autor: Deni
Tom
Další otočka. A další. A demi plié. A otočka s výskokem. A další.
Sotva lapám po dechu, ale nemůžu zastavit. Nemůžu ani zpomalit. Musím pokračovat. Prostě musím.
Další otočka. A výskok. A otočka. A další. A další.
Točí se mi hlava. V uších slyším zběsilý tep vlastního srdce, ale nemůžu zastavit. Bolí mě celé tělo, hruď mě pálí, ale kdybych zastavil, všechno, před čím se snažím utéct, by mě dohnalo. Kdybych zastavil, všechno by se zhroutilo.
Výskok. A další. A výskok s otočkou. A další. A…
„Sakra! Do prdele! Kurva!“
Nadávky ze mě padají jedna za druhou, zatímco hlava nehlava mlátím pěstmi všude kolem sebe. Kdyby se mi nezamotaly nohy, nesekl bych sebou na zem, nepřestal bych. Nesmím přestat. Musím pokračovat. Prostě musím…
„Tome. Jsi v pořádku?“
Pohledem šlehnu po Amy, jejíž mámě patří tohle taneční studio, a jen krátce přikývnu. Naprosto v pořádku. Jak bych mohl nebýt, že? Jenom jsem se nedostal na vysněnou taneční Akademii, kde mě u přijímaček porazil vlastní bratr, který tanec nesnáší. Ten samý bratr, kterému jsem rozbil nos a pak ho políbil… Takže jo, jsem v naprostém pořádku!
„Tome, co se-„
„Nic!“ přeruším Am rázně a opět se vyhrabu na nohy. „Do kolika je studio volný?“
„Jsi tu už skoro čtyři hodiny, Tome, dej si-„
„Neptal jsem se, jak dlouho tu jsem, ale jak dlouho ještě být můžu.“
„No,“ zaváhá moje oblíbená černovláska a nejistě si mě prohlíží. Kdyby byla kluk, něco po ní štěknu, ale ona mi nic neudělala. „Dneska je tu už jen jedna hodina, ale ty děti si můžu vzít vedle, budeme se jen protahovat, takže… tu můžeš být, jak dlouho chceš.“
Opět jen krátce přikývnu. „Díky.“
Amy už nic neříká, jen přikývne, otočí se a opět mě nechá samotného. Vím, že jsem na ní neprávem protivnej a hnusnej, ale to vyřeším až potom, až se nebudu cítit takhle.
Dojdu k tašce s věcmi, která leží pohozená jen tak u stěny, hltavě se napiju už trochu zteplané vody a z boční kapsy vytáhnu iPod. Potřebuju se kompletně ztratit v rytmu hudby, nechat se jí kompletně obklopit, zablokovat venkovní svět.
Jakmile se iPod zapne, přetáhnu si sluchátka přes uši a v co nejhlasitější únosné míře si pustím Stresse. I když jeho francouzštině skoro nerozumím, právě teď je tenhle týpek to, co nejvíc potřebuju. Rytmem jeho songů se můžu nechat kompletně pohltit a na chvíli na všechno zapomenout.
S prvními tóny Billyzeries si přejdu do středu místnosti, iPod zapnu do kapsy tepláků, a zavřu oči. Nohou si podupávám do rytmu a pomalu se jím nechávám unášet. Nechávám hudbu, aby mě vedla, není lepší způsob na stres než hudba a tanec.
A otočka. Výskok. Otočka. A další. A další…
———-
C’était toi et ton Billy
Et ca jusqu’au bout,
Maintenant j’ai le feeling que c’est finit
J’t’aimais plus que tout,
Tu m’avais juste pour toi
Comme personne m’a jamais eu,
Tu m’as męme changé pour mes potes
C’était du jamais vu.
(…)
Lŕ oů l’on sait que l’on a qu’une vie,
Et quand monte cette fičvre,
S posledním Stressovým ‚Je ne sais plus ce que je te dis‘ prudce narazím zády do zdi a svezu se podél ní za zem. Do uší už mi zní tóny další písničky, ale já nejsem schopný ji vnímat. Prudce lapám po dechu, po těle mi stékají čůrky potu, a jelikož jsem tričko už dávno někam odhodil, chladný vzduch ve studiu mi způsobuje husí kůži. Ale to mě trápí ze všeho nejmíň.
Za poslední dvě hodiny jsem se na chvíli nezastavil, Stressovu složku v iPodu jsem sjel aspoň třikrát celou, a moje tělo už to vzdalo. Nohy už se pode mnou podlamují, plíce mě pálí a ve chvíli, kdy se iPod rozhodne, že teď je ten správný čas na ‚Avenues,‘ z očí se mi spustí slzy.
