autor: Majestrix & Little Muse
Vyzpovídej se a žij, vyzpovídej se a miluj
Bill stál na vrcholku a rozhlédl se.
Kolem chodily miliony lidí, stovky tisíc duší, které se potulovaly kolem, skoro bezcílně.
Nerozuměl, tohle nebylo to, co mu říkali, že ho čeká po smrti, a on věděl, že přesně tam teď je.
Prodíral se davem, rozhlížel se. Byli na vrcholu Shangovy Svaté Hory, ale kde byli Bohové a hostina? Kde byli bojovníci a učitelé starších? Tohle nebylo to, co čekal.
Bill se znovu rozhlédl a zamrkal. Bylo to, jako by právě ztratil vlak svých myšlenek a cítil se mnohem víc frustrovaně, více ztracený.
Co přesně hledal? Jak se sem dostal? Kde bylo tohle místo?
Čím víc se díval na ostatní, tím víc si uvědomoval, jak je zmatený. Čím déle se díval, tím méně si pamatoval, tím víc viděl, že všichni ostatní vypadají stejně tak dezorientovaně, jak se on cítil. Znovu zamrkal, jako by se snažil setřást Vizi nebo bolest hlavy.
Nepomáhalo to.
Trochu zoufale se chytil za paži člověka nejblíže k němu, jen aby se něčeho prsty držel. Ten druhý sebou ani netrhl, ani se na něj neotočil, jen pokračoval v chůzi.
Bill se natáhl po dalších, vydral ze sebe: „Prosím…“ ale zatímco se ho tentokrát pomaleji chytil, bylo to, jako by chytal vzduch. Tenhle ho také ignoroval.
Bill se chytil rukou svého vlastního zápěstí. Alespoň že sebe cítit dokázal. Ale stejně byl stále sám.
Sám, obklopen tisíci.
Chtěl křičet, než si všiml někoho jiného, než byli všichni ostatní.
Ti ostatní jen existovali. Tenhle byl. Bill ho sledoval, jak se zhmotňuje, nic víc než jen záblesk světla, pomalu se tvaroval. Vysoký muž, stejně vysoký jako on sám. Překrásný.
A díval se přímo na něj.
Bill se také díval, víc potěšený tím, že si ho konečně někdo všiml, než vyděšený tou intenzitou pozornosti. Ten muž přistoupil blíž a on necouvl, jen trochu zašilhal, když se postavil přímo před něj.
Bill otevřel pusu. „Já… kde…?“
Ten druhý se zamračil a zvedl ruku, chytil Billovu tvář.
Byl to až směšně silný náraz všeho. Všechno, co v tak krátké době ztratil, se k němu vrátilo a bylo fyzické. Bill měl chvíli pocit, že z toho tlaku bude zvracet. Nebyl připravený zvládnout celý svůj život v jednom okamžiku, obzvláště ne těch pár posledních měsíců, a zanaříkal.
„Anisi…“
Bushido se neradostně usmál, pohladil ho palcem po tváři.
„Ahoj, maličký.“
Bill váhavě natáhl ruce, byla mu dána jen malá jistota rukou na jeho obličeji, a on se ho pevně chytil za tuniku. Zavalila ho úleva, a uplakaně vydechl, když jeho prsty jím neprojely tak, jak se to stalo u ostatních. S obtížemi ho pustil a jel dlaněmi vzhůru, cítil pod nimi hrudník, sledoval, jak putují, a znovu zanaříkal, když Bushido nezmizel. Konečně přistoupil blíž a zabořil obličej do jeho krku, chtěl se k němu dostat, co nejblíže to šlo.
„Miluji tě,“ vykoktal ze sebe, cítil se, jako by už nikdy neměl být schopen opaku. Cítil, že Bushido by se to jinak možná nikdy nedozvěděl, podle toho, jak se rozloučili a jak spolu mluvili, jako by ho Bill nějakým způsobem opustil. Vzpomínky na poslední noc, kdy se spolu milovali, ho pronásledovaly tím samým způsobem jako předtím, než ho ruka pohladila po vlasech a on uslyšel tiché utišení vedle svého ucha. Polkl zopakování sdělení.
Bushido mu vydechl do vlasů. „Oh, Bille, jsi tak tvrdohlavý. Nejsi předurčen k tomu tady být.“
„Kde je tohle místo?“ naléhal Bill, hned jak se cítil dost silný na to, aby zvedl hlavu z Bushidovy tuniky. Voněla povědomě, ale jinak. Jako by jedna věc z ní byla nějak jinak nebo chyběla. Uklidňovalo ho to a děsilo zároveň.
