Alles wird gut 14.

autor: Sandra Trümper

Marný pokus, který Toma rozhodí

Za normálních okolností Tom rozhovory s redaktorkami miloval. Mohl si dovolit flirtovat s každou, nezáleželo na tom, jestli je starší nebo mladší. Tentokrát ho ale blonďatá redaktorka vyloženě rozčilovala. A byl si téměř jistý, že s tím vůbec nemá co dělat fakt, že tý ženský je asi tak třicet, což je věk, který zhruba odpovídá tomu Anisovu.

„Ale já si nemyslím, že to je překvapující,“ raději obrátil svou pozornost zpátky na svého přítele. Anis mluvil hodně vášnivě, ovšem jeho oči byly klidné. A jeho koleno bylo natisknuto na to Tomovo, což mladšího chlapce velmi uklidňovalo. „Je mi tři a třicet, to je nejvyšší čas se usadit.“

„To jistě, ale přece jen, jeden by čekal, že člověk, který vás zkrotí, donutí se usadit, bude… no, ehm… Vypadat jinak,“ Tom nespokojeně našpulil rty a po vážené paní střelil nevraživým pohledem. Neušlo mu, jak se ona dáma naklonila blíž k Anisovi, aby arab měl ten nejlepší výhled do jejího výstřihu. Opovrživě přejel celé její tělo pohledem, a pak se zase otočil na Anise. Zarazil ho pobavený pohled, kterým ho Anis, jak si domyslel, celou dobu propaloval. Sklopil pohled, cítil se zahanbeně. Počítal s tím, že Anis bude svůj pohled věnovat té blonďatý koze. A teď mu bylo líto, že mu podvědomě nevěřil.

„Nedokážu si představit nikoho perfektnějšího,“ odpověděl jednoduše Anis a obrátil svůj zrak na redaktorku. Pohledem však nesklouzl níž než k jejím očím. Dekolt si stihl prohlédnout již dřív a, upřímně, nijak ho neuchvátil.

„Nijak to neupřesníte?“ mrkla na něj a olízla si rty. Tom hlasitě vydechl. Sundal nohu ze svého kolena a široce je vzdálil od sebe. Bylo to výbojné, nevědomé gesto, které spolehlivě upoutalo Anisovu pozornost.

„Co bych měl upřesňovat na tom, že můj přítel je pro mě naprosto perfektní? To je přece normální, ne?“ položil ruku na Tomovo stehno. Původně si říkal, že se pro tentokrát obejde bez takto intimních dotyků. Ale neodolal. Jednak chtěl trošku poškádlit Toma, žárlivostí rozpáleného do běla, pak chtěl tý protivný redaktorce ukázat, že o její chabé pokusy o flirt vážně nestojí, a konečně chtěl tímto jednoduchým gestem ukázat, že s Tomem to myslí smrtelně vážně a že když na něj někdo jen sáhne, zpřeláme mu ruce.

„Uhm,“ redaktorka se zdála zaskočená. Tom nevěděl, jestli to je Anisovou odpovědí nebo jeho gestem. Každopádně byl spokojený. „A vy, Tome? Nemyslíte, že pro vaše fanynky byl tento váš vztah velký šok?“

„Myslím, že neexistuje osoba, která by jím nebyla překvapená, včetně nás dvou. A díky dopisům a e-mailům, které doteď plní oba naše domy i mailové schránky, si o reakci fanoušků dokážeme udělat docela přesný obrázek.“

„Dopisy, říkáš?“ navázala redaktorka, když se zdálo, že Tom nehodlá pokračovat. „Co vám v těch dopisech psaly?“

„V první řadě bychom chtěli poděkovat všem, kdo nám poslal povzbuzující dopisy,“ ujal se slova Anis, ačkoliv věděl, že tento poněkud kousavý dotaz byl adresován Tomovi. „Těchto pár dopisů pro nás znamená záchytné body. Vážně za ně děkujeme a doufáme, že vaše naděje splníme.“

