autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
A byl tu opět stereotyp mých posledních dnů. Svíjel jsem se u tyče jak ta nejlacinější děvka a snažil se ostatním líbit, a musím říct, že se mi to vedlo dost dobře. U mého podia stálo tolik chlapů, dokonce jsem viděl i holku. Ale neměl jsem to rád. Kdybych to dělat nemusel, vážně bych to nedělal. Pořád jsem tak tiše po očku vyhlížel toho „pana Dokonalého“, ale nepřicházel. Byl pryč už dlouho. Zajímalo by mě, co ten kluk vůbec pro majitele dělá. Zvlášť z toho, co mi řekl, jsem byl celkem zaražený. Vím, že majitel tohoto klubu není zrovna jeden z nejslušnějších lidí, ale že by dělal něco takového, že by z toho ten kluk musel skončit v nemocnici? Divné.
Myšlenkami jsem byl někde úplně jinde. Ani jsem si nějak neuvědomoval, co dělám, jak tancuji. Šlo to ze mě prostě samo. Vnímal jsem jenom tu příšernou hudbu. A vůbec… proč oslovil zrovna mě? Je sice pravdou, že jsem tu takhle jediný kluk, ale i tak. Proč mě zve na drink a proč mě upozorňuje na lidi tady? Pro něj budu děvka a striptér jako pro každého jiného člověka. Ale zatím se mi ukazuje jako pravý opak. Jako by mě snad bral jinak. Choval se ke mně celkem mile. Zdál se, být upřímný, alespoň ke mně. Jediné, čím jsem si byl jistý, že už po těch pár okamžicích jsem pro něj uvnitř sebe našel maličkou slabost. No, tak maličká zase nebyla. Líbil se mi. Byl tak tajemný. Navíc byl neskutečně hezký. Fascinovaly mě jeho rty a oči. Jeho obličej byl tak jemný, přímo k zulíbání.
Uběhla další hodina a další. Nohy mě už bolely, chtěl jsem si jít chvilku odpočinout, ale zastavil mě jeho příchod. Hned jsem pohled zamířil na něj, ale ne moc nápadně, to jsem si teď dovolit nemohl. Držel se za ruku, ve které měl nějaký kufřík. Jeho obličej se křivil bolestí. Skoro všude měl krev. Rychle procházel kolem stolů, aby se dostal dozadu do chodby. Byl jsem v šoku. Nechápal jsem, co se mu stalo. Ale pak mi došlo, co mi říkal. Bez jediného ohlédnutí se na to, kolik lidí pod podiem stálo, jsem seskočil dolů a rozešel se k němu. Sakra, ani zavolat na něj nemůžu. Neřekl mi ani svoje jméno. A řvát na půl klubu „Hej, ty!“ se mi vážně nechce.Ale on zašel dozadu a zavřel za sebou. Byla tam chodba, která vedla dolů do kanceláře. Chvilku jsem přemýšlel, jestli mám či nemám, ale nakonec jsem tam po chvilce proklouznul taky. Opíral se o zeď, na zemi hozený kufr a držel se za paži. Zhluboka dýchal a tiše kňučel. Bylo mi jedno, jestli mě někdo uslyší nebo ne. Prostě jsem k němu doběhnul.
„Co je ti?“ řeknu hned vyděšeně a trošku ho podepřu.
„Ježiš!“ vykřikne vystrašeně, jak se mě lekne a ucukne. „Vyděsil jsi mě, proboha. Co tady děláš? Nemáš tancovat?“
„To je mi teď fuk. Co se ti stalo?“ řeknu a dívám se mu do očí.
„Nic. Jsem v pohodě,“ uhne pohledem a stále si drží pevně paži. Ruku má celou od krve.
„Vždyť… Sakra, ty krvácíš!“ kouknu se na jeho ruku. „Musíš do nemocnice, nebo tě musí někdo tady ošetřit. Jdu za šéfem,“ řeknu rozhodně.
„Oh no tak, Bille!“ zasměje se hluše. „On sám mě tam poslal. Ty vážně nevíš, o co se tady jedná, viď?“ A leze mi to na nervy. Netuším nic. Vstoupil jsem vlastně někam, o čem nevím nic. A pomalu nikoho neznám. Je mi jedno, jak je tenhle podnik vedený. Ale aby tu chodili lidi zranění s tím, že to je pomalu jejich práce, to se mi přestává líbit.
