlavu do dlaní. Budou věci mezi nimi už navždy rozpačité kvůli tomu polibku?
Ach bože, ten polibek, zasténal Bill v duchu. Včera se svým matkám vyhýbal jako čert kříži, protože věděl, že jinak by okamžitě všechno vyklopil. Celý večer rozvažoval nad smyslem toho polibku: co k němu pan Kaulitz cítil? Měl Bill raději zůstat, než utéct? A jak to bude teď? Měli by pokračovat v doučování? Mohli by pokračovat v doučování?
Bill během hodiny jen sotva dával pozor. Bylo pro něj obtížné předchozí večer i pouze dokončit tu esej; každý řádek, který napsal, mu pouze přivodil další vzpomínku na pana Kaulitze a jejich vzájemnou interakci. Bill považoval za zázrak, že tu esej vůbec dokončil. Naštěstí však měl už hotový svůj deník. Tak měl alespoň o jednu starost v hlavě méně, protože si byl jistý, že už tak má jeho hlava přeplněnou kapacitu.
Po pouhých několika minutách Bill našel před svým obličejem knihu. Zmateně zamrkal a uvědomil si, že student před ním mu ji podává. Bill se rozhlédl po třídě a viděl, že pan Kaulitz posílal knihy do každé řady, a tak od spolužáka rychle převzal tu svou. Jana Eyrová, četl Bill, a zašklebil se nad její tloušťkou. Uvažoval, kolik času na ni asi budou mít, a nakonec vytáhl osnovy a nalistoval první známkovací období. Na knihu měli dva týdny a budou z ní následně dva testy a esej. Bill málem práskl hlavou o lavici.
„Mám pro vás nazpět několik domácích úkolů a kvízů, a pak máte zbytek hodiny sami pro sebe. Pamatujte si, žádná práce na úkolech do jiných předmětů.“
Pan Kaulitz začal rozdávat každému studentovi svazek papírů, a Bill obživl. Byl čtecí den, to mohl zvládnout.
Když pan Kaulitz došel k Billově lavici, podal mu papíry a řekl: „Přijď za mnou, až se na tohle podíváš.“
Bill se mohl pouze zašklebit. Trhaně přikývl a podíval se místo toho na papíry; byla to sbírka všech jejich nedávných úkolů a testů, oznámkovaných a scvaknutých k sobě. Nevedl si příliš špatně; pan Kaulitz všechny jeho úkoly označil jako zkontrolované, až na jedno psací cvičení, které Bill nedokončil. To jedno na sobě mělo zamračeného smajlíka, a Bill potlačil pobavené zasmání. Nedělal si s tím příliš velké starosti; každý domácí úkol byl pouze za pět bodů, takže jeden chybějící mu nijak neublíží. Nakonec byly v balíčku tři testy: jeden na slovní zásobu, ve kterém Bill exceloval, a dva gramatické testy, ve kterých si Bill vedl dost chmurně. C ještě dokázal nějak zvládnout, ale to D bude bolet. A navíc ještě D mínus.
Bill uvažoval, jestli to bylo to, o čem s ním chtěl pan Kaulitz mluvit, zatímco vyklouzl ze své lavice a připojil se ke svému učiteli v přední části třídy. Pan Kaulitz vzhlédl od eseje – jeho eseje, povšiml si Bill – a zdrženlivě se usmál.
„Chtěl jsem s tebou mluvit o doučování,“ řekl pan Kaulitz tiše, jak se Bill posadil.
„Prostě v gramatice nejsem dobrý,“ přiznal Bill rezignovaně.
„Není to tak těžké, jen tomu musíš věnovat více času. Nahlédl jsem krátce do tvé eseje… to, co chceš říct, je dobré, ale tvoje gramatika rozhodně potřebuje zlepšit. Opravdu to může být úžasná věc, jakmile tomu přijdeš na kloub,“ ujistil ho pan Kaulitz, oči se mu přitom rozsvítily a Bill potlačil zahihňání. Nechte to na svém učiteli angličtiny, aby se dostal do euforie ohledně gramatiky. „Neříkej, že nejsi dobrý,“ pokračoval, a čím dále mluvil, tím více se zdál být sám sebou, „protože pak to začne být sebe-naplňující věštba. Já vím, že se to můžeš naučit… jen se tomu musíme více věnovat. Takže, byl bys ochotný zůstat tady dnes po vyučování? Já vím, že je pátek…“
„Oh, ehm, možná ne dneska, já mám… práci,“ zalhal, a cítil, jak mu zrudly konečky uší. Opravdu byl příšerný lhář. Popravdě, Bill nebyl připravený být s panem Kaulitzem zase o samotě, po tom, co se předchozího dne stalo. Hlavně proto, že neměl tušení, jak si to má vykládat. „V pondělí?“
„Okay, ale slib mi, že to budeš o víkendu trénovat?“ Pan Kaulitz na Billa s očekáváním pozvedl obočí, a Bill nedokázal setřást ten pocit, že se k němu pan Kaulitz chová spíš jako k dobrému kamarádovi, než ke studentovi. Něco na jeho postoji byla až trochu příliš přátelské. Ale zase, Billa by to nemělo překvapovat – přece jen, jeho učitel ho políbil.
