autor: LilKatie
Jemné šimrání na špičce nosu Toma vytrhlo ze spánku, dezorientovaně zamrkal do tmy, která ho v pokoji obklopovala. Vedle sebe ucítil slabé zachrutí a nespokojené zamručení. Znovu ucítil to zašimrání a mávnul si rukou před nosem, jako by se snad snažil odehnat komára nebo otravnou mouchu. Ucítil jemný dotek na svém zápěstí a rychle hlavou cukl směrem k jeho zdroji, oddychl si. Lekl se, že je to nějaký útočník, ale díkybohu to byl jen spící elf vedle něj. Bill zamumlal cosi nesrozumitelného, ne že by to bylo jen nějaké nesmyslné mumlání, to ne, jen mluvil jazykem, kterému Tom nedokázal rozumět. Slabě se na spícího elfa usmál a znovu se položil na polštář vedle něj, chytl ho za ruku, která se stále zoufale snažila uchopit tu jeho a položil mu ji vedle hlavy, na polštář mezi ně, když s ním Bill propletl prsty, nijak se nebránil. Tom zavřel oči a tiše vydechl, snažil se znovu usnout, ještě byla hluboká noc a on nechtěl být zítra unavený.
Tentokrát to ale nebylo slabé pošimrání, co ho vytrhlo ze spánku.
Tom prudce otevřel oči, když s ním někdo začal silně třást. Bill. Měl své vykulené kolouší oči plné slz, na tváři a spánku měl cosi červeného, něco, čím měl slepené i vlasy nad čelem. Tom zamrkal.
„B-Bille?“ vykoktal ze sebe víc než jen trochu vyděšeně.
„Musíme pryč, Tome, musíme… Já…“ z chodby se ozval srdceryvný bolestivý křik, jako když někoho na nože berou. Tom si bohužel nebyl vědom toho, jak moc by ti lidé za dveřmi Bilova pokoje byli rádi, kdyby to byli jen nože, co je trýznilo.
„Co se děje? Sakra…“ zvedl se Tom z postele, když z něj rozklepaný Bill slezl. „Proč… Proč jsi od krve?“ vydral ze sebe mladík, který si až teď všiml, jak je Billovo oblečení špinavé a roztrhané, a uvědomil s, co to červené na Billově obličeji a oblečení je.
„Musíme pryč…“ vrtěl elf stále hlavou a pobíhal zmateně po pokoji, jako by něco zoufale hledal.
„O co jde?!“ šel Tom ke dveřím, aby se podíval, co se venku děje.
„NE!“ vyjekl Bill a vztáhl k němu ruku, Tom se zastavil uprostřed kroku a podíval se na něj nechápavě. „Ne. Neotvírej ty dveře.“
„Proč, Bille?!? Řekni mi, co se tam sakra děje!“ rozčiloval se Tom a šel rázným krokem k chvějícímu se princovi.
„Já jsem, vzbudil jsem se, slyšel jsem hlasy, t-tak jsem se šel podívat na chodbu, co se děje a… a když jsem otevřel dveře, tak… byli tam vojáci a monstra, ti samí, co tenkrát napadli naše království a… vytahovali lidi z pokojů a zabíjeli je, sekali hlavy, řezali ruce, někoho hledají, Tome, m-musíme pryč… musíme-„
Dveře od pokoje se rozletěly, oba dva chlapci se rychle otočili, aby se podívali, kdo v nich stojí. Georg. Oba dva zamrkali, ze všech stvoření na světě, hobita opravdu nečekali.
„Rychle, pojďte ke mně…“ rozeběhl se k nim, a zpoza zad vytáhl černý plášť. Dveřmi do pokoje vběhli dva skřeti a rozmáchli se po nich sekyrami, jeden z nich tu svou mrštil směrem k nim právě v okamžiku, kdy hobit přehodil přes sebe i oba chlapce plášť a všichni tři se rozplynuli ve vzduch.
Sekyra se zarazila do rámu od okna.