„Ne, ale už teď mě to sere. Jsi zraněný,“ řeknu vystrašeně, a hned se začnu rozhlížet po jeho oblečení. Vezmu mu ten šátek, co má na krku a zavážu mu ho na té paži, těsně nad tou ránou.
„Nech to být. Dojdu za Robem a nechám si to ošetřit. Měl by ses raději vrátit zpět na pódium, abys neměl problémy,“ povzdechne, přičemž bolestivě sykne.
„To mě teď nezajímá. Seru na podium,“ řeknu a pomůžu mu. Opatrně s ním dojdu před kancelář. „Slib mi, že si to necháš ošetřit a že budeš v pohodě.“
„Musím odnést ten kufřík,“ povzdechne. Hned pro něj dojdu.
„Sakra, co v tom táhneš? Cihly?“ řeknu, trošku se pousměji a donesu ho k němu. Položím ho vedle něj. Nic na to neřekne a zvedne ho.
„Buď v pořádku,“ přejedu mu po zádech a zaklepu. Pak rychle odběhnu a vrátím se na plac, i když se mi sem opravdu nechce. Teď asi nedokážu pohnout zadkem vůbec. Dojdu na bar k Harrymu a objednám si skleničku whiskey. Teď to potřebuju a nutně. Kopnu to do sebe a vyčkávám. Asi 10x od sebe odeženu nějaké opilé pobudy, kteří se mě snaží nalákat na drink, peníze nebo dokonce sex. Nejradši bych každého teď zkopal do hranaté kuličky. Sakra, proč si o něj dělám starost, když ho vůbec neznám? Vždyť mně na něm vůbec nemá co záležet.
Po chvilce ho zahlédnu. Neváhám a opět se hned zvednu a jdu k němu. Snažím se prorážet si cestu mezi davem, až se mi to nakonec podaří a dojdu k němu. Hned se na mě podívá.
„…můžeš jít se mnou?“ požádá mě prosebně.
„Samozřejmě,“ odvětím a podepřu ho. Nechám se jím vést. Zajdeme pomalu za bar.
„Proboha, co se ti, Tome, stalo? To tě ten zmetek tak zřídil?“ řekne vyjeveně Harry. Tom… Konečně vím, jak se tohle božské stvoření jmenuje.
„Jo, potřebuju… lékárničku,“ odpoví tiše Tom.
„Jen běžte…“ pustí nás Harry a my zajdeme dozadu do kuchyně.
„Díky,“ řeknu v rychlosti Harrymu. Zajdu s ním dozadu, a hned ho posadím na malou židličku. „Kde je ta lékárnička?“
„Tam za rohem,“ kývne hlavou. „Je hned vedle hasicího přístroje.“
„Jo,“ vydechnu a začnu se tam přehrabovat. Nakonec ji najdu. Hned vyndám desinfekci, fáč, náplasti a polštářky.
„Díky, že mi… pomáháš,“ řekne tiše a opatrně si začne sundávat kabát. Křečovitě zavře oči a zafuní.
„Nehýbej se,“ hned mu ten kabát sundám, a nakonec mu vyhrnu trošku rukáv od trička. „Není zač děkovat. Hlavně, aby to bylo ok,“ řeknu a dám stranou ten jeho šátek, co jsem mu zavázal. Už to naštěstí přestalo trošku krvácet. „Klidně mě chytni, kousni, ale musím ti to vydesinfikovat,“ upozorním ho.
„Snesu to. Není to první ani poslední kulka, co jsem schytal. Je dobře, že to šlo alespoň skrz na skrz. Nemusí se vyndávat. Pamatuji si, že mi to jednou Harry poléval i alkoholem, když nebyla desinfekce,“ pousměje se. V tu chvíli se odtrhnu a kouknu se na něj.
„Slyšel jsem špatně, že? Jaká kulka, zatraceně? Kdo tě… postřelil?“ udivím se a začnu mu to ošetřovat.
„…ty opravdu nevíš, co se tu děje, že,“ šeptne, očima visíc na mém obličeji.
„Ne, Tomi…“ šeptnu otírajíc mu tu ránu.
„…řekl jsi mi… Tomi?“ zasměje se překvapeně. A ani si toho nejsem nějak vědom, že bych mu tak řekl. Šlo to prostě samo.
„Ano,“ usměji se trošku a začnu mu to převazovat.