„Tohle je svět mezi. Není to ani Ráj ani Peklo. Tahle hora je pro ty, kteří ztratili svou cestu.“ Dal Bushido láskyplně pár pramínků vlasů za Billovo ucho.
„Já jsem neztratil cestu,“ stál si na svém, skoro až moc dětinsky, prsty sevřel materiál pevněji, zatímco druhou rukou hladil Bushida po čelisti, jako by snad nevěřil tomu, že se ho dotýká. „Nezasloužím si být šťastný, zatímco tvůj popel leží v urně; jsi mrtvý.“ Zavrtěl Bill hlavou. „Za co? Co bylo dobrého na mé Vizi, když jsi stejně umřel?“ utřel si Bill rozčíleně oči a chytil se tuniky na Bushidově hrudníku oběma rukama.
Cítil, jak ho Bushido chytil za pas. „Takže jsi nechal sám sebe umřít? Chřadnout?“
Bill zavřel oči a pokrčil rameny. „Bylo na čase, abych odešel.“
„Opovažuješ se odporovat Bohům?“
Vykulil oči. „Nikdy!“ zajíkal se, vrtěl hlavou. „Nikdy bych neodporoval…“
„Maličký, máš toho ještě tolik, co musíš udělat. A to nezmiňuji to, o kolik lidí se musíš starat. Tvůj otec, Andreas, dokonce i Tom, tě potřebují.“ Bushido zvedl Billovu ruku a políbil ho na kloubky. „Víš, že tě miluji, že ano?“
„Pak proč nechceš, abych s tebou byl?“ zeptal se Bill teskně.
„Bille, poslouchej mě. Milovat někoho neznamená vždy to, že ho chceš mít po svém boku. Milovat někoho, opravdu někoho milovat, je to, že pro něj vždycky chceš to nejlepší. Ať už je to cokoliv. Tvůj život ještě neskončil. Slyšíš mě?“
„Můj život skončil, když se ti zastavilo srdce.“ Bill se snažil dostat ke Generálovi blíž, ale Bushido si ho od sebe držel na délku paží.
„Bille. Tak moc, jak tě chci u sebe, vím, že tam jsou lidé, kteří tě potřebují. Musíš se naučit, že žít cestu, kterou musíš jít, ti přinese smutek i radost. Dovolil jsi smutku až moc, víc, než můžeš, dokud tě to nezabilo. Nemyslíš si, že bys mohl povolit také radosti vstoupit do tvého života?“
„Bez tebe žádná radost není,“ naříkal Bill. „Nemohu se vrátit.“
„Ano, můžeš, maličký. A vrátíš se. Víš, proč jsi tady? Proč jsi nešel do Ráje?“ Bushido jemně zvedl Billovu bradu a podíval se mu do očí. „Něco tě drží zpátky; něco tě poutá k zemi. Víš, co to bylo?“
Bill zoufale zavrtěl hlavou.
„Dozvíš se to.“
Billův tlukot srdce se zrychlil nad tím, jak konečně to znělo, při pomyšlení, co všechno nechal za sebou a že na to předtím vůbec nemyslel. Spousta emocí se mu proháněla tělem, když myslel na svého manžela, a na to, jak se jeho otec tvářil, když od něj Tobi odešel. On udělal to samé, co udělal Tobi, odešel, když už mu nepřipadalo lehké zůstat.
Přísahal si, že on by nikdy nepřinesl tento výraz do otcova obličeje. Jestli nedokázal držet své slovo, pak co byl za člověka?
„Musím se vrátit, co?“ zašeptal.
„…Ano, to musíš.“
Hned jak ta slova byla vyřčena, hned jak si byl Bill vědom toho, že tu nezůstává, to, co předtím přestalo, se začalo znovu dít, postupovalo to jeho smysly. Věděl, že ta cesta, co se za ním objevila, vede pryč, nejspíš až domů, začal okolo sebe slyšet vzlyky, bombardovaly ho, jako by to byla Vize. Rozpoznával otcovo soužení, tichý nářek svého sluhy.
Prosby svého manžela.
Polkl a otočil se ke schodům, byl jen stěží překvapen, když zvuky přidávaly na hlasitosti.
Jak dlouho ještě dokáže být tak sobecký?
Povedlo se mu udělat jeden krok ke schodům, než se otočil.
Bushido ho opatrně pozoroval, vypadal soustředěně. Bill otevřel pusu, zavrtěl odmítavě hlavou, a starší vydechl, udělal krok vpřed. Pomalu, skoro váhavě, zdálo se Billovi, Bushido zvedl ruku a pohladil Billa jemně po vlasech, láskyplně mu přejel prsty po tváři.
A pak ho políbil.
