autor: Becs
Prásknul jsem sebou o podlahu, až se mi dech zadrhl v hrdle a já mocně lapal po dechu. Pokoušel jsem se posbírat, jak jen nejrychleji to bylo možné, ale bolest v zádech nepolevovala.
„U Drákuly, máš výdrž jako holka,“ ohodnotil mě můj trýznitel. „Chlap jako hora, ale uvnitř je jen malá ubulená holka. Co na tobě král vlastně vidí?“
„Nejsem si jistý, jestli se mnou můžeš takhle mluvit,“ odsekl jsem mu a utřel si z koutku rtů krev. Rána, kterou jsem dostal do brady, sedla tak dobře, že jsem si prokousl ret.
„On tady teď není, aby tě zachránil, můj drahý příteli. Tady jsme jen ty a já a moje pěsti,“ vysmíval se mi znovu.
„Tak pojď,“ zvedl jsem zaťaté ruce k obličeji, připraven na další útok. Nakročil jsem se dopředu a mířil do šklebícího se obličeje, ale neuspěl jsem. Jediný zásah do podkolení mě znovu poslal k zemi, až mi hlava třískla o podlahu. Zatmělo se mi před očima, když mi mozek narazil do zadní strany lebky.
„Kurva, to mi nedělej. Píšu dneska test z politologie. Nemůžeš mi vymlátit z hlavy všechny informace,“ brblal jsem a už jsem se nepokoušel vstát. Místnost se se mnou točila a dělalo se mi na zvracení.
„Takže jsi dokonce i šprt?“ rozchechtal se Jared. „Malá šprťácká holka, nic jiného. Nefňukej pořád. Upíři se hojí rychle.“ Kopnul mi svou vojenskou botou do nohy, aby mě vyburcoval k činnosti, ale já nereagoval. Bylo toho na mě už dost. Jared mě sice válcoval sotva půl hodiny, ale i tak mi to přišlo jako věčnost.
„Nechápu, k čemu je tohle dobré. Nemohl bys mě naučit třeba jak střílet nebo něco podobného?“ navrhl jsem a aspoň se posadil. Připadalo mi, že mám hlavu na krku podivně těžkou.
„To víš, že jo. Pustím tě k nějaké pistoli a ty si prostřelíš nohu,“ vysmíval se mi strážce. „Nejdříve se musíš naučit boj tělo na tělo, než přejdeme k těm zábavnějším věcem.“
„A které bojové umění tohle je? Protože neznám žádné, při kterém se soupeři tříská hlavou o podlahu,“ brblal jsem a masíroval si při tom týl. Jestli to takhle bude pokračovat ještě chvíli, určitě mi zlomí vaz.
„Tak za prvé, je to kombinace více bojových umění. A za druhé si za ty pády můžeš sám. Vůbec nedržíš postoj. Musíš víc pokrčit kolena. Ruce držet v úrovni brady, ne očí. Jak mě chceš trefit, když si zakryješ výhled, ty pako?“ ryl do mě, zatímco popocházel po tréninkové místnosti sem a tam, aby nevychladl.
„Mám dost. Končím,“ zavrtěl jsem hlavou, když se mi podařilo postavit se na roztřesené nohy.
„Páni, vydržel jsi o pět minut déle než včera. To je úspěch,“ neodpustil si ještě Jared jedovatou poznámku. „S takovým tempem z tebe bude na Nový rok úplný mistr.“
„Teď tě opravdu nenávidím,“ přiznal jsem upřímně.
„Já vím, Tome, ale jinak to nejde. Tohle je prostě součástí výcviku. Musím na tebe být tvrdý, abys nebyl překvapený, až na tebe někdo doopravdy zaútočí,“ poplácal mě po rameni a já už jen ze zvyku polekaně ucukl, protože jsem očekával další bolest.
„Vždyť já vím,“ kývnul jsem.
„Tak běž, test z politologie čeká,“ propustil mě.
„Chci se ještě stavit za Billem. Jdeš se mnou?“
„Oficiálně už tě doprovázet nemusím. Král stáhnul příkazy ohledně bezpečnosti, takže s tebou půjdu jedině, jestli máš strach o ten svůj srabácký zadek,“ křenil se na mě a já měl chuť ho praštit. Bránilo mi v tom jen vědomí, že bych se stejně netrefil a on by se mnou zase fláknul o žíněnku.
„Myslím, že jsem v pohodě,“ hodil jsem po něm zlý pohled a odkulhal do sprch.
