autor: Deni
„Tak spusť,“ vybídnu bráchu, jen co se za námi zavřou dveře od bytu. Naprosto jsem ho tady nečekal, opravdu mě zaskočil. A o to víc, že si řekl o pozvání dovnitř s úmyslem si promluvit. Bill nikdy o věcech nemluví. Kdyby to byl kdokoliv jiný, ani bych nereagoval a dotyčné osobě zavřel dveře před nosem, ale tohle je Bill. Bill, který poprvé po deseti letech přišel za mnou, sám od sebe, a chce si promluvit. I když si nejsem úplně jistý, že vzít ho do bytu, byl ten nejlepší nápad.
Po mém zhroucení ve studiu mě Amy vytáhla do blízké kavárničky, abych se trochu odreagoval a nabral aspoň trochu sil po hodinách dlouhém tréninku pro nic, za nic. První jsem ten nápad odmítal, byl jsem celý oteklý od pláče, sotva jsem se držel na nohou, a být ve společnosti lidí, bylo to poslední, o co bych stál. Ale nakonec jsem rád, že je tak tvrdohlavá, hodně mi to pomohlo.
Měl jsem možnost někomu říct, co se dnes stalo, a taky konečně to, co mě uvnitř po celá léta sžíralo. Živá duše dodnes nevěděla nic o tom, co se mnou Billovo počínání celou tu dobu dělalo. Pořád jsem se tvářil jako naprostý suverén, kterému nic nevadí, nic se ho nedotýká, všechno a všechny má na háku. Ale uvnitř mě to vždycky hrozně bolelo. A když se mě dneska Amy nad hrnkem čaje zeptala na Billa, všechno se ze mě sypalo ven pomalu na jeden nádech.
Musím říct, že mi to vážně hodně pomohlo. Nebýt toho, že to ze mě všechno Amy vytáhla a trochu ze mě tak sejmula to napětí, nevím, jak bych teď na Billovu přítomnost reagoval.
„Tak?“ pobídnu ho znovu, když se pořád k ničemu nemá a jen přešlapuje vedle pohovky. Chtěl si povídat, tak ať začne, já tentokrát iniciativu přebírat nebudu.
„Je mi to líto,“ vypadne z něj nakonec po chvíli a sesype se do křesla naproti mně. Jen mlčím a dívám se na něj. Tak jemu je to líto? Super! Svou lítost ať si strčí někam, tím nikomu nepomůže! „Vím, že sem to posral, Tome, a je mi to líto!“
„Tak proč si to vůbec dělal?“ zeptám se ho s hranou klidností, ale myslím, že i on, i já víme, jak se to ve mně všechno začíná lámat a vařit. „No proč si to dělal, když je ti to teď tak hrozně líto?“
„Chtěl jsem ti všechno vrátit!“ vyštěkne bojovně a tatam je lítostivý Bill.
„Vrátit co?! Co jsem ti kdy, sakra, udělal?! A kdy si vůbec začal tancovat? A co sem ti udělal?!“ kladu mu jednu otázku přes druhou a čím dál víc zvyšuju hlas.
