Chaos 6.

Konečně byl pátek. Z reproduktorů hrála hlasitá hudba, všude kolem tančili mladí lidé. To, že se sem tam rozbilo něco vyšší hodnoty, nebylo nic zvláštního. Stávalo se to na každé takové party. Bill se pořád díval na svoje hodinky, aby zkontroloval čas. V jedné ruce držel kelímek s pitím a postával v blízkosti vchodových dveří, aby mu nic neuteklo.

„Děje se něco? Je ta party… špatná?“ zeptal se Andreas a postavil se vedle kamaráda. Opřel se o jeho rameno a pohlédl na něj. Byl hostitel. Pokud si jeho nejlepší kamarád myslel, že je jeho party propadák, totálně to posral. Všiml si, že se Bill stranil všech ostatních a nebavil se. Možná ho něco trápilo?
„Ne, party je v pohodě. Jen tu na někoho čekám.“
Dobře, to to vysvětlovalo.
„Bille, já bych ale řekl, že jsem pozval všechny,“ povytáhl Andreas obočí. Přemýšlel, jestli nakonec na někoho nezapomněl.
„Neznáš ho,“ zakroutil hlavou Bill a upil ze svého drinku.
„Neznám? A jak je možné, že ty ho znáš? Kdo to je?“
„Tady je, přišel!“ vykřikl Bill nadšeně. Vrazil Andreasovi svůj kelímek a šel rychle ke dveřím.

Andreas toho kluka hned poznal. Znal ho. Poznal v něm toho gangstera, od kterého kupovali s Billem před nedávnem kokain. Počkat, cože? K čertu, co Bill dělal s drogovým dealerem? Byl si jistý, že drogy nebral, tak co to mělo znamenat? Kdyby to jen věděl, nikdy by Billovi nedovolil, aby ho pozval. Nechtěl mít u sebe doma takovéhle lidi. Rozhodně si bude muset s kamarádem později promluvit.

„Přišel jsi!“ usmál se Bill široce na svého hosta.
„Řekl jsem, že přijdu,“ Tom si poupravil čepici. „Takže… kde je nějaká zábava?“
„Pojď se mnou.“ Bill opět chytil Toma za ruku a ten se nechal vést. Pořád mu připadalo divné držet se za ruku s jiným mužem, musel ale uznat, že se mu to začínalo líbit.
„Jak je na tom čelo?“ zeptal se Bill.
„Je to lepší,“ pokrčil rameny Tom. Sundal si čepici, aby ukázal Billovi zranění. „Mám tam pár stehů. Nakonec jsem stejně musel do nemocnice,“ ušklíbl se. Bill mu věnoval soucitný úsměv.

Byla už téměř půlnoc. Chlapci si celou dobu vyprávěli, vypadalo to, že jejich rozhovor nikdy ani neskončí. Dobře se bavili, povídali si, smáli se hloupým komentářům, které měli někteří Billovi spolužáci. Vsadili se, kdo vypije víc panáků tequilly. Bill se vzdal hned po třetím s omluvou, že je tahle tequilla až moc silná. Nicméně Tom pokračoval dál, dokonce dopil i Billovy panáky. Jejich osobnosti si perfektně sedly. Vtipkovali o tom, že se vzájemně hodí do bazénu. K tomu ale nedošlo, protože část mozku, která se ještě nekoupala v alkoholu, jim to nedovolovala.
Bill se zvedl ze sedačky, kterou s Tomem sdíleli. Potřeboval si odskočit. Když se vrátil zpátky, Toma nenašel. Zmizel. Možná, že odešel? Šel ven, aby se po něm podíval. Rozhlížel se kolem sebe, když v tom slyšel, jak Andreas volá jeho jméno. Otočil se na něj a vytáhl obočí. Co po něm kamarád mohl chtít?

