autor: Deni
Tom
„Kruci!“ ulevím si a nakopnu patník ulice, na které se s Billem zrovna teď nacházíme. Mám chuť bratra chytit za ramena a vyklepat z něj duši. Vážně, tohle už není normální, mizet a objevovat se v mém životě tak, jak se mu zachce.
Nejdřív ho nevidím tři roky, pak se tu najednou objeví v nejzásadnější den mého života a překope všechno vzhůru nohama. A já si ještě naivně myslel, že snad po našem dlouhém, místy až srdceryvném rozhovoru se něco změní. Ale maximálně jsem se mýlil. Bill je prostě jednou Bill, a na tom se nemění nic…
———-
Když jsem se ve středu ráno probral, měl jsem tak zvláštní pocit. Všechno ve mně bylo obrácené naruby, každá emoce si pobíhala sem a tam a já už ani neměl tušení, jak se vlastně cítím. Ublížený? Zraněný? Naštvaný, šťastný? Jistotu jsem měl jen v jednom; byl jsem zmatený víc než kdy předtím.
Tu noc, kdy se Bill objevil před dveřmi mého bytu, se ve mně veškeré emoce doslova vařily. Nevěděl jsem, co chci být dřív – jestli být naštvaný za to, co toho rána udělal, nebo být rád za to, že dobrovolně přišel a chtěl to nějak vyřešit. Nakonec jsem se v průběhu večera dostal od vzteku k pocitu lítosti, a od té pak až ke zvláštnímu štěstí z toho, že tady Bill opravdu je, a my dva se bavíme jako dva normální lidé. Bylo to svým způsobem úžasné, a i když jsem se pokoušel nedat své nadšení navenek znát, uvnitř jsem se radoval jako malej kluk. To ovšem trvalo jen do doby, než jsme se s Billem před půl pátou ráno rozhodli jít konečně spát.
Akorát jsem se chystal zavřít v ložnici, tetelící se blahem, že se bráška rozhodl zůstat přes noc, když padla otázka, na kterou jsem čekal a které jsem se obával celý večer.
Polibek. Ptal se na polibek.
Co jsem mu měl říct? „Hele, Bille, políbil jsem tě proto, že si mě maximálně vytočil, já neuvažoval jasně a přišlo mi to lepší, než ti znovu jednu vrazit. A taky proto, že tě miluju a nedokázal jsem se ovládat.“ Myslím, že kdybych mu řekl tohle, ať je to pravda sebevíc nebo ne, zděšeně by se sebral a zdrhnul. V tom lepším případě. V tom horším by se ze mě mohl pokusit vymlátit duši, až by mu došel význam mých slov.
Odbyl jsem ho jednoduchou frází, ať to neřeší. Bylo to vůbec to nejlepší řešení. Když na to nebude myslet a nebude se ptát, já se nedostanu do rozpaků, a jestli má mít náš vztah nějakou budoucnost, nebude mi ho ten jeden slabý okamžik, ten jeden moment, kdy jsem ochutnal jeho rty, odhánět pryč.
Když jsem pak konečně padnul vyčerpaně do postele, nemohl jsem usnout. Pořád jsem musel přemýšlet nad tím, co se toho dne všechno stalo. Veškeré události a emoce toho dne ke mně začaly pomalu po krůčkách docházet a bránily mi zabrat. Ale ten polibek, ten byl největší zátěží pro mou unavenou a vyčerpanou mysl. Nemohl jsem uvěřit tomu, že jsem to vážně udělal, že jsem opravdu políbil Billovy rty.
Bylo to jako sen. Kratší, než mrknutí oka, ale jako sen. Nikdy by mě nenapadlo, že jeho rty budou na dotek tak plné a jemné, že budou chutnat… že bude chutnat prostě jako on sám. Vždycky jsem žil v představě, že zrovna rty mého dvojčete budou chutnat po nějakém lesku nebo balzámu, ale opak byl pravdou. Jeho chuť byla naprosto přirozená, jen jeho. Když můj mozek pak pochopil, co se děje, rychle jsem se od něj odtáhnul a vzal nohy na ramena. Ale ten polibek… ta chuť byla pořád v mé hlavě, pronásledovali mě celý den a celou noc mi nedovolily oka zamhouřit.
