autor: Tina
Moji drazí. Jsem tady opět s další povídkou. Psala jsme ji dost dlouho, jelikož tetička lenost mě taky dostihla a prostě jsme se k tomu nějak neměla, ale díky Bohu, nějak jsme to dopsala. Je tam hodně věcí, která procvičí vaši představivost, takže by bylo fajn, abyste do toho šli s čistou hlavou. Začátek bude možná trochu nudný, ale tak už to bývá. Doufám, že se vám bude moje povídka líbit. A ještě taková věc. Pokud tam budu mít bludy nebo nesrovnalosti, tak mě na to upozorněte, měla jsme tam dlouhé prodlevy, takže jsem zapomínala, co vlastně píšu. Také děkuji Majce za montáž, kterou pro mě byla ochotna udělat, a že jsme ji s tím otravovala xD. Teď už vám jen přeji příjemné čtení. Tina
Zazvonil budík. Štíhlá ladná ručka se po něm neohrabaně natáhla a tím jej vypnula. Černovlasý chlapec nespokojeně zabručel a protáhl se jako kočka. Je pondělí, což znamená, že je čas jít do školy. Nemá to tam rád. Nikdo se s ním nebaví a někteří jej tam šikanují. A to jen proto, že je jiný než ostatní, že vyčnívá z řady, že nezapadá do kolektivu a jeho styl je odlišný. A proto je pokládán za podivína. Lidé to nechápou. Jsou krutí a nechtějí přijmout, že člověk je prostě jiný než ostatní. Dělají ostatním ze života peklo jen proto, aby se cítili silnější, aby si mysleli, že právě oni jsou ti lepší. A přesně tak to bylo i u Billa.
Mrzutě se vypotácel z postele a pomalými kroky se dostal do koupelny. Udělal tam ranní hygienu, a poté se šel obléct. Dával si při výběru svého oblečení záležet, i když to nikdo neocenil. Nikdo mu to nepochválil. Možná tak jeho matka. Ale jemu to nevadilo. Zvyknul si na drsné školní podmínky, kterému jeho spolužáci zajišťovali.
Vzal si svou tašku a šel se dolů nasnídat. Byla tam i jeho mamka Simone.
„Ahoj,“ pozdravil ji Bill a dal jí pusu na tvář.
„Dobré ráno,“ usmála se na něj a postavila před něj hotovou snídani. Byla jediný člověk, co byl na Billa hodný. Milovala ho. On byl její jediné dítě a bylo jí vždy líto, když byl Bill smutný, ale nikdy se nedozvěděla příčinu. Bill ji o tom, co se mu děje ve škole, neříkal. Nestál o další problémy a o to, aby se máma ještě víc strachovala.
Když dosnídal, rozloučil se s ní a šel do školy. Měl to kousek, takže nemusel jezdit autobusem. Už po cestě byl nervózní. Není nic horšího, než se bát toho, co má přijít. Pro Billa byla škola jako peklo. On si ho prožíval.
Přišel ke škole. Venku byla spousta studentů, kteří seděli buď na lavičkách, nebo na zídce po skupinkách a čekali, až zazvoní a škola se otevře. Většinou tady měl každý svou skupinku, ať už se jednalo o šprty, sportovce nebo ty největší borce. Bill se ale raději do žádné z těchto skupinek nehlásil. Byl samotář, a to mu vyhovovalo. Posadil se na lavičku, která byla pod mohutnou lípou, a vytáhl si knížku. Měl rád, když na chvíli mohl utéct z této kruté reality do fantastického světa a proměnil se třeba ve člověka s nadpřirozenými schopnostmi, nebo v udatného bojovníka. Tohle všechno mu dávalo jakousi naději, jít dál a neukončit tohle trápení. Už častokrát uvažoval nad sebevraždou, ale pokaždé si řekl, že tohle mámě nemůže udělat. Nechce jí zlomit srdce. Má ji hrozně moc rád.
Zazvonilo a dveře školy se otevřely a všichni se hrnuli dovnitř. Bill příliš nespěchal. Schoval i knihu do tašky a vydal se loudavým krokem dovnitř. Cestou do třídy raději koukal do země. Neměl moc v lásce ty nesnesitelné pohledy a pitomé poznámky. Našli se tady i takoví, kteří jej litovali. Ale žádný z nich se neopovážil odporovat. Bylo to tady skoro jako na vojně. Pár blbečků si podrobí téměř všechny studenty ve škole a ti potom skáčou, jak oni pískají.
„Kaulitz, to ani nepozdravíš?“ ozval se jeden z nejoblíbenějších kluků na této škole. Bill si povzdechl a otočil se.
„Proč bych tě měl zdravit?“ Bill nebyl zase ten, co by si to nechal líbit a občas taky něco řekl na svou obranu. Ale dělalo mu to ještě horším, než to bylo.
„Třeba proto, že je to slušnost, zdravit nadřízené,“ ušklíbl se dredáč a přišel těsně k němu.
„Nejsi žádný můj nadřízený,“ podíval se mu Bill zpříma do očí, to už byl ovšem Tomem namáčknutý na stěnu.
„Být tebou, tak se chovám slušně,“ sykl na něj. Neměl rád, když mu někdo odmlouval. Bill na něj koukal vyděšeným pohledem. Pravda, měl z něj strach, ale zároveň měl v sobě takový zvláštní pud, který mu radil, ať si to nenechá jen tak líbit.
„Už ti sklaplo, viď,“ začal dredáč provokovat. Chtěl, aby se Bill opět začal bránit a on jej mohl, jak říkal „zkrotit“.
