autor: Becs
Volnou rukou jsem pohladil kožený interiér sedadla v limuzíně. Byl jsem vděčný, že jsme z terénního auta brzy přesedli do takto luxusního vozítka. Z hradu vedla jen opravdu hodně špatná cesta, ale jakmile jsme se dostali do civilizace a silnice začala být přístupnější, mohli jsme si s Tomem udělat pohodlí v úžasném prostoru. Gustav řídil a Jared ho doplňoval jako spolujezdec. V roli Tomova ochránce se osvědčil, takže mu byla dopřána ta výsada nás doprovázet na cestě do Londýna. Otec trval na tom, aby s námi jelo ještě aspoň pět mužů, ale tenhle návrh jsem mu ihned zamítl. Ostatně on sám necestuje s žádnou ochrankou. Nejdříve jsem zvažoval, že do Londýna poletíme, jenže jsem to k smrti nesnášel, takže se mi ulevilo, když Gustav bez řečí naplánoval cestu autem. Bude to trvat déle, ale to mě netrápilo. Nebylo kam spěchat, času jsme měli dost.
„Na co myslíš?“ pousmál se na mě Tom a vtiskl mi polibek na hřbet ruky, kterou celou dobu držel ve své.
„Na to, že jsem hrozně rád za tuhle možnost vypadnout z hradu a jít zase do civilizace,“ přiznal jsem mu.
„Vypadáš jinak. Uvolněně,“ pohladil mě zlehka palcem.
„Cítím se tak,“ přikývl jsem a vydechl. S každým ujetým kilometrem mi z ramen opadalo napětí.
„Takže už mi konečně řekneš, co ti leží v hlavě?“ nadhodil Tom. „Myslel jsem si, že tě trápí Alexis, ale ten je teď z krku. Všechna jednání jdou víceméně dobře…“
„Víceméně,“ skočil jsem mu do toho s ironií v hlase.
„Tak o co jde?“ nenechal se odbýt.
Odvrátil jsem od něj hlavu a skrz zatemněné okno sledoval míhající se krajinu. Jasně, že Tom poznal, že mi v hlavě sedí jedna neodbytná myšlenka. Mohl jsem se snažit před ním skrývat svoje emoce, ale tohle mě štvalo už moc dlouho. A už jsem neměl výmluvy, abych sám před sebou obhájil, že mu právě tohle neříkám. Alexis byl pryč, příhodu s Adamem jsme nechali za sebou a jednání šla hladčeji, než jsem si mohl přát. Pominu-li Declana, samozřejmě. Nechtěl jsem Toma zatěžovat, aby zase nevytáhl ty řeči o tom, že mě není hoden a podobně, ale teď, když se mě přímo zeptal, nemohl jsem mu lhát.
„Otec na mě pořád tlačí kvůli nástupci na trůn. Chce vědět, jak to do budoucna plánuju s potomky. Řekl jsem mu, že jsem gay, a tudíž se žádní potomci nekonají. Chvilku to nechal být, ale nakonec přišel s návrhem, že s tebou mám zůstat, ale najít si manželku na oko. Holku, která bude plnit královské povinnosti a porodí dědice trůnu,“ pustil jsem se do vysvětlování.
„A ty o tom uvažuješ?“ zeptal se mě Tom se zřetelným knedlíkem v krku.
„U Drákuly, jasně že ne. Nechci nic předstírat. Ani před královstvím, ani ve vztahu. Poslal jsem ho s tím do háje. Jenže mi to leží v hlavě. I když to podává naprosto nepřiměřeným způsobem, má pravdu. Kdo po mně zdědí trůn? Teď už není na výběr mezi dvěma bratry, teď už prostě žádní nástupci nejsou. A pokud mám dokázat, že mi na království opravdu záleží, měl bych to začít řešit,“ sypal jsem ze sebe. Byl jsem rád, že Gustav zatáhl přepážku a nechal nám tak aspoň zdání soukromí.
„Tak co nějaká náhradní matka. Stejně jako to dělají lidé,“ navrhnul Tom.
„A pak co? Ty budeš mamča a budeš to vychovávat, zatímco já budu vládnout? Něco co ani nebude tvoje?“ odsekl jsem a cítil, jak se mi zvyšuje tep. Tuhle možnost jsem si nechtěl vůbec připouštět.
„Já nevím, nikdy jsem s dětmi v kontaktu nebyl. Možná by to mohla dělat nějaká chůva nebo tak něco,“ zkusil to znovu mírně.
