autor: Rachel
Question marks
Prošel několika dlouhými ulicemi, místo, k němuž nyní směřovaly jeho kroky, nebylo tak vzdálené, jak očekával. Přešel cestu a naposled se podíval na novou pozvánku, otevřel dveře jednoho z mnoha místních barů. Vstoupil dovnitř, nestihl si ani povšimnout velkého černého auta, jež se zastavilo na jednom volném místě jen kousek od něj.
Věděl, že je na místě. Přivítala jej hlasitá hudba, znějící z každého zákoutí, hlasy mnoha lidí, jež se pohybovali všude kolem něj. Někde v tom davu zahlédl Georga, zamířil k jeho stolku úzkou cestou skrz těla, vlnící se do rytmu hudby. Pozdravil, odpovědí mu bylo úsměvné přivítání z Georgovy strany.
„Ahoj, už jsem myslel, že nepřijdeš. Držím ti tady volné místo celou dobu. Kde jsi byl tak dlouho, sedím tu sám už přes hodinu,“ namítl, zvědavě si prohlížel chlapce, na něhož čekal tak dlouho.
„Jen jsem se trochu zdržel doma, měl jsem ještě nějakou práci,“ zalhal a pokusil se o úsměv, jeho odpověď byla natolik přesvědčivá navzdory tomu, jak málo jí věřil. Nevyvolala žádné podezření.
„To je v pohodě, posaď se. Za chvilku mi tamten barman donese pití, můžeš si pak taky něco objednat,“ navrhl, ukázal na vysokého chlapce s modrýma očima. Sundal ze židle vedle sebe svou tašku, uvolnil tak pro něj místo k sezení.
Přikývl a krátce poděkoval, posadil se na vysokou židli a nervózně si promnul prsty, jeho mysl byla přetížena novými myšlenkami.
„Suché Martini.“
Chladný, odměřený hlas vyslovil jeho žádost, byl to však spíš rozkaz než cokoli jiného. Jeho ruka vklouzla do kabelky, vytáhla z ní malé, drahé pouzdérko, jehož obsah jej činil tolik závislým, a přesto ještě dokonalejším v očích těch, pro které byl nedosažitelným. Vložil cigaretu mezi své rty, dovolil jednomu z mnoha jeho obdivovatelů, aby mu ji zapálil.
Snažili se vetřít do jeho přízně, lichotili mu, avšak on je odmítal, častoval strohými urážkami, které jim dávaly vědět, kým doopravdy jsou. Ve srovnání s ním nebyli ničím, jen špínou, která někoho, jako byl on, nebyla hodna.
Elegantně vzal nikotinovou tyčinku mezi štíhlé prsty, poprvé potáhl a slabě vydechl kouř, jenž dělal jeho mysli tak dobře. Odklepl přebytek popelu, jeho pohled se zaměřil na mladého barmana, jenž před malou chvílí přijal jeho žádost. Byl vysoký, štíhlý, jeho tvář byla téměř dívčích rysů. S alabastrovou pokožkou kontrastovaly uhlově černé, kudrnaté vlasy, zkrášlovaly mladíkův nevšední vzhled, který jej tak zaujal. Z černých prstýnků, spadajících až do jeho tváře, zářily jasně modré, pomněnkové oči. Sledovaly práci rukou, rozhlížely se po všech lidech a stolcích kolem. Jejich pohled se nejednou zastavil na mladíkovi, sedícím u dlouhého baru. Pokaždé se střetl s tím jeho.
Pousmál se a slabě pootevřel rty, pohledem hypnotizoval ten nový objev před sebou. Líbil se mu, vzhled malé mrkací panenky s modrýma očima mu velmi lichotil. Elegantně přehodil nohu přes nohu a potáhl z tyčinky, ani na okamžik nespustil pohled z mladého barmana, z jeho tváře, ze dvou štíhlých rukou, jež právě připravovaly jeho drink. Uměly toho jistě mnohem víc.
Odložil své pouzdérko a uvolnil tak na barové desce místo pro drahé Martini, dal si záležet, aby se jeho prsty alespoň na okamžik dotkly těch chlapcových.
„Oh, pardon,“ omluvně se usmál, pohled jeho očí se setkal s tím pomněnkovým hned, jakmile k němu mladík vzhlédl. Slabě zavrtěl hlavou, odhalil mu svůj zářivě bílý úsměv na znamení, že je vše v pořádku. Jak sladké gesto.
Koketně mu úsměv oplatil, svlažil své rty v Martini a přivřel oči, pohledem naposled sjel krásného muže, odcházejícího za další prací. Stál by za malý, nezávazný flirt, avšak až později. Byl čas zaměřit se na někoho jiného.