***
„Jak si nás sakra našel?!“ rozhodil Tom rukama hned, co se objevili na dlážděné cestě několik stovek metrů za městem.
„Není to jedno? Hlavně že jsem vám zachránil krk, nemyslíš?“ nakrčil Georg čelo a výmluvně pokrčil rameny. Tom už zase otevíral pusu, aby něco řekl, byl totiž ještě pěkně v šoku z toho, jak se mu do hlavy málem zabodla sekyra. Bill mu ale položil ruku na rameno, a když se k němu Tom otočil, aby zjistil, co potřebuje, elf se mu s brekem složil do náručí. Tom zamrkal, váhavě mu položil dlaň na záda a začal ho po nich jemně hladit, aby ho uklidnil.
„To je v pořádku, Bille, no tak. Už jsme v bezpečí, už je dobře, nebreč…“ mumlal mu tiše do vlasů, ale elf zavrtěl nesouhlasně hlavou, odtáhl se od něj trošku a zadíval se na město za člověčími zády. K nebi z něj stoupal hustý dým a nebe nad ním bylo černé. Moc dobře věděl, co tohle znamená, někdo (až na hrstku šťastlivců), to mělo spočítané. Tiše vzlykl a znovu se obličejem zabořil do Tomova ramene.
Georg si je se zvědavě nakrčeným obočím měřil pohledem, trochu si odkašlal. Přemýšlel, zdali se za jeho nepřítomnosti nestalo něco zajímavého, protože to, jak se elf k Tomovi tiskl, mu nepřišlo zrovna jako projev přátelství. Dlaněmi zajel do kapes svých kalhot a spokojeně se usmál. Všechno, co na večírku nakradl, bylo na svém místě. Pohledem zkontroloval polohu slunce kvůli času, zrovna vycházelo, takže muselo být opravdu brzy ráno. To krásně hrálo do karet jeho plánu. A to, že se ho ani jeden z přeživších neptal na to, jak je možné, že se dostal z lesa Náměsíčníků živ a zdráv, to se mu líbilo ještě víc. Hobit si znovu odkašlal, tentokrát hlasitěji, aby ho ti dva slyšeli.
Bill se od Toma trochu odtáhl a otočil se na něj, pak trochu přikývl. „Půjdeme,“ zašeptal zlomeným hlasem, bylo mu hrozně z toho, že všechen ten povyk byl nejspíš kvůli němu. „Glitter na nás čeká za hranicí lidí… tak… jdeme?“ dal si pramínky rozcuchaných vlasů za ucho. Georg i Tom zamrkali. „Co?“
Georg jen ukázal na jeho oblečení, radši mlčel, nechtěl být uhranut nebo něco takového. Bill sklopil hlavu, aby se podíval na svoje oblečení, a pak se zarazil. Přikývl. Kluci měli pravdu. Takhle nikam nemohl jít. Ne, jen v potrhané a od krve špinavé průhledné, jeho stříbrné spodní prádlo odhalující, pánské noční košilce, která hobitovi připadala hodně podobná těm, které nosily kurvy z Angel City. Opravdu dost silně pochyboval, že něco takového by bylo myšleno pro muže. I když, elfové byli stejně všichni spíš ženský. Obzvlášť ten před ním. Georg si odfrkl… pak se maličko zašklebil a s úšklebkem přistoupil k těm dvěma blíž.
„Náhodou vím o jednom domku tady kousek za městem v lese… Třeba ti tam najdeme něco na sebe… A jestli ne, tak… v Duhově jsou velké trhy, tak tam něco seženeme určitě…“ pousmál se hobit a pokrčil trochu rameny. Tom zamrkal.
„Duhov?“ zeptal se, když vyrazili směrem k lesu.
Hobit přikývl. „Ano, Duhov. Žijí tam elfové, víly, skřítkové. Samý teplouši a tranďáci.“ Odfrkl si trochu. „Myslím, že tam budou mít něco přesně tady na našeho kamaráda…“ začal se smát, Bill se zastavil, otočil se na něj a zpražil ho pohledem.
