Vampire vs. Hunter 14.

Andreas

Starám se o tebe, nebo spíše o části tvého těla, které ti tak ošklivě dorasil ten noční netvor. Jako malý, nebo spíše když jsem ještě nevěděl, jak to doopravdy je, že upíři existují a nám lidem ubližují… měl jsem je i docela rád. Rád jsem o nich četl knížky, či se díval na filmy. Až do jisté chvíle, kdy jsi mi ty ukázal opravdovou realitu. Upíři jsou skuteční, patří do našeho světa, ač my nechceme. Od toho tady jsou lovci, aby je vyhladili a my mohli žít dál v bezpečí a míru. Jenže někdy ani lovec neuspěje a stane se sám jídelníčkem daného upíra. Naštěstí ty jsi stále živ. To zdraví už je o něco horší.

„Tak doufám, že alespoň utekl také poraněný.“ Okomentuju tiše mezitím, co ti následně ruku zalepím a obvážu obinadlem, abych ti ji tak zaškrtil a zastavil další krvácení. Naštěstí, poté co jsem ránu očistil a vydesinfikoval, usoudil jsem, že rána naštěstí není tak hluboká na to, abych ti musel ruku zašít. Je mi jasné, že jsi neměl sílu, vždyť jsi se sotva ke mně dobelhal, takže ti v tomhle směru nemůžu nic vyčítat. Jenže… nebude teď ta stvůra ještě o to agresivnější? Jako pes, kterému ublížíte, a on si vás zapamatuje a příště vás pokouše, či jinak ublíží? Myslím, podle mého názoru, že s upíry je to podobné. Jsou to taky přeci zvířata, ne žádné bytosti. Že ty nevíš, jak ho dostat? Ty, který jsi dostal každého upíra, který se ti dostal do cesty? Tohle se mi začíná nelíbit, vážně nelíbit.

Už si pomalu připravuju náčiní k tomu, abych se ještě postaral o tvůj… Au, poraněný ret. Vypadá to, že tě kousnul a pěkně ošklivě. Nadechnu se, že ti odpovím, když mě předběhneš a dalšími slovy to zabiješ doslova. Zarazíš mě tím, jaká slova ti uniknou z úst.

„Po-počkej, cože?!“ Vyjeknu, jak se neudržím a přitom ti vatový tamponek nasáklý desinfekci přitisknu ke rtu. Slyšel jsem dobře, nebo jsem mimo už i já? Slyším, jak usykneš, ale potřebuješ to jednoduše vyčistit, než se ti do toho dostane špína a ty dostaneš otravu krve, a co já pak zmůžu? Vůbec nic.

Přesto se ale od tebe trošku nakonec oddálím, abych na tebe lépe viděl.

„Tome… posloucháš se, co vůbec mluvíš? Právě jsi mi řekl, že ho snad ani nechceš zabít, jenže tohle je tvoje práce. Zabíjíš upíry, nebo oni zabijí tebe, a to nechce ani jeden z nás.“ Kouknu na tebe. V hlavě si přehraju další tvá slova. Je moc hodin, takže mi jisté souvislosti unikají a dochází mi to pomalu.

„Ehm… Cos řekl to další? Že on je závislý na tvé krvi?“ Pozvednu jedno obočí. Na to bych nebral příliš velkou pozornost, jelikož je to jasné, když ty jsi člověk a on… nevím kdo přesně, ale je upír. Nic jiného než hnusná bestie, ten nejhorší predátor není.

„To snad každý upír, ale… počkej, co chceš říct tím, že ty jsi závislý na jeho těle?“ Nespouštím z tebe pohled. Tohle jaksi nepobírám. Jsem tebou ale vážně probraný.

„Tohle mi sakra vysvětli, a to hned, Thomasi!“ Zvýším trošku hlas. Na sousedy neberu ohledy, ač je už dávno… dávno po desáté hodině večer. Tady něco nehraje a pěkně to smrdí.