„Všechno!“ vyštěkne znovu Bill, vstane a začne přecházet po místnosti sem a tam. Každý jeho pohyb sleduju a neujde mi, jak zhluboka dýchá ve snaze se trochu uklidnit. „Vždycky si měl všechno!“ pokračuje po dalším hlubokém nádechu. „Oba rodiče biologičtí rodiče, i Gordon, tě vždycky hrozně milovali. To ty si byl to jejich úžasné dítě, které se naučilo chodit jako první. To ty si ten, kdo dostal ve škole jako první z nás dvou první jedničku. S tebou se všichni vítali jako s prvním a loučili jako s posledním, tobě pořád opakovali, jak tě mají rádi a jak jsou na tebe pyšní, že ti jde matika a dějepis! Pořád si to byl jen ty! Tom sem, Tom tam, Tom tohle a Tom tamto!“
Šokovaně zírám na v obličeji vzteky rudého Billa, který sípavě lapá po dechu. Chtěl bych něco říct, ale vůbec mě nenapadá, co. Nikdy by mě nenapadlo, že-
„A pak jsem našel zpěv,“ pokračuje mé rozhořčené dvojče a přeruší tak tok mých myšlenek. „Na chvíli jsem si tenkrát myslel, že mám konečně něco, co mě postaví před tebou do lepšího světla, a chvíli to tak i bylo. Máma s Gordonem, dokonce občas i táta, byli nadšení, pořád mě chválili, chodili na moje vystoupení a já měl hroznou radost. Byl jsem šťastnej! Ale pak si jejich úžasný a dokonalý Tom musel najít zálibu v baletu!“
Prudce mě probodne tak nenávistným a bolestí plným pohledem, až se mi z toho sevře hrdlo. Myslím, že tuším, jak bude jeho monolog teď pokračovat, a rozhodně mi z toho není dobře.
„Celej můj zpěv šel stranou, když sis přitáhl domů balet, už nikdo z nich neviděl nic kromě tebe! Ale i tak se to ještě dalo nějak snášet, máma pořád chodila na moje vystoupení, takže jsem viděl, že na mě pořád opravdu myslí. Ale pak jednou nepřišla. Ani ona, ani Gordon, ani ty. A víš, co mi pak večer řekla? Tak víš?“ dožaduje se na mně Bill odpovědi. Nakonec jen zavrtím hlavou a ztěžka polknu. Bill si odfrkne a krátce, sarkasticky se zasměje. „Řekla, že zapomněla proto, že byli s tebou kupovat nový šlapky na balet!“
Mlčky sleduju, jak si Bill sedne zpátky do křesla a kolena si přitáhne pod bradu. Nevím, co teď říct. O tomhle jsem nevěděl, nikdo mi nic neřekl. Pro všechny z nás bylo záhadou, proč se brácha tak najednou změnil. Nikdo mu nerozuměl a babička tenkrát dokonce navrhla možnost psychologa, ale Bill se tak vztekal a vyváděl, že to raději nakonec dospělí zavrhli. Další variantou pak bylo poslat Billa na léto k tátovi, že prý se může v novém prostředí zase změnit. Tenkrát to bylo poprvé a naposledy za těch deset let, co jsme se s bráškou společně postavili proti rodičům a prosili je, ať tady Billa nechají. Nakonec ho k tátovi stejně poslali na celé léto a tuším, že to byla ta poslední, pomyslná kapka.
Beze slova na sebe zíráme a mám takový pocit, že i Bill dnes zažil svou premiéru v odhalování všech pocitů. Nikdy by mě nenapadlo, co všechno se za jeho chováním skrývá. Párkrát mi sice ve slabých chvílích Bill vyčetl, že já mám to všechno, co chce on, ale až dnes byl kompletně otevřený a řekl mi úplně všechno. A já teď ani pořádně nevím, jak se cítím, co cítím.
Bill
„Od té doby tě nenávidím,“ zašeptám po další chvíli ticha, a odtrhnu pohled od Tomovy tváře, kam jsem se před chvílí zadíval. Všechno se ve mně tak zvláštně svírá, je mi do breku. Nikdy by mě nenapadlo, že až někomu jednou konečně odhalím, co uvnitř mě je, bude to zrovna Tom, komu se svěřím. Neplánoval jsem, že by se kdy něco z toho můj bratr dozvěděl, a teď… ví všechno. Všechno až na jeden detail.
