Můj svět, tvůj svět, náš svět 3.

autor: Kiki

Zakroutím hlavou, abych se vzpamatoval. To snad není možný. Co? No prostě všechno! Bill ve škole pořád sedí na místě, čmárá si něco na papíry a je do sebe děsně uzavřenej. Teď? On je v pohodě. Uvidíme, jak to půjde dál. Odtáhnu ho k nejbližší cukrárně. „Tak kterou?“

„Umm… Klasika… Vanilka a čoko.“ Rozhodnu. Vždycky si dávám tyhle dvě příchutě. Jsou moje nejoblíbenější.

„Okéj…“ přikývnu. „Jednou vanilku a čoko a taky jednou jablko a jahodu.“ Poručím prodavačce. Přikývne a hned nám to podává. Zaplatím a vyjdeme ven. „Chceš zkusit?“ nabídnu mu ještě před tím, než si líznu.

Vezmu si svou zmrzlinu a vejdeme ven. Nabídne mi. „Ne, díky, jsem alergickej na jablka,“ nakrčím nos. Závidím těm, co nejsou alergičtí na nic.

„Alergický? Uh, nezávidím.“ Líznu si. Budu si muset o něm pozjišťovat ještě víc…

„Jo, to nezáviď.“ Natáhnu k němu ruku se svou zmrzkou. „Chceš?“ zeptám se na oplátku. Taky jsem si ještě nelíznul.

„Ne, díky, to je dobrý. Vím, jak to chutná. Tady mají ty nejlepší zmrzliny.“ Mířím si to sednout na lavičku.

Sednu si vedle něj. „Proč seš takovej?“ zeptám se a vyhledám jeho pohled.

„Jakej?“ nechápavě si líznu zmrzky.

„Já nevím… prostě… před všemi se vytahuješ, jaká nejseš celebrita, a teď? Jseš naprosto v poho, Tome. Nechápu tě.“

Lhal bych, kdybych řekl, že mě tohle nezaskočilo. Za prvé, řekl mi jménem, a za druhé… řekl, že jsem v pohodě. „Já… nevím… Jsem prostě rád ve středu pozornosti.“ Řeknu popravdě.

„Aha, a teďka se nechováš jako blbec proto, že jsme tu sami a já ti věnuju pozornost, tak nemáš potřebu přitahovat další?“

„Nechovám se jako blbec!“ zamračím se a zavrčím. Tohle si ke mně ještě nikdo nedovolil.

„Ale jo, chováš. Nechováš se normálně. Tohle nejseš ty, Tome.“ Postavím se a upravím si popruh od pouzdra na kytaru. „Díky za zmrzku a měj se…“ tiše odejdu. Celkem mě mrzí, že na mě tak vyjel, ale já měl prostě pravdu, za tím si stojím. Přejdu přes silnici a jdu lesíkem domů. Zbytečně to obcházím, ale aspoň mám jistotu, že za mnou někdo nejde… vlastně… Kdo by šel? Uh, né, nechci se litovat! Nemám proč! Chci takovej život.

Nechápavě za ním hledím. Jak to nejsem já? Ať mi to vysvětlí! No, zejtra bude mít šanci… ve škole… jo, odchytím si ho a bude to. Dolížu zmrzku a vydám se domů. Raději, nebo tu potkám ještě někoho dalšího… i když… za Trümperem jsem šel sám. Chtěl jsem, ani nevím proč…

Naštvaně dojdu domů. Blbej Kaulitz! Doteď jsem měl dobrou náladu. Kytaru položím na postel, na kterou si taky sednu. Vytáhnu ji z pouzdra a prohlížím si ji. Je nádherná… Začnu si na ni brnkat. Umm… nejde mi to. Chtělo by to nějakýho učitele. A sakra dobrýho. Po několika hodinách mě to přestane bavit. Nedaří se mi! Položím ji do kouta a jdu si pro Bravíčko s gumídkama. Obojí rozbalím, sednu k televizi, kterou zapnu a pročítám si časopis. Taky se krmím tou úžasnou sladkostí. Miluju toho, kdo to vymyslel. Nejlepší jsou ty červený a oranžový… Tohle je můj program až do večera. Koukání na televizi. V devět ji vypnu a přemístím se do pokoje. Nachystám si věci, budíka a zalezu do koupelny, kde začnu svůj večerní rituál. Za hodinu vylezu a zalezu do postele. Zachumlám se do peřiny a po chvíli usnu. Zítra musím pro svý malinký štěňátko… Scottyho. Oh, těším se na něj…

Před spaním jsem musel myslet na Trümpera a jeho slova… jak, nejsem to já? Nechápu jeho slova. Musím na to přijít. Nasadil mi do hlavy moc velkýho brouka. Pořádně se přikryju, strčím sluchátka do uší a za chvíli je po mně. Vytuhnu.

Vzbudí mě ten otravnej budík. Nesnáším ho. Nejraději bych z mobilu vymazal něco tak… pitomého. Jenže to asi nejde. Jak bych pak vstával? Nijak, nejraději bych byl pořád v posteli a ani se nehnul. Mám na to vše jendvě hodiny. Vyhrabu se z postele a vytáhnu si čisté věci, které si s sebou vezmu do koupelny. Shodím ze sebe boxerky a skočím pod sprchu. Za čtvrt hodiny vylezu i s umytou hlavou, kterou si vyfénuju a nalíčím se. Oblíknu na sebe připravené věci a vytvaruju si vlasy. Ještě mám čtvrt hodiny na snídani. Udělám si müsli. Miluju to. Hodím to do sebe, bágl přes záda a jde se. Všechno jsem stihl. No, za ty roky… kdo by ne, že? Přijdu ke škole a koho tam nevidím. Ano, koho jinýho než Kaulitze se svou partičkou.