„Bille, tvůj host je úplně na sračky! Je na ulici. Na střeše Stevova auta!“
„Cože?“ Bill chvilku přemýšlel, jestli bylo vhodné se smát, nebo se měl raději udržet.
„Prosím, jdi za ním a dostaň ho dolů. Je směšný. Proč jsi vůbec ke mně domů přitáhl něco takového?“
Něco takového? Billův výraz povadl. Cítil z Andreasovy strany zradu. Pokud tedy neměl kamarády jako Andreas, což byli bohatí, rozmazlení teenageři, nebyli mezi jejich partou vítaní? Otočil se na patě a šel zpátky dovnitř. Proběhl domem, aby se dostal ven a mohl se přesvědčit o tom, co mu Andreas řekl. A opravdu. Na střeše jednoho z aut stál Tom, zpíval a v ruce měl plechovku s pivem.
„Bože, co to, kurva, dělá?“ slyšel jednu z dívek, která patřila k Tomovu publiku.
Tom balancoval na autě a Bill byl k smrti vyděšený. Bál se, že spadne a poškodí si mozek nebo tak něco. Odstrčil pár lidí kolem sebe, kteří se jen bavili tím, co viděli, a nesnažili se Tomovi pomoct dostat se dolů.
„Jsem na lodi! Jsem na lodi! Jsem vládce světa a jsem na lodi! Jak Leooooo!“ plácal páté přes deváté Tom. Houpal se zepředu dozadu, jako kdyby opravdu plul po oceánu. „Wohouuu!“

Bill se konečně dostal k autu. Natáhl k Tomovi ruku, snažil se ho chytit. Bohužel neúspěšně. Tom se pořád houpal, aniž by se na něj podíval.
„Tome!“ zakřičel na něj. „Nejsi na lodi a nejsi ani vládce světa! Slez dolů!“
„Neee!“ zaúpěl copánkatý muž. Podíval se dolů, aby zjistil, kdo na něj volá. Ruku, která se k němu natahovala, poznával. Na chvíli na ni jen zíral, než se sehnul a neobratně se jí chytil. Hned na to ztratil balanc a spadl na zem. Samozřejmě, že Billa vzal s sebou, a teď na něm ležel. Jakmile celé jeho představení skončilo, diváci se otočili a nechali chlapce na trávníku o samotě.
„No tak, Tome. Zvedej se,“ řekl Bill. Snažil se Toma ze sebe sundat, ten se ale ani nepohnul. „Tome?“
„Neopouštěj mě, mami,“ zamumlal Tom a posadil se na kolena. Chytil lem Billova trička a pohrával si s ním. Billovy oči se překvapením rozšířily. Na malý okamžik si myslel, že schytá od Toma ránu, místo toho se ale sklonil zpátky a položil si hlavu na Billovo rameno. „Proč?“ zašeptal.
„Tome, nic se neděje. Všechno je v pohodě,“ zašeptal mu Bill do ucha. Nebyl si úplně jistý, co by měl dělat. Nevěděl, o čem Tom mluvil, takže se ho jen snažil uklidnit tím, že mu přejížděl po zádech dlaní a vytvářel malé kroužky. Fungovalo to. Po chvíli Tom hluboce vydechl, zavřel oči a konečně se uklidnil.

„Tome?“ oslovil ho Bill starostlivě. Nic, žádná odpověď. Tom usnul. Nemohl ho tam takhle nechat. Vypadal tak zranitelně. Opuštěně. Vytáhl ho na nohy, přehodil si přes rameno jeho paži a snažil se ho donutit, aby alespoň trochu spolupracoval. Na to, jak byl Tom hubený, byl opravdu těžký. Černovlásek věděl, že se odsud musí dostat. Neobtěžoval se tím, že by se s někým rozloučil. Dotáhl Toma do svého auta a posadil ho na sedadlo spolujezdce. Věděl, že se musí o Toma postarat a pomoct mu. Jel na místo, které ho napadlo jako první. Jeho dům. Opět.

—

Sklo, které dopadlo na podlahu, Toma probudilo. Tom sebou neohrabaně škubnul a rozhlédl se kolem sebe. Ležel na bílém gauči. Na stejném bílém gauči, na kterém seděl před třemi dny. Vymrštil se do sedu a podíval se za sebe. Bill. Držel u ucha telefon, s někým diskutoval, měl oblečený červený saténový župan. Sklonil se, aby posbíral střepy a odhalil tak více kůže na stehnech. Tom dvakrát zamrkal, prohlížel si Billovo dokonalé tělo. Byla tady velká pravděpodobnost, že pod županem nemá žádné oblečení, takže byl dost možná úplně nahý.