„Když nám bylo patnáct,“ začnu znovu a snad mi ani nevadí, že Tom zatím na nic nereagoval. Výrazy v jeho obličeji mi stačí k tomu, abych věděl, že poslouchá, dotýká se ho to a já tady neplkám totálně zbůhdarma. „Rozhodl jsem se, že tě zničím. Bylo to po tom, co jsem strávil léto u táty, a krátká dovolená s Andreasem a jeho rodiči nemohla zabránit katastrofě, kterou můj pobyt u táty způsobil. Pořád mi tě předhazoval za příklad. Opakoval, jak ty bys tohle a tamto udělal líp, ale nikdy se ani nepozastavil nad tím, že i přes to, že jsem u něj nedobrovolně, dělal jsem, co jsem mohl, abych se mu zavděčil. Ničeho z toho si nevšímal a pořád to bylo jen Tom, Tom, Tom…“
Skousnu si spodní ret, a když si vzpomenu na to pekelné léto, začne mě podezřele pálit v očích. Dva měsíce ve společnosti Jörgena, a už nikdy víc!
„A pak jsme se poprali,“ pokračuju rychle, když v očích ucítím to hnusné vlhko. „Nebyla to velká rvačka, ale i tys mě popichoval, že proti tobě nemám nejmenší šanci. V tu chvíli jsem věděl, že ti to vrátím, že tě jednou zničím tak, jako tys celou dobu ničil mě.“
Opět mezi námi zavládne ticho. To těžké, husté ticho, které vám doslova zvoní v uších. Slyším tlukot vlastního srdce a pravidelné výdechy a nádechy mého staršího dvojčete. Když zvednu pohled od podlahy, skoro můžu vidět, jak to Tomovi šrotuje v hlavě. Vím, že si během těch let hodně lámal hlavu nad tím, co se vlastně stalo, a teď dostal svou odpověď.
Zajímalo by mě, jak s tím naloží.
Tom
„Omlouvám se.“
Sám sebe překvapím tím, co ze mě po hodné chvíli ticha vypadne. Moc dobře si uvědomuju, že to není moje chyba, alespoň ne přímo. Ale i tak se cítím odpovědný za to, čím si Bill ty roky procházel. Vím, že sám jsem to neměl nejlehčí, ale nedovedu si představit, co to je, žít s pocitem, že před vámi vlastní rodiče upřednostňují vašeho sourozence. Nikdy jsem to nezažil, ale už jen ta představa mě uvádí do stavu lehké paniky. Nevím, co bych dělal, být na Billově místě.
„Na omluvu je trochu pozdě, ne?“
Nevěřícně zalapám po dechu nad bráškovým vyčítavým tónem. „Co prosím?! Pozdě? Bille, nikdy si nic neřekl, a ani nejsem povinen se ti omlouvat za něco, za co nejsem přímo odpovědný. A přesto to dělám, tak nepeskuj.“
„Tak se neomlouvej, když tě to tak obtěžuje!“ prskne zase Bill a v tu ránu jsou všechny stísněné emoce z toho všeho, co mi před chvílí řekl, vystřídány vztekem.
„No tak promiň, že mě mrzí něco, co jsem nepřímo a neúmyslně způsobil! Víš co? Ty si vážně šílenej sobec!“
„A to jako proč?“ Bill se opět postaví a zírá na mě. Napodobím ho, a i když je o kousek vyšší než já, vracím mu pohled se stejnou intenzitou. „No, proč jsem sobec, co?!“
„Proč? Protože vždycky myslíš jen na sebe!“ Rozhodím rukama a tentokrát jsem to já, kdo začne přecházet po obýváku sem a tam. „Ty vidíš jen to, jak hrozně jsi trpěl ty, jak tě rodiče děsně neměli rádi, což je kec, jen tak mezi námi. Super, Bille, ale já se tu pro tebe třeba snažil být pořád, i když ses ke mně choval jako ke kusu hadru a jen se o mě otíral. Bolelo to, ani nevíš, jak sakra moc to bolelo. A přesto jsem tě pořád přede všema bránil, snažil jsem se, ale sám jsem prostě nezmohl nic!
