Rumors II – Fueling the Fire 23.

O dva týdny později Německo

Tom popoběhl, aby dohnal Adama, jenž už se vítal s mámou a tátou, kteří na ně čekali na parkovišti. Když se zastavil, usykl, jak žebra, která i po týdnech stále bolela, protestovala proti tolika pohybu, a matka ho sjela přísným pohledem.
„Kde je Bill?“ Ohlédl se Adam.
„Nedostanu ho z auta. Nedokáže vystoupit. Nemá cenu čekat nebo mu dávat léky. Mluvili jsem s právníkem, už od začátku jsme tak trochu počítali, že je možnost, že tam nepůjde. Nemusí svědčit. Něco ohledně rodiny… Maj toho dost i tak, takže to nebude problém. Je na sebe naštvanej, ale já jsem radši… Pojedeme domů. Nechci, aby se do něčeho nutil. Mami, chcete do hotelu, nebo pojedete s tátou za náma?“ Simone jeho otázku ignorovala a natáhla ruku ke staršímu synovi.
„Dej mi klíčky, Adame.“
„Mami…“
„Neboj se, Tome, odvezu ho domů. Ty bys tam měl být. Alespoň jeden z vás. Bude pak potřebovat slyšet, jak to probíhalo.“
„Nic ve zlým, ale…“ Začal, ale Simone ho hned utnula.
„Ty neodmlouvej a ty mi dej ty klíčky.“ Adam je váhavě vyndal a podal matce.
„Budeš s tím umět?“ Zeptal se pochybovačně a schytal od matky výchovný pohlavek.
„Drzej jako vždycky. Tome, kdyby přece jen, jak to má s lékama?“
„Žlutý oválný, půlku. Mami… Buď opatrná.“
„Běžte už.“ Vybídla je a Tom je krátce objal nezavázanou rukou a naposled se podíval k autu.

Bill popotáhl a znovu zkusil sáhnout na kliku. Znovu se mu rozbušilo srdce jako při maratónu. Dveře na straně řidiče se otevřely a on si rychle setřel slzy z tváří a narovnal se, když na sedadlo dosedla Simone a ne Adam.
„Tumáš.“ Podala mu s malým úsměvem balíček kapesníčků a on je vděčně přijal. Jeho už se válely na zemi zmuchlané a promáčené.
„Omlouvám se, já…“ Vyhrkl a sotva zadržel vzlyk.
„Pojedeme domů. Tom to zvládne.“ Přerušila ho, pousmála se na něj a nastartovala.
„Co kdybys zkusil cestou spát? Vypadáš, žes nespal celou noc.“ Navrhla a Bill zavrtěl hlavou.
„Nespal… ale je to jen pár minut.“
„Já řekla, že tě vezmu domů. Ten barák, ve kterým tady bydleli, to není. S těma zdma kolem a vším… je jak vězení. Vždycky jsem to tam nesnášela a nechápu, jak tam můžete vydržet. Napíšu jim a po soudu pojedou za námi.“
„Ale…“
„Zkus se prospat. Vezmu po cestě ty vaše dvě miminka a Tom ti pak vezme věci.“
„Simone…“ Zrzka jen nespokojeně mlaskla, stejně jako to měl ve zvyku Adam, a zavrtěla hlavou.
„Dneska mi každý odmlouvá.“ Zamumlala a Bill se váhavě natáhl dopředu a dotkl se jejího ramene.
„Děkuju…“ Zamumlal a ona na chvilku přikryla jeho ruku svou dlaní. Zbytek cesty jeli mlčky. Když vyzvedávali psy, Bill si přesedl dopředu, sklopil sedadlo a zkusil usnout. Kupodivu se mu to povedlo během pár minut, i když tomu nechtěl věřit.