„Dále bychom chtěli poděkovat všem, co se o nás bojí,“ Tom položil svou ruku na tu Anisovu a stiskl ji. Nedokázal ji držet dál. Ne když Anis byl tak blízko a on potřeboval oporu, aby nevyletěl a nevyškrábal té ženské oči. „Opravdu si ceníme vaší péče, ale myslím, že v našem věku už dokážeme posoudit, co je pro nás dobré a co ne.“

„Pak bych ale chtěl poprosit své fanoušky – pokud s naším vztahem nesouhlasíte, adresujte své názory mně a ne Tomovi. Já je vyslechnu, a když nebudu souhlasit, což byla absolutní většina případů, je možné, že když zanecháte zpáteční adresu, odpovím na ně a uvedu své chování na správnou míru.“

„To samé samozřejmě platí i o mých fanoušcích,“ přidal se Tom.

„Když vás teď poslouchám, hodně mi to připomíná dvojrozhovor s vaším bratrem, Tome. Jak on bere nastalou situaci?“

„Bill je s Anisem v pohodě. On i náš kamarád Andy mi hodně pomáhají celou tuto situaci ustát, takže bych jím tímto rád poděkoval.“

„Je váš vztah k Anisovi stejný jako ten k Billovi?“

„Ne a ani nikdy nebude,“ zamítl to Tom. „S Billem nás pojí něco nepopsatelného a přinejmenším krásného. Ještě si zvykáme, že nejsme celý den spolu, ale stále nás spojuje krásný vztah. Vždycky víme, co si ten druhý o čem myslí, víme i jak myslí a co chce říct, proto si občas dokončujeme věty. S Anisem to je jiné. Nedokážu říct, jak myslí nebo co chce říct. Jen to prostě samo nějak vyplyne, že naše řeči na sebe navazují. K oběma mě váže velmi silné pouto, ale ke každému úplně jiné.“

„To byla vyčerpávající odpověď,“ kousavý tón Tomovi prozradil, že ho blonďatá reportérka opravdu nemá ráda. Ovšem antipatie byly vzájemné, takže mu to ani nijak nevadilo. „Nicméně vraťme se k původnímu tématu.“

„Ty jsi strašná diva, Tome,“ zasmál se, když konečně opustili místnost, kde dělali rozhovor.

„Já?“ zamrkal naprosto nechápavě Tom.

„Přesně ty,“ přitáhl si ho k sobě Anis. „Moje žárlivá diva.“

„Já jsem ale-„

„Nežárlil? Och bože, Tome, nelži mi!“ napomenul ho, ale ne nijak zle. Tom reagoval jen jakýmsi zabručením.

„Stejně nejsem diva,“ namítl bručivě. Anis se jen zasmál.

„Vážně ne? Tak to potom fakt nevím, kdo provokativně oddaloval nohy od sebe, kdo si neustále hrál s piercingem, kdo stále vystrkoval svůj mrštný jazyk, kdo měl hlas pořád svádivě hluboký a kdo mi věnoval jeden vášnivý pohled za druhým,“ směr jejich cesty se lehce vychýlil a Tom se najednou ocitl u zdi. Překvapeně zamrkal a tázavě se otočil na Anise, ale to už se ocitl v zajetí dvou paží. „Víš ty vůbec, co tohle všechno se mnou dělá?“

„Myslim, že si to dokážu představit,“ sebejistě se pousmál Tom a rukama vklouzl Anisovi za krk. „Ale rád si to nechám předvést,“ navlhčil si rty a lehce cinkl piercingem o zuby.

Anis neodpověděl, Tom jen viděl, jak jeho už tak hluboké oči ještě potemněly. K Tomovu překvapení však nespojil jejich rty. Sehnul se a vsál pokožku Tomova krku. Tom tiše zakňučel a téměř automaticky reagoval nakloněním hlavy. Když Anis citlivou pokožku opustil, skvěla se na ní červená skvrnka. Zarudlé místečko naposledy přejel jazykem, než se konečně vpil do Tomových rtů. Tom ho nadšeně přivítal výbojem jazyka. Zachvěl se, když ucítil drsné ruce putovat po svém těle až k bokům, ze kterých zlehka přejely až na zadek, jež stiskly. Tom vzrušeně vydechl. Nikdy si nemyslel, že by se mu takové zacházení mohlo líbit, ale ve skutečnosti to bylo mnohem lepší, než si vůbec dokázal představit.

