autor: Cinematics
Z Billa se stává pirát, z Toma statečný člověk
Bill si našel svůj perfektní pirátský kostým (dokonce si i načepýřil vlasy do toho správného objemu); alespoň on říkal, že je to pirátský kostým. Nandal si jen černé kalhoty, bílou košili (kterou samozřejmě nedopnul až ke krku) a kožené kozačky až ke kolenům; řekl Tomovi, ať zapojí fantazii, jestli se mu něco nelíbí.
Mimo to, v hračkářství budou určitě mít falešné háky na ruce, takže jestli z něj jeho oblečení nedělalo piráta, páska přes oko a hák to zařídí.
„Popravdě,“ řekl Bill, když seděli zpátky v autě; páska přes oko a hák na místě. „Myslím, že háky a pásky přes oko jsou pěkně laciné…ale když je nepoužíváš každý den, lidi nebudou chápat, jaké estetičnosti se snažíš dosáhnout.“
„To je nejspíš pravda,“ odpověděl Tom, natáhl se, aby mohl zezadu vzít jejich nové umělé meče.
„Měl jsem si koupit umělé zlaté zuby,“ zamračil se Bill. „Oh, no… alespoň jsem si koupil skákadlo.“
Bill poprosil Toma, jestli by mu nepůjčil nějaké peníze, že mu to zaplatí, až dostane výplatu, a Tom okamžitě souhlasil. Koupili přehršel hraček, puzzlí a samozřejmě kostýmů. Bill se rozhodl, že chce tolik falešných identit, kolik může mít, a nedržel se zpátky; ještě lepší byl jeho nápad, že můžou kostýmy kombinovat a přijít na něco úplně nového.
„Nikdy jsem tohle skákadlo nepoužíval,“ řekl Tom, když vyjeli z parkoviště. „Co to přesně je?“
„Prostě… si dáš ten kroužek kolem kotníku, roztočíš to a skáčeš přes to. Naprosto divný, ale strašná sranda. Měl jsem jedno, když jsem byl malý. Ukradl jsem to sousedce; byla to kráva,“ zasmál se šťastně Bill a Tom pobaveně protočil oči.
„Tys ukradl holčičce hračku?“
„Bylo mi osm!“
„Stejně. Podlý.“
„Ona byla podlá,“ zamumlal Bill, urazil se.
„Ale krást se nemá!“
„Je to nenásilný způsob, jak se někomu pomstít. Hej, to jak jsem to viděl, a jak jsem to řekl… že tě mám já a Gustav ne, je můj způsob krádeže a pomsty.“
„Měls mě ještě dřív, než tě uhodil…“
„Na tom nezáleží. Hraj se mnou, pitomče,“ zasmál se Bill.
„Dobře, dobře. Dobrá pomsta, Bille.“
„Taky si myslím. Takže… no nic, máš něco vymyšleného do krámu? Přemýšlel jsem… když ty a já oba milujeme sklenice, co kdybychom do nich dali malé dýně? Prodávají se tady u vás zavařovací sklenice?“
„Já ty svoje odsud mám, takže bych řekl, že ano,“ popíchl ho.
„Super.“
Když přijeli do obchodu, Bill byl celý natěšený, aby všem ukázal svůj pirátský kostým a možná si trochu zašermoval na ulici, když na to přijde. Narovnal si svou pásku, urovnal hák a vylezl z auta; meč v ruce. Tom si doběhl pro svůj a připojil se k Billovi, který vcházel do starožitnictví.
„Měli jsme vejít a šermovat,“ řekl Bill. „Víš, dramatický příchod.“
„To by nás pravděpodobně vykopli,“ odpověděl Tom s pobaveným smíchem.
„Nebo by se připojili. En garde!“ vykřikl Bill a udělal výpad mečem směrem k Tomovi.
Tom uskočil a sám vytáhl svůj pěnový meč, zkřížil ho s Billovým. Bill se natáhl rukou dozadu a podivně otevřel dveře dovnitř (se svým hákem kolem kliky), neobtěžoval se držet je Tomovi otevřené. Tom byl teď jeho nepřítelem. Bohužel, nepříteli se povedlo dostat se dovnitř pěkně rychle a píchl ho do boku mečem, čímž si vysloužil od Billa vypísknutí a až moc dramatickou umírací scénu, při níž se Bill skácel na zem a na záda.