Potáhl a podržel cigaretu v prstech, pootočil se na vysoké barové stoličce do klubu. Jeho oči zkoumaly každého kolem, zastavily se až na tváři mladíka, sedícího daleko od něj. Pozoroval jej ze svého místa, netrvalo dlouho a mladík k němu vzhlédl. Jejich pohledy se střetly během jediného okamžiku. Jako by se vzájemně samy vyhledaly, jen se ujistily o přítomnosti toho druhého.
Tom byl ten, kdo přerušil oční kontakt jako první. Sklopil pohled, vědomě tak odešel z boje jejich pohledů.
Rozhlédl se. Kolem něj se na parketu vlnilo několik těl, hudba byla snad až příliš hlasitá na to, aby se tu mohlo mluvit. Přesto se tu spousta mužů bavila, povídali si mezi sebou u stolků a v malých hloučcích, nevěnovali pozornost narůstajícím decibelům. Jejich tváře poznával až příliš dobře. Vždyť ještě před chvílí se na něj dívaly z desítek fotografií na oné velké zdi. A teď… byly všude kolem něj.
Až teď mu všechno začínalo dávat souvislosti. To, proč nikdy ve firmě nespatřil byť jen jedinou ženu. To, proč s ním nikdy nikdo nepromluvil. To, proč se k němu každý choval jako k cizímu. Možná proto, že všichni věděli, co jej čeká. Možná proto, že věděli, že bude stejný jako oni. Jedním z nich.
Odvrátil svoji pozornost od hloučku, sedícího vedle něj, jeho pohled upoutal jeden z mužů, který si právě přisedl ke Georgovi. Nebylo pochyb, že i jeho fotografie měla v těch desítkách své místo. A Georgova?
Otočil se k mladíkovi po své levici, zkoumavě si prohlížel jeho tvář, to, jak zaujatě něco vyprávěl svému kolegovi. Věděl o tom tajemství také? Byl i on jedním z těch, jejichž tváře se na fotografiích ocitly na velké zdi? Bylo mu snad někdy předtím nabídnuto to, co ještě před chvílí jemu?
Spustil pohled svých očí z jeho tváře, zavrtěl hlavou, když mu barman předložil nabídku drinků. Vstal od stolku, jeho kolena se třásla, když zamířil k východu. Nemohl tu zůstat déle. Ne mezi nimi. Ne se svými myšlenkami. Ne před pohledem těch temných, hlubokých očí, jež se na něj bez ustání upíral.
*****
Jeho kroky vyšly z pokoje a tiše se dotkly schodů, pomalu se po nich rozeběhly dolů. Protřel si ospalé oči, čisté oblečení poupravil dřív, než vstoupil do kuchyně.
„Dobré ráno,“ pozdravil, políbil na tvář matku, jež mu odpověděla úsměvem.
„Nevěděla jsem, že vstaneš tak brzy. Jaké to bylo?“ dychtivě se na něj zadívala, byla zvědavá na včerejší večer. Vlastně celou dobu doufala, že se z něj vrátí nadšený. Jinou odpověď než kladnou neočekávala.
„Bylo to opravdu dobré, líbilo se mi to,“ odpověděl, nechtěl ničit ten krásný úsměv, zářící na její tváři. Bylo to něco, co miloval už v dětství, každá příležitost, kdy jej mohl spatřit, jej zahřála u srdce, nutila jej jí úsměv oplatit. A tahle byla jednou z nich. Nechtěl ji ničit pravdou.
„Dnes mám volno, ale pomůžu ti uvařit oběd, ano?“ odvětil, pousmál se dvěma rozzářeným očím, které k němu vzhlédly.
„Dobře, ale nejdřív se běž posadit, připravím snídani, ano?“ její drsná dlaň jej pohladila po tváři, vykouzlila na jeho rtech malý úsměv.
Poodešel k nevelkému stolu a posadil se, třesoucí se ruce složil volně do klína.
Podíval se na svou matku. Úsměv zdobil její starou, zvrásněnou tvář, nedokázal však skrýt všechny starosti, trápení, jež ji navždy poznamenalo. Bolest a strach na ní zanechaly stopy, možná až příliš velké a viditelné na to, aby je mohl přehlédnout.
Byla jediným, koho měl. Jediným, kdo jej měl kdy rád. Nikdo mu nevěnoval tolik své lásky jako ona. To kvůli němu pracovala dnem i nocí, pro něj se vzdávala všeho, po čem toužila. Dávala mu vše, co mohla, nikdy nedovolila, aby v čemkoli strádal i přesto, že její výdělky byly malé. Celý svůj život podřídila jemu, už od jeho narození byl tím nejdůležitějším v jejím životě. Nezáleželo jí na sobě. Všechno, na čem jí kdy záleželo, byl on. Udělala vlastně mnohem víc, než mohla. Obětovala své sny proto, aby on mohl žít.