Když mi na ztuhlá ramena dopadaly tisíce kapek horké vody, konečně jsem se dokázal uvolnit. Byly to přesně dva týdny, co si mě vzal do práce Jared se svými zákeřnými chvaty. Nejdříve to bylo hlavně z nudy, protože ochrana mé osoby nebyla nijak zábavná činnost. Jenže jakmile Bill usoudil, že se Alexis opravdu nevrátí a odvolal ho ze služby, poprosil jsem ho, jestli by se mnou nepokračoval. Nechtěl jsem se cítit bezmocný. Svým způsobem bylo ponižující mít na každém kroku ochranku. Chtěl jsem být soběstačný a ubránit se případnému nebezpečí.
V mysli jsem zalétl k hodině politologie, která mě čekala krátce po půlnoci. Na test jsem se sice šprtal, ale i tak jsem tušil, že pohořím. Od té doby, co Adam odešel z hradu, jsem se vrátil do třídy mezi všechny ostatní studenty. Byl jsem v ovládání pocitů tak dobrý, že už soukromých lekcí nebylo třeba. Ještě pořád jsem cítil emoce ostatních, ale už mě nesrazily na kolena. Bohužel jsem zjistil, jak zoufale pozadu se za ostatními nacházím. Jako prvňáček ve třídě maturantů. Musel jsem dřít třikrát tolik než všichni ostatní a stejně to bylo málo. Slíbil jsem si, že pro tentokrát nebudu jen ufňukaná hromádka neštěstí, zatnu zuby a nebudu si na nic stěžovat.
Hodiny s Adamem mi každopádně chyběly. Mohl jsem se učit svým vlastním tempem a diskutovat s ním o všem, co mě zajímalo. Krátce po setkání s Alexisem, když se Bill musel vrátit ke svým povinnostem, jsem vyklouznul ze severní věže a vydal se svého učitele hledat. Jared mé počínání nijak nekomentoval, ale jeho výraz mi dával jasně najevo, že s tím nesouhlasí.
Adama jsem našel v kabinetu, jak hází knížky do velké bedny.
„Adame,“ nakoukl jsem do místnosti.
„Ahoj Tome,“ pozdravil, ale nepodíval se na mě.
„Jen jsem se přišel podívat, jak ti je. Mrzí mě, že na tebe Bill tak vystartoval. Počkej, ty balíš?“ zarazil jsem se, když mi došlo, co ten náhlý přesun majetku znamená.
„Ano, Tome, balím. Musím z hradu vypadnout co nejrychleji. Bylo štěstí, že se tu objevil Alexis a odvedl královy myšlenky jinam. Jenže už brzo si může vzpomenout, co jsem ti provedl, a pak na mě dopadne jeho hněv. Radši se rychle spakuju, než mě vykope z hradu sám,“ vysvětlil a přihodil do bedny další knížku.
„Adame, to přece není nutné. Nemyslím si, že to Bill udělá. My dva jsme si to vysvětlili a tím to hasne. Nechce, abys mě učil, ale odcházet nemusíš. Zůstaň tady, prosím,“ zkoušel jsem ho přesvědčit, ale jeho zarputilý výraz prozrazoval, že je pevně rozhodnutý.
„Já chci odejít,“ zastavil se a pohlédl mi do očí. Nemohl jsem si pomoct a břicho se mi stáhlo. Netušil jsem, jestli to jsou jeho emoce nebo moje, ale zkrátka něco tam bylo. „Pro mé dobro bude lepší držet se od tebe dál.“
„Zlobíš se na mě?“ nakrčil jsem čelo a rozpačitě se poškrábal na bradě.
„Jasně, že ne,“ usmál se. „To já ti navrhnul, ať se ze mě napiješ. Měl jsem tě radši popadnout za flígr a dotáhnout tě ke králi. Byla to moje blbost.“
„Mrzí mě to,“ sklopil jsem oči k podlaze a přemítal, jestli není nějaký způsob, jak ho přece jen ukecat.
„To nemusí. Věř mi nebo ne, já toho nelituju. Bylo to neuvěřitelné,“ mrknul na mě a začal zase balit. „Byla blbost dělat to s tebou, ale jsem teď odhodlaný najít si někoho, s kým budu moct sdílet krev. Celou dobu jsem si myslel, že to upíři přehánějí, ale je to vážně skvělé. Takže bych ti měl poděkovat, žes mi otevřel oči.“
„Ještě se uvidíme, že jo?“ ujišťoval jsem se.
„Možná za pár století, až král vychladne,“ rozesmál se Adam, až jeho blankytné oči zajiskřily. „Objal bych tě, ale radši to nebudeme riskovat, co říkáš?“
„To radši nebudeme,“ oplatil jsem mu úsměv. Rozloučili jsme se a já rychle zamířil zpět do severní věže, než mi na to Bill přijde. O sebe jsem se nebál. Dokázal bych mu vzdorovat. Jen jsem nechtěl, aby si znovu vybil vztek na Adamovi a provedl mu něco hrozného.