„Světlo!“ zakřičel Bill hlasitě jako vždy. „Je tak nádherné!“
„Ne!“ zakřičel Tom zpátky. „Nechtěl jsem!“
„Je až, až moc… pozdě,“ zašeptal Bill a umřel.
„Co jsme to udělal?!“ rozkřikl se Tom.
„Udělals velmi vzrušující příchod,“ odpověděl mu vlastník obchodu a Tom se začervenal. Bill neodpovídal; přeci jen, byl mrtvý.
„Omlouvám se,“ zamumlal Tom. „Jen jsme se do toho až moc dostali… jo, já… jo.“
„Měl by ses omlouvat,“ řekl přísně a Tom se cítil zoufale. Jestli něco neřekne, tak Bill vyskočí a začne se s tím mužem hádat. „Možná jsem se chtěl přidat.“
„Oh… oh! No, um,“ Tom se podrbal na krku a Bill ho praštil mečem do nohy.
„Ne, jen žertuju. Jsem až moc starý a unavený na to, abych si hrál na piráty.“
„To proto tady pracujete?“ zeptal se Bill, když otevřel oči a vyskočil na nohy. „Protože jste starý? Stejně jako věci, co prodáváte?“
„Znáš ty páníčky, co začnou vypadat jako jejich psi?“ zeptal se prodavač a Bill přikývl. „Tak to je moje odpověď.“
„Úžasný! Dobře, dobře, tak do mě. Co bych měl dělat jako zaměstnání?“
„Piráta.“
„Jsem strašně špatný pirát… Tom mě zabil.“
„Tak prodávat ananasy?“
„Perfektní!“ zasmál se Bill a zavrtěl hlavou.
V jeho rodném městě si z Billa dělal každý srandu kvůli jeho vlasům, ale tady, tady byl v bezpečí (když nepočítáme Gustava). Prodavač nebyl nepříjemný, jen si z něj dělal srandu tak, jak Bill chtěl, a jemu se to líbilo. Pro Billa bylo jednoduché mít někoho rád, v každém se snažil hledat to dobré, a Pan Prodavač nebyl výjimkou.
„Dobře, dobře. Teď Tom.“
„Povlečení.“
Tom si zatahal za své velké oblečení a usmál se. Miloval by prodávat povlečení a takové věci, tak dlouho, dokud by v tom byl zamotaný Bill. Z té myšlenky se mu udělalo horko po těle a ihned si vzpomněl na předešlou noc a nedokázal se přestat červenat. Zdálo se, že ho Bill celého znervózňuje a svádí, i když Bill vůbec nic nedělal.
„No nic, kluci, hledáte něco konkrétního?“
„Chci vám zkonfiskovat kasu,“ řekl Bill a doslova se skácel na zem smíchy.
„Chci vám zkonfiskovat kasu,“ řekl Bill a doslova se skácel na zem smíchy.
„Bille!“ rozkašlala se Tom hlasitě a zčervenal jako rajče.
„Možná jsme starý, ale moje mysl je stále mladá,“ zasmál se prodavač. „Vy dva jste dost fajn.“
„Jak se jmenujete?“ zeptal se Bill, použil Toma jako opěrku při zvedání se ze země.
„Mark.“
„Ahoj. Já jsem Bill, a tohle je Tom. Ale netřeste si s ním rukou, nemá to rád,“ řekl Bill, podal mu hák.
„Budu si to pamatovat. No nic, kromě té kasy, ještě něco, co bys zkonfiskoval?“
„Tom vlastní obchod se sladkostmi v Tichém Údolí, a předěláváme dekoraci na podzimní a potřebujeme něco, co by se hodilo k jasné červené. Měli jsme na mysli něco jako světle hnědé věci, třeba karamelová jablka, aby se to hodilo. Mám rád přepych, jdeme hledat přepych. Tome, máš to taky rád?“
„Mám rád přepych,“ začervenal se, protože pro něj byl přepychový Bill.