Nebráním jim. Nechávám je volně téct, zatímco se hlasitě rozvzlykám sám nad sebou. Bránil jsem se všem emocím tak dlouho, a stejně mě dostihly. Události dnešního dne, a všech těch let předtím.
Myslel jsem si, že když budu dřít, když půjdu za svým snem, že to nakonec bude vypadat jinak. Myslel jsem si, že když budu mít výborné výsledky ve škole, máma mě bude o to víc podporovat v tanci. A stejně tak jsem si myslel, že když zasvětím svůj život baletu, zapomenu na tu bolest uvnitř mě, která se rozprostírá v prázdnu, které kdysi zaplňoval můj Billa. Myslel jsem si tolik věcí, a tak moc jsem se pletl!
Mámě by nikdy nezáleželo na školních výsledcích víc než na tom, abych dělal to, co mě baví a při čem jsem šťastný.
Úsilí a píle samy o sobě nikdy nemůžou stačit na to, aby se splnil váš sen. Jen společně s notnou dávkou štěstí a osudu hrajícího vám do karet se může splnit to, co si přejete. A mně ani štěstí, ani osud nepřály, abych se dostal na konzervatoř.
Ale hlavně… tancem bych nikdy nemohl zaplnit místo, kam patřil, patří a přese všechno vždycky patřit bude jen Bill. Balet mi může pomoct zapomenout v rytmu hudby, plynulých pohybů, potu a dřiny, ale nikdy ten pocit svobody, bezstarostnosti nevydrží dýl než pár minut. Jakmile hudba utichne a pohyb ustane, všechny vaše myšlenky se pomalu začnou vkrádat zpátky a usadí se ještě hlouběji, než kde původně byly.
Dřina, úsilí, snaha být v baletu dokonalý, nic z toho mi nemůže pomoct zapomenout. Každý úspěch, každá radost z vítězství, z vědomí, že se vám konečně povedlo to něco, o co jste usilovali tak dlouho a pořád vám to nešlo, to všechno je k ničemu, když tady není ten, s kým si přejete své úspěchy sdílet nejvíc. Máte kolem sebe lidi, kteří jsou za vás šťastní, kteří se s vámi radují, pochválí vás, ale nic z toho není úplné, pokud to není ta jedna osoba, kterou si po svém boku přejete mít nejvíc.
Celý život jsem bez ustání dřel v domnění, že si před něj jednou budu moct stoupnout a říct: „Vidíš, co jsem dokázal? Co jsem dokázal pro tebe? Můžeš na mě být hrdý, bráško, stejně tak, jako jsem já na tebe.“ Ale teď už vím, že to nikdy neudělám. Billa nebude nikdy zajímat, že jsem na něj byl hrdý pokaždé, když někde vystupoval se zpěvem. Když dostal dobrou známku v matice, která mu nikdy nešla, nebo když se mu poprvé povedlo uvařit si oběd, aniž by u toho něco spálil.
Veškerou naději jsem ztratil ve chvíli, kdy přišel na moje přijímací zkoušky, odtancoval, dokonale odtancoval, a ‚vyhrál‘ mé místo.
Další hlasitý vzlyk se mi vydere ze rtů. Silně k sobě tisknu víčka a objímám si kolena. Dává mi to falešný pocit bezpečí, a přitom jsem nikdy v životě nebyl tak zranitelný, jako jsem právě v tuhle chvíli.
S dalším vzlykem a novým přívalem slz nakopnu prázdnou láhev od vody, která s hlasitým duněním odletí do středu místnosti. Je mi jedno, že mě může někdo slyšet, je mi to všechno jedno. Prudce vyskočím na nohy a s hlasitým výkřikem nakopnu zeď. A znovu. A znovu. Všechny emoce se ve mně doslova vaří.
Vztek. Bolest. Bezmoc. Sebelítost. Vztek. Nenávist. Láska. Vztek.
S dalším nakopnutím zdi se zhroutím zpět na zem a vyčerpaně mezi jednotlivými vzlyky lapám po dechu. Nenávidím ho. Tak hrozně moc ho nenávidím, a o to víc, že ho nenávidět nedokážu. Kdyby tady teď byl, křičel bych na něj, možná mu i jednu natáhnul, ale nakonec vím, že bych ho objal, zhroutil se mu do náruče a brečel jako malá holka. Neexistuje nic, co by mohl Bill udělat, abych ho dokázal doopravdy, plně nenávidět. I když v tuhle chvíli jsem od pravé, nefalšované nenávisti jen malinkatý krůček.