Vymačkal jsem si do rukou trochu šampónu a vetřel si ho do vlasů. Zadní část hlavy jsem měl pořád ještě citlivou, ale to brzy odezní. Během těch čtrnácti dní výcviku jsem si zvykl na různé druhy bolesti od tupé až po palčivě pulzující, a nepochyboval jsem o tom, že mi Jared svým uměním dokáže přivodit ještě spousty dalších.
Všichni byli hodně překvapení, když Alexis v poklidu odešel a nedělal žádné scény. Očekávali jsme, že se vrátí, ale nestalo se tak. Hlídka, kterou za ním Bill vyslal, nám podávala zprávy o tom, že se vydal někam do Ruska a má dost na spěch. Billa to moc neuklidnilo, ale když jsme teď věděli, že je Alexis tak daleko, dovolil Jaredovi vrátit se k jeho obvyklým povinnostem. Stráže kolem hradu však zůstali na svých místech a každá návštěva byla podrobená důkladné prohlídce. Bezpečností opatření aspoň v tomhle směru zůstávala přísná.
Vylezl jsem ven ze sprchy a omotal si kolem pasu ručník. Do začátku vyučování mi zbývala ještě spousta času, takže jsem popadl do ruky holicí strojek, abych si aspoň trochu zkrátil ten divoký porost na bradě. Oholit se do hladka jsem se už ani nepokoušel, protože to byl marný boj. Jedním tahem jsem setřel sraženou páru na zrcadle a prohlédl si svůj pomlácený obličej. Kromě natrženého rtu mi Jared věnoval i docela pěkný monokl pod levým okem. Díky bohu za rychlé hojení. Do hodiny by měl být pryč.
Když jsem se dostatečně vymydlil a vysušil, moje kroky vedly do Billovy kanceláře. Už jsem nechtěl dopustit, abychom se od sebe zase vzdálili, takže jsem se s ním pokoušel trávit co možná nejvíce času. Když jsem zrovna nebyl u Sonji, v tělocvičně nebo ve třídě, seděl jsem u něj v kanceláři a sledoval, jak pracuje. Ještě mi zbývaly chvíle, když byl na oficiálních jednáních s radou a těch jsem se zúčastnit nesměl. Rád bych tenhle čas vyplnil například setkáním s Anette, jenže od té doby, co se z ní Bill nakrmil, se mi vyhýbala. Kdybych měl být upřímný, musel bych říct, že se jí ani trochu nedivím. Žárlivý upír je peklo, to jsem pocítil na vlastní kůži. Rád bych jí vysvětlil, že se nezlobím, ale nedala mi k tomu příležitost.
„Ale, koho mi to sem Drákulovi pekelní psi nesou,“ zazubil se na mě Bill, když jsem vstoupil do kanceláře. Věnoval jsem mu polibek a on jen slastně zavrněl. „Hmm, vlhký a voňavý ze sprchy. Tak to mám nejradši.“
Střelil jsem pohledem po Gustavovi, který seděl ve svém křesílku a probíral se nějakými papíry. Tvářil se, že nás neslyší, ale jeho strnulý postoj říkal něco jiného.
„Oh promiň, Gustave. Jsem s tebou tak často, že tě občas zapomenu brát na vědomí,“ omluvil se Bill a já jen protočil oči ke stropu nad jeho arogancí.
„Nějaké zajímavé novinky?“ nadhodil jsem, když jsem se svalil do druhého křesílka. Gustav pevně stiskl čelist, ale nic neřekl. Nesouhlasil s tím, že mě Bill tolik informuje o událostech v království. Měl strach, že pokud se s Billem rozejdeme, vyzradím všechno nepříteli. Nevím, kdo přesně měl být ten nepřítel, ale bylo to jedno. Neměl jsem v plánu Billa opustit, ať už se stane cokoliv.
„Vlastně docela jo,“ kývl Bill, zavřel svůj notebook a složil na něj ruce. „Co bys řekl malému výletu do Londýna?“
„Do Londýna?“ zpozorněl jsem. Ne, že by se mi po mé domovině nějak extra stýskalo, ale i tak bych uvítal nějakou změnu prostředí.
„Jo, jsem tam pozvaný na jednu schůzku, tak jsem si říkal, že bys mohl vyrazit se mnou. A navštívíme babičku. Co ty na to?“ věnoval mi jeden ze svých vřelých pohledů, při kterém mi srdce vynechalo úder.
