autor: xoxo_Lady
Všem moc děkuju za komentáře, speciálně Ondince! Jsem moc ráda, že se vám povídka líbí a doufám, že ji budete nadále číst a komentovat.:o)
Kráčeli jakousi vesnicí, na první pohled zapadlou a velmi chudou čtvrtí. Billovu pohledu se naskytlo několik domů, jejichž konstrukce sahala nejspíš ještě někam do starověku, připadalo mu, že se ocitl mezi domečky z karet, jak křehce působily. Jejich zdi vypadaly tenké a slabé, určitě byly postaveny z nějakých zbytků betonu a střechy byly pokryty buď z nějakých plechů nebo místo ní byla přehozena jen velká, místy potrhaná látka.
Silný teplý vítr se prohnal kolem něj a rozvířil písek, který pokrýval zem. Stačil si zakrýt oči dlaněmi, než do něj vítr zprudka narazil a vrhl na něj horká zrnka písku. Cítil jej ve vlasech, všude pod oblečením, a dokonce ho nepříjemně štípal i v botách, jak dotěrný byl.
Cizinec právě prošel v zástupu svých únosců kolem několika dětí, které posedávaly u jednoho z domů, stavěly z písku hrad, nebo se jen tak poflakovaly. Hned, co je spatřily, upřely na neznámého chlapce své zvědavé pohledy. Děti se pozvedaly, když se k nim skupina přiblížila a se stále upřenýma očima na Billa se trochu uklonily, ukazovaly tak mužům všechnu svou důvěru a oddanost. To oni byli ti, kteří je udržovali na živu, dělali tuto nečestnou práci kvůli nim, aby netrpěli hlady a nežili v bídě a nouzi, i když pro Billa tohle bída a nouze rozhodně byla. Pro ně tenhle život představoval ráj. Byli vděční, že nemuseli žít někde na okraji pouště, kde je neměl kdo ochránit, kde by zemřeli během pouhé hodiny.
Bill odtrhl pohled od dětí, které si ho s takovým zájmem prohlížely a zaujatě stočil oči k mluvícímu chlapci, kterého musel odprosit, aby ho nezabil. Sledoval jeho popraskané rty, jak rychlými pohyby hovořily s dětmi, které za ním po chvíli s jásotem přiběhly a on se jimi nechal obklopit a obejmout. Jeho koutky rtů se nadzvedly v jemném úsměvu, když zpozoroval malou holčičku, jak stojí za dětmi s radostně mávajícími ručičkami. Snažila se přes hlouček dětí prodrat, ale ty by ji nejspíš ušlapaly, proto počkala, dokud se chlapec s dětmi nerozloučil, a pak se mu s nadšením vrhla do rozevřené náruče. Chlapec si přidřepl, nechal se holčičkou objímat a roztomile tahat za copánky. Ale chlapec se nyní nemohl dál bavit, měl povinnosti, které hodlal splnit, a pak se vrátit k holčičce, o kterou se staral po smrti její maminky. Kdyby se jí tenkrát neujal, skončila by někde na trhu jako pouhé zboží. Kdo ví, kde by teď byla.
Rozloučil se se svou svěřenkyní a skupina mužů, vedoucích svou novou oběť, se dala znovu do pohybu. Rychle postupovali k velké budově, jejíž zdi musely vidět děj této malé vesničky už několik desítek let. Zdi, sice dost silné na to, aby přes ně nepronikl žádný zvuk, avšak polozbořená střecha budově vdechovala stařičnost.
Když Bill procházel jednou z úzkých chodeb, štítivě se snažil neotírat o špinavé zdi, někde dokonce pokryty zaschlou krví. Snažil se nedýchat nosem, měl nutkání se pozvracet, když se z oken, které připomínaly jen vykopané díry, dovnitř vehnal vítr a rozvířil tak puch mrtvol, které spatřil při procházení kolem různých cel. Připadal si jako ve vězení. Ne, vlastně si připadal mnohem hůř, jelikož ve vězení by si odpykal svůj trest, a pak by ho propustili na svobodu, zatímco tady si vůbec nebyl jistý, jak dlouho ještě bude žít. Pod nohama mu pobíhaly splašené krysy, vyděšeně před nimi uskakoval, myšlenka na dny, které mezi nimi bude muset strávit, ho přiváděla k mrákotám. Rozhodně nebyl zženštilé povahy, jak si mnoho lidí kvůli jeho vzhledu myslelo, ale to místo se zdálo být tak odporné, že na všechnu svou hrdost rázem zapomněl a myslel jen na to, jak se co nejrychleji vyhnout dalším nástrahám.
