Dva králové 3.

Než se Bill dopotácel domů, už se stmívalo. Byl podzim, takže tma přicházela brzy. Vešel domů a stále přemýšlel nad tím, co se ve škole stalo. Byl znechucený a chtělo se mu zvracet. Pozdravil mamku a tak jako včera šel rovnou do svého pokoje. Hodil tašku do rohu pokoje a svlékl si mikinu. Věděl, co udělá. Otevřel šuplík a vyndal z něj všechny věci. Úplně naspod, byl obrázek, který mu Tom kreslil. Bill jej stále měl. Připomínal mu jejich kamarádství, ale nyní už s tím nechtěl mít nic společného. Vytáhl jej a věci, které vyndal, dal zase zpět do šuplíku. Z dalšího šuplíku vytáhl zapalovač a přešel k oknu. Otevřel jej a opřel se o parapet. Ještě jednou se podíval na ten obrázek. Při pohledu na ty dvě postavičky se mu chtělo plakat. Nezadržoval slzy. Nechal jim volný průběh. Měl smíšené pocity. Cítil lítost, bolest, znechucení, strach.

Podpálil obrázek a díval se, jak oheň mění papír v popel. Jak se postavičky krčí a jejich úsměvy mizí v zářivě oranžovém plamení. Pustil obrázek z okna dolů a sledoval. Jak lehce dopadl na trávu a ještě stále hořel. Plamen byl nenasytný. Sžíral papír a zanechával ho šedý. Měnil jej v popel.

Bill byl vykloněný z okna a celý tento děj sledoval. Co ale bylo zvláštní, že, jakmile plamen zmizel, byl popel skrčený tak, že připomínal lebku. Billovi to přišlo velice zvláštní. Ať se díval z jakýchkoliv úhlů, pokaždé tam na tu lebku přišel. Že by to bylo znamení? Ale čeho? To je určitě jen náhoda. Prostě mu to tu lebku jen připomíná, třeba by v tom jiný člověk viděl něco jiného.

Ještě chvíli se díval dolů na popel, ale pak se rozhodl, že okno zavře. Učinil tak a šel se posadit na postel. Z jedné strany cítil úlevu. Zničil i tu poslední dobrou vzpomínku na Toma. Už nebyl ničím vázán. Nyní se pokusí zapomenout na to, co bylo, a bude se soustředit na to, co je. Ale z druhé strany mu to bylo u trochu líto. I když, proč by mu to mělo být líto, když Tom mu už tolikrát ublížil a Bill ani nevěděl, proč to dělá. Proto svou lítost odehnal pryč a víc se zaměřil na ten dobrý pocit z toho, co právě udělal.

Rozhodl se, že tady nebude jen tak sedět, ale půjde dolů za Simone. Seběhl schody a šel do kuchyně.

„Copak vaříš?“ zeptal se jí s mírným úsměvem.

„Volal mi táta, že dneska možná už přijede, takže si myslím, že bude určitě hladový.“ odpověděla mu a dál se věnovala své činnosti.

„Páni, tak to je skvělé, už se na něj moc těším,“ zaradoval se a stále jí nakukoval přes rameno. Billův táta Gordon hodně cestoval za prací. Takže doma byl jen zítřka. A když se tak stalo, i Bill i Simone byli rádi, že jej vidí.

Byl již večer. Bill už vyhlížel svého tátu z okna. Hodně se na něj těšil. Gordon byl další člověk, který jej bral takového, jaký je a neměl vůči němu žádné předsudky.

Konečně uviděl přijíždět stříbrný Citroen. Zaradoval se a vyběhl ven. Gordon vystoupil z auta a už viděl svého syna, jak k němu běží. Roztáhl náruč a pevně jej objal.

„Ahoj, tati,“ vypískl a pevně jej objímal.

„Tak jak ses měl, Bille?“ usmál se a pustil Billa. Šel ke kufru a vytáhl z něj svoje věci. Bill mu pomohl s taškami a šli společně dovnitř.

„No docela dobře, ale teď je to ještě lepší, když jsi konečně doma,“ uculil se a zavřel za nimi vchodové dveře.

„A co máma?“ vyptával se dál.

„Hrozně se na tebe těší, teď zrovna vaří.“ Oba položili tašky na chodbu a Gordon šel do kuchyně za Simone. Zezadu ji objal a políbil ji. Bill viděl, jak jí něco šeptal a ona se šťastně usmívala.

Večer si všichni povídali. Gordon jim vyprávěl veselé historky, co zažil i s jeho kolegy a všichni se smáli. Nálada byla báječná. A čas ubíhal. Když se člověk dobře baví, tak čas utíká rychleji, než bychom chtěli. A tak to bylo i u Kaulitzových. Než se nadáli, bylo už 11 hodin. Únava už se začínala projevovat. Gordon toho měl za ten celý den také dost.