„To by bylo fajn,“ přikývl jsem. I když upíři Vánoce neslavili, já jsem se s touhle myšlenkou nedokázal úplně ztotožnit. Pokud teď vyrazíme do Londýna, dostane se mi aspoň trochu vánoční atmosféry. Možná Billa ukecám na nějaký ten vánoční punč a procházku po zasněženém Londýně. Třeba je Billova babička kosmopolitní i v tomhle a bude mít stromeček.
„A o jakou schůzku se jedná?“ zeptal jsem se, když jsem se vrátil ze zasněných myšlenek.
„Čaj s královnou,“ odpověděl mi Bill a znovu otevřel svůj notebook.
„To je trapný vtip,“ zakroutil jsem hlavou. „O co ve skutečnosti jde?“
„To nebyl vtip. Vážně půjdu ke královně,“ rozesmál se Bill nad mým překvapeným výrazem. Čelist mi poklesla, což ho pobavilo ještě víc.
„Jde o jednání s lidmi. Proto musím já za nimi. Královna Alžběta je docela otevřená spolupráci s upíry. Chce zjistit, jestli nám Británie poskytuje vše, co potřebujeme. Případně otevřít další místa pro upíry, kde si můžeme vyzvednout krev. Takže když řeknu, že jdu na čaj s královnou, opravdu budu pít čaj s královnou. My aristokrati držíme při sobě,“ doplnil nadutě.
„Páni, můžu jít s tebou?“ nadhodil jsem v žertu.
„Ne,“ odsekl Gustav, než stihl něco říct Bill.
„Uvidíme,“ mrknul na mě, i když mi bylo jasné, že to říká hlavně proto, aby potrápil Gustava, než že k tomu skutečně dojde. Oplatil jsem mu zakřenění a zatetelil se blahem při představě, jak úžasné dny mě s Billem v Londýně čekají. Nenechám si to ničím zkazit. Za žádnou cenu.
autor: Becs
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 34
Som velmi rada ze Tom sa o seba takto stara. Ze studuje upirske dejiny. Ze sa uci bojovat. Ze je v pohode s Billom. Tesim sa na vylet do Londyna. To s kralovnou bolo skvele. Hahaha. Jaky vtip. 🙂 snad sa nic nestane. Ma napadlo ze by ich mohol Alexis sledovat. A urobit nejaky pruser v Londyne. No…necham sa prekvapit.
Tom ma veľmi potešil, som rada, že začal trénovať "bojové umenie", trochu sa osamostatnil, robí niečo aj bez Billa, uberá sa to správnym smerom. Moc sa mi nechce veriť, že sa Alexis tak ľahko vzdal a išiel do Ruska, určite vyrobí nejaký prúser :D. Teším sa na ďalší diel x).
V první chvílí jsem si myslela že je to Alexis.
Jsem na tom dost podobně jako holky, protože mě také moc těší, jak se na sobě snaží Tom pracovat za každou cenu, je to super! A Alexisovi nic nežeru. Ačkoli jej pořádně neznám, tak mi připadá jako děsný křivák a prostě si myslím, že se momentálně snaží uchlácholit celý hrad, že je v klidu a nechce dělat rozbroje, a až na to nebudou připraveni, zaútočí. Je také možné, že se šeredně pletu a Alexis se fakt stáhl a už o něm nic neuslyšíme, ale nějak mi tok němu nesedí….
A na výlet do Londýna se těším s nimi! 🙂
P.S.: Nevím proč, ale poslední dobou nemám moc dobré pocity z Billa…….
Miluju Toma, opravdu v téhle povídce ze sebe dává naprosto všechno, doslova jde na krev. Má můj naprostý obdiv, jak na sobě dře, ale pak se po tom všem jde-promiňte mi to, ale musím to napsat, pak se jde posadit do pelíšku ke svému páníčkovi… 🙁 dobře, nechci křivdit Billovi, já si ani nechci představovat, jaké to musí být kralovat, ale stejně… pořád prostě vidím moře snahy z Tomovy strany a dvě, tři kapky z té Billovy 🙁 ach jo, já vím, že na něj mám pifku, ale prostě se mi Billovo chování nelíbí 🙁
uvidíme, co přinese výlet do Londýna 🙂
Tom je naprosto úžasný a mám ocit, že se do celého toho upířího společenství ani nehodí. Zato Bill se projevuje čím dál hůř a dostává si mě na špatnou stranu. Snad jim ten výlet do Londýna prospěje a Bill si zase uvědomí, co je důležité…
K Alexisovi nevím, co říct, čím více zmizel, tím více se ho bojím…