autor: LadyKay
„Tommy,“ vrhnu se mu kolem krku. Tisknu jej k sobě a nehodlám se od něj oddálit ani o milimetr. To proto Absinth tak nadšeně vystřelil z výtahu, kňučel jak pominutý a dorážel na dveře. Cítil pána, který je zase s námi. Vrátil se mi a je v pořádku.
„Chyběl jsem ti?“ Zeptám se poblíž jeho ucha, na něž vtisknu polibek. Když se odpovědi nedočkám, naléhavě dotaz zopakuji: „Tak chyběl?“
„Jo, hrozně,“ odstrčí mě od sebe a ustoupí o krok dozadu. Zavrtí hlavou, jako by nevěřil tomu, co se kolem něj děje, což nechápu, ale prozatím to odmítám nějak více řešit. Jediné, co je v tuto chvíli důležité, je, že jsme zase spolu. Ostatní je bezvýznamné.
„Co to stěhování?“ Zeptá se tónem, který v tento moment nedokážu správně interpretovat. Co však dokážu bezpečně říct, je, že se mi moc nezamlouvá. Jeho otázka mě naopak potěšila, přestože to vypadá, jako by byla položena spíše, aby řeč nestála. Aniž by si to Tom uvědomoval, skvěle mi nahrál do karet. Jedno z témat, které jsem s ním chtěl probírat, byl dům.
„Ještě jsem se tam nebyl dívat. Ale mělo by to být snad už obyvatelné. Můžeme se tam zajet podívat spolu, co říkáš?“ Navrhnu a klesnu vedle něj na pohovku, na niž před chvilkou znovu usedl. Nakonec přece jen souhlasí. A to se zprvu tvářil, že jej odsud budu muset odtáhnout násilím! Ale to je celý on. Nikdy nic neodkýval hned, přestože se mu to líbilo. Musel to přinejmenším dlouze okecat.
„Asi si nerozumíme,“ po několikasekundovém hledění do neurčita se otočí zpět ke mně.
„Nerozumíme? Ptal jsi se přeci na stěhování, ne?“ Zakroutím nechápavě hlavou.
„To ano, jenže ty mě špatně chápeš.“
„Jak špatně chápu?“ Poposednu si blíže a vytřeštím na něj oči. Pokud chce říct to, co si myslím, tak mu radím, aby mlčel. Takovou pitomost kategoricky odmítám!
TOM
Zírám na Billa, u nějž jsem tento výraz snad nikdy nespatřil. Ani tento, ani jiný jemu podobný. Tváří se, jako bych snad na něj mluvil maďarsky a jemu nedocházelo, o čem je řeč. Ale ještě je tam něco. Něco, co v jeden moment působí jako smutek, ovšem záhy se to mění ve zlost. Prolíná se to mezi sebou a usvědčuje mě v tom, že následující minuty nebudou vůbec příjemné. Možná budou ještě horší, než bych si kdy pomyslel.
„Když jsem odešel, řekl jsem, že máš týden, aby ses sbalil a našel si nějaké bydlení.“ Připomenu mu nejprve, co jsem mu řekl, když jsem opouštěl byt. „Týden uplynul a je načase, abys šel.“ Jen co to dopovím, uvědomím si, že jsem mohl použít vhodnější slova.
„A dál?“ Zeptá se a s naprostým klidem se opře. Ruce si položí do klína, zamrká na mě řasami a široce se usměje.
„Dál? Co by mělo být dál?“ Pozastavím se nad jeho postojem. „Dál nic. Prostě konec.“ Možná bude něco málo pravdy na tom, co říkal Pete. Že Bill prostě to, co nechce, neslyší. Jeho chování by tomu nasvědčovalo. Normální člověk by aspoň začal hysterčit, ale on se tváří, jako bych mu právě řekl, že dneska bude k večeři místo brambor rýže nebo tak nějak.
„Slyšel jsi, co jsem řekl?“ Zeptám se po chvíli, protože mi jeho pohled začíná silně lézt na nervy. Dívá se na mě, jako by se mi snažil nabourat do mozku.