Nebylo to ani zdaleka to, co Bill chtěl, aby to bylo. Až moc krátké k uspokojení, cítil nutkání to Bushidovi oplácet, nutkání a vášeň, která se v něm hromadila od té doby, co zemřel, a měla ho trýznit po zbytek života. Ale Bill věděl, že to zvládne, aniž by odmítal odejít.
Myslel si, že to zvládne i Bushido.
Přesto, ho chtěl Bill k sobě přitáhnout blíž, chtěl jít hlouběji, ale Bushido ho chytil za krk, položil mu ruku na rameno a odtáhl se od něj. Nechtěl se podívat Billovi do očí, ale chytil ho pevněji, trochu ho odstrčil.
„Odejdi,“ řekl mu zlomeně.
Billovi se chvěla čelist, ale rozuměl. Bushido tím myslel žij.
Bushido do něj znovu strčil, ale jeho chodidla se začala pohybovat ke schodům. Pláč a prosby zesilovaly.
Běžel po schodech dolů, šlo se mu mnohem lehčeji, když se díval před sebe a ne za sebe.
~*~
Bill otevřel oči a i to jemné světlo, jako by ho chtělo upálit.
Znovu je zavřel, jen na chvilku, a vracel se ke svému tělu. Cítil těžkost kolem svého pasu, a uvědomil si, že to je jeho otec, který na něm leží. Bill cítil tu unikátní vůni otcovy tuniky, letmou vůni olejů ze strojů a vonné svíčky, které tak miloval.
Někdo ho držel za levou ruku, a z toho, jak to cítil, to byl Andreas. Stiskával mu ji a tak trochu ho to uklidňovalo; byl to trik z dní, kdy byli malí. Pro případ, že by byl chycen ve své Vizi a nebyli tu žádní dospělí, namísto toho, aby ho opustil, by ho Andreas držel za ruku a stiskával mu ji v rytmu tlukotu srdce, aby mu pomohl se vrátit zpátky.
A pak Bill porozuměl tomu, co mu bylo šeptáno do ucha. Bylo to: „Prosím, vrať se mi.“
Byl to jeho manžel.
Najednou Bill neodkázal udržet oči zavřené, musel Toma vidět. Zkusil otočit hlavu, ale byl na to až moc slabý. Ten minimální pohyb byl ale zřejmě dostatek, protože Tom se od něj odtáhl, jako by ho to pálilo, oči vykulené, nevěřící.
„Bille?“ zeptal se tiše.
Bill přikývl a polkl. Gordon se ihned zvedl a zíral na něj, v obličeji měl ten samý šokovaný výraz jako Tom.
„To ty,“ vydral ze sebe Bill. „Zůstal jsem kvůli tobě.“ Znovu zavřel oči, a najednou se zase nehýbal.
Tom se ihned podíval na Sakiho, a Lékař přistoupil blíž, aby si Billa prohlédl. „Je naživu, ale je slabý. Ne tak slabý jako předtím, ale stále není v ideálním stavu.“
„Co se to právě stalo?“ vyštěkl Tom.
„Byl pryč, a teď se vrátil. Bohové nám ho vrátili zpátky,“ řekl Gordon jednoduše. Přijal od Andrease ubrousek a otřel jím Billovi čelo, svůj obličej utřel do rukávu. „Je zpátky,“ zašeptal. Ruce se mu třásly; Lord Madleemu se zhluboka nadechl, když na rameni ucítil sluhovu ruku. „Přeji si tu s ním zůstat, dokud nebude v pořádku.“
Tom se díval dál na Billa a přikývl, stále ohromen. Srdce se mu nechtělo uklidnit, a on vycouval od postele se slzami v očích. Nemohl dýchat, zdálo se, že nemůže dělat vůbec nic, hlavně že věděl, že je Bill stále naživu.
Viděl Andrease, jak k němu přistoupil a podal mu ruku. Teď nechtěl pomoc. Jen… jen…
Tom se složil do křesla a zíral do stropu, dokud nemohl znovu normálně dýchat. Bill byl naživu. Byl v pořádku. Nebo bude v pořádku. Je naživu. Je naživu. Je naživu.
Tom se zakuckal slzami.
Bill je naživu.
~*~
Když Bill znovu otevřel oči, bylo ticho. Cítil dotyk na své tváři, a i když to bylo uklidňující a zároveň smutné, byla to jen vzpomínka. A pak se posadil.
V pokoji bylo příjemně ticho, byla noc. Bill se usmál, když uviděl svého otce spícího na gauči na druhém konci pokoje. Andreas se rozvaloval v křesle a jeho tiché chrápání v Billovi probouzelo příjemné horko.
Otočil se a uviděl Toma, v jiném křesle, hned vedle jeho postele, opřeného o zeď. Spal, krk měl podivně zkroucený. Bill ho chtěl probudit, ale než mohl něco udělat nebo říci, Tom otevřel oči a zamrkal.
