A mess it grows 14.

Vylomeniny v temné komoře

Březen uplynul jako voda, přinesl hodně deštivých dnů, což každého ve škole dovádělo k šílenství a vzteku.

„Nesnáším vítr!“ zamračil se Tom, díval se z okna na ten zuřící monzun venku.

„Aspoň to není sníh.“ Uklidňoval ho Bill.

„Byl bych radši, kdyby sněžilo, než když fouká vítr.“ Tom udělal obličej.

Bill zůstával dlouho ve škole, aby pracoval na fotkách k jeho projektu. Tom nikdy nepustil příležitost být s ním, a tak se coural kolem a koukal na jeho podivně formované sochy a malby.

„Co to sakra je za sračku?“ zeptal se Tom, držel před sebou pokřivenou masku.

„Umění.“ Odpověděl Bill, aniž by vzhlédl. Přesto se usmíval, zatímco opatrně označoval filmové pásky.

„Tohle je umění.“ řekl Tom a ukázal prstem na sebe, šklebil se. „Tohle je umění.“ Ukázal na Billa. „Tohle,“ přidržel masku znechuceně, „není umění.“

Bill se zašklebil a potřásl hlavou.

„Jak ty fotky vypadají?“

„Musím je jít vyvolat do temné komory.“ Řekl Bill, sesbíral všechny nádobky do svých tenkých rukou. „Už vím, jak chci, aby nakonec vypadalo pozadí těch fotek.“ Dodal.

Tom mu podržel otevřené dveře a následoval ho. „Wow, je tady temno.“

Bill si odfrknul. „Ale ne! Temná komora!“

„Hej, nedělej si ze mě srandu!“ protestoval Tom, předstíral ublíženost, když Bill pustil všechno z rukou na pult u zdi. Založil si ruce na hrudi a otočil se zády k Billovi.

Bill přešel za něj, natiskl své tělo na Tomovo a pohladil jeho paže nahoru a dolů, nehty ho lehce šimral. „Aw, promiň. Zapomněl jsem, jak jsi někdy lechtivý.“

„Já NEJSEM lechtivý.“ Řekl obranně Tom.

Bill ho políbil na ušní lalůček. „To je v pořádku, líbí se mi to na tobě.“

„Bille.“ Varoval ho Tom. „Nejsem!“

„Jsi tak…“ zanotoval Bill, jeho jazyk lehce narážel do jeho lalůčku.

„Nemáš náhodou nějaké fotky svého úžasného přítele na vyvolání?“ zeptal se Tom otráveným tónem.

„Jo… ale utahovat si z tebe je daleko větší sranda.“ Bill obtočil své ruce okolo jeho pasu, prsty si stydlivě pohrávaly s lemem jeho kalhot.

Kousanec do Tomova krku.

Olíznutí čelisti.

Vzdychavý sten do jeho ouška.

Najednou se Bill odtáhl. „Zpátky k fotkám!“ řekl úsečně a dokolébal se zpět k pultu.

Tom zasténal. „Ty jsi ten nejhorší vtip, co jsem kdy slyšel. Pojď zpátky.“ Bill si byl pěkně jistý, že i v té temné komoře viděl, jak Tom dupnul nohou.

Bill potřepal hlavou. „Tome, mám tady práci.“ Začal plnil nezakryté nádoby a připravovat si věci kolem.

„Neštvi mě! Pojď ke mně!“ rozkázal Tom.

Bill na něj vyplázl svůj propíchnutý jazyk, zakýval s ním a vrátil se zpět ke své práci, ignorujíc Toma.

Tom nakrčil obočí. Nesnášel, když si z něj někdo utahoval.

Dokonce víc než vítr.

Doloudal se k Billovi, natiskl se k jeho štíhlé postavě. Bill cítil, jak ho něco tlačí.

Věnoval mu pobavený pohled. „Jsi rád, že mě vidíš?“ posmíval se a zadíval se zpátky dolů na svůj projekt.

„Jako bys ty ´rád´ nebyl!“ řekl Tom, jeho ruce se plazily k Billovu rozkroku.

„Tome, já pracuju.“ Řekl Bill a strčil boky do Toma, aby ho žduchnul pryč, než stačí Tom něco udělat.

„Ne, teď už ne.“ Řekl Tom lehce jízlivě, třel Billova stehna.

