autor: Emilia
„Pane Kaulitzi očekával jste výhru, když jste se znovu rozhodl zápasit s Bahlowem?“ Padla další otázka. Tisková konference byla v plném proudu.
„Uhm ne, opravdu mi nešlo o výhru, chtěl jsem hlavně dokázat sám sobě, že mám na to, zápas dokončit.“ Odpověděl Tom.
„Co vám dalo sílu, se dostat tak brzy ze svého zranění a hned se vrhnout do ringu?“ Tom chvíli mlčel a jeho pohled padl na Billa.
„Po té ráně jsem ztratil paměť. Na ten zápas jsem si vůbec nevzpomínal. Všichni o tom mluvili a já se prostě cítil, jako by tam místo mě byla úplně jiná osoba. Chtěl jsem ten zápas skutečně prožít a dokončit ho, při vědomí.“ Zavtipkoval Tom. „Taky moje dvojče mi dodalo potřebnou sílu, která mě dovedla k vítězství.“ Dokončil. Otázky pokračovaly dál a dál, dokud konference neskončila. Bill s Tomem o včerejší večerní události nemluvili. A pak ta konference… přišla tak narychlo a nebylo na nic jiného čas.
„Byl jsi úžasný Tome.“ Poplácal jej Henry po rameni.
„Promiňte?“ Ozvalo se za Tomovými zády. Otočil se a spatřil muže středního věku. Měl na sobě oblek a tmavší vlasy s viditelnými šedinami; pečlivě učesané.
„Dovolte, abych se představil, jmenuji se Kaile Ó Tuathail. Jsem manažer a vyhledávám přesně takové talenty, jako jste vy.“ Představil se muž se silným přízvukem. Bylo zřejmé už podle jména, že němčina nebude jeho rodná řeč. Tom s Henrym se také představili a později i Jörg s Billem, jakmile k nim dorazili. Domluvili se zajít někam na kávu a tam Kaile Tomovi nabídl ne amatérský, ale již profesionální zápas v Irsku. Tam by mohl prorazit, pokud by se ukázal v dobrém světle. Henry si vzal na Kaila kontakt a slíbil, že až se rozhodnou, zavolá. Koneckonců, Tom byl v dobré kondici, nedávno vyhrál zápas a po něm si ještě sám dost dával do těla. Šlo spíš o jeho zdravotní stav. Avšak jestli by doktor schválil další zápas, měl by zelenou.
…
„Tome to je skvělé.“ Poplácal Jörg Toma pyšně po rameni na cestě domů.
„Jo, myslím.“ Pokýval Tom hlavou.
„Takže, kdy půjdeš k tomu doktorovi?“ Zeptal se Bill. Měl samozřejmě radost z něčeho tak velkého. Nepochyboval o Tomově schopnosti se dostat dál a rovnou Irsko? To bylo prostě úžasné. Nelíbilo se mu však načasování… Takhle brzy po zápase. Je jasné, že jestli doktor vydá povolení, tak po tomhle zápase si bude muset Tom dát pauzu nejmíň půl roku. Prodělal teď hodně namáhavé období, navíc s takovým těžkým zraněným, a to nebylo dobré pokoušet.
„Co nejdřív.“ Odpověděl prostě. Bill na to již nic neřekl. Dorazili domů a přemýšleli, co podniknou. Jörg se musel vrátit opět do práce. Nemohl si brát tak často volno, a proto poprosil kolegyni, aby za něj zaskočila. Nechtěl zmeškat takovou příležitost, vidět svého syna postupovat někam dál.
„Tak kluci, já se převlíknu a letím.“ Oznámil klukům Jörg a zavřel se v koupelně. Za necelých 5 minut vyšel, hodil na sebe kabát, nazul boty a už si to pelášil do práce. Nechtěl přijít pozdě po tom, co byla jeho kolegyně tak ochotná s výpomocí.
„Tak…“ Řekl Bill do ticha.
„Tak?“ Podíval se na něj Tom. Chvíli na sebe zírali a potom oba propukli v smích.
„Dobře.“ Popadl Tom dech a plácl sebou na gauč; zavřel oči. Bill si sednul vedle něj.
„Co budeme dělat?“ Optal se, mírně se ostýchajíc, jemně přejel prsty po Tomově paži. Tomovi po těle přeběhl mráz a příjemně ho zahřálo v podbřišku.
„Nic?“ Otevřel jedno oko a pohlédl na Billa. Bill se ušklíbl.
„Něco jiného, kromě téhle tvojí oblíbené činnosti?“
„Nemyslím.“ Vrátil Tom úšklebek nazpět a přehodil ruku přes Billova ramena. Ten byl překvapený z Tomova gesta. Nečekal to. Avšak nemohl říci, že nebyl příjemně překvapen. Opřel si hlavu o Toma a klesla mu víčka.
„Okay.“ Zamumlal tiše a jeho dech se roztříštil o Tomovu opálenou pokožku.
