autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Jel jsem městem ve své Audi a společností mi byla Billova přítomnost. Seděl vedle mě a cítil jsem na sobě jeho pohled. Nevím, proč se mi tak zalíbil. Ale nechtěl jsem, aby mu někdo ubližoval. Cítil jsem se s ním jinak než s jinými lidmi. Probouzel ve mně něco, co už bylo dávno zapomenuto. Znovu ve mně vyvřely nějaké city a na povrch se v jeho přítomnosti dostal ten starý nezkažený Tom. Nevím, čím to bylo, ale byl jsem za to rád. Byl jsem rád za jeho přítomnost. Bylo mi s ním zkrátka dobře.
Pohlédnu na hodinky, které ukazují 11 hodin večer. Stále jsem se nerozhodl, kam pojedeme. Až pak mě napadlo, že v klubu není žádné jídlo kromě nějakých buráků a chipsů nebo tyčinek. Vydechnu a krátce se na Billa podívám.
„Já vím, že už je asi 11 hodin, ale nechtěl bys někam na večeři?“ zeptám se nejistě. Je mi blbé se takhle ptát. Kdybych se ho zeptal na rovinu, určitě mi řekne, že nemá hlad, i kdyby ho měl. Už ho za tu chvíli znám. Takže by bylo dobré dělat, že mám hlad já. Třeba pak odsouhlasí.
Stejně tak on na mě i pohlédne.
„No, nevím, jestli by to bylo správné,“ řekne trošku rozpačitě. „Ale zní to až moc dobře na to, abych to odmítnul.“
„Super. Mám děsný hlad,“ zasměji se. Bezva, to se povedlo. Spokojeně najedu do vedlejšího pruhu a zastavím na červenou. Bill se jen usměje a sleduje najednou mou ruku na řadící páce. Trochu pevněji ji sevřu. Jakmile naskočí oranžová, zařadím a rychle vyjedu. Nesnáším ty patolízaly, kterým trvá minutu, než se rozjedou na zelenou. Já vyrážím už na oranžovou. Ale Bill moji ruku sleduje dál, až mě to začne znervózňovat.
„Děje se něco?“ zeptám se klidně.
„Ne, vlastně ne,“ usměje se tiše a začne se přehrabovat ve své tašce. Snad na mě nehodlá vytáhnout zbraň a začít mi vyhrožovat. Trochu zpomalím a obezřetně přes koutek oka sleduji, co v té kabele hledá. Tome, nebuď paranoidní. Už jsi vážně přepracovaný. Bill přece není žádný gangster, co by tě rád odprásknul. Bože… Až po chvilce s klidem vydechne a zaslechnu zvuk klíčů. Začnu se hlasitě smát. Jsem opravdu idiot. To snad není pravda. On měl strach, že nemá klíče od bytu a já ho podezříval z toho, že se mě chystá odprásknout. Tome, Tome…
„No co je? Myslel jsem, že je nemám,“ zasměje se.
„Omlouvám se. Jen…“ zavrtím hlavou a nanovo se rozesměji. Určitě mu musím připadat jako magor.
„No, co je k smíchu?“ řekne.
„Vážně nic. Promiň mi to,“ uklidním se a zase soustředěně sleduji cestu, přičemž si koušu ret, abych se znovu nerozesmál.
„Dobrý,“ povzdechne si jenom a dál sleduje cestu společně se mnou.
„Promiň,“ omluvím se už klidně. Nerad bych, aby se nedorozuměním urazil.
„Oh, neomlouvej se. Náhodou… Hm, nic,“ usměje se. Huh? Náhodou?
„…náhodou co?“ pozvednu obočí a zvědavě k němu pootočím hlavu, abych mohl pohledem prozkoumat jeho výraz.
„…hezky se směješ. A rád to slyším. Je to jiný než tvůj chladný výraz, který jsem viděl ten první večer,“ pošeptá skoro až neslyšně. Rychle zavzpomínám na první večer, kdy jsem ho viděl. Tančil u tyče poprvé a já za ním přišel. Jen jsem mu říkal, jak se věci mají. Smál jsem se. Chvíli nad tím uvažuji, až musím přiznat – i když nechtěně -, že má pravdu. Vidím tam také změnu.
„Tak… tak děkuju,“ řeknu najednou plaše. Mám pocit jako bych se snad měl i červenat. Ale Tome, no tak… Tohle už dávno neděláš. Co to s tebou zas je?! Prober se, ty tupče!
