No one is innocent I – Chocolate love 32.

Tom se přidušeně zasměje a zafňuká u toho. Zazívá.
„Náhodou… Tady ten spal celou noc,“ zasměje se a pohladí mě ve vlasech. „Viď?“ Usměju se a začnu souhlasně přikyvovat. Dojím chleba a napiju se z hrnečku ovocnýho čaje. Olíznu si rty.
„Jo. To je pravda. Spal jsem celou noc jako nemluvně,“ usměju se a začnu se znovu k Tomovi tulit. „Celou noc jsem byl strašně hodný,“ vychvaluju se a Toma hladím po břiše.

„Nejhodnější jsi byl ráno,“ usměje se Tom a zvedne hlavu. Pohladí mě po tváři a zívne.
„Sluší vám to spolu,“ vydechne zasněně Tomova máma a usměje se. Dám mu pusu na tvář a propletu s ním prsty. Zamotám nohu do jeho.
„Děkujeme,“ kývnu na ni a natáhnu se pro další plátek chleba. Dám ho Tomovi před pusu.
„Otevři papulku, brrrm,“ zasměju se a kroužím s chlebem před jeho pusou. Tom se začne smát a poslušně otevře pusu. Začne mě palcem hladit po hřbetu ruky. Kousek chleba tam strčím a nechám ho ukousnout si. Pohladím ho po tváři a pak mu na ni dám pusu.
„Tak je hodnej, Tomi,“ dám mu kousnout znovu. Nechá se ode mě takhle… krmit, spokojeně se usmívá a hladí mě po ruce. Když ho dokrmím, ještě mu dám napít a líbnu ho na nos. Vypletu se z něj.

„Půjdeme teda… spát?“ zasměju se.

„Mmm… spát,“ zavře pomalu oči a zavrtí se. „Anooo, chci spát,“ zasměje se a oči zase otevře.

„Ale jen spát,“ vypláznu jazyk a zvednu se. Jdu pomalu zase k chatě.

„Ano, jen spát,“ zazívá a pomalu se šourá za mnou s rukama v kapsách od tepláků, které mu malinko padají… A pod kterýma nemá nic. Jednou rukou si je pořád vytahuje. Neotáčím se za ním, protože slyším kroky. Usmívám se. Dojdu pomalu do Tomova pokoje a zívnu si. Lehnu si do postele a přitulím se ke stěně. Schovám se pod peřinu a čekám na Toma. Zavřu spokojeně oči. Tom za chvíli dojde ke mně, položí se vedle a přitulí se ke mně. Spokojeně vydechne a položí si hlavu na polštář. Usměju se a otočím hlavu do strany. Začnu ho hladit po tváři a políbím ho na rty. Když si vzpomenu, co se tady v té posteli před chvílí ještě dělo, projede mnou silná vlna vzrušení. Bylo to opravdu úžasné, dokonalé… Jsem moc rád, že jsem mu to už dovolil. Usměje se na mě a zavře oči. Sem tam se mu zachvějí řasy. Přitulí si mě k sobě, políbí mě jen letmo na krk a vydechne mi na kůži. Začne mi jemně jezdit po boku konečky prstů. Taky zavřu oči. Pevně se k němu přitisknu. Políbím ho na ucho, pak na tvář, a nakonec na rty. Propletu s ním prsty.
„Miluju tě, princi. Jsem moc rád, že jsem ti to… dovolil,“ zašeptám.

(Tom)

Já vlastně ani nemůžu slovy popsat to, co bych mu všechno chtěl říct. Po tom, co… Bylo před chvílí tady, mám plnou hlavu myšlenek, které bych mu rád řekl, opravdu všechno, ale nevím jak. Některé myšlenky a pocity popsat nejdou, i kdybych chtěl. Některé věci jdou ale zkrátit do jedné, pro některé tak obyčejné, ale pro mě poslední dobu tak výjimečné věty. Jenom…
„Miluju tě.“ Spokojeně se usměju. Vím, že jak já, tak i on víme, co v té větě doopravdy je, vím, že to necítím jen já, ale i on. Mám hodně velký pocit, že tohle všechno, náš vztah a vše okolo něj, díky tomuhle doopravdy nabírá na síle. Jen doufám, že to takhle zůstane, protože… Po tom, co se stalo, si nedokážu představit cokoliv bez něj. Spokojeně vydechnu a pro sebe se pousměju.

„Nemyslel jsem si, že může být náš vztah ještě krásnější, ale… je. Milování bylo jako sladká třešnička už na tak krásném dortu,“ zašeptá a pohladí mě po boku. Jsem moc rád, že to cítí stejně jako já.

