autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
„Vypadněte oba,“ řekne nám Robert. „Ještě jeden průser, Trümpere, a letíš.“
Pokud něco Bill chce ještě říct, má smůlu. Rychle ho vezmu za ruku a odvleču ho z kanceláře. Prásknu za námi dveřmi. Bill jen šokovaně oddechne a rozejde se se mnou po chodbě, na konci se ale zastaví a opře se o zeď. Postavím se vedle něj a jen ho chvíli pozoruji, přičemž se snažím uklidnit. Pak si ale uvědomím, co jsem tam řekl.
„Promiň, že jsem o tobě řekl, že jsi moje děvka. Už jsem nevěděl, co říct, aby tě nechal být,“ omluvím se mu. Nechci, aby byl naštvaný. Nemyslel jsem to tak. Podívá se na mě skleněnýma očima a nasucho polkne.
„Já ti děkuju. Ale už to nikdy… nikdy nedělej. Nechci, aby ti ublížil.“
„Jsem si jistý, že pokud by v té situaci opravdu někdo někomu ublížil, tak bych ho já zastřelil. O tom nepochybuj,“ povzdechnu. Sice se mi to říká těžko, ale je to pravda. Nechci být sakra žádný vrah. Vím, jak to zní bizardně, ale… je to bohužel pravda.
„Zabil bys dalšího člověka a on ti za to nestojí. Stejně tak, jako já tobě,“ hlesne a odvrátí se ode mě. Je rozechvělý. Nic na to neřeknu. Nevím co.
„Děkuju,“ otočí se po chvilce ke mně a koukne se mi do očí.
„Není zač,“ přikývnu tiše a sleduji zem.
Jsem z toho celý nějak mimo. Bill si myslí, že mi za to nestojí. Já si myslím opak, ale nevím důvod. Navíc si dělám starosti z toho, co Bill slyšel od Roberta. Robert o mě opravdu řekl hnusné věci a nejhorší na nich je to, že jsou skutečné. Nevím, co si myslet a co dělat. Jsem opravdu asi nějaká zrůda, co jen zabíjí a vyžívá se v tom. Bill mě musí už nesnášet. Sám se nesnáším. Nedokážu s tímhle žít. Zabil jsem několik lidí a dokážu v noci spát. To není normální. Já nejsem normální. Jsem vrah.
Bill si pomalu stoupne přede mě. „Ať je to, jak to je. Ať se mezi námi děje cokoli, nechci jen, aby se ti kvůli mně něco stalo… Nikdy.“
„Nic takového ti slibovat nebudu,“ zašeptám. Chci se mu podívat do očí, ale svědomí mi to nedovolí. Takže nakonec pohled zabodnu ještě víc do země. Kdyby to bylo možné, už jsem se prokopal až na druhou stranu zeměkoule. Nedokážu se mu dívat do očí. Ne po tom všem, co o mně slyšel. Ne po tom, co poznal mé druhé já. Ale on mi zvedne hlavu.
„Uvědom si, co říkal. A v tomhle měl pravdu. Ty máš na lepší. Navíc to, co se děje… Já-já to ani neumím pořádně popsat,“ zakroutí hlavičkou. „Neuhýbej mi pohledem,“ šeptne. Neposlechnu ho a jen povzdechnu.Nejlepší by bylo, kdybych šel. Aspoň se vyvarujeme zbytečným kecům.
„Promiň. Za všechno,“ políbí mě na tvář a po druhé tváři mi přejede palcem levé ruky.
„Měl bych už jít,“ řeknu tiše, ale ani se od něj nehnu. Zůstanu tak blízko, jak to jenom jde. Najednou mě popadne zvláštní potřeba, aby mě objal. Nikdy jsem neměl potřebu, aby mě někdo objímal. Jenom jako dítě. Ale to mu neřeknu.
„Já vím. Já také,“ kývne hlavou. Očividně se ani jemu nechce. Zavřu oči a ztěžka vydechnu. V krku se mi začne dělat podivný knedlík, že se nemůžu ani pořádně nadechnout.
„Tomi,“ pošeptá a trošku se ke mně přitiskne. Jen trošku uhnu hlavou, ale oči nechám zavřené. Byla by ostuda, kdyby viděl, že se mi chce brečet.
Vím dobře, že bych od něj měl napořád odejít. On by tu měl dál pracovat jako striptér a ostatní by s ním měli zacházet jako s kusem hadru… jako se všemi tady. Já bych měl odletět tak daleko, jak to jenom jde. Ale nedokážu se přinutit. Jenomže to tak bude nejlepší. Jsem odporná zrůda. Robert štěkne, abych někoho oddělal, tak já poslušně jdu a udělám to. Jako naprogramovaný robot. Ale mám jinou možnost? Už jednou jsem se pokoušel odejít, ale stejně mě to znovu během týdne dostihlo. Od téhle práce se nedá odejít. Jenomže… nechci takhle žít. Už nechci.