„Ty!“ ukázal na něj výhružně prstem. „Kdybych tady měl svůj luk, tak-„
„Tak co, Legolasi, hm? Co bys mi udělal?!“ přerušil ho s výsměšným tónem Georg.
„Neříkej mi Legolasi, ty vobludo jedna chlupatá!“ vykročil elf směrem k němu. „Ten blonďatý manekýn nesahá nikomu z naší rodiny ani po kolena!“ napřahoval už ruku, a nejspíš by hobitovi jednu ubalil, kdyby ho Tom nechytil kolem pasu a nezastavil ho.
„Klid, Bille, klid… Jsi unavený, a on je pitomec, nech ho být… Musíme jít dál… Musíme ti sehnat něco na sebe…“ protočil nad Georgem oči, otočil Billa zase směrem k lesu a s rukou kolem jeho pasu společně znovu vyšli.
„Mor na elfy.“ Zabručel si Georg pod nos a vyšel za nimi.
**
Kristian se v tichosti krčil za dveřmi od komnaty čarodějnice. Vycházely z ní hlasy. Podivné hlasy. Někdo se tam hádal. Byl to nějaký cizí mužský hlas. Chlapec krčil čelo a nastražoval uši, aby zaslechl každičké slovo. Když hádka mezi tím neznámým a jeho paní utichla, ozvalo se jím dlouho očekávané. „Kristiane!!“ a s tím, mladík vstoupil do jejího pokoje.
„A-Ano, paní?“ zakoktal se, když uviděl na zemi ležet hnědovlasého muže, jak se svíjí v křečích.
„Odveď ho do sklepení…“ usmála se mile a napila se ze skleničky s červeným vínem, pak zvedla dřevěnou mističku a nabrala na prsty bílý prášek, sklonila se k cizinci na zemi a chrstla mu to do obličeje, který měl celý rozškrábaný. Muž začal křičet bolestí, byla to sůl. Kristian polkl, moc dobře tuhle bolest znal. „No tak, vstávej, Andílku… Kristian tě tam přeci nepotáhne po zemi…“ zasmála se srdečně a znovu se na něj podívala, když ale viděla, že se Angel ke zvednutí nemá, zamračila se. „Okamžitě se zvedni z mojí podlahy a padejte oba dva odsud, nebo z tebe udělám mastnej flek, ty kreténe!“ rozkřikla se na něj a Kristianovi naskočila husí kůže. David se na ni podíval, zamračil se, nenávistně zavrčel a roztřeseně se zvedl na nohy. Kristian ho okamžitě podepřel a pomohl mu na nohy.
„Pojďte…“ zašeptal tiše a vedl ho pryč z jejího pokoje.
Cesta do sklepení probíhala v tichosti. Kristian nemluvil, David nemluvil, ani se na sebe nepodívali. Otevřel mu mříže do jeho nového „pokojíčku“ a nechal ho vejít dovnitř, pak za ním zavřel a zamknul. S povzdychnutím odešel pryč.
David se po zdi sesunul k zemi a složil si obličej do dlaní. Všechno ho bolelo, všechno. Neměl tušení, že tenhle typ mučení ještě existuje, roztřeseně vydechl. Ze rtu mu stále ještě tekla krev z toho, jak mu ho pomalu nařezávala žiletkou, stejně jako spánky a tváře. Vedle sebe v jiné cele uslyšel nějaké tiché hlasy a pak ucítil jemnou, hebkou ruku na svém krku a do ucha mu líbezný ženský hlas zlomeně zašeptal. „Vy jste viděl našeho Williama?“
David zamrkal. Polkl a otočil se. „Já… A-Ano…“ vykoktal ze sebe, když uviděl ty nejblankytnější oči na světě. „Ano, vaše Výsosti…“
**
„Halo?“ zaťukal Tom na dveře od malého domečku v lese a zvědavě nakrčil obočí. Chvíli čekal, pak zaťukal znovu, když se znovu nic neozvalo, otočil se zpátky na své dva společníky a pak sáhl po klice od dveří. Vešel dovnitř a zamrkal. Bill mu nakoukl přes rameno a vypískl. Georg se podíval a nakrčil nos. V duchu se tiše uchechtl, nečekal, že to tu bude až tak připravené.