Chlapec, s nyní zaprášenými copánky na hlavě, zastavil před jednou z cel. Přistoupil k Billovi a chvíli čekal, až si Bill prohlédne prostředí, ve kterém nyní bude muset strávit nějaký čas. Bill mohl přes mříže vidět několik na zemi sedících žen, buď si tiše povídaly nebo pozorovaly muže, stojící před jejich celou. Když si je prohlédl důkladněji, zjistil, že valná většina z nich jsou černošky zahalené v barevných kusech látky. Zaujala ho velmi stará žena, sedící na zemi v koutě. Nevšímala si ostatních a s kalným pohledem zírala na zeď před sebou, dlaně sepjaté a držící je ve vzduchu, její rty cosi tiše mumlaly, nerozuměl jejím slovům, ale byl si jist, že se modlila.
„Tohle je teď tvůj dočasný domov. Snaž se neprozradit, že nejsi žena, bez otálení by tě zabili.“ Chlapcova brada se trochu nadzvedla a kývla směrem k mužům, kteří se začali pomalu rozcházet, každý jiným směrem.
Bill lehce přikývl, sklopil hlavu předtím, než se rozhodl chlapci poděkovat.
„Já… děkuju, žes jim to neřekl. Vím, že to asi nebude z lítosti n-nebo soucitu, ale i tak děkuju.“ Jeho sklopenou tvář nadzvedly dva hladké prsty. Než se dva oříškově hnědé pohledy setkaly, jemně Billovu bledou kůži pohladily. Pohled se na několik sekund prohloubil, panovalo mezi nimi zvláštní napjaté ticho, Bill se neodvažoval znovu promluvit a jeho únosce zvažoval slova.
„Nejradši bych ti řekl, že nemáš za co děkovat. Ale ty máš.“ Jeho slova nebyla tvrdá, drsná ani nijak neoplývala tónem, jaký by měl chlapec ke své oběti volit. Nechápal své chování, prostě cítil potřebu být k tomu chlapci upřímný, protože věděl, že on si toho bude vážit, cítil v něm jistou osobu, která neodsuzovala lidi tak rychle. Se zmatenými pocity kdesi uvnitř uznal, že Bill by mu dokázal odpustit, kdyby mu ukázal, že vše, co dělá, nedělá pro zábavu. Dělá to pro peníze, ale peníze, které dokázaly zachránit životy. „A… omlouvám se za to předtím, víš, jak jsem se k tobě choval. Nebyl jsem to tak úplně já, jen… jen jsem poprvé za svůj život pocítil něco jako moc.“
„Chápu.“ Bill nevědomky přikývl, jejich pohledy se prohlubovaly, topil se v těch ztmavlých očích, aniž by si to uvědomoval.
„Nechápeš, tohle nikdy nikdo nepochopí. Jen já,“ po těchto tichých slovech chlapec stáhl ruku zpět ke svému tělu, opustil tak Billovu jemnou kůži, která ho tak elektrizovala. Ač nechtěl, přerušil jejich oční kontakt uhnutím hlavy, zadíval se kamsi do cely, přičemž si nervózně strčil ruce do kapes. „Takže, tady teď budeš žít a jak jsem říkal, dávej na sebe pozor, budu se snažit ostatním domluvit, že nejsi na hraní.“
„Na hraní?“ Billovy zorničky se rozšířily, nejspíš pochopil význam chlapcových slov, ovšem nedokázal jim uvěřit.