„Bille,“ zachraptěl tiše. „Jsi v pořádku?“ naklonil se a opřel se dlaněmi o matraci, přelezl k němu do postele a zdráhavě se dotkl jeho ruky. „Lékař, Saki – šel pro nějaké jídlo. Dal ti několik injekcí. Přestals být pak tak bledý.“
Bill se jen usmál, když se pro něj jeho manžel natáhl a objal ho, opatrně ho líbal na rameno. Opřel se bradou o Tomovo a nechal se hladit. A pro jednou věděl, že na to má Tom právo. Podíval se na svého podřimujícího otce a sluhu, a přemýšlel o tom, jak strašně jim tu muselo být.
Bill se jen usmál, když se pro něj jeho manžel natáhl a objal ho, opatrně ho líbal na rameno. Opřel se bradou o Tomovo a nechal se hladit. A pro jednou věděl, že na to má Tom právo. Podíval se na svého podřimujícího otce a sluhu, a přemýšlel o tom, jak strašně jim tu muselo být.
„Miluji tě,“ řekl Tom, přitiskl si ho ještě blíž, tiskl si ho k sobě, dokud to nebylo skoro až nepříjemné, ale Bill si nechtěl stěžovat. Jako odpověď políbil Toma na krk. Nebylo to dlouho před tím, co Bill už neodkázal tak lehko sedět a začínal ochabovat, řekl Tomovi, aby ho položil zpátky na postel, což udělal, jemně, a dál ho rukou hladil ve vlasech.
Tom se na něj usmál. „Znám někoho s kým by ses měl setkat,“ řekl. Neodpověděl na Billův zvědavý pohled, jen mu stiskl zápěstí a postavil se na nohy, přešel po pokoji kolem Andrease k malé věci, která stála v rohu místnosti. Billovi chvíli trvalo, než rozpoznal, že to něco je postýlka. Usmál se, když si uvědomil, co Tom dělá, a opřel se zpátky o své polštáře, snažil se znovu trochu posadit.
Tom se vrátil, mnohem pomaleji než jak odešel, držel malý balíček a trošku se na něj usmíval, i když si byl Bill jistý, že dítě spí.
„Udržíš ho?“ zeptal se Tom a Bill přikývl, natáhl ruce. Jeho manžel se posadil na kraj postele a pomalu vložil miminko Billovi do náruče, urovnal peřinku, ve které bylo zabalené, zrovna když Bill sklopil okouzleně pohled.
Bylo malinké, menší než jakékoliv miminko, které Bill kdy viděl, ale vlastně nikdy žádné tak malé neviděl. Mrkalo, když mu ho Tom podával, dost dlouze na to, aby si Bill všiml jeho očí, ale usnulo hned po tom, co se uvelebilo v jeho náručí.
„Tohle je Erik,“ řekl Tom, natáhl se a stiskl jeho malé buclaté chodidlo. Erik nakrčil nos, ale neprobudil se.
Bill miminko pozoroval, překvapený a trochu zmatený, když ucítil, jak se mu do očí hrnou slzy a jeho spodní ret se chvěje. Věděl, že se Tom mračí ještě dřív, ne ze sebe vydal první vzlyk, a zavrtěl hlavou, potlačil ten další a zvedl pohled, aby se na něj usmál. „Nevím proč, to je v pořádku. Jsem v pořádku.“
Tom přikývl a pohladil Billa po přikrytém stehně, uklidňoval ho, když se Bill vrátil pozorností k Erikovi. Na chvilku nastalo ticho, až na klidné oddychování maličkého.
„Myslel jsem, že jsem tě ztratil.“
Bill zvedl pohled, než si to stihl promyslet, slzy se mu do očí zase hrnuly z toho, jak se Tom tvářil. Roztřeseně přikývl.
Tom také. „Už to neuděláš?“
Bill se trochu zasmál, utřel si tvář rukou, kterou nedržel Erika. Cítil se mnohem klidněji, ale také mnohem více provinile a nebyl si jistý, jestli by Tomovi vadilo, že ho ztratil, kdyby věděl všechno, ale jen jednoduše vzal jeho ruku a stiskl mu ji, dal mu melancholický, dráždivý úsměv.
„Zůstanu, pokud chceš,“ zdůraznil.
Tom mu stiskl ruku. „Platí.“
~*~
Chvíli trvalo, než se povedlo jeho otce a Toma přesvědčit, aby šli spát do postelí, ale Bill věděl, že oba dva potřebují odpočinek, a ten jim žádná židle v jeho pokoji nemohla nabídnout. Jorg a David byli zaměstnaní dítětem a obchody, které Tom dělat nechtěl. Lékař se vrátil zpátky do Chrámu, ujistil je, že bude chodit k Billovi na kontroly, říkal, že musí zjistit, co se Billovi přesně přihodilo.