„Nemáš zač,“ řekne a zkoumavě se na mě podívá, ale pak už zrak odvrátí. Snad se vážně nečervenám a on to neviděl, a teď se mi nesměje! Nenápadně po něm kouknu. Ale on nic. Uf. Jen se tak potutelně usmívá. Raději se zaměřím pohledem zpět na silnici.
Dojedeme k mé oblíbené italské restauraci, tak zajedu na parkoviště a zaparkuji.
„Jsme tady,“ pronesu s úsměvem a odpoutám se. „Doufám, že máš rád italské jídlo.“
„Miluju ho,“ poznamená a také se odpoutá. Vezme si jen tašku a vystoupí. Když vystoupím a zavřu dveře, zamknu auto.
„Já taky miluju italský jídlo. Hlavně pizzu a těstoviny,“ řeknu s úsměvem.
„Tak to jsme na tom stejně,“ usměje se, přejde směrem ke mně a zapne si kabát. Je celkem chladno. Jen se na to konto usměji, vezmu ho rukou kolem ramen a rozejdu se ke dveřím od restaurace. Když tam přijdeme, požádám hostesku o nějaký odlehlejší stůl a ona uposlechne mé přání. Dovede nás dozadu do jednoho boxu.
„Díky,“ kývnu na ni a začnu hned Billovi pomáhat z kabátu, protože tady je opravdu skoro až nechutné vedro.
„Ah, tos nemusel,“ zasměje se, ale nakonec mi jen tiše poděkuje. Pověsím ho na věšák, a když ze sebe opatrně sundám svůj kabát, pověsím ho také. Dosednu naproti němu a promnu si rameno. Až teď si opravdu uvědomuji, jak to zase kurevsky bolí. Vyhrnu si rukáv trika a prohmatám si přes obvaz ránu. Je na něm krvavý flek. Super. To mám určitě z toho, jak jsem se pral s těma buranama v klubu.
„To nevypadá dobře. Dovolíš mi podívat se na to potom?“ zeptá se starostlivě Bill, a hned se nakloní blíž ke mně, aby se na to podíval. Přes řasy na něj pohlédnu. Je u mě najednou tak blízko, že mě zaplaví jeho kořeněná vůně. Jen bezmyšlenkovitě přikývnu.
„Dobře. Ale i tak, měl by sis s tím zajet do nemocnice, Tomi,“ šeptne a jemně mi tu paži pohladí. „Je to horké. Jestli se ti to zapálilo,“ řekne nervózně. Jen na něj dál omámeně zírám. Koho teď zajímá nějaká zapálená ruka.
„Zchladím to ledem,“ šeptnu jen a vyhledám si pohled jeho čokoládových očí.
„Uvidím. Pak se na to podíváme.“ Jako by můj pohled cítil. Podívá se mi do očí taky a rukou sjede až k mému loktu. Kdyby nám nebyl překážkou ten otravný stůl, jsem si téměř jistý, že bych ho začal líbat. Automaticky se mé tělo přesune trochu kupředu a dál mu hledím do očí. Nevím, co se to tu vlastně ani děje. Jsem dezorientovaný. Okolí mám rozmazané, jen Bill jasně září. Trošku mi po loktu přejede nehty a dál se na mě dívá. Jsme u sebe tak zatraceně blízko. Dovolím si tiše vydechnout a už jsem připravený se odvážit k tomu, abych ho políbil, ale ozve se otravný hlas servírky.
„Dobrý večer. Co byste si dali?“ zeptá se nás lhostejně. Kráva jedna zasraná! Nasupeně k ní vzhlédnu a sleduji to mladé tele, jak v tlamě přežvykuje žvýkačku. Zhluboka se nadechnu a vydechnu, abych ovládl vztek. Raději vezmu jídelní lístek a rozložím ho před Billem.
„Dal bych si k pití colu. Co ty?“ zeptám se ho. Stále jsem poněkud zaskočený tím, co se tu odehrálo. Opravdu jsem chtěl políbit kluka?
„Taky colu,“ řekne tiše a zase se už posadí normálně.
„A máte už vybraný jídlo?“ zeptá se zas ta blbka a furt přežvykuje nahlas tu odpornou žvýkačku. Já jí to snad vyrvu z huby i s jazykem!