Najednou mě probere Billův melodický hlas.
„Sice tě znám tak moc krátce, ale stejně mám pocit, že se opět objevilo něco, co mě dostává zpět. Objevil ses ty. A já jsem za to nesmírně rád. S tebou se cítím… dobře. Jsem to já. A chci ti něco říct. Vysměj se tomu, klidně se na mě vykašli, ale pamatuj si to. Mám tě rád,“ pošeptá potichu a otře se mi rty o tvář. Ne, ne, ne, Bille, ne. Snažím si poslepu najít jeho rty. Když je konečně najdu, jemně se do nich vpiji. Vydechnu a pravou rukou ho pohladím po tváři. Proč jsem si nikdy nevšiml, jak má měkké a jemné rty? Celý tak sladce voní… Bože, Tome, ne, to ne. Bill trhaně oddechne a trošku nasaje můj dolní ret. Chci si ho přitáhnout a začít ho líbat. Každá buňka v mém těle si přeje, aby se ke mně natiskl a já se dotýkal jeho nahé pokožky. Tohle ne. Tohle se nesmí stát. Už to zašlo moc daleko. Nedovolím, aby se stalo něco dalšího. Musím pryč, daleko od něj. Odtrhnu se a tiše mu vydechnu na tvář. Otevřu oči a podívám se přímo před sebe do jeho čokolád. Začnu se pomalu ale jistě utápět. Nemůžu se dostat až na konec. A i kdybych se dostal, co by bylo dál? Co bych tam viděl? Co on vidí u mě? Vidí mé pravé já, ne toho vraha, tu odpornou zrůdu ve mně, kterou od srdce nesnáším. On nemá žádné další osoby. On je… přirozený a tak… dokonalý.
Zahlédnu, jak pootevře rty. Ani na okamžik neuhne pohledem. „Děkuju,“ pošeptá. Sjedu mu prstem po hebké tváři a polknu, abych byl schopný mluvit přes ten knedlík v krku.
„Promiň mi to všechno,“ šeptnu a pomalu se postavím na špičky. „Dávej na sebe pozor. Robert tě teď bude nejspíš nějakou dobu hlídat.“ Vtisknu mu malý polibek na čelo a opět dostoupnu na paty.
„Takhle nemluv. Nemám ti co promíjet. A navíc, říkáš to jako bys… tu se mnou už nebyl. Jako bych tě už neměl vidět. A na tuhle myšlenku jsem nechtěl pomyslet od prvního okamžiku, co jsem tě viděl.“ Proč to bolí? Takováhle slova přece nemají bolet. Ne někoho, jako jsem já.
„Měj se,“ odstoupím od něj, naposled se mu podívám do očí a rozejdu se pryč z chodby.
„Tome,“ rozeběhne se za mnou. Bille, běž sakra pryč. Ustanu na místě, ale neotočím se. Ihned ke mně doběhne a stoupne si přede mě.
„Tohle mi nedělej, prosím,“ vzlykne. Ne, prosím, ať nebrečí. Nemůžu se na to dívat.
„Nebreč. Nemáš důvod,“ pokusím se vynutit nějaký chabý úsměv a pohladím ho po tváři.
„Nehraj na mě, že je to ok. Důvod mám… Záleží mi na tobě, zatraceně záleží,“ šeptá. Mlč už, sakra! Promnu si spánky a na chvíli zavřu oči. Brzy mi exploduje hlava. Musím si vzít ihned prášky.
„Běž raději tancovat, ať nemáš zbytečné problémy, dobře? Já pojedu domů a vyspím se. Ty potom taky. Všechno bude ok…“ řeknu potichu.
„Drž se. Dávej na sebe pozor, hm?“ řekne jen tiše a sklopí oči. Přejede mi rukou po paži a pak se otočí k odchodu. Chci ho zastavit, chci ho políbit, chci ho obejmout. Ale nechám ho jít. Během chvilky se mi ztratí z dohledu.
Dojdu na bar, řeknu Harrymu o panáka vodky. Když mi ji nalije, zapiji s ní prášky, i když se to nesmí. Moc to neřeším. Objednám si ještě další čtyři a jen tak tam na baru tiše popíjím. Stále mám nutkání otočit se a ohlédnout se po Billovi, jak si vede a zda-li je v pořádku, ale vždy se včas zastavím. Už nikdy víc.
Když dopiji, zaplatím Harrymu a pak mu dám 500€, aby je předal Billovi. Pak se nějak odmotám z klubu, nasednu do auta a vyjedu.