„Tome, dostaneš kolenem do koulí, jestli ode mě okamžitě nevypadneš!“ vyhrožoval mu Bill.

„Aspoň se jich vůbec nějak dotkneš!“ smál se Tom.

Bill se prudce otočil, obtočil své ruce kolem Tomova krku a spojil jejich rty dohromady. Tom se do polibku usmál, uspokojen sám sebou.

Vyhrál!

„Nevyhráls.“ Zasténal Bill, hrubě ho kousnul.

Tom vykřikl nad Billovým tvrdým kousnutím a oplatil mu to natlačením na stůl, přičemž několik věcí rozlil a shodil.

Bill obtočil své dlouhé nohy kolo Toma, přitáhl si ho blíž, otíral se o něj.

„Bille… jsou ty dveře zamčené?“ řekl zadýchaně Tom.

„Ne, běž je zamknout a ujisti se, že světlo s upozorněním ´temná komora v provozu´ je zapnuté, takže se lidi ani nebudou pokoušet vejít!“ naléhal Bill.

Tom se odtáhl, zamknul dveře a zapnul upozornění. Bill se na něj nevinně usmál, z čehož mu zacukalo v koulích.

Se zamručením zapletl své prsty do Billových vlasů, tvrdě zatahal, odkryl tak Billův labutí krk. Bill mezitím pracoval na odepínání a stahování Tomových kalhot.

Tom prolomil jejich polibek a zasmál se. „Nedočkavý?“ zeptal se se samolibým výrazem.

„Taky můžu přestat…“ vyhrožoval Bill a obtočil kolem něj nohy ještě pevněji.

„To bys neudělal.“ Zavrčel Tom.

„Mohl bych.“ Zasténal Bill, když Tomovy ruce vklouzly pod jeho tričko a zamířil prsty k jeho citlivým bradavkám.

„Tohle máš taky propíchnuté?“ zeptal se Tom, překvapeně se odtáhnul.

Bill se uličnicky usmál.

„Ty jsi nějak zlobivý, že?“ Tom lehce přejel dlaněmi přes jeho kalhoty a dostalo se mu malého frustrovaného zalapání po dechu od Billa. Chtěl víc, ale Tom byl v tomhle děvka. Bill najednou seskočil z pultu a natlačil na něj pro změnu Toma.

„Chci tě ochutnat, Tomi,“ řekl Bill lísavě, svezl se na kolena.

Tohle byl pro Toma splněný mokrý sen. Vzal do dlaní Billův obličej a naklonil ho nahoru k sobě, aby se mohl podívat do jeho úžasných hnědých očí. „Jsi si jistý, že jsi připravený?“

„Tome…“ zasténal Bill. „Sklapni a řekni, že to chceš.“

„Chci to,“ řekl Tom rychle, sledoval Billa v šeru, jak zahákl své prsty za lem jeho boxerek a stahuje je dolů. Billův dech se zadrhl, když Tomův penis vykoukl ven.

Bill nikdy neudělal nic jako tohle a najednou znervózněl. Těžce polknul a podíval se na Toma.

„Bille, nemusíš to dělat.“ řekl Tom a lehce lhal. „To je v pořádku.“

„Já chci. Jen jsem to nikdy nedělal.“ Zašeptal.

„Klidně si dej na čas.“ Řekl konejšivě Tom, když pohladil Billa pobízivě po vlasech. Bože, Bill byl prostě úžasný, pořád ho něčím překvapoval!

Bill pomalu přejel nehtem po celé Tomově délce, což u Toma vyvolalo ostré nadechnutí. Bill se usmál, potěšen jeho reakcí. Více stenů. Více žebrání.

Tom byl úplně bez sebe z očekávání, když tak sledoval Billa, který si svůdně olíznul prst, než s ním přejel po celém jeho ptákovi. Tom se zachvěl. Bill byl možná nezkušený, ale dobře předstíral, že ví, co dělá.

Bill se zhluboka nadechl, lehce vzal Toma od kořene a naklonil svá ústa k Tomovu nesnesitelně tvrdému ptákovi. Tom na něm mohl cítit jeho horký dech, a pocítil nutkání udělat se přímo na místě!