„Tak mi vždycky říkala jenom mamka,“ skloní s úsměvem pohled ke své svalnaté paži, jak mu ji ošetřuji.
„Tak promiň, já to netušil,“ kleknu si k němu.
„Mně to nevadí… Billy,“ uchechtne se.
„Tomi a Billy, to se k sobě náramně hodí,“ ušklíbnu se a opatrně mu to převazuji dál. Snažím se být co nejjemnější. Kterej dobytek mu mohl tohle udělat? Sakra, co se tu vlastně děje? Tiše sykne a trochu rukou cukne, ale dál drží jako pravý chlap.
„Já vím, že to bolí… Klidně se chytni.“
„To je dobré,“ zašeptá a znovu sykne.
„Jo, jasně. Je to naprosto super. Máš prostřelenou ruku, mně je z toho i špatně, ale je to super,“ odvětím a smutně se zašklebím. Najednou mi ruku vyvlékne.
„Nemusíš tohle pro mě dělat. Slušně jsem tě požádal. Nenutil jsem tě. Pokud ti je špatně, tak běž. Já už si to dodělám. Děkuju,“ řekne potichu a začne si ovazovat ruku sám.
„Oh, takhle jsem to nemyslel,“ vezmu mu opět paži k sobě a začnu mu to ovazovat sám. „Jen… mrzí mě to. Nelíbí se mi to. Je mi špatně. Jo, je… Z toho, co tady vidím. Netuším, v čem tady vůbec jsem, Tome. A nechci, aby se tu tohle dělo.“
„Měl sis vybrat jiný klub,“ zašeptá. „Nejhorší je, že ten první den tě mohl potkat kdokoli jiný kromě mě. Oni… nejsou jako já. Kdyby ses k nim zachoval jako ke mně, někteří by možná vytáhli zbraň,“ říká stále šeptem a pozorně mě sleduje.
„Řekl jsem něco tak špatného?“ svraštím obočí a kouknu se na něj.
„Pro mě ne, ale pro některé ano. Nemají rádi, když po nich někdo něco chce. Všechny holky tam vedle v baru berou jen jako odpad, který mohou ohrabat, ošukat, a pak odkopnout nebo zastřelit. Takhle to tu chodí. A… jelikož nechci, aby se ti něco stalo, budu tě muset seznámit s pravidly,“ zadívá se mi do očí. Chvilku na něj jen tak koukám. Nechápu to, nerozumím tomu.
„Proč… mi to říkáš? Proč zrovna mně?“ pošeptám a skoro ho po té ruce až pohladím.
„…nevím,“ šeptne sotva slyšitelně. „Sám to nechápu.“
„Děkuju,“ usměji se trošku a dovážu mu to. „Ahm, kdybys něco potřeboval, stačí říct…“
„Jinak jsem Tom, ale to už teď víš. Ani jsem se ti předtím nepředstavil,“ pousměje se. „A… děkuju, Billy…“
„Ahm, Bill,“ zasměji se, „ne, nedělal jsem to proto, že bych po tobě chtěl slyšet nějaké díky. To si nechej na jindy,“ usměji se a zvednu se. Jsem tak špatně oblečený. Je mi až trapně. „No… pokud chceš, povídej.“
„Co kdybys to tu dneska už zabalil?“ navrhne.
„Nemůžu,“ sklopím smutně hlavu, „do rána musím makat. A moje nohy už křičí o pomoc teď,“ přiznám.
„Hmmm… to nevadí. Běž se obléknout, zařídím to,“ zvedne se, po čemž si stáhne rukáv od trika. Začne se pomalu soukat do kabátu. Celkem udiveně na něj zírám. Jak to chce jako zařídit? Vážně toho kluka nechápu.Tom se oblékne a pomalu někam odejde. Jak řekl, tak tedy udělám. Vyjdu po chvíli za ním a jdu dozadu. Do takové malé šatny, kde se všichni převlékáme. Shodím ze sebe tohle oblečení a rychle vpluji do úzkých černých džínů, normálních bot, tílka a bundičky. Poklidím si svoje věci, naházím věci do tašky, a pak vyjdu ven. Je tu tolik lidí, že mě musí za každou cenu přehlédnout. Dojdu k baru, tam je nejlépe vidět. Snad mě tedy uvidí.Jen se opřu a rozhlížím se. Hledám ho v davu.