On se mnou zatraceně flirtuje
, uvědomil si Bill. Flirtoval s Billem uprostřed hodiny. Jak měl na tohle odpovědět? Bylo okay flirtování oplácet? Billovi se pan Kaulitz líbil, to bylo definitivní, ale neměl tušení, jestli jeho city k němu byly vážné, a jestli ho měl jeho učitel upřímně rád, anebo jestli si jen rád zahrával s emocemi dospívajících kluků.
„Jasně,“ řekl Bill. „Určitě se budu učit. Díky.“
Jakmile se posadil, Bill nahlédl do Jany Eyrové, a už u druhého odstavce to nesnášel. Příliš mnoho slov a popisů; mátlo jej to. Každopádně neměl nic jiného na práci – kromě gramatiky, jo jasně – a tak se potýkal s několika prvními stránkami, dokud nezazvonilo. Se značnou úlevou odhodil tu bichli do svého batohu a odkráčel na němčinu na nějaké to lehké učení. Měl německé prarodiče, kteří se Billa jako dítě snažili německy naučit, a něco z toho mu v hlavě zůstalo, což mu dávalo výhodu nad zbytkem třídy. Mimoto, jeho učitelka učila šnečím tempem.
U oběda Andreas s Natálií probírali své plány na víkend; rozhodli se vyrazit do obchoďáku na slevy, a Bill odmítl jejich nabídku se k nim přidat, protože věděl, že se z honby za slevami stane honba za roztomilými dívkami. Sdělil jim svůj názor a navrhl, aby si po škole zašli na kávu, ale Natálie si stěžovala, že už je ze Starbucks unavená, a Andreas si stěžoval, že si Natálie stěžuje na všechno.
„Znám jiné místo,“ přerušil je Bill, než začali soutěžit o titul o Nejvíce rozčilujícího kamaráda. „Není to daleko, odvezu vás tam.“
„Jsem pro,“ zašvitořila Natálie.
„Já chci zmrzlinu,“ vložil se do toho Andreas, ne příliš nápomocně. Bill ho ignoroval.
Jakmile jim skončilo umění, všichni tři se nasedli do Billova auta – a pouze oni tři, poznamenal si pro sebe Bill šťastně. Obvykle když po škole někam šli, jejich celá spřátelená skupinka se pozvala vzájemně, a pak se všichni snažili nacpat do Billova mrňavého, starého sedanu. Avšak dnes to byli jen oni tři. Bill je vzal do kavárny, kterou mu ukázal pan Kaulitz, a společně se usadili v rohu, vzájemně od sebe ochutnávali své nápoje a povídali si o svých dnech.
„Hej, dívejte, kdo přišel!“ Prohlásila náhle Natálie po nějaké době, kdy už všem z jejich nápojů zbyla jen sedlina, a loktem Billa šťouchla do boku. Bill vzhlédl a málem se zadusil, když spatřil, kdo právě vešel.
„Jak dlouho už tady jsme?“ Dožadoval se Bill a vylovil svůj telefon, aby zkontroloval čas. Na displeji stálo 15:27 a Bill si v hlavě provedl krátký výpočet; jelikož opustili školu pozdě a čekali, než odjedou autobusy, nepřijeli ke kavárně dříve, než ve 14:30, což znamenalo, že už tam byli asi hodinu. To dávalo panu Kaulitzovi spoustu času to ve škole zabalit. Bill si měl uvědomit, že na svého učitele narazí – v pátky zůstával ve škole po vyučování jen málokdo, a pokud vzal pan Kaulitz Billa právě sem, nejspíš to znamenalo, že byl pravidelným zákazníkem.
„Ehm… budeš v pohodě?“ Zeptal se Andreas a šťouchl do Billa, který vzhlédl, jen aby našel oči pana Kaulitze přímo na sobě, jako by mu říkal: Tak práce, jo? „Máš někde být?“
Bill rychle odvrátil hlavu, jako by jej pohled jeho učitele spálil, a zvažoval své možnosti, ale ani zůstat na místě ani odejít se nezdálo být jako lepší nápad.
„No, to bylo divné,“ zamumlala si Natálie pod nosem, a začala sbírat svůj nepořádek. Očividně byli na odchodu.
„Co?“ Zeptal se Bill, oči měl rozšířené.
„Vy dva jste se na sebe podívali, ale ani jste si nemávli nebo něco. Trapááás.“ Vyslovila poslední slovo zpěvavým tónem.
„Jo… no, jak víte, tak mě po škole doučuje, a ehm, řekl jsem mu, že dneska nemůžu zůstat, protože mám práci.“ Bill ze sebe vynutil zasmání, a Andreas do něj znovu šťouchl.
„Dobrý, Bille. Myslíš, že bude naštvaný?“
„Ne, je v klidu…“ Řekl Bill, a následoval své přátele ke koši, kde vyhodili své odpadky. Bylo tam v tom toho však mnohem víc. Pan Kaulitz bude předpokládat, že se mu Bill vyhýbá kvůli tomu polibku… a byla to pravda.