„Tome, o to nejde,“ řekl jsem a trochu se uvolnil. Nemělo cenu se kvůli tomu vztekat. „Já prostě nechci mít děti. Nikdy jsem je mít nechtěl a nikdy ani chtít nebudu.“
„Ani kdybych byl holka,“ dloubnul mi Tom hravě do žeber.
„Kdybys byl holka, tak si tě ani nevšimnu,“ vrátil jsem mu to a s úsměvem zakroutil hlavou nad tou poznámkou hlavou.
„A malý Matias je úplně ze hry? Nemohl by Marcus to prohlášení, že odmítá trůn, vzít zpátky?“
„Tohle nejde vzít zpátky. Když to jednou oznámí, je to dané,“ promnul jsem si unavené oči. Tom mi klade ty samé otázky, které jsem si kladl sám. Tisíckrát jsem si to v hlavě omílal ze všech stran, ale k odpovědi jsem se nedostal. „Prosím, pojďme to teď neřešit. Užijeme si Londýn a na chvilku zapomene na události na hradě.“
„Jak chceš,“ souhlasil Tom a přitáhl si mě blíž. Vděčně jsem se mu schoulil k boku a nasával jeho čistou vůni.
„Je ta přepážka zvukotěsná?“ nahodil po chvilce ticha.
„Myslím, že vyloženě zvukotěsná není, ale neměli by slyšet, o čem se tu bavíme,“ zamračil jsem se a hlavou mi běželo, proč Tomovi tak vadí, že by někdo vyslechl náš rozhovor. Gustav o tom všem věděl a Jareda by to jistě nezajímalo.
„Neptám se kvůli tomu, že by mohli slyšet, co říkáme. Ptám se, abych věděl, jestli by mohli slyšet nějaké jiné zvuky,“ šklebil se Tom od ucha k uchu. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, na co naráží.
„Ale Tome, nemůžeš si to nechat až do Londýna? Možná by to neslyšeli, ale mohli by tu přepážku kdykoliv stáhnout dolů.“
„Do Londýna. Jasně. Když budeme bydlet u tvojí babičky. To určitě. Nemám chuť to dělat potichu pod peřinou jako nějaký puberťák,“ odfrknul si.
„Ale my nebudeme bydlet u babičky,“ řekl jsem záhadně. Měl jsem pro Toma jedno malé překvapení, ale to měl dostat, až budeme na místě.
„Co se to tady děje?“ ptal se Tom udiveně, jakmile jsme v brzkých ranních hodinách zastavili před naším zámkem na okraji Londýna. Pod schody u vstupních dveří se válely hromady nářadí a pytlů s cementem.
„Jen malá přestavba,“ pokrčil jsem rádoby lhostejně rameny a s radostí sledoval přítelův překvapený výraz. „Chtěl jsem, abychom to tu měli pěkné, až se sem vrátíme.“
„Takže pořád ještě platí, že budeme žít v Londýně?“ povytáhl Tom obočí a vystoupil po schodech nahoru. Vstupní hala byla tak zaneřáděná jako okolí domu, ale byly tu znát i pokroky. Prostor byl mnohem světlejší a ne tak ponurý.
„Jasně, že jo. Ani by mě nenapadlo žít jinde. V momentě, kdy za sebou budu mít setkání s posledním klanem, pakujeme kufry a stěhujeme se sem. Nikdy jsem nechtěl, abys úplně přišel o svůj život. Patříme sem,“ propletl jsem s ním prsty a sledoval, jak se mu obličej nejdříve rozjasňuje, ale pak zachmuřuje. „Co se děje?“ dloubnul jsem do něj.
„Nic, je to všechno úžasné a budu rád, až se sem vrátíme,“ maskoval své rozpoložení, k jeho smůle dost neúspěšně.
„Tome,“ pobídl jsem ho.
„Připomíná mi to Andrease a to, jak lehce vyklouznul z toho, co udělal Tylerovi. Ne, že bych měl vyloženě chuť ho zabít, ale je to jako bych bráchu zrazoval. Tohle si zkrátka nezasloužil.“ V jeho hlase zazníval takový smutek, až mi z toho začalo být těžko.
„Na něj taky dojde, neboj,“ pohladil jsem ho po paži. „Brzo bude svítat. Hodím tě k babičce a pak už mě čeká královna.“
„Počkej, ty to jednání budeš mít ve dne?“ zhrozil se Tom a starost v jeho očích mě opravdu potěšila.
„Čekáš, že kvůli mně královna bude ponocovat?“ rozesmál jsem se. „Neboj se. Vjedeme autem rovnou do podzemní garáže a pak budeme v místnosti s UV filtry na oknech. Nechystá se mě usmažit a sníst.“
„Tome, tak ráda tě vidím.“ Babička sevřela mého přítele v radostném objetí, i když byl proti ní obrovský a hlavou mu dosahovala sotva do poloviny hrudi.