„Ale ano, slyšel jsem tě.“ Ubezpečí mě, že zaregistroval, co jsem povídal. Další slova mi doslova vyrazí dech: „Měli bychom si promluvit jako dva rozumní lidé, Tome.“
„A to říkáš ty mně?“ Zůstanu na něj zírat. On mně bude říkat, že si musíme promluvit rozumně? On mně?! Ať začne u sebe. Chová se jako umíněný fracek. Ne, chová se jako blázen!
„Ano, protože ty se rozumně nechováš. Měli bychom probrat naši situaci a najít nějaké řešení.“ Pokračuje dál vážným tónem, jenž mě usvědčuje v tom, co jsem si celou dobu myslel. Vůbec si neuvědomuje, že by udělal nějakou chybu. Poslední, co schází, je, aby prohlásil, že jsem chyboval já. Pokud to udělá, tak i přes lásku k němu, přísahám, že ho na místě profackuji.
„Není co řešit.“ Ač je to sakra těžké, snažím se zachovávat klid. Nesmím připustit, aby nade mnou zase získal převahu. Musím si prosadit svou. Podlehnu-li, jsem ztracený. Přišel jsem sem s tím, že ho donutím odejít, a toho taky dosáhnu.
„Ale je.“ Oponuje mi.
„Není. Tys to vyřešil už před týdnem. Pamatuješ? Takže se seber a odejdi.“ Uznávám, že to vyznělo ublíženě, což nebyl záměr, ale stalo se. Ta nedořečená věta mě trápí a asi jen tak trápit nepřestane. Jsou chvíle, kdy ji slyším v hlavě. Stále dokola se opakuje a ubližuje mi snad čím dál více, místo čím dál méně.
„Co kdybys mi raději řekl, kde jsi celou dobu byl, co ty na to? Nebylo možné se ti dovolat.“ Změní téma a skloní se k Absinthovi, který se uvelebil u našich nohou.
„Byl jsem u…“
„U? U kohopak?“ Jak ho znám, obvolal, koho mohl, a zjistil si, jestli se tam náhodou nenacházím. Lhát tedy nemůžu a vlastně ke lži nemám ani důvod. Nic jsem neprovedl a on je poslední, kdo mě může soudit.
„U Peta.“ Řeknu nakonec a neujde mi, že se na kratičký okamžik zarazí.
„Tak odtud vítr vane, a já pořád uvažoval, co ti přelítlo přes nos, a ono je to jednodušší, než bych si myslel. Naočkoval tě proti mně on. Co ti o mně nalhal, co?“ V tmavohnědých očích se nehezky zableskne a rty, které jsem tak rád líbal, se zkřiví do odporného úšklebku.
„Nic.“ Odseknu mu. „Skoro o tobě nemluvil.“ Bill po těchto slovech vstane a obejde konferenční stolek. Zůstane stát přesně naproti mně, prohlíží si mě od hlavy až k patě a několikrát důrazně kývne hlavou.
„Já se tu strachuji, kde jsi, a ty se s klidem paktuješ s mým ex, posloucháš jeho lži a…“
„Nic o tobě neříkal!“ Zařvu a rovněž se postavím. Netuším, proč si myslí, že jsme se bavili celý týden jen o něm. Peta bych musel zmlátit, abych ho přiměl o Billovi mluvit.
„A teď ho ještě bráníš. Výborně!“ Rozhodí rukama. Jedno pozitivum tu je. Už aspoň dává najevo emoce a netváří se, že se ho nic z toho netýká. Kdybych věděl, čím ho k tomu přiměji, dávno bych zavedl řeč k jeho expříteli. „Trnul jsem hrůzou, jestli se ti něco nestalo. Volal jsem ti, psal a ty místo, abys mi poslal blbou SMSku, si užíváš s tím ubožákem.“
„Je ubožák, protože se neplazí a neprosí tě o to, aby ses vrátil?“ Tímhle dotazem se mi podaří Billa na okamžik umlčet. Asi jsem uhodil hřebíček na hlavičku. Zalape totiž po dechu a jeho oči se zúží do dvou štěrbin.