Když opouštěli kavárnu, míjeli pana Kaulitze, který čekal u baru na svůj nápoj. Kývnul na Billa hlavou a řekl: „Už jsi v práci skončil, Bille?“ Jeho tón byl škádlivý, ale Billovi to znělo nuceně.
„Jo, no, ohledně toho…“ Bill se kousl do rtu a rozpačitě postával u dveří. Pan Kaulitz se zasmál.
„Ne, to je v pořádku. Rozumím, že budeš raději někde se svými přáteli, než aby ses učil gramatiku. Nemusíš lhát.“ Jeho slova Billa silně zasáhla, ačkoliv na povrchu byl jejich význam odpouštějící. Přál bych si, abys mi nelhal, říkal. Bolí to, že se mi vyhýbáš. „Pondělí stále platí?“ Už to znovu nedělej.
„Samozřejmě,“ řekl Bill, a mechanicky svému učiteli mávl, než vyběhl ze dveří, cítil zlost jak na sebe, tak i na pana Kaulitze. Na jednu stranu věděl, že pana Kaulitze ranil, ale na druhou stranu si nemyslel, že by měl pan Kaulitz právo jej za to vinit.
Navzdory prosbám svých kamarádů je Bill vysadil u jejich domovů, a zamířil domů. Už neměl náladu na nějaké poflakování. Měl toho v hlavě až příliš moc; příliš moc k přemýšlení.
Ten víkend se Bill ponořil do své umělecké práce a odložil úkoly stranou až do nedělního odpoledne, kdy si vzpomněl na svůj slib zapracovat na anglické gramatice. Díkybohu mu Karoline nabídla svou pomoc a prošla s ním všechny jeho dosavadní úkoly, které měl špatně, a vysvětlila mu, jak je opravit. Musel pracovat i během večeře, aby stihl všechno zadané učení i domácí úkoly, ale jeho matky jej nijak neplísnily za flákání. Nebyly posedlé jeho známkami a většinou jej nechávaly dělat si své vlastní věci, jen jej během té cesty popostrkovaly a dávaly mu rady. Bill si myslel, že právě ta velká svoboda mu pomohla vyvinout si dobré časové organizační schopnosti.
„Je to nádherné,“ poznamenala Simone, když Bill opatrně umisťoval své poslední dílo do složky. Začal s ním o víkendu a bral si jej do školy, aby jej v hodině umění dokončil. Nebyl si jistý, kolikátý kousek to byl; v posledním týdnu začal tolik projektů, že už je přestal počítat.
„Díky,“ zazubil se Bill a zapnul složku, než Simone objal. „Měj hezký den v práci, mám tě rád!“
„Ahoj Billi, taky tě mám ráda – a nezapomeň si svůj oběd!“ Simone si popotáhla kabelku výš na rameno a zamířila ke dveřím. „Jo, a prosím tě, sněz něco k snídani, Bille…“
„Sním, sním! Bože, mami, přijdeš pozdě do práce.“
„Dobře, čau.“
autor: Dušinka
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 20
Myslela som si ze ten, kto sa bude vyhybat opatovnemu stretnutiu bude Tom. Ale to nevadi. Bill na to doucovanie v pondelok bude musiet ist. A tak sa snad uz pozhovaraju. Rada by som vedela, aky plan ma Tom s Billom. Ze ci to s nim mysli vazne. 🙂 ach..velmi ma potesil tento diel.
A musim sa vam pochvalit dievcata. Dostala som od manzela pod stromcek krasny zapisnik. Tak snad nieco vytvorim a odhodlam sa to zverejnit. Pekny den prajem.
Pán Kaulitz si trochu na Billa nárokuje, ja úplne chápem že je Bill zmätený a snaží sa mu vyhýbať, potrebuje čas ale nech príliš dlho neotála, aby si pán Kaulitz nedohodol doučovanie s iným sexi študentom. Príhodu v kaviarni otitulovala Natalie úplne presne – "trapáááás" 😀
Začátek mě trochu vyděsil, protože jsem se lekla, že Tom bude na Billa odměřený, žádné doučování už nikdy nebude, a začne se k němu chovat ošklivě. Opak je ale pravdou a já jsem díky tomu jak jinak, než nadšená! Tom je prostě správný chlapík a je fajn, že Billův útěk nebere nijak špatně. Mně napadly všemožné scénáře, ale že to bude tak v pohodě, mě tedy nenapadlo. 😀 Moc se těším na jejich další doučování a na pokračování téhle skvělé povídky!
Tisíceré díky za překlad, Zuzu!
Tom akoby úplne zabudol na fakt, že Bill je jeho študent, ešte k tomu pyberťáj a on ho pobozkal a Bill tým pádom má právo byť zmätený a výstrašený a nemá veľmi chuť byť s ním osamote. Možno keď mu do dôjde, budú sa môcť pohnúť ďalej. Ďakujem za časť.
Bil je zmatený ani se mu nedivím Tom by mu měl říct proč mu tu pusu dal.