BILL
Snažil jsem se tancovat, snažil jsem se vnímat hudbu, snažil jsem se nemyslet na to, co se stalo, nemyslet na Toma. Ale nešlo to. Neustále se mi honilo hlavou každičké slovo, které řekl. Pořád jsem na sobě cítil každičký jeho dotek, polibek, pohlazení. Opravdu nevím, co si myslet. Alespoň z jeho slov si momentálně nedokážu být jistý ničím. Jednou mě líbá, podruhé mě od sebe odtahuje a loučí se se mnou, a nakonec mě utěšuje? Jednu chvilku je tak něžný a chtivý. Dožaduje se mě stejně tak, jako já jeho. A najednou mě u sebe nechce a brání se. Snaží se ukázat, jak tuhle situaci perfektně zvládá, ale opak je pravdou. Nezvládá to a je to vidět. Ale čím to sakra je? Dělám to snad já? Zřejmě bych se od něj měl vzdálit. A nechat ho být. Ubližuji mu.
Po zbytek večera jsem ho už neviděl. Zřejmě se někam vypařil, protože ani Harry nevěděl, kde je. Skončil jsem až pozdě. Bylo už skoro ráno, když jsme zavírali. Byl jsem unavený. Jak fyzicky tak psychicky. Dnešní noc byla opravdu vyčerpávající. Když jsme s Harrym trošku uklízeli, požádal mě, abych s ním šel ještě na bar. Tak jsem tedy šel. Nakonec mi podal 500€ se slovy: „To ti tu nechal Tom.“ Zůstal jsem na něj jen koukat. Nechápal jsem to. Proč to zase udělal? K čemu mi jsou platné peníze, když tu nemám jeho, hm? K ničemu. Harryho jsem nakonec požádal, aby to uschoval a Tomovi to dal. Opravdu jsem nechtěl jeho peníze.
Myšlenka, kterou jsem tolik nenáviděl a tolik jsem si ji snažil nepřipouštět, ovšem přišla na mou mysl a nejen to. Stala se realitou. Tom se tu dva týdny neukázal. Skoro denně jsem chodil za Harrym a ptal se, ale ani on nic nevěděl. Nikdo o něm nic nevěděl. Možná jen Robert a toho se opravdu ptát nebudu. Myslím, že při první příležitosti by mě ukamenoval.
Měl jsem o něj strach. Utápěl jsem se v tom den co den, noc co noc. Nedokázal jsem ani pořádně pracovat. Dívat se na mě musela být pěkná nuda. Jeden den jsem dokonce nešel ani do práce. Prostě to nešlo. Momentálně mě nezajímalo nic jiného než-li Tom. Nepotřeboval jsem znát důvod. Vědět, kde přesně je a co dělá. Potřeboval jsem vědět, že žije, že je v pořádku. Ale ani téhle, pro mě životně důležité informace, se mi nedostávalo.
I přesto, jak jsem tyhle časy nenáviděl, bylo na nich něco dobrého. Hodně jsem přemýšlel. Ale došel jsem k tolika závěrům, že jsem ani nevěděl, který z nich si vybrat jako ten správný. Ale pár věcmi jsem si byl jistý, a to naprosto. Na Tomovi mi záleží víc, než by mělo. Mám ho rád, moc rád. A táhne mě to k němu víc, než je zdrávo. Když jsem s ním, jsem to jednoduše já. Cítím se jako Bill, nejen jako děvka. Dodává mi tak zvláštní pocit, hezký pocit. Občas se tomu musím smát. Skoro ho neznám, ale připadám si jako beznadějně zamilovaný puberťák. Vždycky, když je mi na blízku, cítím ten příjemný pocit v břiše a podbřišku. To on mě nutí jít dál. Nezabalit to tady. Bez něj jsem sám, nejsem nikdo. Vyvolává ve mně tak dobrý pocit. Jen nevím, zda jsem já ten, kdo tohle všechno, nebo alespoň něco podobného, dělá jemu… jestli v něm já tohle vyvolávám a probouzím. Moc bych si to přál. Ale mám pocit, že to zůstane navždy jen snem. Řekl mi to na rovinu – není gay. Je na holky. OK. Když je ale na holky, proč se se mnou líbá a dotýká se mě? Proč je ještě ke všemu potom tolik vzrušený? Vzrušuji ho snad?
Utekly dva týdny a nic se nezměnilo. Toma jsem neviděl, neslyšel jsem o něm jediné slovo. Navíc jsem neměl jediný den volna. Dnes ještě byla znovu oblíbená „akce“ pana šéfa a já musel přijít dřív. Nenáviděl jsem to tady. Proč jsem Toma nemohl poznat někde v obchodě, restauraci, autobuse nebo na ulici? Proč zrovna tady?