„Nenávidím tě. Nenávidím tě. Nenávidím…“
Stočím se podél zdi do klubíčka a nechám bolest, vztek, pocit méněcennosti i bezmoci, pocit naprostého selhání a prohry, veškerou lásku a nenávist, aby mě kompletně pohltily. Pomalu se ztrácím ve víru emocí a ani nedokážu vnímat něčí tělo, které se sesunulo na zem vedle mě. Paže, které objímají mé vzlyky se otřásající tělo. Nevnímám slova, která mi šeptá někdo do ucha. Nevnímám vůbec nic… jen bolest.
———-
Bill
Poté, co mě Tom nechal stát uprostřed ulice, jsem se nezmohl vůbec na nic. Jen jsem tupě zíral do davu před sebou, kde se s každým krokem víc a víc ztrácelo mé dvojče. Byl jsem maximálně zmatený. To, co se stalo, se svým způsobem stát nemělo. Zničil jsem ho, to ano a to jsem přesně chtěl, ale v mém plánu se rozhodně nepočítalo s tím, že budu mít výčitky svědomí a bude mi naprosto mizerně. Měl jsem se cítit jako Erínye, bohyně pomsty, a místo toho mám pocit, jako by ve mně s Tomovým zlomeným odchodem něco umíralo. Ten pocit zvláštní bolesti na hrudi neznám… a to jsem ještě pořádně ani nepřemýšlel nad tím, co Tom udělal před tím, než odešel.
Nebyl to polibek v klasickém mileneckém slova smyslu. Neprojížděl mi jazykem až do krku, ale pořád to byl polibek! Jeho rty se tiskly k těm mým. Jazyk nejazyk, byl to polibek! Polibek, který se mnou zamával víc než Tomova pěst, která se rozhodla mi přerazit nos.
Bylo to tak nečekané! Koho by, sakra, napadlo, že vás políbí vlastní sourozenec? A hlavně poté, co mu před nosem vyfouknete jeho sen?!
Prvních pár minut potom, co se to stalo, jsem byl naprosto paralyzovaný. Vůbec nic jsem nechápal, nic mi nedocházelo. A když to konečně doběhlo, věděl jsem, že musím jednat.
A to je přesně důvodem, proč právě teď sedím před dveřmi Tomova bytu. Trvalo mi to sice skoro hodinu, než jsem z mámy vytáhnul jeho současnou adresu, ale nakonec se dala zlomit. Když pominu všechny ty otázky typu: „A co tě to tak najednou zajímá, kde Tom bydlí?“, tak to nakonec šlo i docela rychle.
Když jsem poprvé spatřil bytový komplex, ve kterém mé dvojče teď žije, jako první mě zaplavil pocit závisti. Zatímco já a J. žijeme ve staré výstavbě, která už v minulém století byla považována za starou, brácha si žije v naprostém luxusu, který mu opravdu musím závidět. Je vidět, že mu táta asi platí solidně za to nic, co tam u něj dělá. Už zvenku to vypadá naprosto dokonale, jak to pak musí vypadat uvnitř?
Když jsem se pak nakonec dokázal přenést přes prvotní závist a vztek, který na chvíli přebil veškerou zmatenost, dalším problémem byl vrátný.
Když jsem se pak nakonec dokázal přenést přes prvotní závist a vztek, který na chvíli přebil veškerou zmatenost, dalším problémem byl vrátný.
„Ale já vás nemohu pustit nahoru, mladý pane. Pan Kaulitz není doma, to nejde.“ Opakoval pořád dokola jak papoušek, a když jsem mu řekl, že jsem Tomův bratr, oznámil mi, že ani tak pro mě výjimky neplatí. A pokud mě nemá Tom uvedeného v nějakém speciálním seznamu hostů, jakože nemá, nahoru mě prostě pustit nemůže. Na mou otázku, kde mám teda složit zadek, mi odpověděl, že to již není jeho starost, jen ať ho laskavě neobtěžuji. Hrozně milej pán, tak akorát na ránu mezi oči!
Skoro půl hodiny jsem musel vydržet sedět dole na recepci, než si šel děda něco zařídit. Okamžitě jsem jeho krátké nepřítomnosti využil a zmizel po schodech nahoru, hledat Tomův byt. I když jsem si nakonec ve výsledku moc nepomohl. Křesílka dole v hale byla aspoň trochu pohodlná, kdežto tady musím dřepět na tvrdé, studené zemi. Jeden by řekl, že když je to stavba pro zbohatlíky, budou mít aspoň vyhřívanou podlahu, a ono prd.
Pomalu už mi začíná únavou a nudou padat hlava. Venku za okny už se začíná stmívat, já jsem zmrzlej jak psí čumák, a Tom pořád nikde. Začínám se obávat, jestli domů vůbec dorazí. Kdo ví, jaké měl po zkouškách plány a mně se tady rozhodně nocovat nechce. Ale jak znám Toma, on není ten typ, co by po neúspěchu šel a trávil večer ve společnosti dalších lidí. Zase na druhou stranu, jak moc vážně Toma znám…?