Sledoval Billa naklánět se blíž a blíž, a najednou se lehce odtáhl, zamyslel se. Sebral druhý dech a pokračoval v přibližování. Tom chtěl vědět, o čem to Bill přemýšlel, aby ho mohl uklidnit, ale jeho hlava byla jako v páře potřeby a oslepujícím chtíči.

Bill byl přesně tam… tak blízko!

Otevřel svou mlsavou pusinku, uchopil Toma ještě trochu pevněji.

Bušení na dveře přinutilo oba chlapce vyskočit kilometr do vzduchu.

„Jen minutku! Nechoďte dovnitř! Vyvolávám film!“ zavolal Bill, chvatně vyskočil na nohy, když si Tom navlíkal své kalhoty a boxerky a snažil se je zapnout.

„To je v pořádku. Zamykám tady učebnu, takže počkám, než to budete mít hotové.“ Zavolala učitelka.

„Kurva!“ nadával Bill potichu, úplně zrudlý. „Dejte mi dvě minuty!“ zavolal na ni Bill zpátky.

Rychle všechno posbíral a nastrkal to do přihrádky se svým jménem. Tom se spěšně upravil, snažil se vypadat, jakože nemá zuřící erekci v kalhotách, která by chtěla vykouknout ven.

Společně vyšli ven, zírali do země. Učitelka se na ně podezřívavě podívala, ale nic neřekla.

„Promiňte, paní profesorko Krankstová.“ Řekl Bill, když konečně promluvil. „Chtěl jsem ten projekt dodělat co nejdřív. Tom se nabídl, že pomůže, protože je na většině těch fotografií.“

Profesorka Krankstová mávla rukou. „To je v pořádku, Bille. Můžeš to dodělat zítra.“ Odpověděla a otočila se k odchodu.

„To musím čekat až do zítřka?!“ zašeptal Tom, zděšeně ukázal na svůj rozkrok.

Bill potlačil uchechtnutí a popadl jeho ruku, aby ho odtáhl z místnosti. „Pojďme už domů.“ Řekl.

„To zní dobře,“ přikývl Tom.

„Ke mně nebo k tobě?“

„K tobě.“

Bill se zastavil uprostřed kroku. „Proč nikdy nechodíme k tobě?“ zeptal se, dívajíc se na Toma se zaujatým pohledem.

Tom pokrčil rameny, tuhle diskuzi nechtěl rozvádět. „Můj dům je hrozný. Neuklizený a špinavý. Plus je sakra nudný.“

Bill se na něj skepticky podíval a našpulil pusu. „Byl jsi u mě doma už tolikrát, když byl neuklizený. To není žádný problém.“

„Bille, můžeme to prostě nechat být, prosím?“ řekl Tom s lehce zlomeným hlasem.

Bill přikývl. „Fajn.“ Řekl klidně.

„Bille, nebuď naštvaný. Promiň. Prostě tomu nemůžeš rozumět.“ Tom zařadil zpátečku.

„Ne, nerozumím. A ty mi to nikdy nechceš vysvětlit. Víš, jaké to je, nevědět stále vůbec nic o tvé rodině? S tou mojí jsi už tolikrát večeřel! Mnohokrát jsi potkal moji mamku a taťku!“ Bill cítil nával vzteku deroucí se jeho tělem. Co před ním skrýval? A proč to ze všech lidí skrýval zrovna před ním?

Najednou se v Tomovi něco seplo, uzel v jeho žaludku rychle rostl. Odvrátil se a zavrtěl hlavou. „Jsou věci, o kterých nepotřebuješ vědět, Bille.“

„No to si piš, že potřebuju!“ vykřikl Bill. „Jsem tvůj přítel. Můžeš mi věřit. A já věřím tobě.“

„Neměl bys,“ řekl Tom, vina ho praštila jako padající cihla a slova z něj prostě vyletěla.

„Jsi tak nepochopitelný!“ Bill vyhodil rukama do vzduchu.

Tom jen pokrčil rameny.

„To je všechno, co řekneš? Opravdu?“

„Už půjdu domů. Zavolám ti později.“ Řekl vyčerpaně Tom a odcházel pryč.

„Neobtěžuj se.“ Vyštěkl pekelně naštvaný Bill.

Tom ignoroval ty bodavé pocity ve střevech, zatímco beze slov odcházel. Kurva, pomyslel si, nad hlavou se mu objevil malý mráček.

Takhle by to být nemělo. Měl by teď být vykouřen, ne vyhozen.