„Panebože, Tome!“ zalapal po dechu Bill. Otočil se, tisknul si dlaň k místu, kde mu bilo srdce. Musel mít tep dvakrát tak vysoký, co normálně. Tom ho vyděsil.
Tom si promnul šíji, odkašlal si a snažil se vypadat úplně v pohodě, jako kdyby si ho tak okatě neprohlížel.
„Dobré ráno,“ zeširoka se na něj usmál. Tedy usmál… Snažil se o to. Potřeboval vyhnat všechny perverzní myšlenky, které se mu v hlavě tvořily. „Nechtěl jsem tě vylekat. Omlouvám se.“
„V pohodě. Jenom je moc brzo,“ nakrčil Bill nos a zíral na Toma. Úplně zapomněl na to, že v ruce držel telefon, stejně tak na to, že na druhé straně linky byl pořád člověk, se kterým se ještě před chvílí bavil.
„Haló? Pane? Jste tam? Haló?“
„Omlouvám se! To bude všechno, děkuju!“ odpověděl a hovor ukončil. Otočil se zpátky na Toma a pobaveně se usmál. „Měl by sis obléknout tričko. Je zima,“ mrknul.
Tomovi padla čelist. Bill s ním flirtoval! Když se ale zasmál, hodil se zpátky do klidu. „Svlékl jsi mě!“ naoko se rozčiloval.
„Oprava; pomohl jsem ti se svléknout, protože jsi nadával, že je ti horko.“
„Oh… To si nepamatuju. Udělal jsem něco… dalšího?“ zeptal se Tom s obavami v hlase. Možná radši ani nechtěl vědět, jestli řekl nebo udělal něco hloupého, za co by se musel stydět.
„Kromě toho, že jsi zpíval na střeše auta, o ničem jiném nevím.“
„No dobře, děkuju. Je vtipné, za jakých okolností vždycky skončím u tebe-“ zvonění jeho mobilu ho přerušilo. Podíval se na jméno volajícího a hovor hned přijal. „Čau Tony. Jo, budu tam. Samozřejmě. Uvidíme se později.“
„Jsi na odchodu? Objednal jsem nám snídani.“
Bill vypadal tak úchvatně. Tom nikdy nic takového neviděl. Nemohl mu odolat. Poškrábal se na hlavě a chvilku přemýšlel.
„Hádám, že se můžu ještě na chvilku zdržet.“

—

„Jdeš pozdě,“ zavrčel snědý muž.
„Tony, omlouvám se. Něco se stalo a-“ posadil se do křesla naproti němu.
„Byl jsem na tebe opravdu hodný, Tome. Pokud chceš, aby to tak zůstalo i nadále, plň moje rozkazy. Tohle je poprvé a naposledy, co jsi něco takového udělal. Rozuměl jsi?“ přerušil ho Tony. Típnul cigaretu v popelníku, který měl na stole, a zhoupnul se ve svém křesle. „To, že jsi můj oblíbenec, neznamená, že se můžeš chovat takhle, jak se chováš.“
„Už se to nestane,“ přísahal Tom.
„Skvělé. Teď konečně můžeme přejít k věci… Tady,“ Tony mu podal žlutou obálku a poslal ho pryč ze svojí kanceláře. Po jejich malé hádce ho momentálně nechtěl vidět déle, než bylo nutné. Nebyl na něj naštvaný, pouze ho varoval. Věděl, že se to už nikdy nestane.

Anthony ‚Tony‘ Truax byl šéfem nejsilnějšího gangu ve městě. Jejich gang měl na svědomí loupežná přepadení, krádeže, prodej drog a vraždy na zakázku. Do města přišli před čtyřmi lety. Nesčetněkrát se stěhovali. Vyhýbali se tím tomu, aby je dopadli. Každý člen gangu byl pečlivě vybrán a dělal to, v čem byl nejlepší. Tom byl na pozici, na které si vydělal nejvíce peněz, ale zároveň to byla nejnebezpečnější pozice z celého gangu.
Tohle tedy bylo ono. Tomovo pracoviště.

autor: Aster

original