…
„Takže doktore, jak to vypadá?“ Podíval se na něj Tom, netrpělivě očekávající jeho verdikt. Doktor si na nose posunul brýle a zvedl pohled od výsledků testů před sebou.
„Abych pravdu řekl, moc se mi to nelíbí.“ Posadil si doktor bradu mezi palec a ukazováček.
„Ale no tak.“ Zakňučel prosebně Tom se štěněčím pohledem.
„Opravdu, opravdu ne moc dobré. Hm… řeknu ti to asi takhle. Výsledky jsou víceméně v normě, jenže tenhle nedávný zápas nám trochu zatřepal obsahem ve tvé hlavě. Připočti k tomu minulý otřes mozku, zdůrazňuji nejhoršího stupně, a vyjde ti výsledek.“
„Takže říkáte, že ten zápas nemůžu odboxovat?“ Kouknul na doktora Tom zklamaně.
„To jsem neřekl. Z lékařského hlediska bys ještě jeden, musím podotknout v dohledné době poslední zápas, zvládnout mohl, jestliže je to skutečně nezbytné. To říkám jako doktor. Ale jako člověk, co ti chce dát dobrou radu, ti řeknu, aby ses na ten zápas raději vykašlal a dal si pauzu, která by nemusela být tak dlouhá, jako po tomto zápase, pokud se rozhodneš do toho jít.“ Sdělil doktor své stanovisko a tak nějak už očekával odpověď.
„Můžete mi napsat to povolení.“ Zazubil se Tom a doktor přikývl.
„Podobnou reakci jsem čekal.“ Zasmál se.
…
Hned, jak odešel Tom od doktora, dal to vědět Henrymu a domluvili se, že kontaktuje Kaila a sdělí mu Tomovo rozhodnutí. O chvíli později mu Henry zavolal, ať přijde k němu. Dohodli se totiž s Kailem na setkání, kde budou mluvit o všech postupech.
…
„Takže, abych to vysvětlil, je to zápas na losování, takže až do poslední chvíle nepoznáš svého soupeře. Znáš tyhle typy zápasů, že?“ Podíval se na Toma Kaile. Přišel k Henrymu asi před půl hodinou a probírali věci ohledně cesty do Irska a zápasu. Kaile byl nakonec moc rád za Tomův souhlas.
„Jo, znám.“ Kývl Tom.
„Dobře, a teď o cestě. Nevím kolik vás pojede a kromě trenéra si sebou můžeš vzít maximálně 3 lidi. Ubytováni budete v mém domě, dám vědět ženě, ta se o všechno postará. O náklady si nemusíš dělat starosti, tohle je první zkouškový zápas, takže to za tebe bude uhrazeno. Uvidíme, jak si povedeš, a potom teprve budeme diskutovat o další případné spolupráci. Okay?“ Vysvětloval Kaile a Tom kývnul.
„Kdy se pojede?“ Optal se Tom.
„Za dva dny. Den předtím ještě kontaktuju tady Henryho a ten ti sdělí všechny detaily.“
„Fajn.“
„Měl bych jít, velmi mě těšilo, pánové, je radost s vámi spolupracovat.“ Zvedl se Kaile, potřásl rukou Henrymu i Tomovi a vydal se ke dveřím.
„To je tak neuvěřitelný.“ Spustil Tom po Kailově odchodu.
„Jo, ale já věřil ve tvůj potenciál. Konečně nese tvrdá práce také ovoce.“ Poplácal Henry Toma po rameni. „Dáš si ještě něco?“ Zeptal se Henry. Tom loknul zbytek svojí kávy a vstal.
„Ne děkuju, musím chvátat domů, o všem informovat rodinku.“
„Jasně, chápu, měj se. A zítra očekávej můj hovor.“ Připomene mu dodatečně Henry.
„Jak bych mohl zapomenout. Tak čau, šefíku.“ Rozloučil se Tom a vyrazil rychlým krokem domů.
…
Tom dorazil domů, urychleně si zul boty, málem o ně zakopnul, jak se řítil do kuchyně.
„Rodinko, jede se do Irska.“ Zvolal a Bill málem šokem upustil pomazánku, kterou se zrovna chystal namazat na toast. Jörg vzhlédl od novin.
„Synu to je opravdu skvělé.“ Vstal a objal Toma. Pomazánka nepomazánka, Bill ji hodil na kuchyňskou linku a s tleskáním doplněným o hlasité výskání se vrhl Tomovi do náruče.
„To je tak úžasný. Nikdy jsme nikde nebyli, a teď se konečně někam podíváme. Navíc s tvým talentem je určitě zaujmeš a dostaneš se konečně k nějakým velkým zápasům.“ Blábolil Bill rychle, na tváři omítnutý nadšený výraz. Tom se musel smát a přitisknul Billa k sobě. Byl rád za jeho úsměv. A taky měl pocit, že tím konečně něco tátovi vrátí a mohl na něj být hrdý, i když to Jörg na Toma vždycky byl, bez ohledu na to, jestli se dostal k velkým příležitostem nebo ne.