Světnice v domečku byla celá špinavá, všude bylo spousta pavučin, pavouků, prachu a listí, které sem přilétlo rozbitým oknem. Tom si povzdychl.
„Fajn, Bille, zůstaň venku. A ty Georgu, ty pojď se mnou dovnitř, podíváme se, jestli tu není něco, co by si Bill mohl vzít na sebe,“ otočil se na ty dva, viděl Billův vděčný pohled, že do té špíny nemusí, a usmál. „Nemáš zač…“ otočil se zase zpátky a povzdychl si. „Hodilo by se mi nějaké světlo…“ zamumlal, to mu už ale Bill klepal do ramene baterkou, Tom si ji od něj vzal a radši se neptal, kde tady něco takového sehnal. Rozsvítil ji a společně s Georgem vešel dovnitř.
Bill se usadil na balvan, který stál pod oknem a podepřel si hlavu rukama. Povzdychl si. Tolik vzpomínek na to, jak kdysi napadli jejich království příšery a monstra pod velením své královny, se mu začínalo vracet do mysli. Přesně to, na co se celou tu dobu snažil nemyslet, na co se snažil zapomenout, to všechno jako by bylo zpátky, přesně tam, kde to nechtěl mít. Uslyšel zevnitř ránu, nejspíš něco spadlo, když ale slyšel Tomův smích, přestal se strachovat. Tom byl v pořádku. A jestli něco spadlo, tak to spadlo na Georga, a to ho nezajímalo, alespoň by bylo o jedno smradlavé prase míň. Co mu bylo po tom, že je hobit zachránil, poradil by si sám. Něco mu v hlavě ale stále vrtalo, jak se tam hobit dostal? Jak se mohl sám vymotat z Lesa Náměsíčníků, aniž by mu chyběla alespoň ruka? Jak to, že ho nikdo a nic nesežralo? A jak je vůbec našel? Nedávalo mu to smysl, něco tady nehrálo. Určitě na ně něco šil, určitě ano, rodiče mu vždycky říkali, aby hobitům a podobným stvořením nevěřil. A teď, teď mu dlužili život. Bylo to jako zlý sen.
Elf se zvedl z kamene a popošel několik kroků dál k břečťanovému porostu na kamenném komíně chalupy. Položil na něj jemně dlaň a zavřel oči. Cítil, jak mu do prstů proudí jemné teplo a energie z rostliny, která se mu spokojeně obmotávala kolem prstů. Doplazila se až na jeho předloktí, kde mu zahojila řeznou ranku, kterou mu způsobil jeden ze skřetů v hotelu. Když cítil, jak se sevření břečťanu uvolnilo, otevřel oči a otočil se ke dveřím zrovna ve chvíli, kdy Tom s Georgem vycházeli ven.
„Tak? Našli jste něco?“ Tom přikývl a Billovi se rozzářila očka, když ale viděl, co k němu Tom nese, jeho radost zase opadla. Byly to staré lněné kalhoty. „Oh…“
„Promiň, niv jiného tam nebylo, ale snad to bude stačit…“ usmál se s nadějí v hlase Tom, bylo mu Billa líto, bylo mu jasné, že se tu elf nebude chtít producírovat jen tak, polonahý.
Elf kalhoty přijal a nasoukal se do nich. Byly mu ale velké a spadly mu pomalu až ke kolenům. Tom se tiše zasmál a Georg se ušklíbl. Bill maličko protočil oči a natáhl se po své tašce, vyndal z ní provaz a přivázal si je s ním k pasu. Nevypadalo to sice kdovíjak nádherně, ale svůj účel to splňovalo. Noční košilku si Bill uřízl kudličkou v půlce a pro Toma záhadným způsobem si ji svázal tak, že vypadala jako košile, která mu lehce odhalovala podbřišek, a jemu se už zase začaly sbíhat sliny. Georg si toho všiml a jednu mu zezadu vrazil. Tom vyjekl.