Tom

„Aaaaauuu.“ Zaúpím, jak mi připlácneš tamponek s dezinfekcí ke rtu. A to jsem ti chtěl říct, že je zraněný, protože to dostal stříbrem do ramene. Tak teď už ti to asi neřeknu, protože mám pocit, že mi upadne celá držka. Teď ale lehce nevím, jak ti vysvětlím to, co jsem řekl… O jeho těle.

„No já… totiž…“ zakoktám se. Jak to mám vysvětlit? Jak mám vysvětlit, že jsem ho nepoznal? Respektive, že jsem z něj byl tak v prdeli, že jsem ignoroval svoje smysly, a pak už mi to bylo jedno. „Dopoledne jsem ho potkal. A já… udělal hroznou chybu. Vůbec tu největší, jakou může lovec udělat,“ vzdychnu a promnu si čelo. Za prvé jsem se zapletl s bytostí, která nemá právo tu existovat, a za druhé jsem tu bytost nezabil, když jsem věděl, že to je upír. Ale já nemohl. Nejen kvůli tomu románku, co jsem s ním prožil, ale taky kvůli dluhu, co jsem vůči němu měl. Život za život. Ale máš pravdu… teď bude zuřivější. Bude agresivní a půjde po mně jako slepice po flusu. Bez ohledu na oběti. Dostane se ke mně a zabije mě. Tedy ne… jak tak přemýšlím. Nenechám se zabít.

„Kdybys ho viděl… pochopil bys. Já napřed myslel, že to je nějaký sexy mladý kluk. A on taky je… ale v tom těle…“ nemusím ani doříct větu, abys věděl, co se skrývá v těle. „Neodolal jsem mu.“

Andreas

„Jen hezky vydrž,“ okomentuju tvůj výkřik. Ano, chápu, že to musí bolet, ale jinak ti to prostě neočistím. Navíc, pomalu si myslím, že si za to docela můžeš i ty sám, z toho, co mi tady povídáš. Že ty neodoláš jeho tělu? Co to má k čertu znamenat? Je to jen hnusná bestie, která nezná slitování, a ty tady o něm mluvíš snad jako o člověku s andělskou tváří. Kouknu na tebe, když se znovu rozmluvíš. Jsem zvědav, co dál z tebe vypadne. Pomalu tě přestávám poznávat, vážně. S tímhle upírem se chováš úplně jinak. Měl jsi ho rovnou zabít, když jsi měl tu možnost, ale to tys neudělal. Proč? Dívám se na tebe a poslouchám tě. Nechápavě nakrčím jedno obočí. Nějak mi uniká význam tvých slov.

„Jak to myslíš, že jsi udělal hroznou chybu?“ Skočím ti do řeči. Jsi stále mimo po tom kousnutí, nebo svá slova myslíš opravdu vážně? Jelikož mám pocit, že ho snad pomalu i bráníš. Co to ten netvor s tebou, kristova noho, udělal? Úplně tě zblbnul, chytil tě do své sítě, a teď si s tebou snad i může dělat, co chce. Tohle se mi vůbec nelíbí, vůbec. A jako tvůj nejlepší kamarád tě skoro ani nepoznávám. Ale pak dodáš něco, co mě zarazí totálně. Vykulím na tebe oči. Slyším dobře?

„Doprdele víš, že takhle si zahráváš se svou vlastní smrtí?“ Štěknu po tobě, ač nerad. Jsou to možná ostrá slova, ale pravdivá, a myslím, že ty sám to víš… nebo alespoň by ti to mělo docházet. I když si nejsem jistý potom, co mi tady říkáš. Sakra!

„Je mi jedno jak vypadal, ale pořád je to jen upír, který nemá právo zamořovat náš vzduch! Copak nechápeš, jak nebezpeční dokážou bejt?!“ Rozhodím rukama. Tímhle jsi mě vážně dostal. Ano, pochopil jsem… tohle byla opravdu velká chyba, jakou jsi mohl udělat.

„A počkej… jak myslíš to, že jsi mu neodolal?“ Zeptám se opatrně. Snad nemáš na mysli to, že jsi s tím netvorem snad něco měl. To by byl vážně už vrchol. Máš ho zabít, ne si užívat… kor s ním!