„Dobře. Tak se všichni shodneme. Přepych je dobrý,“ přikývl Bill sám pro sebe, než si upravil pásku na oku a začal tančit po obchodě.
Byla tu spousta zajímavých věcí; některé velmi staré, některé novější (což z toho dělalo starožitnictví/obchod s použitým levným zbožím) a všechno v sobě drželo svou vlastní minulost. Bill miloval věci, ze kterých dokázal něco cítit, a tohle nebyla výjimka. Dotýkal se každého kousku nábytku, každého doplňku, a usmíval se. Přemýšlel, co by ty věci řekly, kdyby uměly mluvit. Ale nábytek neumí mluvit! To je prostě absurdní.
„Potřebujeme nový stůl,“ řekl Tom, když ho Bill objal zezadu a položil si bradu na jeho rameno.
„Souhlasím.“
„Hezký světle hnědý; přepychový.“
„Musí být přepychový.“
„Rozhodně,“ přikývl Bill. „Tomi? Vypadáš… že ti není dobře.“ Řekl, když se podíval přes rameno na svého smutně vypadajícího přítele. Tom se opřel o jeho pravé rameno, aby mohl odvrátit obličej pokaždé, když se na něj Bill snažil podívat přes pásku na oko.
„Jsem v pohodě…“
„Lháři.“
„Fajn… Jen přemýšlím, co dělá mamka.“
„Vyvádí?“
„Nejspíš…“
„Oh Tomi…“ Bill se otočil, aby byl k Tomovi čelem, jemně ho políbil na rty. Tom měl Billovy polibky rád, obzvláště proto, že ho dokázaly uklidnit a přinutily myslet mnohem pozitivněji.
„Bude to v pořádku…“
„To doufám…“
„Bude. Teď na to nemysli. Namísto toho mysli na nábytek. Je tady svět plný možností!“
Tom přikývl a Bill ho vzal za ruku (ne hákem) a tančili spolu po obchodě, hledali věci, které se jim líbí a ke kterým se později vrátí, až si prohlídnout to ostatní. Zaprvé si Bill koupil velké sklenice, do kterých může dát malé dýně, a když našel velké množství, byl se sebou velmi spokojený.
Bill stále mluvil o tom, jak můžou vyzdobit obchod na Halloween a že je moc rád, že Tom má Halloween taky rád. Kdyby ne, Bill si nebyl jistý, jak by to dopadlo; ale o tom nemusel přemýšlet.
Po tom, co našli perfektní stůl, na který se dá kasa, Bill poprosil Marka, aby jim ho schoval a že se pro něj vrátí. Mark s tím souhlasil a pomohl jim odnést sklenice k Tomovi do auta (jelikož Bill měl jen jednu ruku).
„Je vážně dobře, že jsem dneska neměl brýle,“ řekl Bill, když bojoval s bezpečnostním pásem.
„Já… to mě vůbec nenapadlo,“ odpověděl Tom a do jeho vnitřností se znovu začala vracet úzkost.
„Pak bych potřeboval nové oko! Páska by to nezachránila… Nikdy jsem neměl pirátský klobouk.“
„Můžeme ti nějaký koupit, jestli chceš…“
„Ne. Mám víc kostýmů, než je potřeba. Myslíš, že bys ty a Andy chtěl večer hrát na převlíkanou?“
„Proč?“
„Potřebuješ důvod k tomu, aby ses převlékl a bavil se?“
„To je pravda,“ zasmál se Tom, kdy vyjeli po zaprášené cestě do Tichého Údolí.
Když dojeli domů, Tom byl naprosto v šoku. Bill se chtěl zeptat, co se děje, ale všiml si, že na Tomově obvyklém parkovacím místě stálo auto. Kdyby Bill byl naivní, tak by řekl, že je to jen nějaký cizinec, který neví, že tam parkuje Tom; ale nemohl tak přemýšlet, ani kdyby se snažil, obzvlášť když Simone byla doma.