„Měli bychom už jít spát. Povědět si to můžeme i zítra,“ rozhodla a Bill s Gordonem jen přikývli. Bill dal Simone pusu a objal Gordona. Vydal se po schodech nahou do svého pokoje. Sundal ze sebe oblečení a unaveně padl do postele. Netrvalo dlouho a usnul.

Noc nebyla příliš klidná. V domě už bylo hrobové ticho, ale venku se strhla bouřka a velký liják. Blesky létaly jako urvané ze řetězu a hromy byly hlasitější, než tři orchestry složené jen z bubnů. Bylo to něco nepředstavitelného. Vypadalo to, jako když se příroda zbláznila.

S Billem to ovšem ani nehnulo. Klidně spinkal jako andělíček.

Ráno bylo už klidné. Po bouřce ani stopy. Přesto ona nějaké stopy zanechala. Větve byly polámané na cestách, a dokonce i zpřetrhaly dráty elektrického vedení. Ovšem to už se snažili napravit elektrikáři. Billa probudily slabé paprsky slunce, které jej šimraly na obličeji. Nespokojeně zakňučel a otevřel svá čokoládová očka. Protřel si je a posadil se. Byl ještě v polospánku, takže moc nevnímal. Vstal a automaticky šel do koupelny. Dnes byla sobota, takže nebylo proč spěchat. Udělal svou ranní hygienu a oblékl se do domácího oblečení. Sešel dolů, aby se mohl nasnídat. U stolu už seděl Gordon s novinami v ruce a popíjel kávu.

„Dobré ráno,“ pozdravil Billa a on mu pozdrav oplatil.

„Kde je máma?“ zeptal se Bill a připravoval si snídani.

„Ještě spí. Slyšel jsi večer tu bouřku? Probudila mě, a teď jsou venku elektrikáři, protože větve zpřetrhaly dráty, tak to spravují.“

„Vážně? Já nic neslyšel. Mě to nevzbudilo,“ podivil se Bill a nalil si kávu a posadil se se snídaní ke stolu.

„To je zvláštní. Bylo to dost hlasité a ty hromy. Dunělo to, jako kráva,“ řekl Gordon. Bill se musel zasmát. Jeho táta mu vždycky umí zvednout náladu. Má ho strašně moc rád.

„Ahoj, kluci,“ ozvalo se ospalým hlasem od dveří. Simone, vstala a šla se nasnídat.

Celý den probíhal jako každý normální víkendový. Až s tím rozdílem, že byl Gordon doma.

Po obědě se rozhodli, že vyrazí do města. Simon potřebovala nakoupit a Bill se mohl podívat po nějakém oblečení. Byl to takový rodinný výlet po dlouhé době. Procházeli náměstím a koukali se do výloh obchodů. Bill se od nich oddělil, protože oni šli do potravinářského obchodu a Bill měl namířeno spíš do oděvního. Vstoupil do jeho oblíbeného obchodu a rozhlížel se, co mají nového. Probíral se tričky a kalhotami. Nakonec si sebou odnesl jedny džíny. Spokojeně vyšel z obchodu a rozhodl se navštívit ještě jeden. Když vstoupil dovnitř a rozhlížel se kolem, narazil na osobu, která se rozhlížela v sekci s hoperským oblečením. Ano, byl to Tom. Billa docela udivilo, že je tady sám a „neskáče“ kolem něj i ta jeho povedená partička. Bill raději vypochodoval ven. Neměl rozhodně v úmyslu se s ním potkat. Šel raději někam jinam. Cestou potkal rodiče, kteří už měli také nakoupeno. Domlouvali se, jestli už pojednou domů, nebo ještě zůstanou. Možnost zůstat vyhrála. Bill se od nich opět oddělil a šel si po svém. Ale co se nestalo. Než stačil kamkoliv dojít, odchytil jej Tom s úšklebkem na tváři.

„Ale, kohopak to tu máme,“ zasmál se a Bill je jen propálil pohledem. Než stačil cokoliv namítnout, ozval se za Billovými zady Simonin hlas. Přišla za Billem, protože mu chtěla ještě něco říct a uviděla jej s Tomem.

„Tome, dlouho jsem tě neviděla. Musím říct, že je z tebe pořádný kus chlapa,“ usmála se na něj. Simon nevěděla, jaké to mezi oběma chlapci je. Tom jí zdvořile úsměv oplatil. Nyní ze sebe dělal hodného kluka a chvíli si se Simone povídal. Nakonec to Simone zakončila větou, která Billa vyděsila k smrti.

„Pokud někdy budeš chtít, Tome, tak se stav. Bill je věčně doma zavřený a nechce ani chodit ven,“ mile se na něj usmála. Netušila, co způsobila.

„Moc rád,“ usmál se Tom a podíval se na Billa, který měl hrůzu v očích.