Ani se ti nedivím, že vyvádíš. Já moc dobře vím, že to byla děsná chyba. Místo toho, abych mu prostřelil srdce, si s ním užívám na záchodech, a pak ho klidně nechám odejít. A teď vlastně taky.

„Mno totiž… sakra, Andy, nevím, jak ti to mám vysvětlit. Já vím, že to je hrozně neprofesionální, ale prostě… já ho chtěl,“ přiznám barvu.

„A budu ho chtít znovu, až ho ve dne potkám. Vím to. Proto se obávám, že ho nedokážu zabít a je mi jasné, že si tak podepisuju svůj vlastní ortel.“ Promnu si čelo. Jsem z toho sám totálně dezorientovaný. On v lidském těle je prostě dokonalý. Asi to je i tím, že je právě upír… má v sobě takové to tajemno, které přitahuje. Nebo já nevím. Ale prostě je to tak.

„Totiž nelekej se… nespal jsem s ním, jo. To ne. Tak daleko to nezašlo,“ začnu tě ihned uklidňovat, jelikož vidím, jak jsi naprosto šokovaný, a je mi jasné, že máš v plánu mi dát pořádný pucung. Ale ono i to, co bylo, bylo dost. A kdyby to bylo na mně… klidně bych s tím dítětem noci i spal.

„Proč tohle muselo potkat zrovna mě. Nedělá mi problémy zabít upíry. Nesnáším je a ty to moc dobře víš. Snad neexistuje člověk, který by vůči nim měl větší odpor než já… až na tohohle. U něj se veškerý odpor mění na touhu. Takže mi, prosím, řekni, co mám dělat, jinak mi tu za pár dní požere půl města.“ Vzdychnu. Bože, tohle je vážně konec. Lovec se ptá na radu obyčejného člověka. Ale ne… já se tě neptám jako člověka, ale jako přítele.

Andreas

Tohle snad není ani možný. Vážně vrchol je to, co mi tady povídáš. Jsi jako vyměněný a ne jako Tom, kterého já znám. Nikdy bys takhle o upírech nemluvil, až na tohohle. Opravdu netuším proč, čím je tak zvláštní a odlišný od těch jiných, co jsi už zabil. Ať už vypadá jakkoli, je to stále jen predátor, a ty jsi byl určený, abys stvůry jako je tohle zabíjel a ne si s nimi hrál, či, nedej bože, užíval. Katastrofa!

„Je mi jedno, že tys ho chtěl. Sakra, jsi lovec, měl bys na to myslet a řídit se tím a ne ptákem v tvých kalhotech! Je to jen upír a jen tě klame a ty se jím necháváš ovládat.“ Ušklíbnu se. Alespoň, že si to uvědomuješ, ale měl by ses hlavně tak i začít chovat, ale to, jak vidím, zatím neděláš. Kdybych jen věděl jak, nebo byl i já lovcem stejně jako ty… vzal bych si ho do parády já sám, když ty to nesvedeš. Ale to je nemožný, jsem jen obyčejný člověk. Nejsem jako ty. Ty ses narodil jako lovec, ty je musíš lovit a zabíjet. A on… upír, o kterém je teď tady řeč, není sakra výjimkou.

„Nespal jsi s ním? A co jsi s ním tedy dělal? Měl orální sex?“ Zavtipkuju. Nevím teď, že je to vlastně pravda a ten orální sex s ním vlastně skutečně měl, a ještě k tomu na záchodech jedné restaurace. Vlastně, i kdybys ho jenom líbal, už je to něco, co nepřipadá v úvahu. Ne, když jde o něco, co on je. Není to člověk. „Kdybys měl tu možnost, tak ho ale šukáš, co?“ Přijde mi to už vážně absurdní. Nevím, jak na to pořádně reagovat, co ti říct. Tímhle jsi mě skutečně dostal. Nečekal bych, že zrovna ty bys udělal tak velkou a zásadní chybu. Jiný lovec možná, ale ne ty.