„Chtěl bych, aby to tak vydrželo,“ zašeptám a pootevřu oči. Najdu jeho ruku, která před chvilkou přejela po mém boku a propletu s ním prsty. Teď doopravdy nemůžu tvrdit, že bych nebyl šťastný… Jsem.

„Vydrží to. Věřím tomu,“ přikývne a po ruce, kterou ho držím, mě palcem pohladí po hřbetu dlaně.

„Věřím ti,“ usměju se na něj. Věřím tomu, když to říká on. Nebo aspoň… Nutí mě to věřit. Věnuju mu polibek na tvář. Oh, zase si musím vzpomenout, jak byly dovolené pouze polibky na tvář. Potichu se tomu zasměju. Musím přiznat… Bylo to tak nějak roztomilé. Opatrně mě šťouchne pečlivě upravovaným nehtem na prstě do břicha. Začne mě lechtat.

„Čemu se směješ, hm?“ Začnu se smát.
„Jenom… jsem si na něco vzpomněl.“ Nechtěl jsem ještě před chvílí spát? Nějak… mě to začíná přecházet, ale… Jakmile jsem si lehl k Billovi, jakmile jsem ho měl u sebe, můj mozek zase začal normálně pracovat, už jsem nebyl tak unavený jako venku. Hladil mě po tvářích a usmíval se.
„Dobře. Budeme teda spát?“

„Mm… Nějak mě ta únava přešla, ale… Můžeme odpočívat, ale můžeš spát, jestli jsi moc unavený,“ pousměju se na něj. Nevadilo by mi ani trochu, kdyby Bill spal. Celou noc jsem ho při spánku sledoval, bylo to tak… Byl to opravdu pěkný pohled ho sledovat. Nevadilo by mi zopakovat si to, i když je mi jasné, že pokud vedle mě Bill bude spávat, budu často jen koukat, jak spokojeně spí, přemýšlet.

„Ne, ne. Nebudu spát, pokud nebudeš ani ty,“ zívne si a zaboří hlavu do mé hrudi. Položí mi ruku na bedra a začne jí tam přejíždět. Vydechnu a zavřu oči.
„Dobře, ale nebráním ti,“ šeptnu a začnu ho hladit ve vlasech. Ještě chvilku mě hladí, ale pak… Cítím na břiše něco mokrého? Podívám se dolů a tiše se zasměju. Spí a slintá. S úsměvem nad tím zakroutím hlavou. Dál ho hladím ve vlasech. Zapřu si hlavu o loket a dívám se na něj s úsměvem. Je strašně roztomilý, takový… Pořád na pohled nevinný. Otočím se ke dveřím, když slyším zavrzání. Je v nich… Táta?

„Spíte?“ zeptá se tiše a sjede pohledem na Billa, který je na mě přilepený. Pousměju se a kývnu k Billovi.
„Bill,“ šeptnu a pohladím černovláska přituleného ke mně po zádech. On jen přikývne a posadí se na židli, která je u postele.
„Ty nejseš unavený?“ vytáhne obočí.

„Mě už to… nějak přešlo,“ šeptnu a pokrčím rameny. „Baví mě se na něj takhle dívat,“ usměju se spokojeně a zase ho po zádech pohladím, vjedu mu konečky prstů do vlasů. Odpovědí mi je jen tiché vydechnutí a tátův spokojený pohled.
„Neříkal Bill, že spal celou noc a ty vůbec?“ zasměje se.

„Jo, vůbec jsem v noci nespal. Nějak ta únava na mě došla, až když se ráno Bill probudil. Ale tak… Asi si pospím až doma nebo večer… Snad,“ zasměju se potichu. Nemůžu spát, když spí Bill, nemůžu ani spát, když je vzhůru. Tohle bude zajímavé.

„Musíš se naučit spát, když spí on. Když jsem chodil s mámou, taky jsem měl nutkání ji pořád pozorovat. Zezačátku jsem třeba nespal tři dny v kuse,“ zasměje se zase táta. Přišel mi radit nebo co? Ale musím se zasmát. Když teď slýchávám pořád mámu, jak si stěžuje, že táta je schopný prospat celý den a jí si nevšímat. No, asi to dohání.
„Nejde spát,“ povzdechnu si. „A… Když je vzhůru tak to nejde už vůbec, musím se mu pořád věnovat, ale… rád,“ usměju se.

„Budeš muset holt spát celý noci v normálních dnech,“ pokrčí táta rameny a usměje se.