A i teď, když se ti omluvím za něco, o čem jsem neměl nejmenší tušení a co nebyla moje chyba, tak ty furt jenom prskáš. Ale ani na chvíli tě nenapadlo, že se omlouvám proto, že je mi opravdu líto, čím sis prošel! Já sem takovej idiot! Že já se vůbec starám o tvoje city a pocity, když ty na ty moje totálně sereš!“
A i teď, když se ti omluvím za něco, o čem jsem neměl nejmenší tušení a co nebyla moje chyba, tak ty furt jenom prskáš. Ale ani na chvíli tě nenapadlo, že se omlouvám proto, že je mi opravdu líto, čím sis prošel! Já sem takovej idiot! Že já se vůbec starám o tvoje city a pocity, když ty na ty moje totálně sereš!“
„Ještě ze sebe udělej-„
„Opovaž se říct chudáčka!“ skočím mu rázně do řeči a začínám pomalu vidět rudě. Láska neláska, brácha nebrácha, profackuju ho.
„No a ne?!“ odfrkne si mé dvojče.
„To teda opravdu ne. Kdybych ze sebe chtěl dělat chudáčka, dávno máma ví, cos mi dělal ve škole. Dávno bych si všem stěžoval, jakej na mě seš, jak jsi mi dělal ze života peklo, tak mlč, prosím tě. Jediný, co jsem řekl, je fakt, že jsi sobec, což je bohužel pravda. Vidíš jen sám sebe, ale co to celý ty roky dělalo se mnou, to je ti volný. Já měl rodiče, tak jsem musel být automaticky podle logiky Billa Kaulitze naprosto šťastnej, že? Tak na to zapomeň.“
Chvíli němě lapá po dechu, otvírá a zavírá pusu, ale nakonec se na jeho obličej vrátí jeho tak typický úšklebek. „No a nejsi snad?“
„No ne! To si vážně takovej debil, nebo tě to jen baví hrát, Bille?“ Vzájemně si hledíme do očí, zatímco čekám na svou odpověď, ale nic z něj nevypadne, jen zrudne v obličeji ještě víc. „Představ si,“ pokračuju tedy dál, „že já sám jsem tak blbej, že jsem ke štěstí potřeboval zrovínka jenom tebe. Směšný, co? Ale chceš něco říct, bráško?“ Jeho mlčení si vyložím jako souhlas. „Nejvíc mě mrzí, že tys trpěl pro něco, co sis nepřímo způsobil sám.“
Pohled, který mi mé dvojče právě věnuje, mi dá jasně najevo, že jsem píchnul do vosího hnízda. „Co prosím?!?“ zaječí svým pronikavým hláskem, až leknutím lehce nadskočím.
„Moc se nerozčiluj, je to pravda. Kdybys mě nepřehlížel proto, že sis myslel, že mě mají všichni radši, nikdy bych se tak hrozně neupnul k učení, k baletu, k ničemu. Potřeboval jsem-„
„Takže je to vlastně moje vina?!“
„Ne,“ povzdechnu si a sesunu se na pohovku. Obličej si schovám do dlaní a frustrací se mi chce brečet. „Jen se snažím říct, že jedna akce měla patřičnou reakci, a na to se nabalila další věc, a všechno se točilo v kruhu.“
Bill mlčí.
Nic neříká, jen přešlapuje sem a tam za pohovkou. Poslouchám jeho kroky a čekám, až něco řekne, ale nic z něj neleze. Tahle situace je naprosto absurdní. Jestli to nějak teď nevyřešíme, jestli se nebude ani trochu snažit pochopit, o čem tu mluvím, tohle všechno bude naprosto k ničemu. A po dnešním dni půjde náš vztah do háje kompletně, bez šance na záchranu. O malou chvíli později si Bill přisedne vedle mě, což si vyložím tak, že se trochu uklidnil a já můžu pokračovat.