„Au! Ty hovado, co mě mlátíš, huh?!“ obořil se na něj.
„Nezírej tak a radši pojď… Musíme si pospíšit…“ zabručel a vyrazil kamsi do lesa. Bill se tichounce zasmál, protřepal si vlasy, dal si tašku na rameno a prošel kolem Toma, následoval hobita do lesa. Tom stál jako přimražený, nemohl spustit oči z Billova zadku, který mu z kalhot stále maličko vykukoval.
„Tome!“ houkl na něj Bill, otočil se a s úsměvem mávl. „Pojď…“ usmál se kouzelně a pokračoval v cestě.
Tom zamrkal, přihlouple se usmál a jako poslušně zvířátko se vydal za ním. Rychle ho doběhl a objal kolem pasu, přitáhl si ho k sobě. Elf se tajemně usmál a jemně ho líbl na tvář. Ať se jde nějaká neznámá princezna vycpat. On měl prince, alespoň prozatím.
autor: LilKatie
betaread: Janule
Prej ať se jde wycpat XD tak to mě dostalo XD
Tento diel mi prišiel smutný, štrašidelný, a ku kocu aj zabavný. neviem preo ale začínam mať s Georga zlý pocit.
prej Legolasi :DDDDDDDDDDDD to mě dostalo… jinak..jo jo…moooooooooooc se mi to líbí, ale…GEorg..mi tam nesedá vubec ::(
co má Bill proti Legolasovi?
mimochodem chybí mi tady Adámek, je to moje oblíbená postava – a chudáček David, takto ho mučit! 🙂
bylo to jako vždyck naprosto úžasné a vtipné, jako vždyky se těším na další díl 🙂
P.S. včera jsem potkala chlapa s jostovkou! ;D
[4]: … :'DD Můžu slíbit ale, že se Adam brzo zase objeví 😉
[5]: tak to jsem víc než ráda! Mohly by se tam objevit ještě nějaké pletky a tak… Moje geniální myšlenka, ale nevím, jestli si ji někdy zpozorovala, když jsem ti to říkala… co kdyby Georgovo smradlavé srdce náhle vzplanulo pro Kristiana? ;D Kristian je určitě elf… nebo ne? 😀
[6]:Nech se překvapit 😀
Naprosto mě to dostává^^ A ten závěr?:D Bill si dokáže ze všeho udělat módu, to by jeden až nevěřil. Do kolen mě dostalo, jak ho chytil Tom kolem pasu a achhh ♥ Už se těším na pokráčko 😉
Jak furt že má prince alespon prozatím? To jako až se objeví princezna tak jako princ má smůlu? Tome Tome ty kanče 😀 no jinak podle mě je hobit Geo spjatý s čarodějnicí, ona mu poskytla vymotání z lesa za to že mu je přivede 😀 podle mě jo..Protože Geo je pako. Jinak hezké jak se k sobě chovají 🙂 jen se mi moc nelíbí co ta mrcha udělala Davidovi…To je teda pěkně krutý. Asi Stef něco řeknu 😀
Nice
Dálší 😉
S tím Legolasem jsi to zabila … 😀
Úžasný díl úplně vidím slintajícího Toma 😀 😀 A ten Legolas to se taky povedlo 😀
Wau taková akční kapitola a dlouhá, tolik věcí se událo, čarodějnice unesla Davida, Georg je zpátky a nejspíš přestoupil na temnou stranu nebo už na ní dávno byl, zmetek jeden a mezi Tomem a Billem se to konečně nějak pohlo, přijdou mi spolu tak roztomilý:D, akorát teda směr Tomových myšlenek se mi moc nelíbí, co to jako má být, teď mám Billa, ale časem ho možná vyměním za princeznu, pche.
Takže kapitola byla úžasná, spousta emocí, smutné, roztomilé, vtipné, Billa je mi opravdu líto, co všechno si musel prožít.
Z toho všeho plyne, že už se těším na další:)