No one is innocent I – Chocolate love 33.

„Já… tati, já jsem váš chtěl… o něco poprosit,“ řeknu potichu a sklopím pohled. Teď jsem si vlastně vzpomněl na něco, o čem jsme mluvili s Billem, co jsem mu… nabídnul. Vydechnu, jen doufám, že… nebude proti.

„O co? Mluv,“ usměje se na mě. „Chceš mluvit tady, nebo půjdeme jinam, abychom ho nevzbudili?“

„Ne, v pohodě, já jen… Víš, Bill má nějaké problémy doma s mámou, kvůli tomu, že… že je se mnou, že si nenašel holku, ale… mě,“ povzdechnu si a podívám se na něj. „Já jen… Chtěl jsem se zeptat, jestli… umm…“

„Problémy s mámou?“ nakrčí táta obočí a zakroutí hlavou. „Nechápu, proč jí to vadí… Ani nevím co. Ale povídej,“ přikývne a vybídne mě k mluvení dál.

„A… Jeho máma nechce, aby se mnou vůbec byl… Viděla nás spolu u něho v pokoji, ne že bysme něco dělali, prostě… leželi na posteli. Hodně se kvůli tomu pohádali. Chce se stěhovat pryč, abysme spolu být nemohli, ale… Právě, Bill utekl, nechce s ní nikam… pryč, chce zůstat se mnou. Jenže já ho nemůžu nechat někde kdovíkde, a… Chtěl jsem vás s mámou poprosit, jestli by Bill…“ vydechnu a olíznu si rty. Otočím pohled k Billovi a dál ho hladím ve vlasech. „Jestli by nemohl zůstat u nás,“ šeptnu.

„To by ses ale vůbec nevyspal,“ zasměje se táta. Na zbytek otázky mi neodpoví nijak.

Pousměju se.
„Nepotřebuju spát… Mně stačí, když budu vědět, že je v pořádku, že… je spokojený,“ vydechnu a pohladím Billa po tváři. Chtěl bych, aby to pochopil i táta, i máma… Myslím, že se ale snažit moc nemusím, vím, že mi rozumí. Vždycky to tak bylo, vždycky mě pochopili, můžou i teď.

„Já, Tome… Tohle je velké rozhodnutí. Uvědomuješ si třeba to, kdybyste se rozešli? Neměl by kam jít…“ Kouká se na mě.

„Já to chápu, ale…“ povzdechnu si. Dívám se na Billa, sleduju, jak spokojeně oddechuje, jak se mu sem tam zachvějí lehce řasy. „Chci se o něj starat, on prostě… být sám nemůže, dokážeš si ho tak představit? Někde v malinkém bytě, sám… Potřebuje péči, a já mu chci poskytnout všechno, co potřebuje… Navíc, ještě se… Nerozcházíme, doufám, že ani nebudeme, nechci…“

„Všiml jsem si, že se k sobě chováte strašně hezky… Ale jste opravdu připravení být pořád spolu? Téměř 24 hodin být po boku toho druhého. Jste opravdu schopní to vydržet? Jste ještě… Hodně mladí,“ vydechne a zakroutí hlavou. Začne se pomalu zvedat.

„Tati?“ zvednu k němu pohled a zamrkám. Našpulím trošku rty.

„Musíme si o tom promluvit s mamkou, hm?“

„Já jen… Jak dlouho jste s mámou?“ řeknu potichu a chytím Billa za ruku. Propletu s ním prsty a on ze spánku mi podvědomě ruku trošku stiskne. Pousměju se. Táta se na mě otočí a spokojeně se usměje.

„Dvacet let.“

„Dobře,“ šeptnu a usměju se na něj. Sklopím pohled zase zpátky k Billovi. Spokojeně se pousměju a položím hlavu na polštář. Přemýšlím, jestli… By nám to dokázalo taky vydržet takhle dlouho. I přes to, že naši jsou vlastně svoji. Je to větší pouto než… Jenom vztah? Zamyšleně si povzdechnu a zavřu oči.

„Začali jsme spolu chodit, když nám bylo tak jako vám,“ usměje se na mě táta ode dveří a zase se posadí na židli. Posunu hlavu a otevřu oči, abych se na něj mohl podívat.
„Nikdy jsem vás neslyšel se doopravdy hádat,“ pousměju se na něj. Stisknu Billovi trošku víc ruku, začnu ho po ní hladit palcem. Vážně… Nikdy jsem neslyšel rodiče se vážně hádat, hádali se maximálně kvůli blbostem, a to si z toho v konečném závěru ještě dělali legraci. Musím přiznat, že jim tohle závidím.