…
Nastal den před odjezdem a Bill nevěděl, co si všechno zabalit. Bezmocně stál nad kufrem; celá skříň vyházená všude kolem. Tom byl u Louise, říct mu, že jej bere taky na ten zápas, rozhodl se zabalit si později. Jörg si byl v práci vyřizovat dovolenou. Nevěděl, jestli mu to u šéfa projde, ale když řekne o tom zápasu v Irsku, určitě to povolí. Jeho šéf byl velký fanoušek boxu, takže by s tím neměl být problém. Heidi byla u Billa doma a pomáhala mu s balením.
„Ty se tak máš.“ Povzdechla si.
„Jo, jako bys nikdy nebyla v zahraničí.“ Řekl Bill ironicky a protočil oči.
„Náhodou v Irsku jsem ještě nebyla. Navíc jsme měli dovolenou přes prázdniny a tohle je v průběhu roku, taky bych brala takové štěstí, ty jedna mršino.“ Šťouchla Heidi Billa.
„Přenes se přes to.“ Vyplázl na ni Bill jazyk. Heidi se zasmála.
„A co vůbec ten rozhovor s Tomem, pořád jste o tom nemluvili?“ Optala se Heidi. Bill jí totiž neřekl o tom, co se událo po kině. Byla to moc citlivá informace a byly věci, které zůstávaly jen u něj a Toma.
„Ne, asi na to zapomněl, nechci Toma uvádět v podezření.“ Řekl Bill ledabyle. Heidi byla udivená.
„Byl jsi tak nadšený a teď…“ Nestihla doříct. Bill ji přerušil.
„Jo, chvilkové poblouznění. Víš, nedělal jsem si moc velké naděje. Lepší bude, když to zůstane tak, jak to je.“ Pokrčil rameny. „Co myslíš?“ Otočil se k Heidi s tyrkysově modrým trikem.
„Oh…“ Heidi otevřela naprázdno ústa, nevěděla, jak se vyjádřit, nechtěla mluvit o tričku.
„Jo je super, taky si myslím.“ Vyhrkl Bill, jako by mu snad odpověděla, a hodil tričko do kufru.
…
„Oh mein Gott!“ Rozhlížel se všude udiveně Bill. Právě přistáli na letišti v Irsku. Byl uchvácený. Pro někoho to bylo jenom letiště, ale on nikdy nebyl na letišti, zvlášť ne v jiné zemi. Nemohl v noci spát, jak byl natěšený, a celý let byl nervózní. Tom byl samozřejmě natěšený taky; myšlenkami byl však u nastávajícího zápasu.
„Dá si někdo oříšky?“ Nacpával se Louis arašídy a nabízel dvojčatům.
„Ne, díky.“ Odpověděli unisono. Bill měl příliš vzrušením zkroucený žaludek a Tomovi po letu nebylo moc dobře. Jörg se zvědavě rozhlížel kolem. Byl také nadšený, avšak nedával to tak hlasitě najevo jako Bill, který poskakoval, tleskal a házel na všechny strany široké úsměvy.
„Pojďte, taxík čeká.“ Zavolal na ně Kaile. Řidič naskládal věci do kufru a mohlo se vyjet. Cesta trvala zhruba 10 minut. Taxík zastavil před honosným bílým domem s velkou zahradou. Bill vylezl a brada mu klesla až ke kolenům. Ten dům byl jako palác. Vždycky o podobném domě snil. Tom pohlédl na Billův překvapený výraz a okamžitě věděl, na co myslí. Kaile zaplatil řidiči a pokynul jim, ať jej následují.
„To je ale bejvák, co brácho?“ Drcne Tomovi Louis do ramene.
„Yeah, to tedy je.“ Pokýval Tom hlavou.
„A co zavazadla?“ Zeptal se Jörg Kaila.
„To nechte být, služebnictvo se o to postará.“ Mávnul Kaile rukou.
„Oni mají dokonce služebnictvo.“ Řekl nevěřícně Bill. „Tohle je prostě jako nějaká pohádka.“ Tom se zasmál a následoval Kaila. Vešli do domu. Všichni sotva dovřeli z údivu ústa, hned je měli zase otevřené. Vstupní hala byla obrovská a nad nimi se skvěl krásou vyzdobený vysoký strop. Celá tahle místnost byla větší než jejich byt i se sousedním dohromady.
„Ty vole.“ Ujelo Louisovi poněkud hlasitěji, než původně plánoval. Vlastně to neplánoval, vyklouzlo to samovolně.
