No one is innocent I – Chocolate love 34.

„Jo, to jsi, Tome,“ zasměje se táta a konečně se zvedne. Jde pomalu ke dveřím. „Půjdu se zeptat mámy. Pak ti dám vědět. A… nezlobte,“ zasměje se a ze dveří odejde.

(Bill)

Zkoumám to tady. Zarazím se. Když se od Toma trošku odtáhnu, cítím, jako by se postel nahnula? Zamrkám. Ne… Nemohla se nahnout. Zkusím se trošku zahejbat. Tak… Začnu se vrtět a slyším jen ránu. Zamrkám. Kouknu dolů a postel je… Nahnutá? Vytáhnu obočí.
„Lásko?“ zasměju se. Jakmile se posadím, upadne další noha a Tom se začne smát.
„Juhú, zdemolovali jsme mi postel,“ směje se. Šťouchnu do něj a taky se zasměju. Nevěřím tomu, že by… Zakroutím hlavou.
„Jo, už to tak bude,“ zasměju se a zakroutím hlavou. Vyděšeně koukám. „Pojď, půjdeme raději… jinam. Straší tady. Určitě,“ zasměju se. Yeah. Nemohli jsme ji rozbít my.

„Dobře,“ zasměje se a vstane na nohy, pomůže mi taky vstát. Spokojeně se na něj usmívám a protáhnu se. Svléknu si tričko a vezmu si to Tomovo, které je uplejší, než nosí normálně. Oblíknu si kalhoty a učešu se. Zajímalo by mě, jak to bude, až se vrátíme. Jestli… budu muset jít domů. Sáhnu do kabelky a vyndám mobil. Povzdychnu si a zakroutím hlavou. Zkusím ho… zapnout. Zamrkám, když vidím deset zmeškaných hovorů od mámy. Nasucho polknu, když se zase rozezvoní. Kouknu se na Toma. Nevím, jestli to mám zvednout, nebo nechat zvonit.

„Lásko… Myslíš, že mám mámě zvednout hovor?“ připravím palec, který zmáčkne buď jedno, nebo druhé tlačítko. Yeah. Potřebuju poradit od Toma.

„Asi… bys sis s ní měl promluvit,“ pousměje se a vydechne. Zezadu mi omotá ruce okolo krku a položí si bradu na moje rameno. Koukne se na zvonící mobil v mé ruce. Opřu se do jeho paží a vydechnu. Přikývnu.
„Dobře,“ zvednu to a přivřu oči. Zmáčknu zelenej telefonek a nasucho polknu. Och bože… Strašně se toho bojím. Jak směšné. Bojím se hovoru s vlastní mámou, že?

„Ano?“

„Bille?“ ozve se máma ne moc příjemně. Tom jednou rukou vyhledá moji a proplete se mnou prsty. Pevně mi dlaň stiskne.

Stisknu mu ji na oplátku. Potřebuju… ho cítit. Potřebuju cítit podporu. Povzdechnu si.
„Jo, jsem to já.“

„Můžeš mi vysvětlit, kde jsi celou noc byl, jako?“ Tom si přitiskne tvář na mé ucho a nosem se mi otře o mou.
„To bude dobré, zvládneš to,“ zašeptá skoro neslyšně. Kousnu se do rtu a pevněji stisknu Tomovu dlaň. Opravdu nemám příjemný pocit z tónu mámina hlasu. Bojím se toho, co je schopna udělat. Vůbec netuším, co jí mám odpovědět. Zavřu oči.
„Pryč,“ řeknu jednoduše. Nemám náladu na to, říkat jí toho víc.

„Na to bych bez tebe doopravdy nepřišla! Okamžitě se vrátíš domů, rozumíš?! Nebudeš se mi po nocích zahazovat kdoví s kým!“ Ušklíbnu se. Kdyby s kdovíkým. Ale jsem jenom s Tomem. Nechápu, proč se s tím prostě nechce smířit. Je tak těžké pochopit, že už jsem téměř dospělý a mám právo na lásku? Právo na to milovat toho, koho chci já? Jo, asi je to pro některé lidi opravdu těžké pochopit.

„Vrátím se, až se smíříš s tím, že chodím s Tomem,“ řeknu hnusně a dám Tomovi pusu na tvář. Přivřu oči a pak ho políbím na rty. Polaskám mu rty trošku jazykem. Tom mi polibek oplatí.
„Říkala jsem ti milionkrát, že o tomhle se s tebou nebudu bavit. Okamžitě se domů vrátíš!“ zaječí hystericky. Jo, přijde mi to vtipný, jak na mě ječí do telefonu. Přisaju se k Tomovým rtům.
„Kurva, alespoň se mnou komunikuj!“ ozve se z telefonu. Protočím oči a od Toma se odtáhnu. Takhle mě týrat…
„Jsem s Tomem, tudíž v pohodě. Nevím, co řešíš,“ tak. A má to. Nebudu se s nima nikam stěhovat. Ne, budu raději pod mostem a najdu si kamarády bezďáčky.