„Ne, ale nehodlám se s tebou hádat. Nechej mě jít, prosím,“ snažil se jednat normálně, i když uvnitř se začínal dost bát.
„Jo, tak ty prosíš. Abych řekl pravdu, tak se mi tě nechce pustit. Namíchnul jsi mě, protože odmlouváš.“ Jednal s ním jako s malým děckem, jako s nějakým nepodstatným kusem hadru. Bill si nyní už nevěděl rady. Jeho vnitřní pud sebeobrany selhal. Co teď? Jak se z toho dostat. Díkybohu zazvonilo na hodinu. Tom nespokojeně zabručel.
„Nemysli si, že jsi z tohohle jen tak vyvázl, ještě si to s tebou vyřídím,“ sykl a poté se už vydal do své třídy. Bill si částečně oddechl. Sice tak tak vyvázl, ale horší bude to, co jej čeká potom. Povzdechl si a vydal se do třídy. Sedl si do své lavice a vytáhl si věci na hodinu. V hodinách si většinou kreslil nebo četl. Zabil takhle čas.
Odzvonila poslední hodina a všichni se hrnuli domů. Za celý den za Billem Tom nepřišel. Třeba na to zapomněl. I když tohle se u něj nestávalo tak často, aby nesplnil to, co řekl. Ovšem tohle bylo plus pro Billa. Vydal se po schodech a poté ven ze školy. V mysli si říkal, že z toho vyvázl. A sám pro sebe se usmál, ale úsměv mu zamrzl, když uslyšel známý hlas, jak zavolal jeho jméno. Hlas, který slýchával tak strašně nerad. Zastavil se a pomalu se otočil. Dredatý chlapec byl opřený o kmen stromu a kolem něj bylo ještě pár kluků. Bill jim říkal poskoci. Udělali všechno, co Tom poručil. Klasika.
„Pojď sem,“ zavolal na něj jako na psa. Billovi nic jiného nezbylo, a proto jako poslušný pejsek došel až k němu.
„Myslel jsi, že jsem na tebe zapomněl, co? Omyl, na tebe se nedá jen tak zapomenout,“ ušklíbl se a přimáčkl Billa ke kmeni.
„Ráno jsi mě pěkně namíchl.“ Bill chtěl něco říct, ale než se o to jen pokusil, obdařil jej Tom pořádnou fackou. Bill se chytil za tvář a svůj pokus o promluvení rychle zavrhl.
„Nemám rád lidi, co odporují. Takže… já budu tak hodný, že ti dám ultimátum. Napíšeš mi esej do dějepisu. Jasné? Buď mi to zítra doneseš, nebo až tě najdu, tak až se budeš vracet zpátky, tak budeš kulhat. Rozumíš?!“ Poslední slovo řekl dost důrazně. Bill přikývl a se strachem v očích se na něj díval, stále si držíc tvář. Tom jej pustil a odtáhl se od něj. Se svou partou se vypařil pryč a nechal Billa osamoceného. Po tváři mu steklo pár slziček. Byl vyděšený a tvář jej nepříjemně štípala. Pomalu se vydal domů. Krom svých úkolů musí napsat ještě tu esej.
Přišel domů, pozdravil svou mámu a hned se vydal nahoru do svého pokoje. Nechtěl, aby jeho mamka viděla, že plakal a má červenou tvář. Šel se na sebe do zrcadla podívat. Líčení měl mírně rozmazané a tvář už nebyla tak červená, jen trošku. Povzdechl si a trochu si spravil rozmazané líčení. Pak se vrátil do svého pokoje a nejdříve si udělal své úkoly. Vůbec se mu nechtělo dělat tu blbou esej, a ještě k tomu pro Toma. Ale zase nestojí o modřiny a kopance, to raději stráví celou noc psaním.
Bylo jedenáct večer a Bill stále psal tu esej. V podstatě byl už u konce. Když ji měl konečně dopsanou, dlouze si oddechl a vyčerpaně se opřel o opěradlo židle.
V tom uslyšel slabé zaklepání na dveře.
„Ano?“ zavolal ospalým hlasem. Dovnitř vešla jeho maminka a usmála se na něj.
„Zlato, nebyl jsi ani na večeři. Copak tady děláš?“ posadila se na kraj jeho postele.
„Dopisuju esej, co potřebuju na zítra,“ řekl a zívl si. Simone vstala a pohladila jej po tváři.
„Měl by sis i někdy odpočinou, vyrazit ven, jsi pořád zavřený doma,“ usmála se na něj. Bill nestál o to, chodit ven. Za prvé neměl za kým a za druhé, nerad by narazil na Trümpera. Kdo ví, jak by to dopadlo. Ale všechno se může jednou malou věcí změnit.
autor: Tina
betaread: Janule
Zatím to začíná zajímavě 🙂 Je mi líto Billa už teď, ale takhle je to popravdě i v reálu. Na každý škole se najde někdo kdo šikanuje, a dělá problémy. Těším se na další díl 😉
první díl se mi líbil,vypadá to zajímavě:)těšim se na další;)
Zatoal to vyzerá zauimavo,, je mi Billa už teraz lúto, tešim sa na dalši diel.
začína to fakt dobre, som zvedavá čo bude ďalej 🙂
Chudáčik Bill, zase ho Tom týra. Ja to tak neznášam, tá facka ma bolela asi tak ako jeho. Dúfam, že to nebude trvať dlho 🙁 Ale je to krásne napísané tak idem ďalej.
Ten Tom je ale na něj hnusnej.
A opäť to začína tak, že Tom Billa týra.:( Dúfam, že to nebude dlho trvať a čoskoro sa to zmení.