Kaile tuto poznámku taktně přehlédl a usmíval se na dvě přicházející ženy. Jedna byla starší, mohla mít kolem třiceti. Její světlou tvář lemovaly odbarvené blond vlasy, zkrácené po ramena a byla oblečena do zářivě bílého kostýmku, doplněného o růžový pásek a pár šperků. Vedle ní kráčela dívka a na rozdíl od ženy měla vlasy barvy čokoládově hnědé. Čelo jí zakrývala ofina. Na sobě měla džíny a bílý svetřík. Nebyla nalíčená, vypadala přirozeně krásně. ‚Kéž by takových dívek bylo víc.‘ Pomyslel si Tom.
„Tohle je moje žena a dcera.“ Představil je Kaile a všichni se navzájem pozdravili. Macayle padl pohled na Toma a se stydlivým úsměvem mu podala ruku.
„Ahoj, já jsem Macayle.“ Řekla německy. Měla docela dobrý přízvuk, ne tak výrazný jako Kaile.
„Tom.“ Usmál se na ni Tom a uchopil její jemnou malou ručku do své pevné mužné dlaně.
„Ty si ten talentovaný boxer, hm?“ Optala se s úsměvem.
„Jo, ale s tím talentem bych to neviděl tak přehnaně.“ Řekl skromně Tom.
„Oh, otec říkal, že jsi hodně dobrý. On se většinou nemýlí.“ Tom se na kompliment rozpačitě usmál. Kdo ví, proč byl před touhle dívkou nervózní.
„Tomi měli bysme jít, Kaile nám prý ukáže pokoje.“ Vstoupil do konverzace schválně Bill, který si všiml výměny pohledů. Tohle se mu nelíbilo.
„Oh, Bille, tohle je Macayle.“ Představil je.
„Ahoj.“ Řekli oba, Macayle poněkud vlídněji. Tom vycítil Billův upřený pohled.
„Dobře, měli bysme jít, vybalit si nebo něco…“
„Správně.“ Pokýval hlavou Bill.
„Ještě se uvidíme.“ Zamávala Macayle a zmizela do nějaké místnosti, odkud přicházelo volání její matky.
Bill s Tomem vyšli po obrovských schodech dělaných z velmi drahého dřeva nahoru a Kaile jim ukazoval pokoje. Každý měl svůj.
„Chlape, to je prostě bomba.“ Vletěl Louis Tomovi do pokoje a skočil mu rovnou na postel. Zanedlouho přišel i Bill.
„Oh, máš větší pokoj.“ Zatvářil se naoko naštvaně a dal si ruce v bok. Tom se ušklíbnul.
„To víš, ti lepší mají privilegium.“ Škádlil Billa Tom. Louis dal Tomovi Herdu do ramene.
„Tss, tak to se ti sem všichni nasáčkujem a budeme spát u tebe.“
„Na to zapomeň.“ Zakroutil hlavou Tom. Bill se k Tomovi blížil se zábleskem v očích, rozběhl se a povalil ho na postel.
„Tak a co ti teď udělám?“ Přemýšlel Bill se zákeřným úšklebkem.
„Ty mně? Nic. Když budu chtít, budeš v sekundě pode mnou.“ Dořekl Tom a začervenal se. Vyznělo to dvojmyslně a on opravdu vždy vypustil z úst věci dřív, než si je promyslel.
„Ale jsme na tebe dva.“ Dodal tomu korunu Louis a teď se červenal i Bill. Louis si toho všimnul.
„Ježíš, co vám zas je? Jste divní.“ Protočil oči a dvojčata se na sebe stydlivě usmála. Bill seděl pořád na Tomovi. Jakmile si to uvědomil, v cuku letu z něj sklouzl vedle do peřin.
„Ještě jsme neviděli tátův pokoj.“ Řekl Tom, zvedl se a kluci ho následovali.
…
„Tati to není fér, máš v pokoji plazmu.“ Kňučel ublíženě Bill, když scházeli dolů na večeři. Jörg se zasmál.
„Jo, dostal si vůbec nejlepší pokoj.“ Přidal se Tom.
„Taky si ho zasloužím, jsem nejstarší.“ Tvářil se Jörg pobaveně.
„My k vám večer zaskočíme, očekávejte nás.“ Poplácá Louis Jörga po rameni.
„Super, alespoň se vás zbavím.“ Vyplázne Tom jazyk.
„My stihnem všechno.“ Vyvede Louis Toma z omylu. Bill jenom souhlasně pokývá hlavou. Rozhodně se u Toma hodlá zdržovat, co nejvíc. Zvlášť kvůli Macayle, která na něj dělala oči, že by si toho všiml i slepý. A Tom jí vypadal docela zaujatý.
Konečně došli do jídelny a Tom už nestihl nic říct ohromením. Byla obrovská, stejně, jako zbytek domu. Na prostorném stole se hrdě vystavovaly kusy všelijakého lahodného jídla, dokonce i toho, co nikdy předtím neochutnali. Byla to prostě nádhera. Takovouhle večeři by snad mohli srovnávat s jídlem králů v dřívějších dobách. A to prostírání, krásně naaranžované. Šlo vidět, že úprava byla pečlivě provedena.