Večer probíhal zatím celkem klidně. Až po desáté hodině večer se tu strhla trošku větší bitka před mým podiem. Ale nijak jsem to nevnímal. Snažil jsem si představovat, že Tom je pod podiem a dívá se na mě. Trošku mě to uklidňovalo. Necítil jsem se tak špatně. Ale když jsem otevřel oči, můj sen se rozplynul rychleji, než jsem očekával. Pod podiem stála banda opilých, nadržených a nechutných chlapů a žádali si mě.
Ale z mého filozofování o těchhle osobnostech mě vyrušila Carol.
„Bille,“ křikla po mně, abych ji vůbec slyšel. Hned na to jsem slezl z podia a šel k ní zadem.
„Co se děje?“ zeptám se.
„Někdo si tě žádá na pokoj. Nevím, kdo to je, prostě jako vždy jsem to měla jen vyřídit. Je to pokoj číslo 8. Tak se běž osprchovat a běž tam.“
„Ale Carol,…“ nestačím to ani doříct a už je zase pryč. Sakra! Tak se raději otočím a rozejdu se směrem k šatnám. Vezmu si čisté věci na převlečení. Spíš jeden z mnoha oblečků, a jdu do sprch. V rychlosti se osprchuji, upravím, převléknu a rozejdu se směrem k pokojům. Jsem nervózní. Mám strach, kdo tam bude. Co si bude přát a jak to zase dopadne. Co když tam bude čekat rovnou Robert? To je jako vstupenka do rakve.
Když dojdu k pokoji č. 8, zhluboka se nadechnu. Bille, uklidni se sakra. Je to tvoje práce, tak makej!
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Že tam bude Tom, že jo? (Trošku jsem se nechala unést, no. 🙂 Ale Tomovi myšlenky mě udivují, to si myslí, že jen tak zapomene? To je vůl. Já tuhle povídku vážně miluju, vždycky se těším hned na další.
Oh, jsem strašně zěvdavá, Kdo to na tom pokoji bude 🙂
Napadnul mě i Tom, ale to asi ne 😀
Moc se těším na další díl 🙂
aaaa neeeee!To snad nemyslíš vážne? ja umrem,kokos! tak takto napäto to skončí…prosím,nech je tam Tom 🙂
Trochu mě vyděsilo to, že Tom nasednul do auta s alkoholem v krvi, ale jak to vypadá, asi dojel. Respektive v to pevně doufám, i když se dlouho neukázal. Tím samozřejmě myslím, že by byl v nemocnici. Kdyby byl totiž KO, povídka by zřejmě už nepokračovala – neumím si představit jak… x)
Každopádně doufám, že na tom pokoji bude čekat na Billa on! 🙂
Tak honem rychle dál! ♥
To bude určitě Tom. 😀
nádhernej díl:)tentokrát hoodně smutnej ale doufám, že tam na něho čeká Tom a všechno bude zase dobrý:D
těšim se na pokračování:):)
no,tak buď v pokoji bude Tom,v což doufám moc a moc a moc, a nebo… Robert? Sergejevič? nevím, nikdo jiný mě nenapadá, ale chci tam Toma,jasný??? 🙂
Nech je v tej izbe Tom prosím, nech Bill može byť štastný, naozaj si to zaslúži.
myslím si že by tam mohl bát Tom,snad jo… xDD tak to ať už je příští díl xDD
MUSI TO BY5 TOM LEBO SA NEHRAM!!!! a je to veľkým preto , ebo to myslím vážne! 😀
to bylo takové smutné… 🙁 už aby se konečně nějak oba probudili a začali se sebou něco dělat. dát výpověď a začít znova. každý na to má právo a oni by to určitě zvládli. jen už žádný blbiny. zaslouží si happyend. 🙂
Jsem tak zvědavá a napjatá kto to bude!!!!AAAAAAAAAAAA!!!!!Honem dál vole…..nevím se dočkat!!!!SUPR povídka!!!
Konečně jsem se dočkala dalšího dílku a zase si budu muset počkat…:( Něco mi říká, že to bude náš Princ….:) ale nechme se překvapit….:) Tyhle dílky by měly být delší…:) stávám se na té povídce závislá…:)
Jestli to nebude Tom, tak tady všichni zkolabujem, takže to musí být Tom! 😀
Miluju to ♥
Ještě, že dneska bude další díl, jinak bych umřela. Bude to Tom, vím to jistě, protože jestli ne, bude se mi to číst těžko. Už aby tady byla dvanáctka, jinak to nevydržím ♥ Je to úžasný příběh ♥
Panebože… Musí tam být Tom!!! Prostě musí!!! A jestli nebude… :(( Prosím…..
souhlasim s tvrzenim že to musí bejt Tom protože jestli ne…:( prostě musí!