Chlapec ignoroval jeho otázku, byl si jist, že Bill dřív nebo později stejně pochopí a opravdu se nechtěl dívat do jeho ještě vyděšenější tváře, už tak mu ho bylo líto.
„Tamta žena, co sedí v koutě, umí německy, takže se jí na cokoliv zeptej.“ Chlapec kývnul směrem ke staré ženě, která před chvíli upoutala jeho pozornost, ještě předtím, než všechna jeho pozornost patřila jeho očím.
„Ale ona-“ chtěl říct, že vypadala jako blázen, také tak opravdu působila a nejen na něj, houpala se ze strany na stranu, ruce stále sepnuté vzhůru a ještě pořád mumlala jakási slova.
„Jen tak vypadá, když se s ní ale seznámíš, poznáš, jak skvělá žena to je.“ Po svém vysvětlení se lehce pousmál, když se na něj žena, o níž mluvil, podívala. Měl ji rád, i když by neměl, bylo zakázané se jakkoliv přátelit s vězni, ale tato stará, velmi moudrá a citlivá žena dokázala jako jediná pochopit, co jeho srdce doopravdy trápilo. Věděla to, aniž by jí to řekl, stačil jeden její pohled a rázem byla obeznámena se vším, co se děje uvnitř něj. Jako jediná pochopila jeho vztah k pirátství, i když byla sama vězněm. Dokonce mu dokázala odpustit, protože tento nevinný chlapec za nic nemohl. Lhal Billovi – měl člověka, který ho dokázal pochopit, byla to jeho babička, sice nepravá, ale stejně ji měl rád, jako by jí opravdu byla.
Dva neznámí muži přistoupili k mřížím, když na ně chlapec kývnul. Počkal, až Bill nejistými kroky vstoupí do cely a nechal ji zase zavřít. Posledním pohledem se ujistil, že jsou Billovy oči opravdu tak nádherné, oříškové s malinkou jiskrou uprostřed. Jak moc jej tyto dva oříšky upoutaly, věděla jen žena, která se přestala modlit, aby pohlédla na rozlévající se neviditelné pouto mezi nimi. Ano, její sny měly pravdu, právě její milovaný chlapec našel svou spřízněnou duši, někoho, kdo ho dokáže pochopit, někoho, koho kdysi dávno znal. Musela se pousmát, když pohlédla do tváře neznámého chlapce. Jejich povahy se odlišovaly jen drobnostmi, které mezi sebe zapadaly jako díly skládanky. A jejich pouto se právě dalo znovu do pohybu. Po všech těch letech odloučení.
***
Hřejivý plamen svíčky vrhal na zeď, z níž vycházel zimomřivý chlad, tmavé stíny dvou osob, sedících na chladné zemi. Jejich tiché hlasy nemohl nikdo slyšet, věznice se otřásala tichem a klidem, spící lidé neměli ani tušení o slovech, jež si mezi sebou osoby vyměňovaly. Mohly je slyšet jen staré zdi, ty je však pohltily do sebe a neměly v plánu je někomu vyzradit.
„Proč tady jste? Taky vás unesli?“ Billovy otázky neměly konce, ptal se na nejrůznější věci ohledně své nové přítelkyně, staré ženy, o které mluvil jeho únosce. Měl pravdu, žena, jejíž jméno znělo Elizabeth, jako jediná uměla německy.
„Ano i ne. Umístili mě sem asi před rokem, tehdy jsem byla svědkem jednoho z mnoha útoků na vedlejší vesnici. Gang, který tě dnes unesl, chtěl zabít dvě malé děti, mohlo jim být kolem šesti let.“ V Elizabethiných očích se odrazil lesk plamínku svíčky, její oči upřeně zíraly kamsi do prázdna, jako by při vyprávění mohla před sebou živě vidět vzpomínky. „Vrhla jsem se mezi ně, proto mě postřelili a nebýt tvého únosce, už bych tady dnes nebyla.“
„Takže jste se obětovala kvůli dětem, úplně neznámým dětem?“ Billovy zorničky se zvědavostí rozšířily ještě víc, než byly doposud. Napětím skoro nedýchal, nevědomky otevřel ústa dokořán a netrpělivě čekal na odpověď.