A teď… byla řada na něm. Jeho příležitost přišla brzy, záleželo jen na něm, jak se k ní postaví.
Možná by se všechno urovnalo, všechno by se obrátilo k lepšímu. Jeho matka už by nemusela pracovat celé dny, měla by víc času na sebe. Mohla by si koupit něco nového, hezkého, mohla by si nechat upravit vlasy, nakoupit pěkná líčidla. Konečně by se jí splnilo to, co si vždycky přála, o čem snila. Byla by jako ostatní ženy v jejím věku, mladá a bezstarostná, s úsměvem, stále zdobícím její tvář.
Jejich malý dům by byl pěknější a novější. Nemuseli by počítat své úspory, nemuseli by se omezovat a šetřit tak, jak byli zvyklí. Do jejich života mohl vstoupit malý záblesk světla, na které čekali celé roky. Všechno by bylo tak hezké, mnohem víc než teď.
Možná, kdyby to všechno podstoupil. Zbavili by se problémů, jež je provázely už léta. Co na tom, co by pro to musel udělat? Pro svoji rodinu byl ochoten obětovat vše… i něco takového. Jeho vědomí mělo trpět a mlčet, avšak vidina malého štěstí jeho blízkých byla víc, tak silná a lákavá. Neustále se vkrádala do jeho mysli… a jemu stačilo tak málo.
Poděkoval a oplatil matce úsměv, nadechl se vůně, jež se k němu dolinula z jeho talíře. Vložil první sousto do úst a ochutnal, opustil tak všechny myšlenky. Zbývalo mu ještě několik hodin času, celý den na to, aby se k nim mohl vrátit.
*****
Složil věci do úhledné hromádky a vložil ji dovnitř, malým klíčkem otočil v zámku své skříňky. Schoval jej do kapsy a naposled si poupravil pracovní oblečení, do něhož se před chvílí oblékl, záměrně čekal, až poslední z mužů opustí místnost.
Odvrátil pohled od velkých hodin, zamířil ke dveřím skrz docela prázdný prostor šaten. Na chodbě nebyl již nikdo, jen on. Všichni odešli za prací, jeho kroky však dnes měly směřovat někam jinam.
Otočil se a nakoukl do skryté chodby vedle, vzhlédl ke schodům, které zde ještě nikdy nespatřil. Mohly vést jen na jediné místo. Tam, kam potřeboval.
Pomalu vstoupil na první z nich, podvědomě se jimi nechal vést. Netrvalo dlouho a on se ocitl v další dlouhé chodbě s několika dveřmi. Nikdy zde nebyl. Ani nevěděl, zda tu může být, avšak nebyla tu jiná možnost.
Rozhodně udělal první krok, prošel celou chodbou, až k posledním dveřím, u nichž se zastavil. Jméno, stojící na malé tabulce poblíž, jej ujistilo, že je na místě. Zaklepal na ně a pomalu stisknul jejich kliku.
autor: Rachel
betaread: Janule
Já jsem si to myslela, že to Tom bude chtít přijmout z těch finančních důvodů. Jinak by to možná nepřijmul a odmítl by Billa hned. No já jsem zvědavá, jak bude probíhat jejich rozhovor. Já si myslím, že Bill ani moc nepočítal s tím, že by Tom snad mohl odmítnout. Zřejmě ho ještě nikdo neodmítl. Teď jsem víc, než dřív natěšená na další díl, bylo to opět skvělé:)
Ale takhle to useknout? Zlá, zlá Rachel =D
No jo, věděla jsme že to Tom přijme. Napadlo mě že Bill možná přijímal do firmy zaměstnance o kterých věděl že mají nějaký finanční problém, aby snáze povolili..a vypadá to že to není jen tak nějaká firma, ale malej bordel xD
Jsem napjatá jak šňůra na prádlo, zase mám pocit že do další soboty nevydržím, tohle je moje droga =)) Díky Rachel za tuhle povídku =)
Ano, ano, je to tady!
Teď přijde určitě ten osudový okamžik (a nebo možná taky ne :-D) Prostě to bude hustý, je mi to jasný, na to vsadím boty!!!
Hej, Rachel, já tě asi miluju xDD
Bajecne je v tomto dile vykreslen ten kontrast dvou svetu, ve kterych se Bill a Tom pohybuji… Bill v naprostem luxuse a sobectvi a Tom ve tvrdych podminkach, kde je mu ale davano spousta lasky a obetavosti.
Tak veľmi by som si priala aby odmietol. Aby ten kus ľadu zistil aké to je, keď ho niekto zraní.