Vzbudil se až v garáži dlouho po tom, co ho Simone nechala pečlivě přikrytého v autě. Když se doloudal dovnitř, seděla na křesle, Pumba jí chrápal u nohou a ona tiše napomínala Coopera, který na něj začal poštěkávat radostí, než si ho všimla.
Pousmála se a zvedla se.
„Chceš pokračovat ve spánku, nebo se najíme?“ Zeptala se a Bill se protáhl.
„Teď už neusnu. Budu nervózní, než přijedou.“
„Tak mi zatím pomůžeš v kuchyni. Budou tady tak do hodiny.“ Zavelela a jen co se Bill odstrojil, začala vyndávat hrnce.
„Simone, já se omlouvám, ale vážně nemyslím, že bych vám k něčemu byl. Umím tak něco namazat a nalít těsto do vaflovače.“ Přiznal a ona se zasmála.
„Stejní, jak ti mí kluci. A víš, po kom to mají? Po mně. Kdo si myslíš, že u nás vaří? Gordon. Jediný, co jsem kluky naučila, byla špagetová omáčka, co se vařila, když se nikomu nechtělo na nákup. A přesně to uděláme. Ti dva si pak můžou jít natrhat pampelišky, až přijedou, protože bez masa to není ono. Nezlanařili tě ještě k vegetariánství, nebo jo?“ Zarazila se na chvíli a on rázně zavrtěl hlavou.
„Ne, ještě ne.“ Pousmál se a vzal si do ruky cibuli, kterou zatím Simone oloupala, aby ji na chvilku zadržel.

„Simone, já jsem vám vděčný, že se snažíte na mě být milá, ale klidně zalezu do Tomova pokoje a zůstanu tam. Nechci, abyste se kvůli mně cítila nepohodlně.“ Dodal s pohledem upřeným na cibuli a dloubl do ní nehtem. Všiml si, jak je Tomova matka napjata a ošívá se. Snažila se, a to bylo víc, než kdy čekal, že udělá. Nebylo by dobré to přehánět.
„S tím nepohodlím asi nic neudělám. Stydím se za sebe, jak jsem se chovala předtím, a teď jsem ještě nervóznější, než kdy předtím, když kluci řídí… Být tebou, dělala bych si starosti, kdybych byla klidná.“
„Já to chápu. Opravdu. Nikdy jsem nikomu nechtěl říct, co se dělo, takže si za to i můžu sám.“ Simone si jen povzdychla a cibuli mu sebrala.
„Tohle je přesně to, co mi to neulehčuje. Asi by mi bylo líp, kdybych věděla, že se na mě za to zlobíš. A ty místo toho viníš sebe…“
„Chtěla jste Toma chránit. Za to se na vás zlobit nemůžu.“ Pokrčil rameny a Simone mu podala nůž, prkýnko a vrátila cibuli.

„Krájej… Víš, s Tomem to nebylo jednoduché. Než se dostal k nám, byl už ve dvou rodinách. První se rozvedli, když mu bylo osm, a pak se nedokázali dohodnout, kdo se ho ujme. Pak byl pár měsíců u dalších, ale ti nezvládli období operací. Teď už má klid, ale předtím musel často na úpravy čelisti, jak rostl. Myslel si že, ho kvůli tomu nikdo nebude mít rád. A taky protože šišlal a mluvil hrozně potichu. Pořád chodil se sklopenou hlavou, aby mu na jizvu nebylo vidět. Pak se ho ve škole chytil Adam, když jsme se sem nastěhovali. Adam ho adoptoval jako první. Přivedl ho domů a řekl, že je Tom z děcáku, nikdo ho nechce a že si ho necháme my, protože se porval s klukama, co se smáli Adamovi. Tom u nás byl pečený vařený. Později jsme si domluvili, aby u nás mohl zůstávat na víkendy. Gordon ho učil hrát na kytaru a Adam se chytl toho, že budou slavní. Tom začal kytaru tahat pořád s sebou, a dokonce si udělali konkurz. Takže to už jsme měli děti pomalu čtyři. A pak tady najednou byli Tokio Hotel. Všechno se to stalo tak rychle. A Tom úplně obrátil. Najednou viděl, jak se o něj lidi, co se jemu a Adamovi vždycky smáli, perou. O to, aby si jich všímali. Začal jim to vracet, a čím víc slavní byli, tím míň byl tím tichým a skromným klukem, kterého tenkrát Adam přivedl. Bála jsem se, že to časem přestane být jen maska. Pak přišli s tím, že chtějí do Ameriky. Že je to tady nebaví. Že se tady už necítí doma a dobře. Snažila jsem se je přemluvit, ať si vezmou pauzu a zůstanou tady doma, ale to by tak jako tak nešlo. Sám víš, jak to bylo šílené. Děsila jsem se toho, že je Amerika změní úplně. Pořád čteš o roztomilých dětských hvězdách, o tom, co se z nich stane. Děkovala jsem tomu, že jsou tady a já je mám pod dohledem. Jednu dobu se to zvrtlo, to jim bylo kolem dvaceti. Dělali všechno možné, aby provokovali jejich společnost. Jen tak tak, že se mi povedlo je neztratit… A pak…“