„Na tohle bych si zvykl.“ Promnul si Louis ruce. Ostatní souhlasně zamručeli a šli si sednout ke stolu. Bylo tam tolik jídla, že Bill nevěděl s čím začít. Nikdy neměl takový výběr. Měl chuť popadnout od každého trochu a cpát se, dokud mu nebude špatně. Ale byli tu hosty a tak musel u stolu dodržovat nějaké zásady slušného stolování. Tom na tom byl stejně jako Bill, akorát si nemohl dovolit jíst některé věci. Ono musel hodně jíst, když tolik cvičil, jenže určité věci by mu nepřispěly, spíš přihoršily. Drasticky omezován však nebyl. Louis se teda snažil udržet, avšak spíše to cpal do hlavy, jakoby mu to jídlo měl snad někdo vyfrnknout přímo před nosem. Macayle občas nenápadně koukla Tomovým směrem a pokaždé, co její pohled zachytil, ho sklopila s mírným začervenáním. Bill si toho všiml a zuřivě krájel do řízku, co měl na talíři. Jörg to celé pozoroval a nechápavě nadzvedl obočí. Chytil Billův loket, aby ho zastavil v krájení.
„Synu, za chvíli prořežeš i ten talíř, jestli budeš pokračovat.“ Pošeptal mu. Bill rozpaky trochu zrudnul.
„Oh.“ Bylo všechno, co řekl.
…
Po večeři Macayle navrhla, že by mohla všechny provést trochu po okolí. Především na Toma se při svém návrhu významně podívala. Louis zamítl, protože byl nacpaný. Jörgovi se taky nikam moc nechtělo, byl unavený z letu. Louis se Jörga optal, či se může stavit koukat s ním na tu plazmu a Jörg souhlasil. Bill okamžitě vyhrkl své ‚ano‘ na procházku. Nemohl ji nechat jít s Tomem samotnou. Vypadala dost nesměle, takže pochyboval, že by něco zkoušela. Flirtovat spolu taky však nemusí.
…
„Je tu vážně krásná příroda.“ Řekl Tom okouzleně. Šel vprostřed, Macayle po jeho levé straně a Bill po pravé.
„To ano, akorát tu pořád prší nebo je zataženo. Ale člověk si zvykne, když tu žije od malička.“ Navázala na konverzaci okamžitě Macayle.
„Určitě musíte jezdit na hodně dovolených.“ Podotkl Tom. Peníze by na to měli.
„Ano, jezdíme každé prázdniny a někdy i přes rok, pokud má otec čas. Je to velmi zaměstnaný člověk. Pořád někam cestuje hledat nové a nové talenty. Někdy mě vezme s sebou.“ Vypráví Macayle a usměje se na Toma. Bill se cítil odstrčeně. Nevěděl, co říct ani si s ní nechtěl o ničem povídat. Jediné jeho přání bylo, být se svým bratrem o samotě. Jen oni dva. Žádná Macayle. Podobně to pokračovalo po celou procházku. Bill vždycky zasáhl, když na sebe moc dlouho pomrkávali. Vždycky si odkašlal, nenápadně do Toma šťouchl anebo je přerušil nějakou poznámkou. Byl pěkně naštvaný. Tomovi se Macayle zřejmě líbila. Alespoň to tak vypadalo. Proto už ani nepřišel večer za ním do pokoje. Zachumlal se ve své posteli a tiše plakal. Tenhle pokoj byl sice krásný a luxusní, ale mnohem pohodlněji by se cítil ve svém starém malém pokoji, společně s Tomem.
…
Nastal den očekávaného zápasu. Tom byl natěšený a trochu nervózní. Na snídani toho do sebe moc nedostal. Měli tam odjet už ráno. Do odpoledne probíhalo vážení a všechny přípravy okolo. Macayle se rozhodla jet taky a to u ní nebylo moc často obvyklé. Billa tenhle fakt popudil ještě víc. Skoro celou noc probděl, měl kruhy pod očima a bolela jej hlava. Do toho všeho Macayle a měl postaráno o špatnou náladu po zbytek dne, tím si byl zcela jistý. Neměl ani chuť se malovat, ale nemohl nechat Macayle vypadat lépe, tak se do toho dokopal. Vlasy si však nechal hladké, svázané do culíku. Rozhlížel se kolem, kde se pohybovalo strašně moc lidí. Všichni se někam hrnuli, spěchali a on cítil, jako by zamrzl na místě a jen pro něj se zastavil čas. Nevěděl, kde byl Tom, pravděpodobně na tom vážení. Viděl jenom Louise, pijícího nějaký energetický drink. Vydal se tedy k němu.
„Ahoj.“ Upozornil ho na svoji přítomnost. Louis se otočil, stále pijící, a mávnul na Billa.
„To je shon, co?“ Prohodil Bill.
„Jo, to víš, přípravy na zápas nejsou jenom tak.“ Bill jenom kývnul hlavou.