„Jsi snad slepá nebo co, že nevidíš, že jsme sotva otevřeli jídelní lístek?“ vyjedu na ni a vstanu. Jen pozvedne obočí a lhostejně mlaská tou její držkou. Každé mlasknutí mi nepříjemně pulsuje v hlavě. Už to nevydržím. Popadnu jí, silně jí zmáčknu čelist a strčím jí prsty do pusy. Začne se vzpírat a vydávat ze sebe dávivé zvuky. Vytáhnu jí tu žvýkačku z huby a nalepím ji na její oblek.
„To, abys ty jedno tele věděla, že nemáš žvejkat jako kráva, když mluvíš s lidmi, a jakožto servírka v tomhle podniku máš být slušná. Vypadni a pošli sem někoho jinýho,“ řeknu jí bez tónu a dosednu. Jen naprázdno polkne a zaraženě odejde. „Kráva jedna,“ zamumlám a sleduji zamračeně stůl.
Bill trošku vystrašeně kouká. Ani nemukne. Jen se dívá před sebe. Nic neřeknu a snažím se uklidnit. Když se mi to podaří, zvednu k němu pohled.
„Omlouvám se, ale takovéhle chování mě opravdu vytáčí,“ řeknu tiše a s obavami ho sleduji.
„To mě taky, ale měl ses na ni vykašlat,“ řekne klidně. „Ale chápu, já bych jí asi ještě nakopnul,“ usměje se trošku. Tomu se začnu smát. Líbí se mi pořád víc a víc.
„Zasloužila by si to,“ přitakám rozhodně, a poté kývnu k jídelnímu lístku. „Už sis vybral, co by sis rád dal?“
„Nebyl na to nějak čas,“ šeptne a koukne se do jídelního lístku.
„Však o nic nejde. Nikam nepospícháme,“ usměji se a dál sleduji jeho obličej, jak se sklání nad jídelním lístkem a neví si rady. Má opravdu jemné rysy jako dívka, je vážně krásný.
Jen ho zamyšleně sleduji, ale to už přispěchá nějaká servírka s dvěma skleničkami coly.
„Dobrý večer,“ pozdraví se strachem. Zřejmě už se dozvěděla, co se tu dělo. Zaskočeně si mě měří pohledem.
„Dobrý večer,“ pousměji se. „Mohl bych tedy poprosit?“
„…sa-samozřejmě,“ vykoktá a ihned vezme bloček s propiskou.
„Dal bych si sýrovou pizzu s tuňákem,“ požádám ji. Přikývne a zapíše si to. Pohlédnu na Billa, jak si bezradně prohlíží jídelní lístek. Ruku má na krku a lehce krčí obočí i nos. Ve tváři má nevinný zadumaný výraz. Musím se usmát.
„A já bych požádal o těstoviny… mm s kuřecím masem a sýrovou omáčkou,“ řekne konečně a zaklapne jídelní lístek.
„Dobře. Ještě jiné přání?“
„Zatím ne, díky,“ kývnu a ona odcupitá. Znovu se na Billa usměji a napiji se coly. Najednou bych chtěl vrátit ten okamžik před tím, než přišlo to nevychované tele. Ale nejsem si jistý, jak to udělat. Pořád si tak nervózně pohrává s podtáckem a nevědomky si hraje s piercingem v jazyku.
„Děkuju, že jsi mě sem vzal,“ vypadne z něj po chvilce ticha.
„O nic nejde,“ kývnu s úsměvem.
„Ale já jsem rád, víš.“
„…já taky,“ přiznám a stále si ho měřím pohledem, jelikož netuším, oč mu vlastně jde.
„Asi to bude znít šíleně a směšně, já tě prakticky neznám a ty neznáš mě. Ale já se necítím teď tolik sám,“ šeptá. Rád bych mu řekl, že to cítíme skoro stejně, ale nejsem zvyklý někomu vyjadřovat své city. Proto raději…
„Jindy snad ano?“ podivím se.
„Hm,“ pokývá hlavou.
„To mě mrzí…“ přimhouřím oči. Nechci se bavit o takových věcech, ale nic o něm vlastně nevím. Raději přeladím. „Kde ses tady vůbec vzal? Bill Trümper, hm?“ pokusím se odlehčit téma a usměji se. Znovu si usrknu coly.
„To je moc dlouhá a ošklivá historka. Je to jako pohádka o ovečkách, kdy jedna ovečka byla černá,“ odvětí a taky se napije. Založím si ruce na stole a chvilku ho pozoruji.