„Víš co je ta nejlepší věc, kterou můžeš v životě udělat?“ Nečekala na Billovu odpověď, pokračovala dál. „Obětovat se pro někoho, kdo to potřebuje nejvíc. Zachránila jsem dvě nevinné děti, které už možná nejsou naživu, ale dokázala jsem jim ukázat, že na světě ještě existuje spravedlnost.“
„A… co bylo dál? Předtím jste říkala, že jste málem zemřela!“ Billova nezastavitelná zvědavost se opět vydrala na povrch, málem se zakoktal, jak rychle se chtěl dozvědět odpověď na svou otázku.
„Oh, ano. Zřetelně si mohu vybavit, jak jsem tehdy přišla do této cely se zkrvavenou nohou. Nechali by mě tady vykrvácet tak, jako už nechali nesčetně lidí. Jen jeden z nich měl v očích lítost a touhu pomoci. V noci, kdy měl právě hlídku, mi tajně zavolal lékaře, samozřejmě mu musel hodně zaplatit za mlčení, ale přesto to udělal pro starou bábu, která mu nemohla dát nic na oplátku, jen mu slovy vyjádřit své díky.“ Žena se na malou chvíli odmlčela, když se chodbou rozlehly kroky. Elizabeth rychle sfoukla jediný zdroj světla, a jakmile místo kolem nich potemnělo, Bill si přitáhl kolena k bradě a objal je. Cítil se v nebezpečí, když kolem něj byla tma, odjakživa se bál tmy, a teď, když byl v tomto prostředí, se jeho strach stupňoval v paniku. Ovšem chtěl slyšet dovyprávění, proto se rozhodl ten svírající pocit v žaludku ignorovat. „Od té doby ke mně pravidelně chodil a stále chodí. Víš, Tom je velmi složitá osoba, kterou nelze jen tak pochopit. A proto také trpí, už hrozně dlouho hledá někoho, kdo jeho srdce dokáže pochopit, dát mu jistotu.“
„Takže… Tom.“ To jméno mu z úst vyklouzlo tak ladným způsobem, až se nad tou absurdní myšlenkou začervenal, než si však uvědomil, že to Elizabeth v té tmě nemůže vidět, skryl si tvář do dlaní. „Proč je tady? Zdá se mi, že se mezi těmito lidmi necítí šťastně. On je… jiný než oni, mám pravdu?“
„Máš pravdu. Víš, jedna z věcí, kterou většina lidí nedokáže vnímat, je to, co se děje uvnitř těch, kteří dělají něco špatného, jako je třeba pirátství. Ale tohle ti bude muset vysvětlit někdo, kdo tím sám prochází.“
„Tím chcete říct, že Tom to nedělá ze své vlastní vůle?“ Bill ignoroval Elizabethino odmítnutí pokračovat, stejně mu zvědavost nedala a musel se zeptat.
„Tím chci říct, že pro všechno existuje nějaký důvod,“ řekla Elizabeth a přikývla, na její tváři se objevil lehký úsměv, který Bill zahlédl v měsíčním svitu, jenž do místnosti procházel přes malou díru ve stropě. Viděl zakulacený měsíc v úplňku, temné nebe kolem něj zelo prázdnotou, až na pár zářivých hvězd.
„Měli bychom jít spát,“ pobídla ho šeptem, vstala a chystala se ulehnout na svou matraci. Bill se s povzdechem a hlavou plnou myšlenek na Toma – svého únosce, vydal také ke své matraci. Oči se mu klížily, bolely ho z únavy. Co všechno by dal za to, kdyby hned usnul.
