autor: Terý
Ahojky, mám pro vás další vícedílnou povídku. 🙂 Možná ode mě někdo čte Ztroskotání… 🙂 A jestli jo, nebojte, zanedbávat nebudu ani jednu…:) Inspirovala jsem se jedním filmem. 🙂 Začátek se odehrává v Americe, abyste pochopili to vyhrožování. Nevím, jestli se vám líbí moje povídky, ale doufám, že alespoň trochu jo…:) Přeji vám krásné čtení a komentík velmi potěší, je vždy hezké, když u povídky najdu komentář… 😉 Podporuje mě to ve psaní.:) Ještě jednou vám přeji krásné počtení a… No… Snad vás nezklamu… 🙂
Bill
Sedím na pohovce a z okna vyhlížím znechuceným pohledem kamion, který poveze věci tý debilní fúrie, která se k nám vetřela místo mámy. Je to od táty hnusné, tak rychle zapomněl na mámu, a to mu jen tak neprominu. Jestli si opravdu tak naivně myslí, že jim ještě pomůžu s těma kuframa, nebo že ji dokonce přijmu do rodiny, tak to se šíleně plete. Vím, že už jsou to skoro dva roky, co mamka zemřela při nehodě, ale hned během chvilky si najít jinou? To je dost hnusný. Miloval jsem mamku. Byl tak hodná a milá, všechno jsem měl, měl jsem peníze, oblečení, který jsem chtěl, a hlavně její lásku. Její velmi intenzivní lásku, kterou mi tak moc dávala najevo, ale já to nevnímal. Odsekával jsem jí a pořád jsem chodil pryč, nechtěl jsem být doma. Co bych za to teď dal, kdybych mohl být s ní.
Slyším, jak se k našemu velkému domu blíží kamion. Zvednu se a skočím si do našeho velkého a krásně čistého bazénu. Nehodlám tady odtud vylézt do té doby, dokud si to vtírající se stvoření nezaleze někam do své nory.
Slyším bouchnutí dveří. A je to tady. Zhluboka se nadechnu a potopím se až ke dnu bazénu, když uvidím ksicht tý medúzy.
„Bille, pojď nám pomoc…“ slyším, jak na mě táta mluví, ale jsem pod vodou, takže můžu dělat, že ho neslyším. Ale jelikož tam stojí a čeká, až se vynořím, tak mi nezbyde nic jiného, než se opravdu vynořit, protože bych se udusil, už takhle jsem měl co dělat.
„Cože…?“
„Pojď nám pomoc, a to okamžitě!“
„Ani mě nehne. Ty sis sem přitáhl tu fúrii, tak jí taky odneseš tašky.“
„Já se tě neptám!“
„Ale já ti to oznamuju… Se mnou v tomhle prostě nepočítej!“
„Bille, můžeš se alespoň chvíli přestat chovat jako puberťák, zvednout prdel z toho bazénu a jít okamžitě sem?“
„Eeee… Ne!“
„Tak a teď toho mám opravdu dost… Je ti teprve 17 let a nebudeš se mnou takhle mluvit, prostě mě budeš poslouchat!“
„Jo? Tak to si jenom myslíš.“ Vyhrknu a znovu se potopím pod vodu. Už nevnímám, co mluví, asi zase řve. Začnu vnímat až tehdy, kdy mě táta vytáhne z vody a prudce se mnou hodí vedle bazénu.
„Už jednou jsem ti říkat, že se tě prostě neptám!“
„Ježiši no jo, doufám, že tu tu medúzu nepotkám.“ Na tato slova mi přistane na hlavě pohlavek. „Au… Dyť jsem nic tak strašnýho neudělal.“
„Zklidni se, nebo pojedeš do Německa k tetě a budeš tam chodit i do školy!“
„Jo, to tvoje vyhrožování mám opravdu rád, neudělal bys to. A navíc, neumím německy, takže máš po ptákách…“
„Jak to se mnou sakra mluvíš…“ přilítne mi další pohlavek. „Že neumíš německy? Je to sotva dva roky, co jsme se odstěhovali, tak mi tady nekecej, že neumíš německy!“
„Ano, tati, teď jsi to opravdu vystihl, je to SOTVA dva roky!“ vyhrknu a jdu směrem k tomu blbýmu kamionu s těmi nejhoršími věcmi na světě. Před ním stojí Amanda, tátova přítelkyně, po mým řečeno, medúza.
Dívá se na mě tím jejím hnusným a povrchním pohledem. Zašklebím se na ni a jdu směrem k zadním dveřím. Během pár sekund se spustí příšerný liják. Až se divím, že během takový chvilky je tu všude mokro. Táta nás zahnal dovnitř.
——
Znovu jdeme k těm dveřím od kamionu, takových věcí, co sem přitáhla. Já žasnu, zůstanu stát s otevřenou pusou nad tím množstvím všelijakých kravin. Vezmu do ruky kufr, ten, který mi zrovna padne do oka. Nerad ho otevřu. Ty kráso, opravdu jsem dost překvapený, takový fajnový věcičky, ne. Pousměju se a rozhlédnu se. Přede mnou je obrovská bahnitá louže od deště. Zasměju se a rozhlídnu se. Podívám se na Amandu, potom na její kufr. Znovu na Amandu a znovu na její kufr.