„Halo, já jsem tady taky,“ upozornil jsem ji.
„No samozřejmě,“ poplácala mě po rameni. „I tebe ráda vidím, Bille.“
„Tomu říkám, vřelé uvítání,“ kroutil jsem hlavou.
„Tebe mám už pár století. Toma jen několik měsíců, tak se nediv, že jsem z něj nadšená. Koukám, že proměna z tebe udělala pořádný kus chlapa,“ prohlížela si ho, když se pracně nasoukal na židli za stolem. Babča před něj okamžitě postavila skořicovo-jablečný koláč.
„Nebude ti vadit, když tady Tom zůstane, zatímco budu u královny?“ nadhodil jsem a usadil se ke svému příteli. První sluneční paprsky začaly olizovat místnost a já poposedl. I když měla okna filtr, nikdy jsem si na přímý sluneční svit nezvykl. Tom na rozdíl ode mě natočil tvář k oknu a nechal si ji s přivřenými víčky hladit hřejivým světlem.
„Ach, chybí mi slunce,“ vzdychl.
„Okna na hradě mají také UV filtr,“ zamračila se babička.
„To jo, jenže tam pořád sněží, a když náhodou vyjde sluníčko, tenhle je z toho úplně na prášky. Takže se neodvažuju ani navrhnout, že bychom vytáhli rolety,“ stěžoval si.
„Vím, co slunce dokáže,“ odsekl jsem. Čekal bych trochu víc pochopení, když to bylo právě slunce, co mi zabilo matku. Babičce i Tomovi to pravděpodobně došlo, protože se zatvářili rozpačitě a nic dalšího neřekli.
„No, radši půjdu.“ Vstal jsem a oblékl si sako. Věnoval jsem Tomovi polibek a zamířil pryč. Když jsem se přiblížil ke dveřím do garáže, zaslechl jsem, jak si stěžuje, že upíři neslaví Vánoce. Jen jsem nad jeho brbláním zakroutil hlavou. Je jako malé dítě.
„Pojď, Bille. Rychle. Chci se jít podívat ještě k London eye,“ táhnul mě můj drahý přítel ulicí plnou různého vánočního osvětlení. Dle mého názoru kýč, ale on byl nadšený. V sobě už měl hrnek horké čokolády a nejméně pět pohárků punče. Jakmile slunce zapadlo, rozloučili jsme se s babičkou a on mě teď honil od čerta k ďáblu. Nebo bych měl spíš říct od jesliček k dekoracím v podobě obřích sněhových vloček.
„Přísahám, že jestli mě donutíš jít do nějakého obchoďáku, abych se tam posadil Santa Clausovi na klín, tak tě zabiju,“ varoval jsem ho. Opravdu jsem se snažil Tomovi tu jeho vánoční náladu nekazit, ale on byl jako nějaký elf na speedu.
„Takže odkud se bere ta tvoje posedlost Vánoci?“ nadhodil jsem, když aspoň na chvilku zvolnil a souhlasil s tím, že si sedneme na lavičku nedaleko Temže. Vládlo tu typické počasí, takže bylo chladno, ale nikde ani náznak sněhu.
„Nevím, možná za to může děcák. Byl to jediný den v roce, kdy jsme dostali dárky. Všechno bylo načančané a vychovatelky byly tak nějak hodnější,“ pokrčil rameny a fouknul do dalšího pohárku s punčem.
„Ty můj malý ubohý ztracený chlapečku,“ povzdychl jsem si a přitulil se mu k boku.
„Malý?“ nadzvedl varovně jedno obočí.
„Dobře. To „malý“ už neplatí,“ uznal jsem se smíchem.
„Chtěl jsem si to ještě naposledy užít,“ řekl tak smutným hlasem, až mě z toho píchlo u srdce. Jeho emoce dneska lítaly nahoru a dolů, a to jsme ani nebyli v přítomnosti žádných lidí. Zdálo se, že si dneska vystačí úplně sám.
„Můžeme slavit Vánoce, pokud budeš chtít. Já proti tomu nic nemám,“ navrhnul jsem mu. „Jsem král, můžu prohlásit Vánoce za upírský svátek a aspoň se tak zbavím toho debilního Zimního plesu, co nás čeká, až se vrátíme do Rumunska.“
„To bys pro mě udělal?“ otočil se na mě Tom a zahleděl se mi do očí.