Ale s Andreasem to bylo horší. Hlídal Billa, nosil mu tácy s jídlem jako vždy; jídlo, které teď Bill musel jíst. Šklebil se, ale byl svolný, když mu jeho přítel přinesl večeři, jen stěží ho překvapovalo, že v ní byla samá lehká jídla. Bylo to v pohodě. Nebyl si jistý, jestli by byl schopný zvládnout pořádné jídlo.
„Jsou opravdu takhle drastická opatření potřeba k tomu, aby tě přivedli zpátky z okraje?“
Bill tuto otázku nečekal a zarazil se, držel si lžíci před pusou a podíval se na Andrease, který stále stál vedle postele. Byl to jejich první čas od té nehody a první čas, kdy měl Bill dost kuráže ke konverzaci. Z tónu, kterým byla otázka podána, Bill věděl, že Andreasovi trvalo, než nabral odvahu se ho zeptat. Položil lžíci a povzdychl si, neodpověděl, sledoval, jak se jeho kamarád posadil na postel vedle něj.
„Už tě takhle nechci nikdy vidět.“
„Budu se snažit, aby mi už nikdy nebylo vyrváno srdce,“ řekl Bill, trochu překvapený tím, že zvládl sarkasmus.
„Budu se snažit, aby mi už nikdy nebylo vyrváno srdce,“ řekl Bill, trochu překvapený tím, že zvládl sarkasmus.
„Myslím to vážně,“ naléhal Andreas, spíš prosil, než nařizoval. „Nikdy jsem tě neviděl tak nevěřícího.“
Bill si odfrkl a odstrčil tác ke kolenům. „Divné. Nikdy jsem tak nevěřil Bohům, jako věřím teď.“
Andreas na toto neodpověděl a Bill sklopil hlavu.
„…Viděl jsem ho.“
„Koho?“ zeptal se Andreas, fingoval lhostejnost.
„Anise. Byl jsem na tom místě…“ Billovi došla slova, když se snažil vzpomenout si na co nejvíc. I teď to bylo nejasné, mizelo to stejně jako jeho život, když tam byl. „…Bylo to návrší, o kterém nám nebylo řečeno, že existuje. Lidé tam bloudí v tom nejhorším stavu. Byli ztraceni a nevěděli o tom.“
Blonďák odvrátil pohled a vydechl. „Byl tam Generál?“
„Ne,“ odpověděl Bill pomalu. „Přišel tam, aby mě zachránil.“
„Bille-„
„Ne, Andy. Opravdu. Já byl ztracený; teď vím, že jsem se ztrácel ve svém vlastním žalu a chtěl jsem zemřít. Opravdu chtěl. Ale nemohl jsem to udělat. Nemohl jsem udělat poslední krok a nechat vše za mnou.“ Bill se podíval na své ruce a vydechl. „A on by mě ani nenechal. Řekl mi, že musím žít.“
„A to jsi nemohl poslechnout, když jsem ti to říkal já? Nebo tvůj manžel?“ Andreasovi se chvěl hlas, když si vzpomněl, jak Bill ležel na posteli, házel sebou a křičel. Byla to ta nejhroznější věc, jakou kdy viděl. A pak nastalo ticho a nicota. Ani si neuvědomil, že začal brečet, dokud se k němu Bill nepřitulil blíž a neobjal ho.
Andreas nevěděl, co by dělal, kdyby ztratil svého nejlepšího přítele, tu jedinou stálou věc ve svém životě. Nikdy neodmítal svou třídu, být sluhou nebylo nic, za co by se měl stydět. Sloužit Billovi byla radost, od jejich dětství až po dospělost. Bez něj, bez Billa jako planety, kolem které krouží… byl ztracený. „Chyběls mi,“ zašeptal Billovi do vlasů, zachvěl se, když ho po zádech začaly hladit hubené ruce.
„Omlouvám se, Andy. Tolik mě to mrzí.“ Bill zavřel oči a přísahal si, že už nebude brečet. Jak dlouho mohl být takhle sobecký? Jediné, co viděl, byla jeho vlastní bolest, a chtěl udělat cokoliv jen pro to, aby ji ukončil. Kdyby to udělal, pak by už Andrease nemohl nikdy víckrát obejmout. „Omlouvám se,“ zopakoval.