Nechci bejt hnusný, kor když jsi můj kamarád, ale tohle, co ti ten upír udělal, sis zasloužil. Tohle máš za to, že se s ním zahazuješ, a ještě i užíváš. Jen máš velké štěstí, že jsi vyvázl jen s tímhle zraněním, které není ani naštěstí na šití. Ale co může přijít příště, pokud to ty neutneš a nezabiješ ho? Netroufám si odhadnout. Jak jsi sám říkal… poranil jsi ho. O to víc bude agresivnější, a z toho, co ti teď udělal, se to ještě z dvojnásobí, a ty další jeho setkání nemusíš vůbec přežít. Ale to nechci, jsem teď na tebe sice naštvaný… nebo snad ani nevím, co přesně teď cítím, ale každopádně tě ztratit nechci.

„Tohle mohlo potkat kohokoli jiného, jen tys tomu podlehl a nechal to zajít takhle daleko. Tak promiň, ale teď si tu nestěžuj, Tome. Sám, jak říkáš, upíry nesnášíš a nedělá ti problém je zabít… tak to ber stejně i u tohohle a ne jinak. On sakra není žádnou výjimkou. Je to upír stejně jako každý jiný, který čeká na to, až se ty staneš jeho kořistí, tak mu nedovol, aby tomu tak bylo.“ Koukám na tebe. Už sám nevím, jak dlouho jsem tady s tebou dole v obýváku a sedíme tu spolu. Jak ale koukám z okna za tebou, všímám si, jak pomalu svítá.
„Buď to ty, který zabije jeho, a ne on tebe, prosím. Nedovol, aby mi vzal mého jediného přítele.“ Už začínám bejt pomalu až zoufalý z toho. Tenhle upír, jak chápu a poslouchám, je něco extra, ale i to extra zaslouží smrt, nic jiného. Když na tebe tak koukám, všimnu si už docela zahojené rány na krku. Sáhnu k tobě a prsty po ráně jemně přejedu. Poznám tak, že je to kousnutí upíra.

„Moment…. On tě kousnul i sem?“ Trošku se zamračím. Tohle ale nemohlo bejt dneska, není to tak čerstvé. A naposled, jak jsi u mě byl, jsi tuhle ránu na krku neměl. Tohle se mi vážně nelíbí.

Tom

Poslouchám pozorně každé tvoje slovo a vím, že máš naprostou pravdu. Jo, tohle jsem si zasloužil. Jako trest za svoji slabost a možná mi to mělo i pomoct se probudit a jednat tak, jak je to prostě správný. Selhal jsem… vím to. Jestli se to donese výš, tak jsem v loji.

„Jo, byl to orál.“ Vydechnu a protočím oči, když začneš s výčtem všech aktivit, které jsem s ním mohl dělat. A náhodou ses trefil, no. Už fakt jen čekám, kdy mi dáš pořádnou ránou mezi oči, aby se mi rozsvítilo. „Máš pravdu, Andy… omlouvám se za tu slabost. Bohužel jsem oproti němu taky jen člověk.“ Lehce se pousměju a obejmu tě kolem ramen. Tvoje slova o našem přátelství pro mě hodně znamenají. A už jen kvůli tobě se musím vzchopit. Natočím hlavu k oknu a chvíli se dívám na vycházející slunce. Nastává můj čas. Moje šance na nadvládu a asi jediná doba, kdy tě můžu zabít. Pokud nebudu slabý. A to nesmím být. Zapřísahal jsem se, že tu kulku do tebe vpravím. Tak to taky musím dodržet.

„Musím ho zabít. A to co nejdřív. Kor po tomhle incidentu.“ Tak nějak mám pocit, že ani nebudu muset moc hledat. Že si najde on mě. Buď z touhy po krvi anebo po pomstě. Anebo po obojím.

Andreas

Já si dělal jen legraci a ty mi má slova ještě sám potvrdíš, a ještě takhle docela v klidu. Mě z tebe vážně jednou trefí a to myslím vážně. Člověk by řekl, že u tebe mě už snad nic nepřekvapí, ale jak sám vidím, vždycky se najde něco, co bych nečekal. Třeba jako tohle.