„S KÝM že jsi?“ zařve. Slyším v pozadí Gordona, jak se ji pokouší uklidnit. Odtáhnu mobil od ucha, jinak mi snad praskne bubínek. Znovu Toma políbím a usměju se. Je to jednodušší, když se mnou komunikuje po telefonu. Yeah. Ani jsem si nemyslel, že hovor nebude tak těžký uskutečnit.
„S člověkem, kterého miluju,“ zašklebím se. Tom se na mě usměje a políbí mě na rty.
„Už jsem ti říkal, že tě miluju?“ zašeptá potichu.

„Kaulitzi! Okamžitě mi řekni, kde jsi! Gordon si pro tebe přijede, hned!“ zařve, Gordon do toho pořád něco mumlá.

„Taky tě miluju, lásko,“odpovím normálním hlasem a pohladím Toma po tváři. Pak mu na ni dám dětskou, mlaskavou pusu.
„Neřeknu, protože sám nevím, kde jsem,“ pokrčím rameny a zezadu se k Tomovi začnu tulit.

„Někam tě vzal? Co s tebou dělá, Bille? Něco ti udělal? Ublížil ti ten buzerant?“ šílí. Tom mě políbí na krk.
„Buzerant?“ zafňuká potichu.

„Jo, jsme dva buzeranti,“ ušklíbnu se a pohladím ho po tváři. Zadkem ho tlačím k posteli.
„Ne, nevzal. Jel jsem dobrovolně. Neboj, všeho mám dostatek. A… nemusíš se bát, jsou tu i jeho rodiče. Oba NORMÁLNÍ Tomovi rodiče. A ne, nic mi neudělal, když nepočítám to, jak mě zahrnuje něhou,“ pokrčím rameny a donutím ho, aby si sednul. Sednu si mu do klína a zasměju se, když postel zase zavrže a kousek se rozpadne. Hladím Toma po noze.

„A až na to, že jsme zdemolovali postel,“ zašeptá a vyplázne na mě jazyk. Zasměje se, položí mi dlaň na zadek.

„Cože jste?!“ vyjekne. „Bille! Už se s tebou o tom víc bavit nebudu, okamžitě chci, abys došel domů!“ Zasměju se a pohladím ho po tváři. Přikývnu.
„Jo, ale to je tajemství,“ řeknu mu a do dlaně na zadku se opřu. Protočím oči.
„Já taky chtěl, abys Toma akceptovala. Když to nedokážeš, budu to muset řešit takhle.“

„Do dvou hodin, ať jsi doma, nebo tohle budu řešit jinak!“ zakřičí a položí to. Tom se na mě podívá a povzdechne si, líbne mě na rty, Zasměju se a zakroutím hlavou. Otočím se trošku do strany a dám Tomovi ruce kolem krku. Začnu ho pomalu líbat. Pořád se do rtů tak trošku usmívám. Jo, opravdu to byl vtipnej hovor. Cha. A jestli si myslí, že budu doma, tak se spletla. Nebudu doma. Ne do té doby, než se s tím smíří.
„Zajímalo by mě, jak to bude řešit,“ zasměju se mu do pusy a znovu se k jeho rtům přisaju. Začnu mu rty pomalu olizovat.

„Mmm…“ zamručí mi Tom spokojeně proti rtům a pohladí mě po bříšku. Pousměje se. Cuknu sebou, když slyším zaklepání. Kousek se odtáhnu od Toma a na dveře se usměju. Je milé to, že nám nechávají soukromí. Usměju se na Danielu.
„Bille, půjčíš mi na chvilku Toma?“ usměje se na mě a přešlápne ve dveřích. Přikývnu a slezu z Toma. Usměju se na ní.
„Samozřejmě,“ zasměju se. Vytáhnu obočí, když sjíždí postel pohledem.
„Je mi to jasné,“ zakroutí si sama pro sebe hlavou a zasměje se. Jde ze dveří. Skousnu si ret a koukám za ní. Toma pohladím a sednu si na židli k oknu. Koukám se ven. Pořád se musím usmívat. Je to tady. Tiché, opravdu klidné… Nádherné. Moc se mi tady líbí

(Tom)

Vydechnu a jdu za ní. Zavřu za sebou dveře, hádám že vím, o čem chce mluvit. Jen mi stačí doufat, že nám to povolí. Olíznu si rty.