autor: Rennali
Ajoja…! Napsala jsem takovou krátkou povídku. Hodně krátkou povídku… Je to úplně ta první povídka, kterou jsem se rozhodla někde publikovat. A chtěla bych ji věnovat Sise, už jen proto, že ona mi ukázala kouzlo twincestu. Za to velký dík… Jinak… Budu ráda za nějaké komentáře, ať už budou obsahovat cokoli, protože i kritika pomůže. Dík všem za přečtení… Rennali
Bolest… Ta vždy zůstává. Snaží se ničit nám životy… Ale musím přeci bojovat. I když mi zůstala už jen ta bolest. Zůstala a neodejde. Vím, že ne… Zůstane se mnou… Je to takový trest za mé city… Trest za mé pohledy na tebe. Za to, že jsem dovolil těm citům proniknout do mého srdce. Za to, že jsem ti dal své srdce s přesvědčením, že u tebe bude v bezpečí. Ale nebylo… Ty jsi ho rozlámal na kousíčky a zahodil do neznáma.
A vlastně si za to možná i můžu sám. Neměl jsem dopustit, aby mi zůstal v hlavě, abych o něm přemýšlel jinak než o bratrovi, ale… Nešlo to… Nešlo to ovládnout. Vždycky si našel cestičku mezi ostatními myšlenkami a ty odsunul pryč, někam do neznáma.
Omlouvám se tomu chlapci s čokoládovýma očima – tobě, že jsem ti přiznal své city a dovolil tak, abys mě odsoudil a odsunul na druhou kolej, stejně jako jsi to dělal s ostatními myšlenkami v mé hlavě. Rozšlapals mé myšlenky, city i sny. Rozšlapals mou duši, rozšlapals mě. Ale nemám ti to za zlé, vlastně bych ti nemohl nikdy nic vyčítat, a když už, tak ne na dlouho. Stačí mi vidět, že jsi šťastný a jsem rád alespoň za to, ale… Nikdy to nebude takové to úplné štěstí. Vždy tu zůstane ta bolest. Sice mě dělá šťastným, vidět tě šťastným, ale když tě vidím, jak jsi šťastný s někým jiným než se mnou, bolí to. Vždy mě píchne u srdce. A říká se: „Co oči nevidí, to oči nebolí.“ Tak jsem si myslel, že by bylo nejlepší odjet.
Byt ve Mnichově je sice malý, ale útulný. Jen… Není tam na každém kroku cítit tvoje vůně. Nevídám na každém kroku naše společné fotografie. Nevidím tebe… A byt v Mnichově mě donutil pochopit, že co se říká, není pravda. Když tě nevidím, bolí to. Když tě vidím a vím, že nejsi můj, bolí to. Když vidím, že jsi tak blízko, a přitom tak daleko, taky to bolí. Víš… Ono mě píchá u srdce, když tě nevidím, i když tě vidím. Víš, bolí to pořád. Bolelo by to, i kdybych byl až na samém světa kraji.
Možná je mi to souzeno. Možná jsem byl odsouzen k doživotní bolesti. Možná to tak prostě mělo být. Víš… Možná bych ti měl psát tyhle dopisy, které stejně skončí v koši. Stejně je ani neotevíráš, možná se neobtěžuješ ani tím, abys je roztrhl v půlce. Prostě je jen bereš a házíš do koše ještě zalepené, ale… Jestli to tak je… Mrzí mě to… A nechci vědět, jestli to tak doopravdy je. Bolelo by to… A nevím, jestli bych zvládl unést ještě větší bolest. Pravděpodobně ne. A vzhledem k tomu, že tě nechci zklamat ještě víc – i když nevím, jestli to víc ještě jde – nejsem schopný si sáhnout na život. Už jen kvůli tobě ne. Třeba by se to povedlo a já promarnil příležitost, kdy dojdeš a řekneš mi, že se omlouváš za tu bolest, která mě sužuje už pěkně dlouho, ale že teď už to bude všechno dobré. Vím sice, že je to dost naivní představa, ale tak… Naděje přeci umírá poslední. A ve mně ještě malinký sotva viditelný plamínek naděje hoří a zatím nezhasl. Stále tam je. Malý, naivní, ale je tam. A já věřím tomu, že jednou – třeba ne v tomhle životě, třeba až v tom dalším – budeme spolu. Možná se ti to hnusí, možná je to protizákonné, možná je to nechutné, možná ti to celé připadá uhozené, praštěné pánvičkou po hlavě, ale nemůžeš tím uhasit mou malinkatou naději.