„Takže tohle jste spolu vymysleli!“
„Cože?“ Pohodím hlavou. Dost dobře nerozumím, co tím bylo myšleno.
„Jistě. Mohlo mě to napadnout.“ Odfrkne si. Očekávám další smršť, ale Bill mi opět dokáže, že jeho reakce nelze nikdy s jistotou předvídat, jelikož se vrátí na svoje místo po mém boku a začne ke mně smířlivým tónem promlouvat: „Podívej, Tommy, byla to chyba, ale nezlobím se. Zapomenu na to.“
„Zapomeneš na co?“ Vyhrknu, sotva to dořekne. O čem to zatraceně mluví? Jak on?! A za co by se asi tak mohl zlobit? Důvod ke vzteku mám jedině já! Se mnou bylo jednáno jako s někým podřadným! Ne s ním.
„Na všechno. Co jsi udělal, co jsi řekl a…“
„To je vtip, nebo to myslíš vážně? Doufám, že vážně, protože vtip by to byl sakra blbej!“ Uhnu dřív, než mě stačí pohladit, což bylo jistě jeho záměrem, když ke mně natahoval ruku. Buď je sjetej, nebo mu přeskočilo. Normální rozhodně není. Kdyby totiž byl, tak by neříkal takové hovadiny!
„Mohl by ses posadit zpátky, prosím?“ Vyzve mě a položí dlaň na místo, kde jsem ještě před chvilkou seděl. Ani nevím, jestli mě víc irituje, co říká nebo jak to říká. Proč to vlastně řeším? Obojí mi leze na nervy a bude-li pokračovat, neručím za sebe.
„Nemohl, protože nechci.“ Odbydu jej s kyselým úsměvem. „A ty by sis měl jít sbalit.“
„Proč jako?“
„Ježiši, Bille, to je tak těžké pochopit?! Už tě tady nechci, chápeš? Prostě se sbal, odejdi a nech mě žít.“
„Nechceš, abych odešel.“ Prohlásí sebevědomě a já na okamžik skutečně zapochybuji o tom, co jsem řekl. Během chvilky se však vzpamatuji a v duchu sám sebe ujistím, že nemá pravdu a že chci, aby vypadnul, a to hned.
„Proč mě tak trápíš? Dělá ti to dobře?“ Začínám jej podezřívat z toho, že se mu líbí ubližovat druhým, že se v tom vyloženě vyžívá. Alespoň ke mně by se však mohl chovat ohleduplněji!
„Kolikátý jsem?“ Položí mi otázku, která dle mého mínění nemá vůbec žádnou souvislost s tím, co tu řešíme, nebo mě alespoň žádná nenapadá. Není to nic nového. Bill často uprostřed hovoru přešel k jinému tématu, které s tím prvotním zdánlivě nesouviselo. Proč to dělal, dnes již vím. Podařilo se mu tak druhou osobu zaskočit, čehož vždy dokázal velmi dobře využit ku prospěchu své osoby. Přesně o toto mu jde i nyní. Zrovna tak chce mluvit o tom, co mu přisuzuje roli, kterou si přeje. Roli toho, kdo je na první pohled v právu.
„Jak kolikátý?“
„No, tvůj spasitel právě vyhrál titul nejsympatičtější ex roku. Tak by mě zajímalo, kolikáté místo jsi přisoudil mně? Doufám, že aspoň druhé. Třetí bych nejspíš nepřežil.“ Teatrálně se chytne za srdce a obrátí oči v sloup. „Podívej, Tome, chápu, že jsi rozrušený. I na mě toho bylo hodně.“ Nevypadá, že by se měl každou chvilku zhroutit. Čekal jsem, že začne brečet, protože slzami mě dosud vždycky obměkčil, ale žádné slzavé údolí se nekoná. Bill s klidem sedí na pohovce, pohupuje si nohou a já jen očekávám, kdy mi přikáže, abych mu donesl něco k pití nebo zapálil cigáro.