Rozpřáhnu se a tak, jak ho držím v ruce, celý otevřený ho hodím do té louže. Věci se rozlítnou a okamžitě jsou nacucané tou zakalenou vodou z louže. Amanda jen vykulí oči a jde směrem ke mně.
„To, to… To nemyslíš vážně, že ne? Cos to sakra udělal?“
„Nevidíš? Tak si ještě k těm tvým fajnovým botičkám, co máš na sobě, kup brýle!“
„Michaeli!!“ zařve, že mi mále prasknout bubínky.
„Co se stalo?“ přiběhne táta jako poslušný pejsek, aby zjistil, co se stalo.
„Podívej se, co udělal!“ ukazuje totálně vyřízená na louži, kde se válí její oblečení. Další tátův pohled směřuje ke mně.
„To nemyslíš vážně, že ne…“
„Néé, nemyslim, to jsou jenom imaginární věci, nevidíš?“
„Nebuď drzej!“ přiletí mi pohlavek. „Padej si sbalit, pojedeš do Německa, je to nejlepší škola, tam si tě zkrotěj!“
„To neuděláš!“
„Myslíš? Okamžitě vypadni, za dva dny jedeš!“
Radši už nic neříkám, ještě by mě tam opravdu poslal. Kdyby sem tu medúzu netahal, tak by se nic takovýho nestalo. Nesnáším ji, a to jsem ji viděl párkrát, ještě abych jí vídal pořád. To by mi ještě scházelo.
Tom
Ráno vstanu a podívám se na hodiny, je teprve deset. No to ne, tak brzo? Někdo zaklepe na dveře od pokoje. Myslím, že to bude mamka.
„Ano?“ zavolám zpod peřiny.
„Tome? Měl bys stávat, táta pojede do Hamburgu a chce, abys jel s ním.“
„Proč zase do Hamburgu? Jak je to vlastně daleko od Berlína? Nikdy jsem to nestačil zpozorovat.“
„No to nevím, ale táta už chce jet.“
„Dobře, už jdu,“ přikývne a odejde.
Po pár minutách lenošného válení se na posteli se odhodlám zvednout. Odtáhnu žaluzie. Ostré sluníčko mi zasvítí přímo do očí. No bezva, teď neuvidím. Zamračím se, oblíknu se a jdu dolů po schodech.
„No kde jsi?“ slyším táty hlas.
„Promiň, musel jsem se přemlouvat, abych vůbec vylezl z postele.“
„Tak pojď, pospícháme.“
„No dobře…“
—–
Už jedeme asi hodinu. Vím, že to není moc, ale už bych tam rád byl. Stojíme na křižovatce už asi deset minut a pořád se to nehnulo. Jezdím s tátou často do Hamburgu. Nevím, co tam dělá, ale vždycky mě vysadí u kina a dá mi peníze, abych se šel na něco hezkého podívat. Když jsem se ho zeptal, tak mi nikdy neodpověděl. Ale mně to nevadí, jsem rád, že sem s ním jezdím.
Ach jo, povzdechnu si. Je tu taková nuda a pořád se to nehýbe. V tu chvíli, když se auto konečně rozjede, se natáhnu na rádio, abych zpříjemnil trochu cestu. Jelikož máme rádio až moc dole na palubní desce, tak se musím sehnout. Chci pustit písničky, ale najednou slyším, brzdění auta a troubení. Leknu se a rychle se zvednu, abych zjistil co se děje…
autor: Terý
betaread: Janule
Zajímavý začátek, jsem zvědavá, jak se to bude dále vyvíjet 🙂
Už vím ten film, ale nebudu prozrazovat.. Mám ten film ráda a tohle vypadá hodně zajímavě 🙂
Dúfam , že sa stretnú v tom kine 😀
páni 🙂 moc hezkej začátek… už se těšim, jak to bude pokračovat:)
hej taky chci vědět co se stalo…:D
pěknej začátek!:)
Vypadá to zajímavě 🙂 Těším se na pokračování 🙂
Velice zajimavé….ale určitě chci dál…píšeš skvělý povídky vážně….Jsem zvědavá co se stalo a taky co zjimavého dělá Tomúv táta…je to nějaký díler??
bezva…líbí se mi Bill… taky je drzej jak já…. co se mohlo stát Tomovi a jak se setkaj??? jsem moc zvědavá… 🙂
ten začiatok mi pripomína jeden film ktorý mám hrozne moc rada, takže sa strašne teším na pokračko 🙂 ale celkom by ma zaujímalo čo to robí Tomov otec že mu to nechce povedať..
První díl končí vážně napínavě. Vážně by mě zajímalo, jak to bude pokračovat. Doufám, že se třeba časem dozvíme, co dělá Tomův taťka. Vážně by mě to zajímalo, protože teď to vypadá na nějakého mafiána nebo prostě něco tajného a tajemného… 🙂 😉
tak já kometuju až zpožděně každopádně už první řádek té povídky mě oslovil….těším se na další díl :D…spíše dílo ♥
Hodně mi to připomíná jeden film ;D
Jsem zvědava kdy se setka z Billem.