„Kde je vůbec táta?“ Optal se.
„Viděl jsem ho někde s Henrym a Tomem. Ztratil se mi z dohledu.“ Pokrčil Louis rameny a znova upil drinku. Bill si povzdechl. Nezbývalo mu nic, než čekat, až se objeví. Nechtěl se pouštět nikam do toho chumlu lidí. Ztratil by se, to by mu tak scházelo. Navíc neumí dobře anglicky, tak by se nemohl zeptat na cestu. Tahle budova byla prostě obrovská, hala u nich ve městě nebyla v porovnání s tímhle nic.
…
Zbývalo pár minut do zápasu. Za tu dobu se viděli s Tomem alespoň na polední svačinu. Teď Bill mířil do zákulisí, chtěl Tomovi na poslední chvíli popřát hodně štěstí. Když tam však přišel, viděl Macayle, jak se usmála na Toma a objali se. Zamrznul na místě. Sledoval jejich úsměvy. Macaylinu ruku hladící Toma po zádech. Dech se mu zastavil. Nohy ztěžkly a srdce rozrušeně bilo závodní rychlostí. Jeho oči se plnily tou známou slanou tekutinou. V ten okamžik Tom zvedl pohled a uviděl ho. Uviděl ten zlomený výraz na jeho tváři. Třesoucí se ruce stočené v pěst. Bill už to nemohl dál snést. Otočil se a běžel. Nevěděl kam, přes tekoucí slzy ani neviděl. Slyšel za sebou svoje jméno. To ho nezastavilo. Do někoho po cestě narazil. Zamumlal rychlou omluvu a vyběhl ven z celé arény. Pokračoval dál po ulici. Lidé se za ním ohlíželi. Tom běžel za Billem jenom v županu a boxerských trenýrkách; na rukou bandáž. Konečně ho doběhl, měl přece lepší kondici než Bill.
„Sakra Bille tak zastavíš už?“ Chytil jej za paži. Bill sebou začal cukat.
„P-proč b-bych měl?“ Zavzlykal Bill.
„Protože se chováš jako blázen. Co se tam stalo? Proč si utekl?“ Držel ho Tom pevně za obě paže. Bill mu bojácně pohleděl do očí.
„Proč?! Proč?!“ Křičel. „Víš co, vrať se za Macayle, možná tam najdeš odpověď!“ Prsknul.
„Bille.“ Zasmál se Tom. ‚On se směje? Co je tady k smíchu.‘ Pomyslel si zamračeně Bill. „Ty si myslíš, že ona a já…“
„Nevím, co je tady na tom k smíchu.“ Syknul jedovatě Bill a vzdal snahu se vykroutit z bratrova sevření.
„Bille, podívej se na mě.“ Řekl Tom. Bill tvrdohlavě otočil hlavu na stranu. „Podívej se na mě.“ Zopakoval Tom důrazněji, jednou rukou uchopil bratrovu bradu a donutil jej se na něj podívat. „Macayle pro mě nic neznamená. Jenom mi chtěla popřát hodně štěstí při zápase, nic víc.“ Řekl Tom a z jeho očí vyzařovala upřímnost.
„Nemůžeš popírat, že se ti líbí.“ Utrousil tvrdohlavě Bill.
„Jo, ze začátku, když jsme přijeli, mě zaujala. Je to milá a hezká holka, ale nezajímám se o ni nějak víc. A můžeš za to ty.“
„Já?“ Nadzvedl Bill obočí, stále trochu posmrkával.
„Ano, ty. Nemůžu ignorovat to, co se mezi námi stalo. Já tě nemůžu ztratit, Bille, jsi celý můj život. Ji znám jak dlouho, dva dny? Věř mi, není pro mě důležitá. Nikdy nebude tak jako ty.“ Říkal Tom a ta slova vycházela přímo od jeho srdce.
„Tomi, já tě taky nemůžu ztratit. Miluju tě.“ Zašeptal Bill a po tváři mu znovu začaly stékat slzy. Tom si ho přitáhnul do objetí.
„Já vím. V poslední době jsem nad tím hodně přemýšlel. Byl jsem zmatený z těch pocitů a stále jsem. Dal jsem si do souvislosti některé situace, tvoje mnohdy podivné chování a vše mi najednou začalo dávat smysl.“
„Pokaždé, co jsem ti říkal: miluju tě, jsem tím myslel, že tě miluju, opravdu miluju.“ Přiznal Bill. Nemělo smysl již nic dál skrývat.
„Teď už to vím taky, Bille.“ Tom uchopil bratrův obličej do dlaní. „Já ti nemůžu v tuhle chvíli říct to samé, ale taky nemůžu ignorovat to něco ve mně, co k tobě cítím. Já nevím, jestli to vyjde nebo ne. Pokud to nezkusíme, tak to nikdy nezjistíme a já jsem ochotnej do toho jít, bez ohledu na to, co se stane. Jedno ti však slíbit můžu. Vždycky… vždycky, ať se to jakkoli posere, budu tvůj starší bratr.“ Dořekl Tom a Bill už tím tuplem nemohl zastavit příval nových a nových slz. Nebylo to všechno, ale bylo to alespoň něco. První krůček k možné vysněné společné budoucnosti a Bill si ho vážil.