Bill si nebyl jistý, jak začít mluvit. Měl by se zeptat Toma, jestli chce, aby ho držel za ruku? Měl by říct Tomovi, ať na to šlápne a ujede? Možná by neměl říkat vůbec nic; možná by měl jen vystoupit z auta, vzít Toma za ruku, rychle ho políbit a říct mu, že je to v pořádku.
„Kurva,“ zamumlal Tom, nervózně si propletl ruce, než vystoupil z auta.
„Nemusíme jít dovnitř,“ nabídl Bill, ale Tom zavrtěl hlavou.
„Ne… musíme… to je auto Gustavových rodičů.“
„To jsem si myslel…“
Když vešli do domu, Simone je rychle zavolala do obýváku a ti dva nervózně postávali. Gustavovi rodiče seděli na gauči, vypadali stejně nepohodlně jako Simone.
„Musíme to vyřešit,“ pokusila se Simone hrdě promluvit, ale její hlas se zlomil nervy, a tak zněla slabě a nejistě.
„Souhlasíme,“ odpověděl pan Schäfer a Bill se rozhodl, že bude zmetek a sundal si pásku z oka.
„Už tohle nechci nikdy vidět,“ řekl Tom nahlas a ukázal na Billův obličej. „Už nikdy.“
Simone a Bill byli oba trochu v šoku z toho, že Tom měl tu kuráž, aby něco takového řekl, když byl po většinu času spíš plachý. Schäferovi se podívali na Billův obličej a byli velice zklamáni chováním svého syna. Ale jak můžou zakázat svému synovi dělat si, co chce, když nejsou pořád u něj? Zmohou jen potrestání a promluvu do srdce.
„Bille, je nám to tak, tak…líto,“ řekl smutně paní Schäferová a Bill pokrčil rameny.
„Jsem na to zvyklý.“
Pokaždé když se Bill snažil něco chytrého říct, nikdo pak nevěděl, jak na to reagovat. Simone mu vždycky říkala, že by na to neměl být zvyklý, a Tom ho objímal, dokud se necítil lépe, ale Schäferovi neměli ponětí co říct, tak se rozhodli pro:
„My to ukončíme.“
„To byste měli,“ zamumlal Tom.
Tom už nedokázal být ani v jednom pokoji, kde jsou oni. Byl nervózní a roztěkaný a prostě naprosto rozčilený a musel se dostat z téhle situace, nebo možná skončí tak, že Billa zase nebude moct držet; a tak odešel. Bill mu byl v patách, následoval ho do jeho pokoje.
„Můžu taky dovnitř?“ zeptal se.
„Samozřejmě, že ty můžeš. Ale nikdo jiný. Už nikdy.“
„Jsi dramatický,“ zasmál se Bill.
„A ty vypadáš, že ti o sebe vůbec nejde!“
„Tak na mě neřvi!“
„Já na tebe neřvu, já jen… jsem frustrovaný, protože nemůžu udělat nic, co by tohle dokázalo odehnat, a tobě je to jedno… prostě jen všem říkáš, že jsi na to zvyklý a děláš jakoby nic. Bille, prosím, jen… řekni mi, jak se ohledně toho cítíš… přestaň to schovávat.“
„Nic neschovávám. Jsem v pořádku.“
Bill se posadil na postel a zamračil se. Tom měl pravdu; schovával toho hodně. Schovával bolest ze své rodiny a minulosti nadšením a radostí, a schovával smutek z Gustavovy pěsti svými vtipnými kostýmy a malými vtípky tady a tam. Popravdě, Bill byl v bolestech mnohem víc, než dával lidem najevo. Vždycky byl zoufalé dítě, ale Tom mu na to pomohl zapomenout, a tak proč o tom teď mluvil? Nebyl žádný důvod říkat Tomovi o svých problémech, když už jich měl takhle dost.
Tom se posadil vedle něj a cítil všechny druhy frustrace. On Billovi řekl něco velkého ohledně své minulosti a stejně mu Bill nechtěl věřit; nebo alespoň tak to teď cítil. Bill Tomovi věřil víc než komukoliv jinému na světě, Simone byla hned za ním, ale Bill nechtěl, aby se za něj Tom musel cítit špatně. Vadilo mu říct všechny své pocity, a pak mít Toma také celého zoufalého.