„Co jsem se snažil říct, je to, že tvůj pocit zanedbávání vedl k tomu, žes mě začal nesnášet a ignorovat, což mělo za následek veškeré moje snažení, protože jsem chtěl udělat něco, abys na mě mohl být hrdý a mít mě zase rád. Ale jediný efekt toho byl ten, že to tvé negativní pocity vůči mně akorát posílilo a odloučilo nás to o to víc. Všechno to byl prostě blbej, začarovanej kruh.“
Zničeně si povzdechnu. Jsem vyčerpaný, totálně vyřízený. Uplynulé roky se na nás dvou slušně podepsaly, a dnešek to všechno zpečetil. Tak příšerný den jsem v životě nezažil.
A už je mi zase do breku. Vědomí toho, že všechno mohlo být celou dobu jinak, kdybychom spolu já a Bill normálně komunikovali, mě ubíjí. Kdybychom měli tenhle rozhovor už před lety, všechno mohlo být naprosto jinak.
Bill
„Ty… ty brečíš?“
„Ano, Bille, já brečím, představ si to,“ prskne Tom a utře si oči, ale jeho tón není tak hrubý a zlý, jako byl doteď ten můj. Jeho je spíš zlomený, plný bolesti, rezignovaný.
Čím víc slz mu po tvářích steče, tím hůř se mi dýchá a samotnému je mi do breku. Nejdřív jsem si myslel, že se Tom jen snaží hodit vinu na mě, ale čím víc mluvil, tím větší to dávalo smysl. Jedno vedlo k druhému, a to, že jsem s bráchou nikdy nemluvil, nás dovedlo až sem.
První slza skápne na moje džíny a já jen překvapeně zírám na skvrnu, kterou po sobě zanechala. Už tak dlouho jsem nebrečel. A už vůbec ne před nějakou další osobou, natož před Tomem.
„Omlouvám se,“ zašeptám a další slzy následují tu první. Vidět Tomovy slzy je pomalu stejně tak hrozné, jako když jsem ho dneska viděl totálně zlomeného opouštět Akademii.
„Za co? Za co konkrétně se omlouváš, Bille?“ Jeho hlas se chvěje potlačovanými slzami a já mám pocit, že uvnitř mě každou chvílí něco praskne. Naprosto nerozumím svým pocitům, svým emocím, ale to teď není důležité. Důležité je, aby Tom věděl, že mě opravdu mrzí, jak dnešní dopolední zkoušky dopadly.
„Za dnešek. Opravdu je mi to líto.“ Tom si jen odfrkne a zamumlá neurčité něco, co bych identifikoval jako ‚To zrovna.‘ „Myslím to vážně. Šel jsem tam s tím, že tě chci zničit, ale když jsem tě viděl tancovat, když jsem viděl, kolik tomu dáváš, že do toho vkládáš svý srdce, najednou jsem to nechtěl udělat. Chtěl jsem odejít,“ přemluvím jeho pokus o námitky a zhluboka se nadechnu. „Chtěl jsem odejít, ale ta baba mě zastavila a odvedla mě před porotu, už jsem prostě nemohl jen tak odejít. No dobře, mohl,“ souhlasím, když si to samé zamumlá pod nos můj sourozenec, „ale něco ve mně tě pořád chtělo potrestat, zničit tě. Ale i přesto jsem se skoro nesnažil! Mohl jsem do toho dát mnohem víc, vážně nevím, jak se to stalo. Nechápu, že tebe vyhodili a mě přijali.“
„Protože’s byl úžasnej,“ zamumlá Tom a obejme polštář, co ležel až doteď bez povšimnutí vedle něj.
„Myslíš?“ Jen přikývne a mě jeho názor zahřeje u srdce. Když někdo, jako je Tom, takový magor do tance, řekne, že jsem byl úžasný, už to musí něco znamenat. Po jeho otázce, jak jsem se vůbec k tancování dostal a jak jsem začal, se rozpovídám o Joovi a Mikovi. Začnu přes těžké, složité začátky a pokračuji přes chvíle, kdy jsme jen tak tancovali po parku pro zábavu, zkoušeli i parkur, chodili na battle a všechno. A musím přiznat, že je to neskutečně úžasnej pocit, zase si s Tomem povídat. I když je to jen malý, lehký rozhovor, je to osvěžující.
