Životní sen 32.

autor: BlackAngel

Tom

V tourbuse jsem vůbec netušil, co mám říct. A ani nevím, jak se mám k tomu novému Billovi chovat. Tak jsem jen seděl a díval se. Srdce mi krvácelo. Dívat se na tu andělskou krásu, nemoct se ani špičkou prstů dotknout té dokonale hladké kůže, přejet po těch nejsladších rtech. Nemoct je políbit. Celou dobu, než jsme dojeli k hotelu, jsem mlčel. Bill, viděl jsem, že je z toho nervózní. Díval se na mě také, ale pak už nevěděl, kam s očima, uhýbal. Co chvíli se nadechl, jako by chtěl něco říct, pak si to ale asi rozmyslel, dodával si odvahu. Ale nic neřekl.

Když tourbus zastavil, vystřelil z něj jako raketa a rovnou si šel vybrat pokoj. Po celou dobu, co jsme byli na turné, naše pokoje byly od sebe jen kousek, vlastně byly těsně vedle sebe. Párkrát jsem měl to nutkání zaklepat, ale neudělal jsem to. Nechtěl jsem s Billem jen mluvit jak se má a jak se mu líbil určitý koncert. Chtěl jsem ho obejmout, říct mu, jak mi chybí a jak moc ho miluji. Jezdili jsme z místa na místo. Koncerty úžasný, fanoušci, převážně fanynky, ti byli prostě skvělí. To byla smršť, užívali jsme si to do posledních sil. Bill zase jednou zářil, rozdával úsměvy, bavil se s publikem. Takhle jsem ho znal dřív. Úsměv na rtech, legrácky, ta ukecanost. Byly doby, kdy jsme doopravdy čekali, než zavře pusu. Takový byl během koncertů. Užíval si to, chodil pořád ke mně, byl mi po boku. Tolik jsem ho chtěl. Ale jakmile dozněl poslední song, zhasly světla a odešel i poslední fanoušek, tak i Bill, ten zářící Bill, pohasnul a zůstal tu ten tichý, smutný a uzavřený do sebe. Ten nový.

Dnes, jsme odehráli úplně poslední koncert. Bill se choval pořád stejně. Měl jsem toho dost. Byl jsem rozhodnutý, že jakmile se vrátíme domů, zajdu znovu za jeho matkou a zeptám se, co se děje. Nechápu nic a od něj se asi také nic nedovím. Už takhle dál nemůžu.

Bill

Jako každý večer, i dnes po posledním odehraném koncertu, sedím na obří posteli, objímám si kolena a dovoluji smutku, emocím a bolesti, aby ze mě vyšla ven. Ani nevím, kolik za to turné jsem prolil slz. Žil jsem svůj sen, svůj životní sen. Byl jsem slavný, mohl jsem zpívat, ale vůbec mě to netěšilo. Moje láska, kterou celým svým srdcem miluji, je moje rodina, můj bratr. Tahle bolest nešla přehlížet. Ale sám vím, že bych to měl skončit. Už říct, kde vězí ten problém a jaká je ve skutečnosti pravda.

Já začal žít dvojí život. Na koncertech, tam jsem byl jiný, ta dokonalá, sebevědomá hvězda. Bavil jsem fanynky, usmíval se na ně a předváděl jim společně s kluky nezapomenutelnou show. A na koncertech jsem byl i nablízku Tomovi. Pořád jsem chodil na jeho stranu, zpíval vedle něj. Vyhledával jeho blízkost. Na koncertech jsem to byl zase já. Ale potom, bez fanoušků, jsem okamžitě mířil na pokoj a uzavíral se do sebe. Viděl jsem, jak to Toma zraňuje, ale nedokázal jsem mu říct pravdu. Už zítra jedeme domů. Musím se odhodlat, jít za Tomem, nebo pokud Tom přijde, řeknu mu pravdu. Takhle to nemůže být, nejde to. On taky musí vědět pravdu.

Tom

„No tak vstávej, Tome, dělej nebo domů nedojedeme!“ řve mi do ucha Georg. Mohl by mě vzbudit někdo jiný. Jen procitnu, tak moje myšlenky zaměstná Bill. Vstanu, obleču se, popadnu tašku s věcmi a jdu za ostatníma do tourbusu. Asi jsem došel zase jako poslední. Všichni už jsou tady, dokonce i Bill. Podívám se chladně na něj, když on se chová jako ledová královna, tak já budu taky ledový král.

„Bille, bude dnes tvoje mamka doma?“ promluvím na něj a přemáhám se, abych se na něj nevrhl a nepolíbil ho. Bill ztuhne a trochu pobledne.

„Ano, je doma, proč se ptáš?“ zašeptá. To mi stačí, dnes se za ní stavím. Třeba ona bude moudřejší a nebude mě dále tahat za nos.

„Potřebuji si s ní promluvit,“ kouknu na něj a odcházím dozadu do tourbusu.