„Já vím. Už to prostě jen nedělej, ano?“ odtáhl se Andreas a utřel si oči. „Musím tě nechat jíst, protože musím říct Lordu Tomovi o tvém pokroku.“
„Myslím, že nemůžu odporovat,“ zamumlal Bill, když mu přítel znovu podsunul talíř. „Opravdu se netěším na rozhovor s mým otcem. Jen stěží souhlasil, že ode mě odejde jinam.“
„A divíš se mu?“ usykl Andreas, když si uvědomil, že to řekl ostřeji, než chtěl. Bill si vzal lžíci a nabral na ni polévku.
„Myslím, že ne.“
~*~
Bill v chodbách nikoho nepotkal. Bylo to zvláštní, Sídlo Vave bylo tišší než normálně, možná to bylo Billem; nové uši, nové oči, nová mysl, s tím teď měl žít. Když se mu povedlo vylézt z postele, aniž by zkolaboval, jeho první výlet byla koupelna. Po tom, co se sám dokázal vykoupat a vydrhnout od hlavy až k patě, rozhodl se, že navštíví trahd lah.
Bylo to už tak dlouho, co se naposledy modlil, aniž by byl zoufalý, a Bill měl pocit, že ze sebe potřebuje dostat spoustu věcí.
Zahrada byla prázdná, ale to Bill čekal. Byla to úleva, po tom, co slyšel všechny Andreasovy zprávy o Jorgovi a Davidovi, o tom, jak jsou nadšení, že konečně vyšel ze svého pokoje. Jorg byl poněkud strohý, ale David neváhal a vlezl si k němu do postele, aby ho objímal, dokud ho z něj Tom prakticky neodtáhl; bylo to trochu trapné. Zahřálo ho to u srdce, které málem ztratil.
Jak to, že tohle všechno předtím nijak nevnímal?
Modlitební místo bylo ještě klidnější, když byl uvnitř něj, když nechal, aby se za ním větve vrby zavřely. Zastavil se na kamenech a pár si jich vzal do rukou, nechal klid projít do své duše, než se pomalu poklonil před oltářem.
Poslala kámen Zilovi; byl rád, že konečně pochopil, co se mu Bůh tu noc snažil říct. Bill si myslel, že poslechl, ale pravda to nebyla.
Poslal kámen Dolovi; Bohu smrti. Prosil, aby Bushido dostal vše, co si zaslouží v posmrtném životě. Jen krátce si vzpomněl na jejich setkání. Bushido vypadal teskně, ale ne nešťastně. Snad konečně našel klid.
Poslední kámen v jeho ruce poslal Ka’Va; pochopil, že jeho nový život nemůže být žit bez minulých lží. Jen doufal, že bude dost silný na to, aby udělal to, co je potřeba udělat.
~*~
„Ty můžeš být venku z postele?“
„Nejspíš ne, ale už mě unavuje ležet. Chtěl jsem tě vidět, a vypadnout ze svého pokoje. Dvě mouchy jednou ranou.“ Objal Bill svého otce pevněji a nadechl se jeho vůně. „Máš pohodlí?“
„To je to poslední, co mě zajímá. Oh, Bille. Tak jsi mě vyděsil,“ řekl Gordon roztřeseně, když ho pustil.
„Je mi to líto.“ Bill tohle poslední dobou říkal hodně často a bylo mu jasné, že ‚omlouvám se‘ ho v nadcházejících dnech neopustí.
„Omlouváš se, jako by to byla tvoje vina,“ řekl Gordon a Bill by se těmito slovy cítil uklidněný, ale v hlase jeho otce byla podivná tíha viny a on si nedokázal pomoci a musel nad ní přemýšlet. „Vskutku, musíš se naučit lepší kontrole. Rozumím, že jsi byl hodně rozčarovaný posledních pár měsíců-“ zakuckal se a Bill usykl nad tím, jak se jeho otec třásl a snažil se nebýt hrubý. „…Obzvláště teď,“ dokončil opatrně. „Ale nechci, aby ten čas, cos strávil v klášterní škole, přišel vniveč. Jsi silnější.“
Bill tiše přikývl a podíval se na nablýskanou podlahu hostinského pokoje. Měl vědět, že jeho otec tohle řekne. Bill sám o tom přemýšlel. Jen těžko mohl svému otci vysvětlit, proč byla jeho síla tak zdevastovaná, důvod, proč svou víru téměř ztratil.
Billa bolelo přemýšlet o tom, že možná už nikdy nebude schopný sdílet se svým otcem nově nalezenou sílu důvěry.
Nejspíš si zasloužil pravdu stejně tak jako Tom.
„Ty a já,“ začal Gordon, znovu si přitáhl Billův pohled. „Až ti bude líp, až budeš zdravější, my… ty a já, musíme si promluvit.“ Jeho oči se zabořily do Billových a Bill se najednou znovu cítil jako malé dítě, i když byl o několik centimetrů vyšší než jeho otec. „Rozumíš?“
Bill polkl a přikývl, rozhodl se už dál na nic neptat.