Až asi po deseti minutách vyjde a rychle se davem protluče. Jak se zdá, viděl mě, protože míří k baru.
„Zařízeno,“ spráskne Tom ruce. „Můžeme jít.“
„Počkej,“ přichytnu ho lehce za ruku. „Jak jako… můžeme jít? Já bych měl ještě pracovat, Tome.“
„Bille, věř mi,“ usměje se tajemně, „a pojď odtud už pryč. Je to tu děsný,“ rozesměje se. Tak nedůvěřivě se na něj dívám. Nevím, co si o tom myslet. Šéf a pustit mě jen tak s ním? Jak to udělal? A hlavně, proč zrovna on… Nakonec tedy svolím a kývnu.
„No tak dobře,“ řeknu a rozejdu se s ním k východu. Jako pravý gentleman mi otevře dveře a čeká, až vyjdu. Lehce se usměji a v rychlosti vyjdu ven. Seběhnu několik schodů.
„Tome… Vysvětli mi to, prosím,“ naléhám na něj. Sice nějakou dobu mlčí, ale nakonec přikývne a povzdechne.
„Pracuji pro šéfa. Jsem jako jeho… vedlejší pravá ruka, chceš-li tomu tak říkat. Zkrátka…“ pokrčí rameny a stáhne rty do úzké přímky.
„Ah, tak,“ řeknu překvapeně. „No, tak dobře. Jen doufám, že z toho nebude žádný problém.“ Protože jestli ano, tak ho asi zabiju. Konečně jsem sehnal práci, i když hodně špatnou práci. Ale nechci se o ni nechat připravit.
„Věř mi, že za to, co jsem pro něj dnes udělal, bude mi muset plnit přání ještě po deset let,“ uchechtne se. Vytáhne z kapsy klíčky od auta a odemkne. Prohlídnu si to jeho fáro.
No, musím uznat, že mu asi slušně platí, když si v tomhle vozí ten svůj zadek. Audi R8 není levná záležitost. Tohle autíčko mít, asi si ho hledím víc než sám sebe. Ale… jak vidím, Tom si ho zřejmě moc neváží, nebo snad…? Proč má šrámy od kulek a je bez zadního skla? Tohle se mi nezdá a vůbec se mi to hlavně nelíbí.
„No, tak to bych ti přál,“ usměji se. „Tak moc děkuju a snad se brzo uvidíme. Přeji ti hezký večer a hlavně, ať tě ta paže nezlobí.“ Usmívám se na něj, i když nevím, co si o něm popravdě myslet.
„Díky,“ usměje se a otevře dveře na straně řidiče.
„Tak ahoj,“ usměji se a rozejdu se pryč.
„Uvidíme se,“ uslyším ještě, a pak nastoupí do auta. Během chvilky se tiše rozběhne motor jeho Audi. A já si to pomalu kráčím směrem – můj byteček. Ještě jednou se za ním otočím, ale pak už si jdu jen po své cestě.Doufám, že ho v klubu ještě uvidím a často. Sice ho vůbec neznám, ale přijde mi, že jako jediný z klubu se mnou mluví na rovinu… Nechápu, proč mi říká takové věci, ale jsem za to rád.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Tom je docela borec, ováže ruku a nazdar 😀 Líbí se mi to, mám ráda povídky z takového prostředí… 🙂
coo..? já myslela, že pudou někam spolu a ne že se jen rozloučej…:(
tak asi příště:D
Vůbec se mi nelíbí, jakým směrem se to ubírá… :// Mám takovej nepříjemnej pocit, že se Billovi něco v klubu stane a Tomi skončí v nemocnici… Nicméně jsem zvědavá, jak to opravdu bude pokračovat…
[2]: no na to jsem taky čekala =D
Téda moc krásný díl .. sotva třetí a já už si buduji velkou závislost..zase =)
[2]: Presne aj ja som si to mmyslela 😀
Inak vážne to je dobré 🙂 Od Billa je hlavne pekné , že mu pmáha ):
Tak tahle povídka se mi začíná zatraceně líbit! 🙂
Už aby byl další díl 🙂
juj ,to je napínavý jak kšandy,teda hlavně je to roztomilý jak mu tam převazuje tu paži :)) těším se na příště
Mně se líbil ten naivní Bill – Proč má šrámy od kulek a je bez zadního skla? 😀 to bylo dost dobrý 😀