„Měli bychom přestat,“ odtrhl se od něj s velkým sebezapřením Anis. „Není to tu bezpečné,“ přesto ale nedokázal zabránit svým rukám hladit tělo před sebou, byť přes tvrdou džínovinu. Tom se zavřenýma očima téměř až bolestně zakňučel, ovšem musel souhlasit. Cítil to nehorázné vzrušení, které se mu pomalu, ale jistě dostávalo do klína.

„Dobrá,“ souhlasil neochotně Tom, když ztěžka otevíral oči. „Ale teď ještě něco,“ naklonil se a tentokrát to byl on, kdo vsál do úst horkou kůži. Anis si odfrkl, ale vzápětí přivřel oči a lehce naklonil hlavu. Tom se pousmál, ale nepolevoval v sání. Po nekonečně dlouhé chvíli se od Anise odtrhl a spokojeně se usmál na červený flíček na tmavé kůži.

„Nějaký majetnický, ne?“ zasmál se Anis. Rukama sjel až na Tomova stehna a přitáhl si ho ještě blíž k sobě.

„Nevypadáš, že by ti to vadilo,“ Tom se spokojeně opřel do Anisova objetí. Miloval, jak se mohl o to pevné tělo zcela zapřít a spolehnout se na to, že ho udrží.

„Neřekl jsem, že mi to vadí,“ Anis se pousmál. Rukama přejel na Tomův pas, kde ho pevně objal. Z vášnivého objetí se jakoby mávnutím kouzelného proutku stalo něžné, láskyplné. „Jen je to další věc, na kterou si budu muset zvyknout. Další z tisíce.“

„Nepřeháněj,“ zasmál se Tom a mrštně se vymanil z jeho objetí. „Půjdem? Takhle přijdem pozdě.“

„Ty jsi do toho studia nějak hr,“ vzal Anis Toma alespoň za ruku. Přišel si směšný, zároveň ale byl neschopný držet se od Toma dál. Společně se vydali k Anisovu autu.

„Spíš to chci mít za sebou,“ Tomův výraz se zachmuřil. „Celkem se bojím, jak na to celé bude Georg reagovat. Možná jsem mu měl zavolat…“

„A z reakce… No, toho druhýho od G strach nemáš?“

„Gustava? Ne.“

„Ale Georg je z vás všech nejstarší, ne? Měl by to brát nejrozumněji.“

„Jo, ale zároveň je mladší než ten… no… Kay One. Takže na věku prakticky nezáleží. Nebýt toho, Geo je typický kluk. Miluje holky a všechno, co se jich týká. Má rád, když se o nich může bavit s přáteli, když se s nimi může předhánět, kdo je lepší. Jenomže kvůli úspěchu a slávě mnoho přátel ztratil, takže jsem mu zbyl jenom já. A když se teď dozvěděl, že já…,“ Tom vlastně nevěděl, co on. Jen věděl, že Georg se k nastalé situaci nepostaví zrovna nejlépe.

„Neboj se, to zvládneš,“ usmál se povzbudivě Anis. Přísahám, že když jsem viděl, s jakým ohnivým pohledem propaluješ tu ženskou, uvědomil jsem si, že bych se s tebou nechtěl hádat. Jsi silný protivník.“

„Vždyť si mě ještě při hádce nezažil.“

„To sice ne, ale za svůj život jsem se už naučil podle očí odhadnout, jestli má cenu se s někým hádat. A ty tvoje plameny planou tak silně, že si jsem jistý, že nejsi ochotný prohrát,“ to už stáli před autem a museli se pustit.

„Díky, Bu,“ usmál se na něj vděčně Tom, než nastoupil do vozu.

„Ahoj!“ vešel do místnosti energicky Tom. Jelikož byl nervóznější, než byl sám sobě ochotný přiznat, snažil se působit uvolněně a nad věcí.