Proto, když jsem se po pár hodinách lehkého spánku konečně probral, byl jsem hodně překvapený, že jsem nenašel Billa stočeného na pohovce, jak jsem se domníval, že se stane. Místo mého dvojčete mě přivítala peřina rozházená po celé pohovce, a polštář válející se na podlaze pod konferenčním stolkem, na kterém stál hrnek s nedopitým čajem. Prvně jsem si myslel, že je Bill v koupelně nebo na záchodě, ale mýlil jsem se. Prošel jsem celý byt, ale po mém dvojčeti nebylo ani vidu, ani slechu. A stejně tak jeho oblečení, jeho obrovská kabela přes rameno a boty s podpatkem, byly pryč…
Bill byl pryč.
Zmizel bez jediného slůvka či vzkazu. Prostě se sebral a odešel. Jako první jsem propadnul panice, běhal jsem po bytě a hledal cokoliv, co by mi dokázalo, že se Bill ještě vrátí. A to i přes to, že jsem věděl, že se tak nestane. Pomalu mi docházelo, že i tohle muselo skončit stejně tak jako všechno dobré, co se v mém životě odehrálo už někdy dřív. Dobré věci vždycky dojdou svého konce dřív než ty špatné.
Nemohl jsem přece čekat, že se Bill přes noc po jediném rozhovoru se mnou změní zpátky v bratra, kterého jsem neměl už tak dlouho, a který mi tak chyběl. Jeden rozhovor prostě nemůže nic změnit, vůbec nic.
I když bych si to přál.
Nakonec jsem to vzdal, udělal si hrnek silného kafe a zbylé dva dny volna, které mi táta z práce dal kvůli zkouškám na Akademii, jsem strávil s kytarou v ruce. Tak dlouho jsem svou dřevěnou krásku zanedbával, až bych se měl stydět. Co ale bylo to nejpodstatnější, odmítal jsem veškeré nabídky svých přátel, jít s nimi trénovat, tancovat, a podobně. Tanec byl to poslední, na co jsem myslel.
Když jsem nakonec v pátek po dvou dnech vystrčil nos z domu, připraven jít a postavit se čelem otci, který mi bez ustání volal celé dva dny, první, na koho jsem narazil, byla osoba, kterou jsem v ten moment chtěl vidět ze všech nejméně. Nejenže jsem měl nervy z toho přiznat se otci ohledně nepovedených zkoušek, ale pořádně jsem se nevyspal a máma se mi večer rozbrečela do telefonu, když jsem jí sdělil, že její syn nebude navštěvovat jednu z nejprestižnějších škol v Evropě. A najednou přede mnou stál Bill.
———-
„Ahoj,“ usměje se na mě můj sourozenec a ve mně se to v tu chvíli všechno začne svírat. Místo odpovědi na něj jen zavrčím a v duchu si poprvé v životě přeju, aby se otočil, a odešel. „Co je?“ zeptá se Bill a zmateně po mně těká očima.
Bill
„Kruci!“ zakleje Tom a nakopne obrubník vedle nás. Neodpovídá mi, jen naštvaně kouká kolem sebe, zatíná ruce v pěst, a odfukuje vzduch skrz nosní dírky. Nechápu, proč je naštvanej?
„Řekneš už mi, co se sakra děje?“ zeptám se ho znovu a očima těkám po jeho obličeji. Může být ještě rád, že jsem vůbec tady. Nechápu, na co si to hraje. Já mu jasně psal vzkaz, že mi má zavolat, až se vzbudí, protože jsem nemohl čekat, až se probere. Joe měl doma docela naléhavou situaci, takže mě vzbudil v půl sedmé ráno a doslova mě přes telefon dokopal k tomu, abych se sebral, opustil bráchův byt a šel k nám. Za jeho problémy s bytným já nemůžu, ale řešit je musím vždycky!