„To máme možná něco stejné,“ řeknu mu, nakloním hlavu a stále si ho prohlížím. Nevím proč, ale mám tendenci ho stále zkoumat. Je tak zvláštní, tak divný a neobvyklý, až mě to chvátí.
„I to je možné,“ sklopí stydlivě oči. Jen se mu zatřepotají řasy. Vidím, že z něj nic nedostanu, tak budu mluvit první. Třeba se pak také rozpovídá.
„Když jsem byl malý, moje matka zemřela na rakovinu,“ začnu mluvit, přičemž pozoruji stůl. „Přesunuli mě do dětského domova. V mých šesti letech se mě ujali Kaulitzovi. A dali mi i své příjmení, takže si prakticky ani vlastní nepamatuji. A nikdy jsem se neptal. Na mámu si vlastně taky nepamatuji, byl jsem vážně malý. Když jsem bydlel u Kaulitzových, začal jsem chodit mezi normální děti, do školy a tak. Ale vždycky jsem byl… jiný, víš. Vždycky na mě ostatní koukali tak nějak… jinak. Nevěděl jsem proč, nevím to dodnes. Asi jsem vážně jiný. Měl jsem jen jednoho kamaráda. Jmenoval se Tony,“ odmlčím se na chvíli.
„S Tonym jsme vyrůstali od dětství, všechno jsme dělali spolu. Často u nás přespával, jezdili jsme na kolech na výlety a dělali různý lumpárny jako většina kluků,“ usměji se nad těmi vzpomínkami. „Ale… před dvěma roky mu začalo být špatně. Často ho… bolela hlava, měl závratě a bylo mu… slabo. Zapomínal, a tak… ho rodiče vzali k doktoru. Oni… Našli mu nádor na mozku, a když se to zhoršilo, převezli ho do nemocnice, kde si ho už nechali. Dávali mu různé prášky, ale nezabíralo to proti ničemu kromě bolesti. Mohl jít na operaci, ale ten nádor už byl příliš velký. Doktoři říkali, že je větší pravděpodobnost, že nepřežije. Takže by umřel tak jako tak. On… Tony chtěl jít domů a chovat se normálně. Nechtěl poslední dny svého života trávit v nemocnici, ale jinak to nešlo. Den ode dne mu bylo stále hůř a já za ním den co den chodil. Díval jsem se na to, jak se mi ztrácel před očima, jak pomalu umíral. Trvalo to měsíce a pak najednou… umřel,“ vydechnu poslední slovo téměř neslyšitelně a pevně semknu oční víčka, jelikož se mi do očí začnou drát štiplavé slzy. Nějakou dobu zhluboka dýchám a snažím se uklidnit, ale marně. Dodnes jsem se s tím nesmířil a často se mi zdá, jak u něj sedím v nemocnici a on na mě bezmocně kouká. Schovám si obličej do dlaní a dlouho jen mlčím. Bill po celou dobu mlčky seděl a poslouchal. Když jsem to nevydržel a padnul do víru vzpomínek, byl dál ticho. Až po chvilce se tiše zvednul a došel ke mně. Usadil se vedle mě na lavici. Jen mě zlehka pohladil po rameně a pak po ruce.
„Tomi,“ zašeptal a opatrně se mě pokusil obejmout. „Mysli na něj jen v tom dobrém. Mysli jen na to hezké. Bolí to, já vím…“ hladil mě po zádech. Mluvil tak tiše, jak jen dokázal. Nevěděl jsem důvod, ale najednou jsem toužil, aby mě objímal mnohem silněji a už nepustil. Jemně jsem se mu vecpal do náruče a zavřel oči. Bylo mi tak příjemně.
„Pššt,“ konejšil mě a tisknul si mě k sobě. Dál už nic neříkal. Jen byl u mě. Chtěl zřejmě, abych cítil jeho přítomnost, že nejsem sám. A to jsem i cítil. Bylo mi u něj dobře. Prakticky mě neznal a objímal mě tu. Já ho taky neznal a moc jsem si přál, aby mě nepouštěl. Ještě chvíli jsme mlčeli, až jsem pokračoval.