„Zmeškal si svůj velký zápas.“ Vyhrkl Bill mezi vzlyky. Tom mu utíral palcem slzy, čímž spíše rozmazával černá líčidla po celé jeho tváři. Billovi to bylo jedno. Nezáleželo na ničem jiném, jen na tomhle okamžiku.
„Ne.“ Zakroutil Tom s úsměvem hlavou. „Ten největší a nejdůležitější zápas jsem vyhrál.“ Bill se usmál na oplátku. Byli propojeni očima a ten jediný pohled jim stačil na to, aby věděli, na co ten druhý myslí. Pomalu se k sobě začali přibližovat. Jejich nosy se o sebe otřely a dechy se srazily proti sobě. Oba zavřeli oči a konečně spojili své rty v polibku. Byl sladký a nevinný. Vyjadřoval tolik emocí, lásky a náklonnosti, kterou jeden k druhému cítili. Byl to dokonalý počátek něčeho nového…
KONEC
Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Možná jste překvapení a tak rychlé ukončení jste nečekali, ale když jsem povídku začala psát, ani jsem neměla v plánu, že bude nějak sáhodlouze dlouhá. Vlastně měla být původně ještě kratší. Konec jsem nechala otevřený, bylo to tak v plánu od začátku. V podstatě na téhle závěrečné scéně vznikla celá povídka. Jednou jsem tak poslouchala písničku a najednou se mi před očima zjevil obraz běžícího Toma za Billem, no a už to jelo×D Myslím si, že jsem to ukončila ani ne dobře, ale ani ne špatně. Prostě realisticky. Tom si samozřejmě ze dne na den nemohl uvědomit, že je hluboce zamilovaný do Billa, když se s těmi pocity měl čas vyrovnat jen tak krátkou chvíli. Bill na to měl hrozně moc času, aby si stačil urovnat v hlavě, co vlastně chce. Zároveň je Tom ochotný jít do toho vztahu a zkusit, jestli to bude fungovat. Proto si každý může sám domyslet, jak jim to nakonec dopadlo. 😉
Chtěla bych moc poděkovat všem, kteří povídku četli, taky Majce, která pro mě byla ochotná udělat k ní obrázek a Januli za betaread. Děkuju a doufám, že se Vám povídka líbila:)
autor: Emilia
betaread: Janule
téda,skoro mě to rozplakalo 🙂
díky za to,byla to krása 🙂
*fňuk* mě se ten rychlejší konec líbil a obzvláště se mi líbí že je ten konec otevřený,byla to určitě jedna z nejkrásnějších povídek co jsem četla moc za ní děkuju,určitě jí přečtu ještě hodněkrát,miluju jí x))
Celá poviedka sa mi veľmi páčila, a veľmi som si ju oblúbila. Otvorený konies sa sem náramne hodil. Krásne.
Skončilo to opravdu nádherně a já jsem za to ráda 🙂 Opravdu moc překrásná povídka
Nemám slov. Opravdu nemám…normálně jsem měla i slzy v očích, takový konce miluju! Celou dobu jsem čekla na náznak něčeho, že by teda mohl mít Billa Tom rád jako něco víc, ale ať jsem četla jak jsem chtěla, pořád nic. A ještě do toho ta Macayle. A už jsem si říkala: "A jéje. To zas bude konec." A ono nakonec tak krásný konec! Opravdu…nádhera…určitě se k povídce ještě vrátím 🙂 Tleskám! Protože tahle povídka mě strašně oslovila, byly tam tak úžsně popsaný situace, prostě i dokázala přenést pocity postav na čtenáře, teda alespoň na mě xD Prostě…wow! Tleskám. Někdo si možná řekne že nadělám, že to nebylo až tak skvělí, ale já to prostě od samího začátku jen hltala 🙂 Krásný konec a povídka vůbec <3
och to byla nádhera brala bych druhou řadu 😀 no fakt krásně napsaný!!!
predem se chci omluvit za chyby, ktery tu budou ae sem na mobilu-z dusledku bourky nam nefunguje net
nejdriv sem ten dil chtela okomentovat az mi pujde net ae nevydrzim to! Em jak si nam to mohla udelat ? takhle to utnout..no a to s tou holkou to taky bylo neco na moje nervy-brecela sem s Billem:D
chudak tom prosvihnul svuj zapas..jsem rada ze sis nechala otevreny vratka..budu se tesit na moznou druhou radu..