„Tomi! Ahoj,“ usmál se na něj od kuchyňky Bill. „Právě ti dělám kafe. Jak probíhal rozhovor?“

„Fajn,“ jednoslovná odpověď ani zdaleka nestačila, jak Bill věděl. Ale pohled do Tomových očí ho ujistil, že mu později všechno řekne, ale teď o tom mluvit nechce. Bill se na něj povzbudivě usmál.

„Ta redaktorka měla slabost pro gaye?“ zaznělo od Georga kousavě. Tom se napjal. Pomalu, rozvážně se otočil na svého přítele.

„Ne. Spíš bych řekl, že měla slabost pro Anise,“ cloumal jím vztek, když si to zpětně vybavil, ale stále se snažil zachovat klid.

„No ne! A to má ještě oči?!“

„Měla štěstí,“ poněkud prkenně přešel ke křeslu, do kterého se usadil.

„Nebo spíš po tvém boku seděl někdo, z koho si šílel a kdo si tě, jak vidím, i krásně označkoval,“ z Georgova hlasu čišela jakási nevraživost, znechucení.

„Nejsem puberťák. Dokážu vnímat, když je Anis se mnou,“ Tom nedokázal pořádně skrýt vztek ve svém hlase. Měl Georga rád, ale momentálně ho opravdu rozčiloval. Druhou poznámku prostě ignoroval.

„Vážně? Zvláštní. Mně připadalo, že se nedokážeš soustředit, ani když tu ten chlap není,“ Tom po této jízlivé odpovědi hlasitě vydechl. „Ale, co se děje?“

„Nic. Vůbec nic. Jen jsem si nikdy nemyslel, že jeden z mých přátel je netolerantní idiot,“ slova z Toma vyletěla dřív, než si to vůbec stačil uvědomit. A než se nadál, už on i Georg rozzuřeně stáli proti sobě.

„A já si zase nemyslel, že jsi zbabělec, který všechno nechává na svém mladším bratrovi.“

„Cože? O čem to, kurva, mluvíš?!“ Tom se nechápavě ohlédl na své dvojče. Bill stál u kuchyňky, sledoval je starostlivým pohledem a skousával si ret.

„O tom, jak si nás Bill pozval na neděli domů. Zastával se tě, snažil se nám, podle jeho vlastních slov, všechno vysvětlit,“ Georg se tvářil vítězně, že Tomovi řekl něco, o čem nevěděl. A Tom opravdu vypadal překvapeně. Vztek a zlost z něj vyprchaly, nyní přemýšlel. Nakonec se jen s povzdechem zase posadil.

„Díky, Bille,“ usmál se na svého bratra, když před něj Bill položil kafe. Oba však věděli, že děkuje za víc než povzbuzující nápoj. „Nepřijel jsem se bavit o svém osobním životě,“ řekl nakonec. „Přijel jsem, abych vyřešil věci v kapele. Abychom naplánovali koncerty, nahráli písničky a tak dál. Pokud nestojíš o naší další spolupráci… Bylo by mi to líto, vážně. Ať do médií říkáme cokoliv, na celém světě nenajdeme lepšího basistu. Kdybys odešel, kdyby kdokoliv z nás odešel, nemělo by to cenu a rovnou bysme to mohli rozpustit. Takže… Stojí ti kapela za to, abys pokračoval, nebo nás necháš a způsobíš tím konec Tokio Hotel?“ zpříma se mu zadíval do očí. Georg byl poněkud zaskočený. Čekal hádku, čekal Tomovo vybouchnutí. Čekal cokoliv z tradiční reakce Kaulitzových. Ale rozhodně nečekal rozumné, dospělé chování, tím méně pochvalu.

„Nikdy jsem nechtěl skončit,“ jeho hlas ztratil z vášnivé nenávisti, kousavosti a stal se věcným. Lehce naklonil hlavu na stranu. Možná měli Bill s Andym pravdu, možná to všechno přece jen je dobré. „Tuhle kapelu jsme dali dohromady spolu, a to by v tom byl čert, aby se jenom tak rozpadla.“

„Aspoň v něčem jsme zajedno,“ usmál se na něj Tom a pak se otočil na Gustava. „A co ty? Jak jsi na tom?“

„Já?“ Gustav vypadal překvapeně.