~*~
Tom našel Billa v jeho pokoji, jejich pokoji. Jeho manžel ležel v odpočívárně, díval se z okna na západ slunce, na to, jak se nebe míchalo ve zlaté a červené.
Slabě se usmál. „Ladíš k tomuto světlu,“ řekl tiše, když vešel hlouběji do pokoje. Bill se otočil a odměnil ho úsměvem, a jen trošku se chvějíc se zvedl na nohy, aby ho přivítal. „Je ti stále dobře?“ zeptal se Tom rychle, když Billa objal.
„Každým dnem sílím.“ Začervenal se Bill a odvrátil pohled. „Doufám, že ti to nevadí, poprosil jsem sluhy, aby nám přinesli jídlo sem.“
„Je to tvoje právo, Bille. Jsi můj manžel. Jestli chceš večeřet na vrcholu Mount Lairahd, tak se to stane.“
Bill si promnul ruce. Tomova pomoc dělala Billův úsměv tesknějším. Litoval toho, co udělá, tak jak to naplánoval, ale musí začít od začátku, nemůžou tu už dál být další lži.
„Chtěl jsem s tebou o něčem mluvit,“ začal pomalu.
„Chceš se se mnou vykoupat?“ zeptal se Tom, ale Bill mu položil ruku na tvář a zavrtěl hlavou, políbil ho, trochu ho zuby kousl do spodního rtu.
„To, o čem s tebou musím mluvit, Tome, je velmi vážné. Myslím, že bychom se měli posadit.“
Tomovi v žilách tuhla krev nad těmi slovy, a tak nechal Billa, aby ho jemně posadil do křesla. „Co je to? Našli ti Doktoři něco?“ polkl. „Umíráš?“ zašeptal.
„Ne, neumírám, už ne.“ Bill ho rychle ujistil o svém nově nabytém zdraví. „Je toho tolik, co potřebuji říct, a doufám, že mě nebudeš přerušovat, dokud neskončím.“
Tom vypadal znepokojeně, ale pomalu přikývl. „Nebudu.“
Bill si před něj klekl na zem a vydechl. Olízl si rty, nebyl schopný dívat se Tomovi do očí, když promluvil.
„…Nebyl jsem věrný.“
Tom zamrkal.
„…Cože?“ řekl, jako by se jeho sluch zmýlil. Jako by slyšel špatně.
Bill zavřel oči a nutil se mít své dýchání pod kontrolou.
„Generál Bushido-“ jeho slova byla rychle přerušena, když se Tom zničehonic zvedl z křesla. Bill překvapením spadl z kleku na podlahu. Zvedl pohled k Tomovu obličeji.
„Přestaň mluvit.“
autor: Little Muse & Majestrix
překlad: LilKatie
betaread: Janule
Oh můj bože, ať tom není tvrdohlavý a poslechne ho! >.<
♥
Ten konec..vyrazilo mi to dech..Proboha-co se stane?Doufám, že mu Tom odpustí, smíří se s tím..Opět nádherně napsané a moc děkuju za překlad 🙂
Super
aha a ted mám vydržet celý týden?! to není vtipné!! já chci dáálll….sem zvědavá, co mu Tom uděla
Tolik mě potěšilo vědomí, že Bill neumřel. Leželo mi to v žaludku jako velký těžký kámen… když se však vrátil zpět k Tomovi a ostatním… kámen spadl… jenže teď? Pevně doufám, že ho Tom vyslechne, protože od teď mám onen kámen v žaludku zase a je ještě větší… Vím, jak je člověku, kterému milovaná osoba řekne, že mu byla nevěrná, a proto se nedivím Tomově reakci, ale taky doufám, že to u Billa s Tomem nedopadne tak jako u mě… Bill s ním přece chce dál být, nebo ne? Pevně doufám v to, že Tom vynaloží veškerou sílu k tomu, aby Billovu nevěru skousnul a neopustil ho. To by bylo naprosto strašné…
NAštastie je Bill v relatívnom poriadku. Ale žačínam sa báť Tomovej rekcie, dúfam že bude mať rozum a vypočuje si ho.
Tak nějak jsem si celou dobu myslela, že Bill to nikdy nikomu (kromě Andrease) neřekne, už vůbec ne Tomovi. Celý díl jsem probrečela a když jsem došla ke konc, začala jsem se usmívat. Pak ale přišel šok… Myslím, že na příští díl se budu "těšit" nejvíc ze všech. Šíleně se bojím, ale zároveň chci vědět, co Tom udělá. Doufám, že bude držet zobák, aby mu to mohl Bill všechno vysvětlit 😀
Já to prostě miluju ♥
Takový pravidelný nedělní pláč.