Všem moc děkuju za komentáře, jsem ráda, že se Vám povídka tak líbila a zaujala Vás natolik, že se k ní popřípadně někdy vrátíte:) Jak tady někteří zmiňovali druhou řadu…je mi líto, ale asi Vás zklamu. Ty pomyslná otevřená vrátka jsem na konci nenechala kvůli toho, abych mohla pokračovat. Takže druhou řadu opravdu nechystám, už jenom proto, že mám spoustu dalších nových nápadů a zrovna na nich pracuju. Ještě jednou všem moc děkuju za to, že jste mě až do konce povídky častovali takovými povzbuzujícími komentáři:)
Ošklivá, ošlkivá, že to tak usekla…mohla si tam klidně ten zápas dát…já se na něj totiž tak těšila…Áchjo…
Děkuju za super povídku, moc sem si ji oblíbila
taky jsem se na zápas těšila a nic. ae to co se stalo místo toho bylo lepší 🙂
Škoda že je konec.doufám že tu bude další řada..Byla bych moc ráda
Jo taky bych brala další řadu, ale když budeme hodní tak si k tomu Emilia sedne a něco pro radost sepíše 😀
[8]: Už se těším na další tvoje povídky a nemáš za co děkovat 🙂 my jsme rádi, že si můžem vůbec něco takovýho přečíst, že sem vůbec všichni něco posílají 🙂
Ale jo mám:) jsem ráda, že jsou tu i takoví, co dokážou tu moji snahu ocenit. A taky mě těší, že se např: tobě můj styl psaní zalíbil natolik a do budoucna se těšíš na moje jiné povídky:)
Když jsem viděla, že je to poslední díl, málem to se mnou seklo. 😀 Ale stálo to za to!!! 🙂
Tak právě jsem to dočetla, sjela jsem to během dvou dnů 😉
Moc se mi líbil Billův charakter, ne to, že byl užárlený, ale spíš po uši zamilovaný do Toma, chvílemi jsem ho obdivovala, jak to po celou dobu v sobě dokázal skrývat a šel dál, i přesto že nějaký milenecký vztah mezi nimi byl nereálný. Myslím, že lepší konec tahle povídka mít nemohla, realistický, Tom se odhodlal do toho jít a tím to vlastně končí, jak to dopadlo dál, to si každý může domyslet sám.
Pěkná povídka, taková spíš oddychová, jediný, kdo mi nebyl sympatický, byl Louis, ani nevím proč, přišel mi děsně vlezlý xD To už jsem měla víc ráda Boru xD (ne vtip)
Pěkná. Jenom si nedokážu Toma představit, jako nějakého Boxera . .:D
Koniec ma potešil. Nezdá sa mi uponáhľaný ani otvorený. Je presne taký aký má byť. Tom sa za Billom rozbehol, pochopil jeho city a niekde v ňom niečo klíči a či to bude láska ako tá Billova, alebo nakoniec to zostane na úrovni toho čo mali doteraz bude to stále silnejšie a krajšie než čokoľvek iné. Som veľmi rada, že som si tento príbeh prečítala. Váhala som práve z toho dôvodu, že som si prečítala pod poslednou kapitolou to upozornenie o otvorenom konci, ale nadšené komentáre od ostatných, ma presvedčili, že sa do toho môžem smelo pustiť a som rada že som to urobila.(Priznávam sa, čítam hlavne poviedky, ktoré majú happy end, pretože moja dušička nezvláda smutné konce, preto si zvyčajne prečítam komentáre pod poslednou kapitolou, kým sa rozhodnem. Je to môj obranný mechanizmus na uchovanie duševného zdravia… šialené, ale je to tak) Ďakujem za krásny nežný príbeh.
Tuhle povídku, pokud dobře počítám, čtu už potřetí a až teď jsem si s hrůzou všimla, že jsem pod ní předtím nezanechala jediný komentář. Stydím se za to! :D:D Jen málokdy mě nějaká povídka zaujme natolik, abych se k ní v průběhu času vracela a tohle je jedna z nich, i když postrádá veškeré sexuální scény… i tak je pro mě naprosto magická a dokonalá =)) Hrozně se mi líbí nápad s boxem a udivuje mě, kolik toho o něm víš :D:D Celou dobu teď při čtení jsem musela přemýšlet nad tím, kde k něčemu takovému může holka přijít 😀 Nic ve zlém, ale rozhodně bych to nečekala :D:D
Tom do toho prostředí nějak zapadá – takový ten už od pohledu ranař 😀 O to víc je překvapující jeho milá povaha a láskyplnost k bráškovi. A pak Bill, dokonalé, citlivé, stydlivé stvořeníčko, tolik kontrastní oproti bráchovi, o kterém nepochybuji, že kdyby musel, položil by za bratra život =))
Nevím, co víc bych ještě řekla, protože tahle povídka je jednoduše naprosto perfektní, dokonalá a úžasně čtivá =))… a rozhodně to teď není naposledy, co se k ní vracím =))
Každy si může konec domyslet podle své fantazii.moc povedena povídka.