———-
„Díky,“ nepatrně se pousměju na Toma, když mi podá náhradní peřinu. Nakonec mi nabídnul, ať u něj přespím, že jet ve 4 ráno domů přes celý město je nesmysl. A musím říct, že jsem za to vděčnej. Po tom, co jsme probrali mé taneční začátky, rozhovor se nenásilně stočil na jiná, další lehká témata, a nakonec jsme propovídali půlku noci. Bylo tak snadné s ním mluvit, naprosto přirozené.
Jen krátce přikývne a pousměje se. „Dobrou, Bille.“
„Dobrou noc,“ odpovím mu a sleduju, jak se pomalu vydává k ložnici. „Tome?“ zastavím ho ještě otázkou, než mi zmizí z očí. Otočí se na mě a přikývne na znamení, že poslouchá. Nejsem si jistý, že je na tuhle otázku ten správný čas, ale hlodá mě už od rána, musím se zeptat.
„Co měl znamenat ten polibek?“
Mlčí. Mrká a nasucho polyká, je nervózní. Mlčky ho pozoruju a čekám na jeho odpověď.
„Nic, nic jen, zapomeň na to, hm? Dobrou, Bille.“
Než stačím nějak zareagovat, schová se v ložnici a zavře za sebou dveře. Jen si povzdechnu a rezignovaně ze sebe stáhnu oblečení. Je zbytečné na to myslet. Tom mi neodpoví a já jsem k smrti utahanej.
S povzdechem zalehnu na jeho pohodlnou pohovku, zachumlám se do měkké, studené peřiny a za pár minut už nevím o světě kolem sebe.
autor: Deni
betaread: Janule
^^ Jsem ráda, že spolu mluví. ♥
Džupíí! ^^ Konečně se usmířili :)) A teď by měla přijít ta ,,seznamovací" část a proces ,,zamilování se" že? ^^ Těším se! ^^ ♥
tenhle díl byl vážně úžasnej:)krásně se nám to vyvíjí..:Dno jen tak dál!;)
Jsem tak ráda, že se Tommy mohl někomu svěřit, s někým se podělit o všechno to trápení, které mu přináší "vztah" s Billem.:))
Taky jsem pořád ráda, že Bill sebral tu odvahu a došel za Tomem si promluvit. Dokonce řekl, že je mu to líto! Vím, že už to Tomovi jeho sen nevrátí a je to chabá omluva za to všechno, ale já to cítím tak, že Bill konečně překonal sám sebe, svou hrdost. I když tohle je jen malý krůček, jak zlepšit jejich vztah a možná se to ani nepovede, ale on se jej pokusil udělat! A to je obrovský pokrok pro někoho takového, jako je v této povídce Bill.:)
Nelíbí se mi jejich hádka, ale hádka je kolikrát jedinou možností, jak něco napravit. Protože jen v hádce dokáže člověk říct víc, než by řekl normálně. A myslím, že jinak by Bill neřekl, proč Toma tak nenávidí. A i když Toma lituju, protože jak se zdá, on si nikdy nic z toho neuvědomoval, nikdy ho nenapadlo, jak se Bill cítí a proč to tak je, jsem ráda, že to Bill konečně na rovinu vybalil.
Docela mě však udivuje, že si nic z toho neuvědomovali ani jeho rodiče. To je nikdy nenapadlo, že by mohl Bill žárlit? Že ho to, jak se chovali k Tomovi, pomalu strhává do stínu? Z obrovské části za jejich vztah můžou rodiče. Tomovi nemohlo v takovém věku docházet, jak bratrovi ubližuje, Bill zase nedokázal říct nic na obranu. Jediný, kdo mohl zakročit, byli rodiče. Ale ti je svým chováním dohnali až k tomuhle.:(
Málem mi puklo srdce, když Tom začal brečet. Chudáčci moji, vždyť oni by tak moc chtěli být spolu, ale ty všechny roky nenávisti se nedokážou jen tak ignorovat. Jsem ráda, že se jejich hádka nakonec uklidnila, že si dokonce povídali! A jsem zvědavá, kdy se Bill dozví pravou odpověď na otázku ohledně toho polibku.