Zase za týden se ozvu, Billi
Navždy tvůj
Tom…
Byl to další z jeho dopisů. Nemohl jsem je vyhodit, i když jsem nebyl nadšený tou novinkou, kterou mi můj velký bráška sdělil, ale já musel vědět, jestli je v pořádku. Alespoň v rámci možností. Bolelo mě, že jeho bolí láska. Možná uhozená, možná nezákonná. Pořád to byla láska. A mrzelo mě, že když se konečně zamiloval, nebyla to osoba, která by mu jeho city opětovala. Ale vždyť… Takhle to přeci nemá být…! Jestli je to jen poblouznění, netrvalo by to přeci tak dlouho…! Musí to být přeci ta pravá láska. Prostě musí…! Ale… To by byla přeci opětovaná… Jenže… Já… Nemůžu ho milovat, nesmím. Nejde to… Rozum mi to nebere.
Vždycky se říkalo, že člověk má jít za svým srdcem, že to mu ukáže cestu. To moje je bohužel nějaké zaneprázdněné. Cestu mi neukazuje. Proč mi neukáže cestu, jak bratrovi alespoň trochu pomoct? Proč mi nepomůže? Vždyť já nerozšlapal jen jej. Já rozšlapal část sebe. Copak člověk může žít bez své poloviny? Možná… Ten jeho plamínek naděje nehoří jen tak… Možná… Je na čase ukončit jeho bolest, složit ho, a tím i část sebe, znovu dohromady? Možná… Jen to chce čas… Musím tomu svému srdci dát čas, aby mi mohlo ukázat tu správnou cestu. Jen doufám, že to nebude moc dlouhá doba. Doufám, že bráška to ještě nějakou dobu vydrží, než mi ji ukáže… Nikdy bych si neodpustil, kdyby se celý život trápil kvůli mně. Nějak to napravit prostě musím… Alespoň trochu, alespoň tak, abychom byli zase bratři, jak se patří… Možná to nakonec nebudou jen bratři… Možná z toho vznikne víc… Ale to ví, prozatím jen Bůh…
autor: Rennali
betaread: Janule
Hezký 🙂 Povedlo se ti to…:))
Peknučké… Chudák Tom…
Moc dík zlati 🙂 Neveim či je to tá poviedka čo si mi o nej hovorila ale je moc peknaaaaaa 🙂
Díky.. Jsem ráda, že se vám to líbí.. 🙂 Co se Toma týče… Ono to mohlo mít i dobrej konec.. Ale jelikož jsem z těch happy endů všude kolem (ve filmech, v knížkách, atd., atd.) unavená, tak jsem ho nechala takovej otevřenej.. 🙂
Sisko, tohle není ta povídka, co jsem ti o ní říkala. Ta je pořád v rozepsaným stavu. Tahle vznikla nedávno.. :)) Dopsala jsem ji těsně před tím, než jsem ji odeslala, jinak věřím tomu, že by tady ještě nebyla, jak se znám.. xDD
teeda, ja nestacim koukat…je to fakt moc krasny, takovy dojemny…nikdy bych do Toma nerekla, ze by mohl napsat az tak hluboky dopis…moc kraasnyy…tyjo doufam ze se daj dohromady :))
nááádherné :))
🙂