„Udělal bych pro tebe všechno,“ přiznal jsem mu. Tom se vděčně pousmál a sklonil se ke mně, aby mě mohl políbit.
„Myslíš, že už se teď můžeme vrátit na zámek, když jsi prošustroval půlku Londýna?“ nadhodil jsem, když se ode mě odtáhl. Hlavou už mi běžely myšlenky na to, co spolu budeme dělat, až zmizíme z dohledu všech očí. Tomovo kývnutí pro mě bylo jako vysvobození.
„Dej pozor, ať nešlápneš do barvy,“ upozorňoval jsem Toma, když jsme procházeli vstupní halou. Jareda i Gustava jsem uklidil hned, jak skončilo jednání s královnou, takže teď pravděpodobně spali v některém z hostinských pokojů. Gustav sice protestoval a chtěl se mi držet za prdelí jako stín, ale já mu to nedovolil. I když uměl být prakticky neviditelný, chtěl jsem si Toma užít o samotě.
„Kde spíme?“ sondoval Tom.
„V naší staré ložnici. Tam se ještě s přestavbou nedostali,“ ukázal jsem směrem k obřímu mramorovému schodišti.
„Už si skoro nepamatuju, jak to tam vlastně vypadá,“ mumlal si Tom pro sebe, když mačkal kliku naleštěných dveří. Jakmile vstoupil do místnosti, oněměl úžasem. U jedné stěny stál vysoký strom ozdobený červenými a zlatými ozdobami a světýlka na něm jasně zářila.
„Pane bože, Bille,“ vydechl Tom a přiložil si ruce na ústa. U někoho jeho velikosti to působilo trochu komicky, ale přešel jsem to.
„Veselé Vánoce,“ popřál jsem mu, když se ke mně otočil.
„To je taková nádhera. Moc ti děkuju,“ sevřel mě ve svém medvědím objetí. Musím přiznat, že kombinace jeho teplého těla, vůně jehličí a příjemného osvětlení dostávala i mě. Asi bych dokázal Vánoce zařadit do svého života.
„Máš tam i dárek,“ ukázal jsem na úhledně zabalený balíček pod nejnižšími větvemi. „Není to nic moc, ale chtěl jsem ti udělat radost.“
„Nepotřebuju žádný dárek, když mám tebe,“ zašeptal něžně. Sklonil se, aby mě mohl políbit, a já měl dojem, že mi nohy nějak podivně měknou. Tom mě chytnul za zadek a vysadil na sebe. Dlouze jsme se líbali, když mě nesl do naší obrovské postele. Hodil mě na matraci a sám se narovnal. Když si začal knoflíček po knoflíčku rozepínat černou košili, došlo mi, že teď dostanu svůj dárek i já. A najednou jsem věděl, že Vánoce jsou od teď můj nejoblíbenější svátek.
autor: Becs
betaread: J. :o)
Teraz som dorazila domov z prace. A mam vianocnu naladu lebo peciem kolaciky. A toto mi ju este viac urobilo!!! Jeden krasny romanticky diel. Ja nechcem aby chlapci museli riesit potomka krala. Ked kral nechce potomka nech ho nema. Ved je kral. A ten ich vztah. Boze….krasa. a ta vianocna bodka na konci. Dokonalost. Vianoce su uzasne!!! A chcem vam popriat dievcata ( ktore citate tuto ppviedku alebo chodite na tento blog) popriat krasne vianoce. Pokojne. Stastne. Plne lasky. A nech nas nase dvojicky stale bavia a inspiruju 😉
Krásně vánoční kapitolka moc za ni dík.
Po dlouhé době téměř žádné starosti a dokonce i Bill se uvolnil natolik, aby si s Tomem ty vánoce užil. Krása ❤
Jééé, po dlouhé době cítím, že Bill Toma stále ještě miluje! Strašně krásný díl, doopravdy! ♥ Myslím, že jim skutečně prospělo to, že vypadli z hradu, Bill nemá veškeré starosti jako král a i on sám se na výlet těšil. I skutečnost toho, že se chce Bill vracet zpět do Londýna mě potěšila, protože ačkoli miluji Rumunské hory, moc se mi nelíbí, jak tam kluci žijí, a bude jedině dobře, když půjdou zpět do Londýna. 😉 No a Vánoční stromeček udělal dojem i na mě. ♥ Bill se prostě tenhle díl vytáhl! 😉
Bill sa zachoval pekne, nechal pre Toma vyzdobiť stromček a doprial mu Vianoce 🙂 to je krásne, moj starý sa so mnou ani nechcel ísť prejsť po večeri, realita je vždy trošku iná 😀 .