„Po tom, co se stalo s Tonym, můj život tak nějak ztratil směr. Potloukal jsem se a hledal cestu, kterou se vydat. Dost jsem pil a dělal pořád nějaké problémy, až jsem jednou narazil na partu gangsterů. Nebýt Roberta, nepřežil bych, jak mě zřídili. A tím to všechno začalo. Když se mě Robert a ostatní pokusili zachránit, oddělali pár jeho chlápků a jejich vůdce se chtěl pomstít. Já pro něj byl nejsnadnější kořist. Přese mě se dostal k mým rodičům a chtěl je zabít. Jedině díky Robertovi se to nestalo. Zařídil jim falešné doklady a oni odletěli do Ameriky. A já z vděčnosti pro něj začal pracovat. Už je to asi půl roku. A tím jsem se dostal sem. Stalo se ze mě to, co jsem,“ dořeknu a pokrčím rameny. „Občas mi připadá, že už jsem ztratil svoji lidskost. Dokážu zastřelit člověka, dokážu všechno a nehnu při tom ani brvou. To… to není normální. A teď jsem poznal tebe. Já… nevím, jak to říct. Ale připadá mi, že ve mně probouzíš zase Toma… toho starého dobrého Toma,“ zašeptám a sleduji něco neurčitého v dáli. Nedokázal bych se mu teď dívat do očí. Vlastně si ani nejsem jistý tím, proč mu tu tohle všechno vyprávím. Možná ho to ani nezajímá. Kdo ví. Bill na mě zůstane hodně překvapeně koukat a nakonec si olízne rty a poté je semkne k sobě.
„Co na to jen říct. Jsem rád, že to pro tebe a tvoje rodiče dopadlo ještě takhle více méně dobře. To, co tady děláš… co částečně spíš dělat musíš, není dobré, a ty to moc dobře víš, ale já chápu, že je to nutné. Ale přeju ti, aby ses dočkal dne, kdy bude dost oplácení a budeš zase starý Tom. Já… těší mě, že to v tobě probouzím. I když nevím, jaký jsi předtím byl. Ale podle toho, jak se chováš, když jsi se mnou, tak mám pocit, že probouzím něco dokonalého.“
„Těžko říct,“ zavrtím hlavou. Měl bych mu nejspíš říct pravdu… „Víš, Bille, když ses ptal za klubem na tu krev, tak… to já ho zastřelil,“ šeptnu a zavřu oči.
„Ale… tys říkal, že nevíš… Tys někoho zastřelil?“ odsune se ode mě a vstane. Oh ne, sakra, sakra, sakra!
„…ano,“ hlesnu tiše a sleduji ho. „Nebyl první…“ No jo, co jsem vlastně čekal, když mu oznámím, že jsem někoho zabil? Že mě pochválí?
„Jak… jak můžeš?“ rozpřáhne rukama. Začal i zrychleně dýchat. „A říkal jsi, že nevíš. Tys mi lhal…?“
„Bille, já… omlouvám se. Nemohl jsem přece říct: „Ale to neřeš. Jen jsem tu někoho zastřelil.“ Povzdechnu.
„A já ti věřil,“ šeptne a vezme si rychle tašku a sundá si kabátek z věšáku. „Sakra, a to jsi říkal, že jsi jiný. Jiný než oni!“
„Ale Bille, já…“ nestačím ani nic říct, protože mě přeruší.
„Zabíjíš lidi. Vzpomeň si na svoje rodiče, mohli být taky mrtví. A teď to sám děláš! Jak jen můžeš… Myslel jsem si, že jsi jiný. Ale ty už jsi jejich…“ skoro se až rozkřikne.
Jen vydechnu a úzkostlivě ho pozoruji. Nevím, co říct. Má pravdu. Naprostou pravdu. Najednou se sebere a rychle odejde. Jen si položím hlavu do dlaní a zavřu oči. Tohle jsem posral. Proč jsem mu to vůbec říkal? Co bych z toho měl? Kdybych držel hubu, možná bychom se společně navečeřeli a všechno by bylo úplně jinak. Ale na to už je pozdě. Jen se podívám, jak se za ním zavřou dveře. Povzdechnu.
„Tohle jsi, Tome, nezvládl,“ řeknu si pro sebe potichu. Jen jsem chtěl, aby věděl pravdu o tom, co jsem. Chtěl jsem k němu být upřímný. Ale očividně o to nikdo nestojí. Jsem předurčený k tomu, abych byl sám.
Najednou přijde servírka s naším jídlem.
„Prosím, tady je vaše objednávka,“ postaví jídlo na stůl.