„Nejsi v pořádku,“ řekl Tom a Bill si odfrkl, než se podíval na svého přítele.
„Kdyže máš narozeniny?“
„Bille…“
„Prvního září, že jo?“
„Bille, neměň téma,“ zašeptal. „Prosím?“
„Protože jsem si myslel, že bych ti koupil něco fakt hustýho a potřebuju přijít na to co, a jak to koupit, dřív než začne škola a nechci to někam schovat, abych na to pak nezapomněl – oh, zapomněli jsme v autě kostýmy… možná se pro ně vrátím-„
„Bille!“
„Jsem smutný,“ zašeptal a jeho obrana byla pryč. „Jsem smutný a bolí mě obličej.“
Naklonil se a opřel se svou dobrou stranou obličeje o Tomovo rameno, instinktivně se natáhl po jeho ruce a pevně ji stiskl. Tom vydechl a přikývl.
„Já vím… měl bys o tom se mnou mluvit. Můžu se pokusit tě zase rozveselit.“
„S tebou jsem vždycky šťastný,“ řekl Bill. „Ale občas mám v mysli smutek, ale nechci o tom mluvit, protože to je můj problém, ne tvůj, a ty si nezasloužíš strachovat se o moje problémy, když se můžu strachovat sám.“
„Proto tady jsem, Bille. Jsem tvůj přítel, chci se s tebou strachovat… ty děláš to samé. Když jsem roztěkaný, tak mě vždycky uklidníš… chci udělat to samé.“
„Děláš to. Jen o tom nevíš.“
„Nebudu tě nutit říkat mi, co cítíš, ale někdy je hezké slyšet ošklivé věci namísto neustále samých dobrých věcí… cítím se pak, jako když mi důvěřuješ.“
„Důvěřuju ti víc než komukoliv jinému,“ řekl mu Bill, než se položil na záda na matraci a díval se na mapu na Tomově stropě.
Bill se usmál, když mapa zmizela a namísto ní se objevil Tomův obličej; naklonil se přes Billa a položil si ruce vedle jeho obličeje.
„Co to děláš, sluníčko?“ zeptal se Bill a Tom pokrčil rameny.
„Dívám se na tebe.“
„Eh, proč?“ zasmál se Bill.
„Protože jsi krásný.“
„Jsem pomlácený.“
„To nevadí. Stejně jsi pro mě ten nejkrásnější člověk na světě; nezáleží na tom, v jakém stavu jsi.“
„Protože mě miluješ?“
„Víc než cokoliv jiného. Víš, jak moc jsi mi pomohl? Chci být schopný udělat to samé pro tebe.“
„Ale ty mi pomáháš, Tome. Jen proto, že nevíš, co se děje v mé hlavě, neznamená, že mi nepomáháš.“
Tom jen pokrčil rameny a políbil Billa na vyšpulené rty. Pokaždé, když viděl tu modřinu, pokaždé když trošku pootevřel oči při polibku, jeho zlost se znovu nažhavila a on nechtěl udělat nic jiného, než pořádně Gustava zmlátit a rozbrečet ho.
Nikdy před dneškem neviděl Billa brečet, a tak moc ho to bolelo, že chtěl prostě jen odvrátit pohled. Samozřejmě, Bill byl jen člověk, takže bylo přirozené, že brečí, ale Tom ho vždycky viděl tak silného a uvolněného, že tohle ho strašně bolelo. Slzy netrvaly dlouho, ale pro něj to bylo dost dlouho na to, aby mu z toho bylo těžko.
Nikdy před dneškem neviděl Billa brečet, a tak moc ho to bolelo, že chtěl prostě jen odvrátit pohled. Samozřejmě, Bill byl jen člověk, takže bylo přirozené, že brečí, ale Tom ho vždycky viděl tak silného a uvolněného, že tohle ho strašně bolelo. Slzy netrvaly dlouho, ale pro něj to bylo dost dlouho na to, aby mu z toho bylo těžko.