„Vždyť ty jsi ještě nepromluvil,“ zasmál se Tom. Gustav zahlédl v jeho očích podivné, šťastné jiskry. Otočil svoji pozornost na Georga. Z jeho zvláštně zaraženého výrazu poznal, že Georg si to uvědomil také. Nebyly to jiskry téměř ještě dítěte, ale dospělého člověka. Na to nebyli u Kaulitzů zvyklí. „Takže…?“

„Dokud není problém mezi vámi, já ho také nemám,“ odpověděl Gustav. „A nevidím důvod, proč by to teď mělo být jinak.“

„Promiň, Anisi. Vážně nechápu, proč Kenneth reaguje takhle přehnaně,“ povzdechl si Patrick.

„To já ho zase chápu,“ Anis vrazil ruce do kapes a zvrátil hlavu dozadu. Proskleným stropem do nákupního centra vnikaly sluneční paprsky. „A neomlouvej se za něj pořád. Není malej a ty za něj nemáš absolutně žádnou zodpovědnost,“ rozhlédl se kolem sebe. Když si všiml nevelkého květinářství nedaleko, lehce změnil směr jejich chůze a zamířil k němu. „Problém ale je, že jestli se bude takhle chovat i dál, moc toho společně neuděláme.“

„No doufám, že se umoudří. Byla by škoda, kdyby kvůli soukromí někoho z nás skončila naše profesionální spolupráce,“ Patrick si všiml, kam míří, ale jen nadzvedl jedno obočí a raději to nekomentoval.

„To by byla,“ zamumlal Anis a rozhlédl se po obchodě. Co by se mohlo Tomovi líbit? Rudé růže? „Navíc by to značně zkomplikovalo společné koncerty, které už jsou naplánované,“ ne, růže ne. Jsou příliš jednoduché, příliš fádní. Ty mu může poslat kdykoliv, když zrovna nebude mít čas na přemýšlení. Že by orchideje?

„No, každopádně je nezvyklé, abys byl s někým tak dlouho. Navíc jsi ještě nikdy kvůli nikomu neriskoval kariéru. V čem je on tak zvláštní?“

Jo, orchideje by šly. Ale kolik jich vezme? A jaké? A co by měl napsat na vzkaz?

„Ve všem. Nedokážu říct, v čem přesně. Jen… S ním je prostě všechno jiné,“ a i kdyby vymyslel, co napsat, kam by je měl poslat? K němu domů? Jenomže, jak Toma znal, domů se vrátí až za několik hodin. Takže do studia? Jenomže on by nesnesl pomyšlení, že by si Toma kvůli tomuhle jeho spoluhráči dobírali.

„No ne, ty opravdu zníš zamilovaně,“ překvapeně zavrtěl hlavou Patrick. „Už jsem si pomalu říkal, že jsi odsouzen zestárnout sám… A ty mě takhle překvapíš.“ Takže kytky dneska ne, musí vydržet do příště. Třeba se mu někdy naskytne příležitost, ale dneska jednoduše ne.

„Časy se mění a my s nimi,“ prohodil Anis a vydal se ven z obchodu.

„Chceš mi opatrně naznačit, že se chystáte sestěhovat?“

„Cože?“ otočil se na Patricka překvapeně Anis.

„No co? Vypadá to, že to s ním myslíš opravdu vážně. A podle toho, co jsem četl, jste spolu už přes měsíc. A to je v naší branži dost na to, abyste mohli žít spolu.“

„Jo, ale… Myslíš?“ Anis se najednou cítil divně. Nebyl zvyklý cítit se nejistě při rozmluvě s mladšími lidmi. Patrick se rozesmál.

„Sakra, chlape, toho kluka mi budeš muset představit. Nikdy jsem nezažil nikoho, kdo by s tebou takhle zamával.“

„Drž hubu,“ zabručel s úsměvem Anis a udeřil ho do ramene.