„A pak si Tom přivedl mě. Přesně to, čeho jste se bála.“
„Myslela jsem, že máš být jen další výstřelek, aby naštval management. Když přišel s tím, že to s drogami a vším nebyla pravda a že jsi měl nějakou srdeční vadu, na kterou se nepřišlo, jak jste pořád tvrdili každému, věřila bych tomu, sama vím, co dokázali psát o Adamovi a Tomovi. Ale pak jsem tě slyšela telefonovat s…“
„S Grunerem.“ Dopověděl Bill a promnul si čelo. Na ten telefonát si dobře pamatoval. On byl jeden z těch, co je jeho matka vydírala, a když se Bill zase objevil na veřejnosti a v Německu, zavolal mu a byl přesvědčený, že Bill to chce udělat znovu. Že po něm zase bude chtít peníze. Gruner ho dokonce zkoušel zastrašit a vyhrožoval mu…
„Řekl jsi mu, že jeho rodině nic nehodláš říkat a že už od něj žádné peníze nechceš, že jich máš dost.“
„Kdybych vám řekl už tenkrát…“
„Nemyslím, že bych ti to věřila. Moc jsem nevěřila ani po tom, co jsi po mně chtěl, abych Tomovi domluvila skrz ochranku, ale brala jsem to tak, že ses třeba opravdu změnil a na Tomovi ti nejspíš opravdu záleží. Ale nedívej se na to až tak růžově, to pozvání sem původně nebylo z čistý lásky. Když mi Tom řekl, že tě chce požádat o ruku, měla jsem v plánu do něj celou dobu hučet skrz předmanželskou smlouvu a třeba tě… odradit.“ Přiznala a sklopila pohled k cibuli, která už začínala na oleji hnědnout. „A pak volal Adam, že jste oba v nemocnici. Že vás ta holka schválně nabourala a že tě musí držet v umělém spánku, abys…“ Než stihla cokoli dalšího říct, oba se lekli auta, které prudce zaparkovalo venku, až se málem dostalo do smyku a ohodilo okýnko v kuchyni sprškou kamínků.

„To přece ještě nemůžou…“ Začal Bill a Simone vztekle mrskla utěrkou, až Bill nadskočil.
„Já ho přetrhnu jako hada, je mi jedno, že je už dospělej chlap, seřežu ho jak haranta.“ Vyprskla Simone a Bill ještě sundal z plotny pánev, než ji následoval do chodby, odkud už se ozývalo nadšené kníkáni Coopera a Pumby. Jako první vtrhnul dovnitř Tom a vydechl úlevou. Ignoroval matku i psy a sevřel Billa tak, až málem vyjekl, jak ho zabolela žebra.
Simone už se nadechovala, aby mohla svého staršího syna jak se patří sprdnout za to, že musel jet jak hovado, aby tady byli tak brzo, ale Adam vypadal stejně nasupeně jako ona a ukazoval na Toma.
„To si vyřiď s ním. Já neřídil.“
„Tomasi?!“
„Nebrala jsi mi telefon. Ani ty ani Bill. Víš, jakej jsem měl strach, co se děje?!“ Ohradil se dřív, než stihla něco říct.
„Bill spal, tak jsem telefony ztišila, aby měl klid. Teď vaříme a povídáme si. A jestli jsi vážně řídil ty, tak si mě nepřej, jen co mi doktor potvrdí, že už jsi v pořádku.“
„Řídit, sakra, zvládnu. Nejsem děcko, mami. Jak jsem asi mohl vědět, co se děje? Ty si napíšeš, že vezeš Billa k vám a…“ Bill úplně utnul jeho vzteklou tirádu, když mu položil dlaň na tvář a natočil ho k sobě.
„Už je to v pořádku, o.k.?“ Pousmál se a Tom se zhluboka nadechl a pomalu vydechl.
„O.k., promiň, mami…“ Broukl a opřel hlavu o jeho temeno.
„Jen už chci aby dnešek prostě skončil.“
„Bylo to hodně zlé?“
„Dostala 35 let bez možnosti odvolání. Ale teď se o tom vážně nechci bavit.“
„Běžte si sednout, večeře bude za chvíli,“ pousmála se Simone a popohnala Adama dál.
„Najíme se a uděláme si hezký večer. Všichni to už potřebujeme.“
„Hmmm… počkej… vy vážně vaříte? Vy dva? Bože, a co se děje, že ještě není kuchyň v plamenech?“

autor: Bitter