„Občas bych to vědět chtěl.“
„Pak se o tom budu snažit být víc otevřený… Jen tě nechci otravovat svými problémy…“
„Nebudeš mě otravovat. Tebe to otravuje? Když si stěžuju nebo tak?“
„Nikdy.“
„Dobře.“
Ani jednoho z chlapců nezajímalo, co se děje dole; byli šťastnější na půdě, kde se líbali a hladili se. Nezáleželo na tom, kolikrát se hladili, vždycky jim to připadalo, jako když je to poprvé. Nervózně se hladili, roztřeseně a natěšeně. Byl to pocit, který ani jeden z nich nechtěl ztratit.
autor: Cinematics
překlad: LilKatie
betaread: Janule
♥ – pro autorku naprosto skvělé povídky, která mi z úst vždy sebere veškerá slova.
♥ – pro slečnu překladatelku, která nám to překládá víc, než skvěle.
DÍKY! ♥
Je to překrásný! Přišlo mi to dneska krátký, ale to asi jen proto, jak moc jsem to hltala! ^^ Gustav mě tu vážně štve a doufám, že Billovi už nebude ubližovat! I když o tom silně zatím pochybuju! Těším se na další čtvrtek s dalším překrásným dílem ♥ Mimochodem, miluju, jak se Tom o Billa strachuje, jak se líbají a vzájemně se dotýkají! Vždycky mi to vyvolá úsměv na tváři♥
To jsem zvědavá, jak to vyřeší -.-'
Mockrát děkuji za překlad 🙂
Krááááása!
Scéna v tom obchodu mě dostala 🙂
A taky chápu Toma, jak se mu Bill nesvěřuje. Ale od něj bylo zase hezký, jak řekl "Jsem smutný a bolí mě obličej." To zase nějak "napravil" situaci.
MILUJU TO <3!
Já chci být aspoň z části tak optimistická jako Bill!je to skvělej člověk,vlastně,dá se říct,od té doby co čtu tuhle povídku,nevím něco mě to naučilo,chápete to ne?začnete něco číst hrozně se vám to líbí pořád na to myslíte a tak nějak vlastně i něco pochytíte no a přesně to se mi stalo,prostě je to výborná povídka a děkuju moc za její překlad protože bez toho by nebyla x)))) <3
Dokonalost =)
Užasný diel, krásny, a aj zabavný a aj trošku smutný. Scena z obchodu ma dostala. Mne je Billa veľmi ľúto, a dúfam že sa Tomovy otvorí a povie mu ako sa citi. Gustav má neuveritelne hnevá, šlušne povedané. Dúfam že sa to niak vyrieši a Billovy nikto nebude ubližovať a Tom sa preto nebude musieť trápiť.
Já nemám slov ♥ Úžasný 🙂
Musí to bejt pro Cinematics sranda, psát o Billovi 😀 Je to takovej blázínek :))) Doufám, že bude zase nějaká AKCE 😀 Tu minulou jsem si fakt užívala 😀
Vždycky mě dostane ta krása vztahu mezi Billem a Tomem…Oni jsou tak úžasní, tak plní lásky…Vžycky, když přidáš další kapitolu, když ji dočtu, cítím pokoj a klid…zase pro jednou vím, že na světě – i když jen v textu – může takové úžasné sousnění duší existovat…
ten Bill je skvělej :)) potkat člověka s takovou chutí do života a ztřeštěnými nápady.. to musí být skvělej člověk. 🙂
a ať už ten Gustav se jde zahrabat -.-"
jako vždy.. dokonalé.. doufám že gustav už dá pokoj.. opět jak jinak dokonale přeložené^^ to chce taky talent, protože ne každej dokáže překládat s takovým citem^^ dokonalost:))
Moc pěkný, líbí se mi jejich důvěra, ten narůstající silný vztah mezi nimi. Jsem ráda, že Tom chce Billovi pomoci a nejen proto, že si je vědom, co pro něj Bill udělal, ale proto, že mu na něm záleží. Ať už udělá Gustav co chce, myslím, že ty dva to nikdy nemůže zlomit ♥