„Protože jsme se nikdy doopravdy nepohádali,“ pokrčí rameny a zvedne trošku víc hlavu. Kouká se na Billa? „Asi se mu dobře spí,“ usměje se. Usměju se a sklopím k němu pohled.
„Asi ano,“ přikývnu a usměju se, když Bill trošku zamlaská. Pohladím ho po tváři. Mmm… Políbil bych ho, kdybych se k němu mohl sehnout bez toho, abych ho mohl probudit.

„Víš, co mi připomínáte? Mě a mámu zamlada,“ zasměje se a zakroutí hlavou. Zvedne se a pohladí Billa po hlavě. Zasměju se a zakroutím hlavou.
„V čem?“ zamrkám na něj a olíznu si rty. Mmm… Třeba i budeme jako oni, třeba… Oh sakra. Zakroutím hlavou. Pokrčí rameny.
„Ve všem. Až na to… Že jsme dělali všechno obráceně. Nejdřív sex, pak vztah,“ zasměje se.

„Oh, bože,“ zasměju se. „Tohle by s Billem asi neprošlo,“ ušklíbnu se. „Bill je takový… Mmm…“ Jiný.

„A on s tebou… Dobrovolně?“ Podívám se na něj a zvednu jedno obočí. Tatíku, co si o mně proboha myslíš?
„Dobrovolně,“ přikývnu. „Proč by ne?“ Táta jen pokrčí rameny.
„Nevím. Vypadalo to tak, že ty to chceš opravdu moc, ale on… Že ještě ne,“ zasměje se. Bill se na mě začne víc těsnat.

„No, Bill nejdřív nechtěl, ale… Ráno jo, nevím, jak… Prostě…“ pokrčím rameny a usměju se. „Ale jak vidno, tak se mu to líbilo,“ zasměju se tiše. Černovlásek se na mě natiskne celým svým tělem a něco zamručí. Táta jen zakroutí hlavou.
„A taky ho to pořádně unavilo.“

„A to prospal celou noc, usnul hodně brzo.“ Prohrábnu mu vlasy. Trošku se k němu konečně nahnu tak, že ho políbím letmo na čelo.

„Nebude spát v noci, když ho necháš spát dlouho.“

„Mám ho… Probudit?“ šeptnu a podívám se na tátu. Probudit ho? Oh, přijde mi to vůči němu tak drastické.

„Nevím, ale pokud se chceš vyspat… Tak ho nech unavit se, aby večer spal,“ pokrčí táta rameny a sjíždí nás pohledem. „Je opravdu moc krásný.“ Povzdechnu si a pohladím Billa po tváři.

„Lásko…?“ šeptnu a políbím ho na čelo. No co? Nebudu s ním přece lomcovat jak blázen abych mu ještě ublížil, ne? Nespokojeně zamručí a víc se na mě přitiskne.

„Lásko, vstávej.“ Nakrčím obočí, nebudil bych ho, ale… fajn.

„Humh… Proč?“ zazívá a otevře oči.

„Abys mohl spát večer, víš?“ zašeptám a pohladím ho po tváři.

„Co když večer spát nechci?“ zasměje se a dá mi ruce kolem boků.

„Vím, že budeš chtít. A já se potřebuju taky konečně trošku prospat,“ zasměju se. Jo, vážně bych potřeboval spánek. Vsadím se, že v autě usnu.

„A proč teda taky nespíš?“ vytáhne obočí a koukne se mi do očí

„Nevím… Nemůžu usnout, baví mě se na tebe dívat,“ zašeptám a pohladím ho po tváři. „Jsi strašně krásný, když spíš…“ dodám.

„Ty jsi krásný pořád,“ oplatí mi kompliment a usměje se.

„Ale nepovídej,“ zasměju se a zase si podepřu hlavu loktem.

„Yeah. Jsi. A co chceš dělat s unaveným Billim?“ políbí mě na krk.

„Mm… můžeme se jít projít, ležet povídat si, nebo…“ usměju se. Oh, sakra, dostal jsem nápad.

„Nebo?“ olízne si rty. Cítím, jak se na nás táta dívá. Otočím se na něj.
„Tati? Je tady… Víš, ještě ta stará kytara?“ usměju se na něj. Mohl bych Billovi něco zahrát nebo tak.

„Je, ale nemá dvě struny,“ zasměje se táta. Zašklebím se.
„Jak to?“ zvednu obočí. Ta kytara tady byla už tak strašně dlouho, hrál jsem na ni úplně při začátcích, kdy jsem se učil hrát.

„Nemá je od té tvojí oslavy, co jsi tady měl,“ zašklebí se táta nazpátek.

„Oh, já sem vůl,“ zafňukám. Tak nějak se mi začnou vybavovat menší útržky Andreasova brilantního nápadu. V ten den jsem poznal blonďatou Bonnie.