„Co se děje? Ty si prostě jen tak odejdeš, nenecháš vzkaz, nic, a ptáš se, co se děje?!“
S pozvednutým obočím Toma nechápavě sleduju. O čem to mluví? Já mu nechával vzkaz, dokonce se svým číslem! Jestli ho ztratil, to není moje chyba! „Já ti vzkaz nechal vedle hrnku s čajem! Tak mlč radši!“
„Žádnej vzkaz tam nebyl, Bille!“
„Byl! Psal jsem ho!“
„No tak sis ho asi odnesl s sebou, protože tam NIC. NEBYLO!“
Mám chuť po něm něco hodit. A taky to udělám. Vykřikne, když ho poprvé moje taška praští přes rameno. A znovu a znovu. „Uklidni se!“ vyštěkne na mě a chytí mě za ruku tak, že se taška zůstane bezvládně pohupovat mezi námi. „Uklidni se, Bille!“ zavrčí znovu a po pár vteřinách mě pustí. Mám sice chuť mu ještě přidat, protože to byl úžasný pocit, ale místo toho od něj o pár kroků poodstoupím.
„Já ti ten vzkaz psal,“ oznámím mu a založím si ruce na prsou. Tak přece nejsem blbej, ne? Si pamatuju, že sem mu bral od telefonu ty žlutý úchylný papírky a psal mu tam svoje číslo a důvod, proč jsem musel odejít!
„Ale nikde tam nebyl,“ odpoví mi a přesně zkopíruje mou pózu. Akorát se na něj zašklebím. Mezi námi teď vládne naprosté ticho, které přerušuje jen zvuk ranní trafiky. Dívám se všude kolem nás, jen sem tam střelím pohledem po Tomovi, který si naopak okukuje špičky svých bot. Nakonec to vzdám jako první, frustrovaně si povzdechnu a zadupu před ním, abych opět upoutal jeho pozornost.
„Kam teď jdeš?“
Tom ke mně vzhlédne a jen nakrčí obočí. „Do práce.“
„Aha. Uhm, a pak?“
„Pak mám další práci v jednom-„
„Ty si musíš přivydělávat?“ skočím mu do řeči. Fakt, že by mu náš fotr neplatil majlant, se mi nějak nezdá. „Copak, tatínek ti snížil příjmy?“
Jen protočí oči a zatřepe hlavou. „Ne, tu druhou práci dělám proto, protože chci. A teď mě omluv, už tak mám zpoždění,“ dodá a poodsune mě stranou, aby kolem mě mohl projít k tomu svýmu fáru. Jednou si taky takový koupím!
„Uvidíme se pak?!“ křiknu za ním ještě a až překvapím sám sebe, že bych opravdu bráchu zase vidět chtěl.
Otočí se na mě, chvíli mě mlčky pozoruje, a pak jen pokrčí rameny těsně před tím, než zapluje do toho svýho korábu, který nastartuje a za pár chvilek zmizí v ranním provozu. A já zůstanu stát na ulici před jeho domem, pekelně vytočenej.
Tak já se za ním táhnu ráno přes celý město, ještě metrem, protože mi včera chcíplo auto a ani já, ani J. jsme ho už nenastartovali, a on se sebere a jede do práce. Super! No kopnout ho fakt málo! Já se tu snažím a on… ugh!
Naštvaně se otočím na podpatku, přehodím si tašku přes rameno a rozejdu se zpátky k podzemce. Já mu dám, takhle mě ignorovat! Ještě přileze a prstíčkem bude hrabat, až najde ten vzkaz a uvidí, že jsem sakra neměl halucinace a fakt ho napsal!
———-
„Ehm,“ odkašlu si a už podruhé jemně zaklepu na dveře Tomova bytu. Je neděle odpoledne, a já se konečně dokopal k tomu, abych zvednul zadek a s přehlížením mé vlastní hrdosti se vydal k Tomovi. Díky Bohu byl Joe tak ochotný a hodil mě sem autem cestou k jeho bráchovi na druhém konci města, jinak bych asi zešílel, kdybych měl jet zase hromadou. Ale i když jsem nechtěl, musel jsem to být já, kdo převzal dění věcí do vlastních rukou.