„Tak půjdeš si sbalit?“ Jeho dotaz nezodpovím, namísto odpovědi vyslovím další otázku. Když Bill setrvává klidně sedět na pohovce a nemá se k tomu, aby aspoň zavrtěl hlavou, když už nechce mluvit, vykročím směrem k ložnici. „Fajn, jak chceš, udělám to za tebe.“ Zahučím a rozrazím dveře. Okamžitě zamířím ke skříni, kde má uložené věci. Sáhnu po jedné z tašek, která je sice moje, ale to je mi v tento moment naprosto ukradené. Rozepnu zip a začnu do ní házet, co mi padne pod ruku.
Když se po dlouhých minutách vrátím zpět do obývacího pokoje, naleznu Billa v naprosto stejné pozici jako předtím. Prvotní nutkání hodit mu tašky na hlavu zavrhnu, místo toho jimi pořádně praštím o zem, čímž se mi podaří přimět jej, aby se na mě otočil.
„Tady máš svoje věci. Pro zbytek si někoho pošli.“ Pokusím se o co nejchladnější tón, a aniž bych počkal na reakci z jeho strany, otočím se na patě a s hlavou vztyčenou se odeberu zpět do ložnice. Jen co za sebou zaklapnu dveře, mám chuť pootevřít je a škvírkou nahlédnout do místnosti, abych viděl, jak se chová. Nakonec však zamířím k prostorné posteli, na niž se nejprve usadím. Pohledem hypnotizuji dveře a čekám, kdy sem na mě naběhne a udělá scénu, že on rozhodně nikam nepůjde a abych se s tím rozloučil. V hlavě se pokouším připravit si pádné argumenty mluvící pro jeho odchod, sám sobě dodávám odvahy a nabádám se, abych nepovolil. Když se ani po delší době dveře neotevřou, lehnu si na záda. Vsadím se, že kdybych teď vešel do obýváku, seděl by nachlup stejně.
Než přestanu zírat do stropu a odhodlám se vstát, uplyne jistě dlouhá doba. Přiznávám se, že mi je zatraceně divné, že na mě Bill nenaběhnul, aby mě seřval jak malýho spratka. Ani nenakouknul do pokoje, aby se mě pokoušel obměkčit skuhráním, kterým ve mně vždy probudil pocit viny. Právě tyhle myšlenkové pochody mě nakonec donutily zvednout se a otevřít dveře do obývacího pokoje. Co spatřím, mi vyrazí dech. Tak tohle by mě ani ve snu nenapadlo!
autor: LadyKay
betaread: Janule
Oh, neskutečně jsem se na další díl těšila! Je to skvělé!!! 🙂 ♥
No tak nebudu si až tak fandit, že by Bill odešel,čímž by mi udělal tu největší radost, spíš tam je nachystán neoděn!!! na svedení Tommyho… Tommy, nenech s sebou manipulovat, buď tentokrát silný!
"…Vrátil se MI…" no tohle mě rozesmálo. On mě vlastně dnes Bill přišel vůbec "vtipný". Poprvé jsem byla naštvaná, podruhé jsem se jen usmála. Tak Tommy se ho snaží slušně dokopat k tomu, aby odešel a Bill si to ve své choré hlavičce přeonačí ve svůj prospěch. V tom je MISTR! Smekám! Ale zaráží mě jedna věta :"…následující minuty nebudou příjemné…"
Bill je takový ubožák, že si opravdu myslí, že se vše točí jen kolem jeho osoby??? Že je nejdůležitějším na světě…
TOMMY? Ta tvá taška ale poté nebude LADIT k Billyho oblečení, pokud se ti opravdu podaří ho konečně vykopnout… ale tento módní doplněk (myslím tu tašku s Billyho věcmi) asi nakonec Bill nebude muset řešit, jestli je nachystaný TĚ teď svést…
Další dílek 🙂 Skvělé 🙂
Moc se těším na další díl tenhle byl úžasný 🙂 Tahle povídka je skvělá.