Nechápu to, ale každý díl překonává ten další, i když mám pocit, že lepší už to být nemůže. Tahle povídka je prostě nabitá všemi těmi pocity, láskou, nenávistí, možná i nadějí na lepší zítřky, že netuším, co jiného bych měla napsat, než že jsem se naprosto zamilovala. Tak perfektní povídku už jsem dlouho nečetla!♥ Patří ti můj obdiv!;o) ♥
Asi se budu opakovat, ale do éhle povídky jsem se zamilovala…:) Je tak krásně procítěná, musím pochválit autorku a to velmi…:) Myslím, že je dobře, že si to všechno vyříkali, ikdyž to málem vedlo k další hádce…JSem strašně ráda, že spolu zase ti dva mluví, je hezké, že po tak dlouhých letech, spolu mluví normálně…:) Líbí se mi Billova odvaha za ním jít si sním promluvit, já bych to asi nikdy neudělala…:) Ze začátku jsem myslela, že je Bill zlej, ale jak jsi psala u prvního dílu, opravdu takový není…Já ho částečně i chápu, muselo být hrozné, když nejdříve slyšel okolo sebe jen "Tom Tom Tom…" a potom nepřišli rodiče na jeho vystoupení a řekli, že byli vybírat Tomovi boty, muselo ho to ničit, ale také vím, že se mohl snažit i Bill, nebýt na něj takový, když se sním snažil mluvit…:) Tom na tom má samozřejmě také částěčně vinu, myslím, že za to mohou oba dva…:) Každopádně jsem ráda, že to takto dopadlo…:) Moc se těším na další díl, jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet a také jestli mu Tom nakonec řekně, co měl znamenat ten polibek…:) V žádném případě si nedovedu představit, že tahle povídka jednou skončí, bude mi hrozně chybět, doufám, že to nebude jen tak a že si budu moci ještě víckrát přečíst tuhle úžasnou povídku….:)) ♥♥ Je nádherná a musím ti jedno říct…"Lepší jsem v životě nečetla…!!" A četla jsem jich už hodně, ale té tvé se žádná nevyrovná…♥♥
Tak to je jedns z mála povídeku kterých fakticky brečím :') je to krásný,těším se na další díl,určitě se usmíří a bude vše jak má být,jen mě mrzí že tolik let spolu nemluvili a že tolik let ztratily…no fakt se těším no 😀 :))
áááách
Mám jediný přání…Ať Toma taky dodatečně přijmou na tu školu…Moc by jim to spolu pasovalo, kdyby po těch letech zase mohli v klidu spolu pobýt…:-)
Tak toto bolo… uf 😀 najskôr keď sa Tom s Billom začali rozprávať bola som strašne naštvaná na Billa. Stále len Tomovi niečo predhadzoval a choval sa ako totálny hnusný egoista. Naozaj ma neskutočne štval a možno aj preto som z toho konca taká nadšená. To ako hneď potom čo sa Tom rozplakal sa rozplakal aj Bill bolo perfektné a ešte keď aj viem že on naozaj často neplače. Oh a potom keď sa ospravedlnil. Úplne som pri nich mala aj ja slzy v očiach. Bolo to fakt skvelé. Som neskutočne rada že sa spolu znova rozprávajú a že dokonca prekecali celú noc. Aaaa som nadšená :D… a na konci som si už myslela že sa Bill ani na tú pusu nespýta ale nakoniec sa spýtal. Myslela som si že mu to Tom nepovie. Teraz na to nebol ten správny čas 😀 ale teším sa keď mu to povie. Milujem to, toto je fakt neskutočne skvelý príbeh. Mám pocit že ho prežívam až moc 😀