Včera večer, když jsem se konečně dostal k tomu, abych vyprázdnil všechno z mé oblíbené tašky, aby se mohla přeprat, na mě vypadl malý, žlutý papírek. Chvíli jsem na něj nechápavě zíral, až pak mi došlo, že to, co tam je, je vzkaz psaný mým rukopisem. Ten pro Toma. V tu chvíli jsem si připadal jako naprostej idiot. Tom měl pravdu, žádný vzkaz nemohl najít, když nějakým nedopatřením odcestoval se mnou, a to akorát způsobilo milion nedorozumění. Kdybych se v pátek nerozhodl, že půjdu a Toma seřvu za to, že se mi neozval, ani bych nevěděl, že brácha žádný vzkaz nedostal a opravdu na mě nekašlal úmyslně.
A to je přesně ten důvod, proč teď potupně stojím před dveřmi jeho bytu.
Nic se ale neděje. Uvnitř není slyšet žádný pohyb, a přesto mám jistotu, že tam brácha je. Konec konců, jeho vrátnej by mě jinak nahoru nepustil, o tom už jsem se jednou měl tu čest přesvědčit. Otráveně si povzdechnu a zaklepu znovu. A znovu, a znovu, a znovu. Budu prostě klepat až do chvíle, kdy se můj sourozenec uráčí zvednout zadek a dojít mi otevřít.
Frustrovaně zavrčím a jsem připravený znovu mlátit na bratrovy dveře, když se konečně otevřou a ve škvíře mezi nimi vykoukne hlava mého rozespalého dvojčete.
„Co tady do toho tak mlátíš?“ zívne si a já jen protočím oči.
„Přišel jsem na návštěvu a tys neotvíral, tak co by,“ odpovím mu a bez pozvání se kolem něj protlačím dovnitř bytu. Na to, že je už březen, tak je venku pořád docela chladno, a Tom tady má tak příjemný teplo.
„Super,“ ozve se za mnou, když brácha zavře dveře, a propluje kolem mě na pohovku, kde si hned ustele. „Čím jsem si zasloužil tvou návštěvu?“ zeptá se ještě před tím, než přes sebe přehodí deku a zakryje tak svou polonahotu. Jen nakrčím obočí a rozhlédnu se po bytě.
„Uhm… to já jen tak,“ odpovím mu vyhýbavě a kecnu si do křesla, kde jsem se usídlil i při své poslední návštěvě. Musím ale konstatovat, že minule tady měl brácha daleko větší pořádek. Dneska tady po zemi leží rozházené jeho oblečení, jedna bota je až v půlce místnosti… zajímalo by mě, co dělal. Nechám zkoumání jeho bytu na později a v krátkosti se na bráchu zadívám, okay, hurá s pravdou ven.
„Našeljsemtenvzkazusebevkapse,“ zamumlám rychle, ale neunikne mi Tomovo pobavené ušklíbnutí. Jen protočím oči a radši změním téma. „Proč si spal?“ Jsem rád, že to nijak nekomentuje.
„Protože to se občas dělá, víš, že lidi po nočních akcích druhý den spí.“
„Tys měl nějakou akci?“ zeptám se hned se zájmem. Ještě pořád překvapuju sám sebe svým zájmem o bratrovu osobu. Ale potom, co jsme si všechno vyříkali a on mi řekl, že bude schopnej mi snad i odpustit, se ve mně něco konečně zlomilo a já zatoužil dozvědět se o něm všechno, co jsem až doposud zameškal. A hlavně, Tom má nějakej život? Nic o něm nevím!
Jen přikývne a zívne si, načež se natáhne pro prázdnou skleničku. Pobaveně sleduju jeho otrávenej výraz, když se musí zvednout a dojít si do kuchyně pro nové pití. Stále ale čekám na svou odpověď a nehodlám se jen tak vzdát, budu do něj hučet tak dlouho, dokud to nevzdá a neodpoví mi.