Ale uplynula hodina, pak dvě, dokonce tři, a pak Bill přestal vnímat čas, už se nesnažil ani usnout, jen ležel na zádech, tvrdá stará matrace ho tlačila do zad, za krkem cítil palčivou bolest, jak ležel na jakémsi hrbolku. Ze své pozice mohl pozorovat měsíc přes onu malou díru. Sledoval ho dlouho, očima vyhledával každičký jeho detail, dokud ho to neomrzelo. Pohled přenesl na několik hvězd, jež se mu v zorném úhlu také objevilo. Ve chvíli, kdy se do nich hluboce zahleděl, si vzpomněl na okamžik, kdy se topil v Tomových očích. Připadaly mu tak hluboké, že by se do nich nejradši vtáhl úplně celý, nechal by se jimi pohltit, kdyby mohl. Ty zářivé jiskřičky uprostřed vypadaly stejně jako ty hvězdy, které pozoroval. A ony pozorovaly jeho. Viděl jeho oči, viděl ty jiskry, tu hloubku. Nic jiného pro něj v tu chvíli neexistovalo a nezáleželo na tom, že si tento obraz vymyslela jen jeho bujná představivost. Prostě se nechal laskat těmi jiskrami, jež hladily jeho utrápenou duši a něžně se zarývaly do jeho srdce.
Otázka zůstala nevyřčená, než se stačil sám sebe zeptat na ty absurdní představy, jež se mu honily hlavou, ztěžklá víčka zakryla dvě oříškové oči, ty oči, na které právě v tu chvíli myslel Tom. A stejně tak i on v tu chvíli zavřel oči a i jeho otázka zůstala nevyslovená.
Co znamenal ten hřejivý pocit v hrudi, tak blízko jejich divoce tlukoucích srdcí?
autor: xoxo_Lady
betaread: Janule
krásný!!:)jen by mě zajímalo, jak se dozvěděj že jsou bráchové:D
Awww.. Dokonalost **
♥
Už sa neviem dočkať , kedy sa vyjasní tá otázka na konci. Moc krásne , už aby tu bol nový diel 🙂
♥♥♥ wooooooow ♥♥♥
Milá xoxo_ Ladynko, ty jsi mi teď vzala slova. Já hned několik vteřin "jen" zírala na tvůj úvod a… prostě mě to hrozně potěšilo, nebyla bych věřila, že třeba i můj koment potěší. Takže mám velikou radost, že potěšil tebe, protože mě tvůj styl psaní okouzlil okamžitě, když jsem si přečetla úvod ke tvé první vícedílné povídce na blogu. Ano, obě víme, že mluvím o tom kytarovém sólu a pak o jisté scéně na pláži. Takže my dvě víme, jak jsi mě očarovala. A nejen tím, ale miluju, když jsou v povídce nádherně popsané detaily. Možná to i špatně píšu, detaily to v žádném případě nejsou, jsou to možná ty nejdůležitější okamžiky, které právě podbarvují jedinečnost a to pravé kouzlo povídky. To TY umíš skvěle. Ať už jde o domečky, které jsou křehké snad stejně jako sám Billy, ale vítr, písek, měsíc spolu s hvězdami. Moc si toho všímám o miluju takové chvíle. Děti, které si staví hrad z písku. Moc důležité a velmi vystihující, vysvětlující momenty! Dotváří dokonalou atmosféru, vysvětlují to, co bychom normálně nepochopili. Moc se mi to líbí.
Ta představa ráje, oh, mrazí mě po celém těle. Scéna s holčičkou… nejdříve jsem jakoby pocítila úzkost, ale náhle vřelost, to jejich objetí.♥ Na jedné straně krutost, na druhé soucit. Překrásně jsi to propojila! A stálé napětí mě úplně ničí.
Stará žena vidí do jeho srdce, zaujala mě okamžitě, stejně jako Billyho poslední pohled do Tommyho očí. A to pouto… nádhera.
Staré zdi by mohly vyprávět. Příběh Liz mi vehnal slzy do očí, její oběť pro nevinné děti stejně, jako ta Tommyho za její záchranu. Ale být tam takovou dobu…
Tommyho oči jako hvězdy… Moc s Tomem vše prožívám♥.
Snad i já se připojuji se svou modlitbou…♥♥♥
Tento díl byl nesmírně krásný, také však hodně smutný, teskný. Nádherná povídka. Budu ji vyhlížet (asi zas další neděli???) Ale budu se moc těšit.