„Panebože, ty nejsi normální. Ty ses snad ani jako lovec narodit neměl.“ Ušklíbnu se. Nemyslím to zle, právě naopak. Chci ti pomoct, poradit, ale především ty… máš svou hlavu. A další věc je to, že dokážeš bejt kolikrát hezky tvrdohlavý. A když si něco vezmeš do hlavy, jdeš si za tím. Ale tohle by nemělo s tím co dělat, ne když jde o něco, jako je upír. Je to příliš riskantní, a to i pro tebe. Jak sám říkáš, i ty jsi jenom člověk. A to máš pravdu.

„Mně se nemusíš omlouvat, ale příště by ses měl hlídat a více myslet na to, co by se mohlo stát. A hlavně, co on je zač.“ Vydechnu tiše, ale taky se nakonec přeci jen usměju. Ač mi do úsměvu po tvých slovech moc není. Nemůžu přeci za to, že mám o tebe, jako o svého přítele, starost. Když mě obejmeš, oplatím ti to a také omotám paže kolem tvého těla. Cítím, že je ti lépe, rozhodně líp, než když ses sem doplazil. „Ano, musíš ho zabít. Konečně mluvíš, tak jak máš a nevykládáš hlouposti.“ Špitnu. Rád ti kdykoli pomůžu, ale nerad bych byl, kdybych tě jednoho dne musel sešívat, či v horším případě tě identifikovat v pitevně, kam se můžeš jako mrtvola taky dostat. To bych vážně moc nerad, kdyby se stalo. Snad bych poté sám toho krvelačného upíra zabil. Vlastní rukou, ač nejsem žádný lovec, jako ty.

Po chvilce se od tebe zase odtáhnu a kouknu na tebe.

„Teď by sis ale měl na chvíli odpočinout a zdřímnout si. Musíš přeci nabrat sílu, abys ho mohl zabít.“ Pousměju se na tebe. Je mi jasné, že toho moc nenaspíš, hlavně v noci, ale dokud jsi tady u mě, pohlídám si tě. Dohlídnu na to, abys alespoň na chvíli ty oči zavřel a usnul, než budeš nucen jít zase ven.

Tom

Můžu být opravdu neskonale vděčný za takového kamaráda, jakého v tobě mám. Takových je opravdu málo.

„Ulovím ho už kvůli tobě. Ukážu ti ho… teda živého, neboj.“ Zasměju se. Vím, jak jsi vyšiloval, když jsem ti dotáhl mrtvolu na koberec a snídal nad ním, jako by se vůbec nechumelilo, nebo jako bych jedl u televizních zpráv. Ale aspoň uvidíš, s kým jsem měl tu čest a že opravdu nešlo odolat. Tedy mně rozhodně ne a myslím, že málokdo by to zvládl.

„Já ale nemůžu spát, Andy. Začíná den a já ho musím najít. V noci se sice hledá líp, ale přes den pro mě není tak nebezpečný.“ Zakroutím horečně hlavou. I když vím, že máš pravdu a měl bych si odpočinout. Ani nevíš, kolikrát jsem si říkal, že bych se nejraději narodil jinak. Normálně. Ale s tím už nic neudělám. Nemůžu to ovlivnit. Tak jako to nemohli ovlivnit moji rodiče. Právě kvůli tomu přišli o život. Zrodili lovce a tak si je upíři velice rychle našli. A já teď udělám takovouhle blbost a podlehnu jednomu. Nepřijatelné. Já jsem Tom… nejlepší lovec ve městě a mně se tohle prostě stávat nesmí. Každého upíra, kterého jsem kdy zabil, jsem zabíjel s tím, že třeba to je konečně ten, co mi vzal rodiče. Ještě jsem ho nenašel. A dokud ho nenajdu, tak nemůže být ani řeč o nějakém zanechání profese. I když o tom nemůže být řeč ani tak. Prostě to nejde. Buď bych musel umřít, anebo se stát taky tou bestií.

„Nějak ho dostanu a dám mu sakra sežrat to, jak se mnou zametá.“ Procedím odhodlaně mezi zuby. „Mimochodem děkuju. Nebýt tebe, tak už jsem na kusy.“ Nejspíš to tak bude. Protože jen ty se o mě vždycky postaráš a dáš mě do kupy. A že to je docela často, kdy mám nějaký ten šrám na těle.