„Dobře, dobře!“ zastaví mě Tom a zasměje se, když už asi po desáté zopakuju svou otázku, kde sakra byl předešlou noc. „Amyin přítel, Kyle, slavil narozeniny. Byli jsme všichni v klubu dole ve městě, stačí?“
Po chvíli uvažování uznám jeho odpověď za dostatečnou, a udělám si pohodlí v jeho big křesle. Jednou bych rád viděl, jak se Tom baví; tancuje tak jako normálně, i když je v klubech a baví se? Nebo jen někde sedí a popíjí, jako to dělám já? Každopádně, jak se tak dívám po jeho bytě, fakt bych si chtěl žít jako on, mít jeho byt, jeho nábytek, jeho auto… lepší bude říct, co bych mít nechtěl. I když jeho kuchyň bych trochu předělal, barevně se mi vůbec nelíbí. Červená se zelenou, vážně?
„Posloucháš mě?“ strčí Tom do mého ramene, a já na něj jen zmateně zamrkám, asi jsem se trochu moc zamyslel nad barevnou kombinací jeho kuchyně. Zavrtím hlavou a brácha se pousměje. „Ptal jsem se, jestli chceš taky kafe,“ zopakuje mi svou nabídku znovu a zamává mi pikslou od kafe před očima. Jen opět přikývnu. Kafe by fakt bodlo!
———-
Nakonec jsme nad hrnkem kafe zabředli do nenuceného rozhovoru o nějakým cestopisným dokumentu, na který Tom narazil v televizi. Atmosféra byla kupodivu docela uvolněná, i když se sem tam našly chvilky, kdy jsme trapně mlčeli a těkali po sobě pohledy, nebo kdy jsme se až moc vášnivě zapojili do debaty o různých koutech světa a překřikovali jeden druhého, co je lepší a kde je to hezčí. Každopádně bylo to celkem klidný odpoledne. A Tomovi se musí nechat, že je to dobrej hostitel, a příjemná společnost – i když tohle bych nahlas nepřiznal.
„Co děláš zítra odpoledne?“ přepadne mě otázkou Tom z ničeho nic.
„Nic,“ odpovím bráchovi popravdě a zmateně se ho zeptám, proč. Sice jsme si tu klábosili o ničem a o všem, jako by se nic nestalo, ale opravdu bych nečekal, že se bude ptát na můj program.
„Někam tě vezmu.“
„A to mi oznamuješ,“ zeptám se ho s pozvednutým obočím, a zašklebím se na něj. Dělal to už jako malej, aspoň co si pamatuju. Vždycky za mnou přišel, oznámil mi, že tohle budeme dělat, a tak jsme to prostě dělali.
Přikývne. „Ano, to se tě neptám, to ti oznamuju,“ potvrdí mou domněnku s úsměvem. Už zase mám chuť po něm něco hodit! A taky jsem to udělal, jeden z polštářů z křesla mu přistál na hlavě, a Tomův výraz je k nezaplacení! Oba se začneme smát, a jestli je to vůbec možné, atmosféra kolem nás se uvolnila ještě víc, a já si na chvíli připadám, že jsme vážně sourozenci tak, jako jsme jimi měli být odjakživa…
———-
Tom
Pobaveně sleduju Billův výraz, měnící se s každým metrem, zatímco se přibližujeme k budově, kam jsem se rozhodl ho dneska po práci vzít. Když se ze mě včera večer pokoušel dostat místo, které mu chci ukázat, hrozně se čertil, že mu to odmítám říct, a že nikam nepůjde. Jen jsem se mu smál a bylo hrozně fajn, mít ho takhle u sebe, bavit se s ním, škádlit ho. I když je pravda, že jsem se na chvíli bál, aby opravdu dorazil na smluvené místo dneska odpoledne. Po tom, co ode mě z bytu vystřelil jak namydlená střela s tím, že jsem naprostej idiot a že z něho si nikdo srandu dělat nebude, jsem se docela bál. Ale nakonec asi jeho zvědavost zvítězila a právě proto se teď pomalu, metr po metru, přibližujeme k mému bokovému pracovišti.