„Můžete to zase odnést,“ řeknu jen. Dám na stůl peníze, zvednu se a bez dalšího slova vezmu kabát a odejdu. Je mi jedno, co to tam říkala nebo co dělala. Nezajímá mě to. Nasedl jsem do své Audi a odjel domů.
Sedím bez trika na gauči, piju whisky a jen tak zírám do zdi. Chtěl jsem k Billovi jen být upřímný. Vím, že to pro něj musela být rána, když jsem mu řekl, že jsem zabil několik lidí, ale tohle… Neměl jsem mu asi lhát, ale nemohl jsem mu za klubem prostě říct pravdu, že jsem tam někoho zabil. Nešlo to. Možná se mě teď bojí a už nechce se mnou mít nic společného. Nemůžu mu to mít za zlé. Chápu ho. Ale měl právo na to, aby věděl, jaké se ze mě stalo monstrum. Proto jsem byl tak vděčný za jeho společnost. Byl jsem znovu Tom. Ne tohle, co je ze mě teď. Ale tímhle jsem ztratil i tu poslední naději. Je ze mě bastard, co v klidu zabije člověka. To jsem tedy skončil.
Vezmu si své prášky, a i když by se neměly prášky zapíjet alkoholem, hodím do sebe whisky a polknu. Znovu se usadím na gauči a dál jen tak piji, až nakonec usnu s flaškou a cigárem v ruce.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Nejdřív chci říct, že obdivuju délku těch dílů a zároveň jejich kvalitu. Holky, píšete vážně dobře. Normálně na to vždycky čekám. 😀 Skvělá povídka, jen doufám, že se Bill dokáže s Tomovým životem srovnat a možná mu i pomoct se z toho vyplést. Už teď se těším na další. 😀
Nádherný díl 🙂
Moc se těším na další 🙂
Doufám, že si od té cigarety nezapálí byt…
Musím souhlasit s prvním komentářem. Délka a kvalita je opravdu obdivuhodná, nenacházím jiné slovo. Těším se na další díl. A doufám, že to, že usnul s cigaretou nehraje žádnou roli… 😀 To by mě naštvalo… xDD
no, tak doufám, že se Tom neprobudí v plamenech nebo s bolestí žaludku (alkohol a prášky?). povídka je naprosto báječná, chápu Billa, že se vyděsil, ale tak mohl tam zůstat a vyslechnout ho. ted, když nebude požár ani bolest břicha, bych děj viděla tak, že Bill se ted vrátí do klubu, ti chlapi mu ublíží, pár dní bude v klubu trpět, protože Tom by se tomu místu vyhýbal… a když už by tam přišel, tak by z Billa viděl zraněnou trosku, kterou by zachránil 🙂 to by bylo krásný, holky, co vy na to? 😉 ale ne, těším se naa vaši verzi, pokud mě nějakým dějovým zvratem nezklamete, tak to určitě dopadne perfektně 🙂
No to uvidíme , čo z toho sa vykľuje. Fakt to s tými práškami nebol dobrý nápad a pravdu povediac dosť ma prekvapila Billova reakcia. Ale nech už je ďalší diel! 🙂
krásný!:) chudák Tom ale věřim, že to mezi nima bude za chvíli zase dobrý:)
no je to krádně dlouhý,krásný má to pěknej pžíběh,no co víc dodat?snad jen že čekám na příští díl… <3
Úplně skvělá povídka nemám slov….Jsem do ní vždycky úplně začetla….Nevím se dočkat dalšího dílku!!!
Ten začátek se mi hrozně líbil!! Už jsem myslela, že se vážně políbí – a pak tam přišlo to tele 😀
Vlastně se mi jako vždycky líbil celý díl, ale pak to začalo být vážně smutné a nakonec, jak Bill utekl :(( Ale tak nějak doufám, že z toho Tomimu pomůže….
No na začátku chudák holka ta musela bejt vyděšená 😀 😀 A Bill taky po tom co mu Tom řekl se nedivím, že odešel, ale snad to dopadne dobře 🙂
Príbeh ma tak pohltil, že som sa v ňom absolútne stratila. Ale Tomovo priznanie ma donútilo na chvíľu sa prebrať. Som veľmi rada, že sa priznal ale som rada aj tomu, že Billa to naštvalo a nevzal to ako samozrejmosť.
Tá servírka ma ale nasrala a poriadne. Také krásne to mohlo byť:D