Ano taky si začínám zvikat,že si každou neděli popláču:( ale jsem nadšená,že Bill přežil..a ten konec,jsem zvědavá jak se Tom zachová!!!Děkuju:DD
Úžasný…. Skvělý překlad 🙂
To je poprvé, co mi u téhle povídky vadí postavení žen. Jako matka prostě nemůžu přenést přes srdce, že Erik není s maminkou. To ho jako porodila a konec??? 🙁
Krásná kapitola, ale ten konec je strašný… Jsem zvědavá, jak bude Tom reagovat…
Krásný díl, jsem ráda, že je Bill živý.Sakra ale ten konec, bojim se reakce Toma a jestli si to vůbec nechá vysvětlit 🙁
This chapter is incredibly beautiful and for me as a reader very meaningful too.
Meeting of Bill and Bushido was really intense. I liked their conversation very much; great writing and dialogues, ladies.
Why I adored this chapter so much though was because of Bill…
In THD I couldn't stand Bill's guts. Let me explain. It may be that what we hate in other people is what we don't want to see in ourselves … I myself happen to struggle with decision making processes in my life, with confidence and targeting true purpose of my life and that's probably why I loathed Bill in THD so much, because he represented all these painful flaws in my personality I so desperately try to overcome. Are they human? Of course they are. Do they deserve empathy? Yes, yes and yes, it's just that I couldn't bring myself to feel anything for Bill but distaste. I see parts of me in him (are we getting too personal here?) and that made THD a piece of fiction I hated but was also utterly fascinated by. It was a clear case of love/hate relationship. That's also why I can say with all the LOVE I have in me that I HATED Bill's character. I understood his "destiny", his "desires", his "commitment" but he irritated me to no end nonetheless. I perceived him as a floating cork on an ocean's surface… being pulled in all directions all at once, not being able to follow fully neither his heart's pull nor his moral codex and Gods. I saw him as a passionate, interesting character but I didn't see any backbone in him, any trait I could admire. He basically wanted to have a cake and eat it at the same time. He made plenty of mistakes and he wronged one person that was learning how to truly love him, to cherish him, to whom Bill gave his promise and still he lied and deceived. Was it all for nothing? Of course not. We wouldn't be on this fascinating journey to his redemption hadn't he made his decisions he did.
Why this chapter gave me shivers was because he, for the first time, deals with consequences of his actions through his honesty. There is a big difference between suffering because of life's hardships and outer consequences that are brought on us and the suffering we have to deal with as a consequence of truth telling. He chose to risk it, knowing Tom is going to react badly, chose to risk it now when he knows that he loves him and wants to be with him, yet he chooses the path of truth, now when he has everything to lose. He tells him the truth and that alone is incredibly vital in my eyes to all repairing that needs to be done, and I am thankful for this step on a road you chose for him. I know that quite a few readers believed that Tom had never really suffered because he had never known what Bill had done but to me that one big fat lie was also the biggest sin of Bill's. Living in lie is in my opinion incredible depraving and for me as a reader of this story it was plenty times unbearable. I was jumping out of my skin with discomfort, on Tom's behalf. Now when he knows the truth he can freely decide what to do with it and with his relationship with Bill and that is BIG in my books.
I think I just started loving Bill from this moment on:-) I bow down in front of him for his courage, humility he granted Tom and for his strength. I am looking forward to see how he grows and develop as a human being.
(sorry for the rant)
děkuju! děkuju, děkuju, největší vřelé díky! tohle přesně jsem potřebovala! jejich poslední setkání, rozmluvu, vyjádření si citů, které nezlomí ani smrt a nový začátek. ♥
teď už se snad budu moci odprostit od Anise i já a dát vztahu Toma a Billa větší šanci. i když…podle konce kapitoly to spíš vypadá na bleskový konec. doufám, že ho Tom alespoň vyslechne. a pak se děj vůle boží. Bill by měl zabojovat, vrátil se kvůli Tomovi, musí být silný a rvát se o svého manžela..o jejich budoucnoct..o život.
Ohhh, a to jsem si myslela, že konečně nastávají lepší časy! 🙁 Já jsem strašně moc chtěla, aby Bill Tomovi řekl všechno, jak to bylo. Nemám ráda lži a přetvářku..ale teď, až když mu to Bill řekl, jsem si uvědomila, že to možná nebude to nejlepší. Nejsem si jistá, zda tohle Tom překousne. Už jednou se to stalo a s Billem se teď opakuje minulost. Nejsem si vůbec jistá, jak tohle může dopadnout 🙁