„Každopádně ano, myslím, že už se s klidným svědomím můžete sestěhovat.“

„Už jsem o tom přemýšlel,“ přiznal Anis. „To jen… Přišlo mi, že je na takovýhle krok moc brzo,“ znovu se rozhlédl kolem a po krátké úvaze zamířil do zlatnictví nedaleko.

„Anisi, jak dlouho trval tvůj nejdelší vztah?“

„Uhm… Dva dny?“ dobrá, nikdy nebyl z lidí, kteří by se rádi vázali. Vlastně mu vždycky trvalo strašně dlouho, než si někoho pustil k tělu. A vztahy bral vždy jako způsob, jak si ulevit od přehnaného tlaku, jak vypustit tlak nahromaděný v jeho těle. Vždycky si myslel, že věci ohledně citů jsou věci pro ženský, nepodstatné kraviny. Ale teď už si to nemyslel.

„To si svůj rekord překonal o dost,“ odfrkl si Patrick, když se zrovna zastavili u jedné vitríny.

„Jo, to možná jo,“ připustil, když si začal prohlížet vystavené předměty. Co by měl Tomovi koupit? Prstýnek určitě ne. Náramek nebo řetízek? Ne, náramek ne. Mohl by se mu připlést při hraní a to nehodlal riskovat. Takže to bude řetízek. Ale jaký? „Jenomže… On a Bill jsou na sebe opravdu hodně fixovaní. Už tak jsem až moc vstoupil do jeho rodinných vztahů, když jsem zapříčinil jeho hádku s mámou. Nechci, aby kvůli mně musel odejít i od svého dvojčete.“

„Můžeš mu to při nejmenším navrhnout. Nech na něm, jak se rozhodne.“ Nejspíš bude vhodný obyčejný řetízek, ale s nějakým hezkým přívěskem. Přesunul se k další vitríně. Jaký přívěsek vybrat? „Je už dost starý na to, aby to zvládl.“

„Jo, to asi je,“ souhlasil Anis. „Už když jsme večeřeli se Simone, řekl, že to celé bylo jeho rozhodnutí. A nejspíš měl i pravdu,“ jeho pohled se zarazil na dvou přívěscích. Malá kytara z bílého zlata jako by tam čekala přímo na Toma. Anis věděl, že by jí byl nadšený. Ale z nějakého důvodu ho minimálně stejně zaujala osminová nota, která ležela hned vedle kytary.

„Je to cílevědomý mladý muž. Ale to vím i já, a to s ním netrávím prakticky žádný čas,“ odfrkl si Patrick. Anis se ohlédl.

„Mohla byste mi prosím zabalit tu notu? A dejte k tomu, prosím, taky nějaký řetízek z bílého zlata,“ poprosil prodavačku stojící za pultem. Věděl, co je na té notičce tak zajímavého, zvláštního. Spojovala je dva. Kytara by možná byla jako stvořená pro Toma, ale nota byla symbolem něčeho, co je spojovalo, co měli společné a co je dalo dohromady.

„Chcete to do krabičky, za kterou je příplatek, nebo vám postačí sáček?“

„Krabičku,“ odpověděl jednoduše s mírným úsměvem. Těšil se, až to Tomovi dá. Neměli domluvenou žádnou další schůzku a on mu to navíc nechtěl dát hned při té první, ale i tak se těšil.

„Pokud ho budeš nadále tak rozmazlovat, budeš z něj mít rozmazlený dítě,“ poznamenal Patrick.

„Jedna drobnost za nějakou dobu ho nerozmazlí,“ namítl Anis.

„Drobnost snad ne. Ale tohle je řetízek z bílého zlata. Hodláš mu to dát k narozeninám nebo k Vánocům? Protože jinak se to nebere jako drobnost.“

„Co takhle k příležitosti stěhování se? To je pořád drobnost, ne?“

„Čistě teoreticky, z našeho pohledu, ano,“ zasmál se Patrick, když vycházeli ven. „Víš, nikdy jsem si nemyslel, že se o tomhle budu s tebou bavit. Nikdy jsem si nemyslel, že se takhle budu bavit s kýmkoliv z branže.“

„Jo, tak to jsme dva.“