„Připraven?“ zeptám se ho, když zaparkuju auto před nízkou budovou, a vypnu motor. Billa si jen něco odfrkne, ale nakonec protočí oči a se šklebem přikývne. Spokojeně se usměju, vystoupím a ze zadního sesadla si vezmu tašku s věcmi. Říkal, že si tanec nakonec zamiloval, tak snad se mu tohle bude líbit.
Pokynu mu hlavou, aby mě následoval dovnitř budovy, a pár chodbami ho dovedu až k tanečnímu studiu, kde se odehrává má dnešní hodina.
„To si děláš prdel?!“ vyjekne vedle mě mé dvojče ve chvíli, kdy otevřu velké, dubové dveře a on zahlédne uvnitř místnosti v kroužku sedět asi patnáct malých baletek. Jen se zasměju a zastrčím ho dovnitř. Tohle bude ještě zajímavý.
autor: Deni
betaread: Janule
Tý jo..ono se to rozjíždí…a k lepšímu…:-)
No to teda bude! :))
Je hezké, že spolu opravdu už mluví normálně…:) Chvíli jsem se bála, že se zase něco pokazí, ale dopadlo to krásně…:) No jsem zvědavá, jak bude Bill reagovat dál…:) Když si vzpomenu na předchozí díly, jak moc měl "rád" balet a jak "krásně" o něm mluvil, tak to bude opravdu ještě zajímavý…:) Zajímá mě, jestli po něm bude chtít, aby tancoval balet, nebo ho vezme do jiný místnosti a bude tancovat něco jinýho..:D Opravdu nevím…:D Každopádně jako vždy krásný dílek…♥ Opravdu jsem ještě lepší povídku nikdy nečetla..♥
Yeah! =D to bude ještě zajímavý!! =D těším se! =)*
Tak to teda BUDE zajímavý 😀 jinak je krásný jak se k sobě konečně chovaj normálně,je to mnohem hezčí :))
woooow tak to se upe nehorázně těším na další díl..vypadá to strašně zajímavě 😀 krááása to je 🙂
Ježíši, já četla 15 malých batolátek!!! 😀 😀 😀 Já už z těch dětí fakt blbnu 😀
Jinak samozřejmě super!! Honem, honem další dílek!!
Přesně jak jsem čekala. Bill odešel bez rozloučení, bez zanechání vzkazu, prostě se vypařil jako pára nad hrncem. Je mi kvůli tomu trochu líto Toma.:( Ale vlastně Billův náhlý odchod chápu. Nejspíš si potřeboval o samotě ujasnit, co se předešlou noc stalo. Jejich vztah se vlastně "urovnal" přes noc, i když ještě pořád nemůžeme počítat s tím, že si vše odpustí.:)
No, teď mě hodně překvapilo, že Bill vlastně vůbec neodešel dobrovolně a dokonce nechal Tomovi i vzkaz! Příjemně mě to překvapilo a já jen doufám, že se ti dva teď nepohádají!:D
Musím říct, přišlo mi hrozně sladké, když Bill Toma začal mlátit tou taškou…:D Taková sladká tvrdohlavá hysterka..♥:D
To, jak našel vzkaz, který měl původně zůstat u Toma… no, něco mi to náramně připomíná!!!:DDDD A úplně si umím představit, jak trapně se cítí. Člověk si stojí pevně za svým, málem se pohádá a pak zjistí, že měl pravdu ten druhý. Tohle nesnáším a Billa upřímně lituju!:DDD
Jsem hrozně ráda, že si spolu hned takhle rozumí.:) A jsem zvědavá na další dílek, jelikož tenhle skončil věru zajímavě. Bill na hodině baletu… :DD
Mimochodem, už jsem někdy napsala, že miluju tvůj styl psaní?;)♥♥
No to teda fakt bude ešte zaujímavé 😀 Bože Tom učí malé baletky? Fúha som zvedavá čo na to Bill :D… ach som rada že som sa konečne po sto rokoch dostala k ďalšiemu dielu :D… som fakt nadšená z toho že Bill s Tomom spolu konečne vychádzajú a chovajú sa fakt ako bratia, je to super 🙂