BTW: Ladynko? Beru tě za slovo, četla jsem tvou reakci a věřím ti, že Toma nezabiješ. Děkuji…mooooc!♥
Krásny diel, som rada že má Tom srdse,, a Billa dá sa povedať zachránil. Som rada, že tam má Bill niekoho s kým sa zhovárat mimo Toma.
to bylo krásný 😀
Ondinko, nemůžu si pomoct, ještě skoro spím, hrozně spěchám, protože zrovna dneska opět nestíhám, ale přesto si nemůžu pomoct a nereagovat na tvůj nádherný komentář!:) Opravdu jsi mě dostala, až mě zahřálo u srdce…♥♥♥ Nejde slovy vyjádřit, jak moc mě potěšil!:) Hrozně moooc děkuju!:)))
[1]: Nad tím jsem dlouho přemýšlela… 😀 Dalo to sice práci, ale už to mám do detailu promyšlené… 😉
Hrozně moc vám všem děkuju za komentáře, vůbec jsem nečekala, žese tady objeví tak brzo… :))) ♥
[8]: awww, Ladynko♥♥♥, já jen reaguji na tebou poutavě psaný příběh! Promineš mi ještě jeden sloh? Snad ano, příště už budu stručnější. Musím znovu připomenout tvou Pain Of Love…, která je jednou z nejkrásnějších povídek na blogu. Určitě sis všimla, že jsem ji na začátku prošvihla, sama nevím, jak je možné, že jsem nečetla hned první díl. Ale přišel asi ten 5.díl a já si KONEČNĚ uvědomila, jak poutavý název povídka má. Věř nebo ne, miluju Tommyho sólo v této skladbě, tak jsem se vrátila na 1.díl a tam byl ten dokonalý úvod a poslední věta. MUSELA jsem začít číst. A pak to šlo ráz naráz, tvůj styl psaní, tvé přívlastky, spojení slov a neotřelé výrazy a CIT… jednoduše čtenář si tohle užívá, miluje to. Až jsem se dočetla tehdy aktuálního 5.dílu a tam mě čekala ta největší bomba. Úplná odměna. Jako by já a In die Nacht… nemohla jsem tušit, že ji tam dáš a já, přestože normálně upřednostňuji tvrdou hudbu, tvrdá kytarová sóla, miluju In die Nacht nejvíc ze všech, je mi svatá. A zrovna v momentě, kdy se rozhodnu povídku číst, najdu tam tu nepřekonatelnou scénu na pláži… Jakoby mi něco v ten den říkalo, čti! No, brečela jsem, když jsem to četla. Prostě zážitek, kterých je velmi málo. Já ti za něj znovu děkuji. Jsem opravdu ráda, že jsi tady s další vícedílkou. Už ten první díl mě doslova uhranul a tento druhý, wow, opravdu – ty psát umíš. Jsem nadšená. Staré zdi budou moci poté vyprávět i Billyho příběh a ty dvě děti?? Mrazí mě… jejich osud…
Jak já jsem ráda za tu hodinu zeměpisu, protože takto výborné povídky zkrášlují blog. Tahle je jedna z nich, stejně, jako byla i Pain of Love. Nádherné!♥
[9]: Milá Ondinko, já ti strašně moc děkuju!:)♥ Ty prostě víš, jak člověka rozbrečet…:)) Tvůj komentář mě tak dojal, že nevím, jak ti za něho poděkovat.:) A jestli ti prominu další sloh? Ty tvoje slohy jsou jedním z důvodů, proč píšu povídky.:)) Protože číst tvoje nádherné komentáře, to je ta nejkrásnější odměna, které se mi kdy mohlo dostat… 🙂 Děkujuuuuuu ♥♥♥ 🙂
Co se týče Pain of Love… tak jsem nikdy nevěřila, že by se mohla líbit. A zrovna tobě!:)) Nechápu to, přijde mi odfláknutá.:D Ale vždy se do toho snažím dát všechno a slibuju ti, že nějaký ten "kytarový moment" bude i tady. Ale víc neprozradím!;) 😀 Ještě jednou hroozně moooc děkuju!♥♥♥