„No tááák,“ zakňučím znuděně o další hodinu později. Mám pocit, že mi zadek natrvalo přimrznul k Tomově rohožce. Ve chvíli, když už zase začínám proklínat všechny svatý, na konci chodby cinkne výtah a ve světle jeho zářivek se objeví shrbená postava mého bratra společně s nějakou holkou zavěšenou kolem jeho paže.
Po pár krocích se zarazí a jen na sebe mlčky zíráme. Myslím, že mě tady opravdu nečekal. S povzdechem se vyhrabu na nohy a dál udržujeme oční kontakt.
„Co tady chceš?“ zeptá se chladně, jeho hlas je zvláštně ochraptělý. Naprázdno několikrát polknu a těkám pohledem mezi ním a černovláskou po jeho boku. Tom můj pohled následuje, a když se zastaví na černovlásce, nakrčí obočí. „Am já… už to zvládnu, hm?“
„Určitě?“ zeptá se ‚Am‘ a střelí po mně nevraživým pohledem, načež můj bratr přikývne.
„Ale vážně děkuju, máš to u mě!“ dodá Tom ochraptělým šeptem a ti dva se obejmou. Černovlasá Am ještě něco zamumlá do jeho ucha a s posledním vražedným pohledem, patřícím mé osobě, se vrátí k výtahu a za chvíli už jsme s Tomem opět sami.
„Tak co tady chceš?“ zeptá se znovu po pár chvílí napjatého ticha a přejde ke dveřím. Z kapsy volných kalhot vyloví klíče a opravdu šnečím tempem se dá do odemykání.
„Můžu dál?“ zeptám se opatrně, když otevře dveře od bytu. Nedivil bych se, kdyby mě otočil a vykopal tam, odkud jsem přišel. „Musíme si promluvit,“ dodám po chvilce ticha, během které mě jen pozoruje. Z krátké chvíle se stane několik nekonečných minut, během kterých mám pocit, že do mě mé dvojče pohledem propálí díru. Je to docela nepříjemný pocit, ale ani si netroufám protestovat.
Po pár dalších okamžicích nakonec Tom přikývne a já společně s ním vstoupím k němu do bytu.
autor: Deni
betaread: Janule
Bože, ať mu Tom rozbije držku. 😀
chci sex:D
Olala'h, to vypadá zajímavě! 🙂 Těším se na další díl, hlavně až tam konečně bude twincest! 😀
Ou Maj Gad…Okamžitě chcu další…takže makej..;-)
Supr dupr kapča…:D
Ta první část byla tak úžasně realisticky napsaná, že jsem normálně brečela s Tomem..
Tak jak vidím, Toma to pěkně vzalo. A ani se nedivím. Vždyť to byl jeho sen, vše, pro co žil a makal. A zrovna tenhle sen mu vzala osoba, kterou miluje a nesnáší ze všech lidí na světě nejvíc. Hrozně ho lituju, ten pocit, nevědět, co dál, dobře znám.:(
Nejprve jsem si myslela, že ta osoba, která ho v tělocvičně objala, byl Bill. Ale musím říct, že mě mile překvapil. Čekala jsem, že bude mít na chvilku výčitky a litovat toho, co udělal, ale pak opět nasadí tu bezcitnou masku. Ale on to neudělal, dokonce na Toma čekal. Teď jsem opravdu hoodně zvědavá, co se bude dít dál. Buď ho Tom vykkopne se slovy, že ho už nikdy nechce vidět, nebo se usmíří. A já jsem zvědavá, kterou z těchhle možností jsi do povídky vsadila.
Na závěr ještě musím říct, že jsem si při minulém díle myslela, že víc emocionálnější to už být nemůže. No, spletla jsem se. Může… ♥♥♥
OMG!no tohle opravdu miluju,teda být Tomem tak Billa nakopu do zadku 😀 no je to super,nemůžu se dočkat příštího dílu!a souhlasím se zuzu,taky jsem s ním brečela a kopala do zdi 😀 😀
Nech sa len Bill trápi. biť na tomov m ieste, odkopnem Billa, nech vie aké to je.
[8]: to já taky,jen ta pointa je v tom,že se oba navzájem vlastně i milují,je to zapeklité :))
[2]: XDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDD
Děláte mi radost, s těmi komentáři!!! 😀 Je to super, přijít večer (ano, tady mám teď večer, i když vám táhne na 6 ráno :D) a přečíst si ty úžasné zprávičky, které jste mi pod dílem nechali! Moc vám za ně děkuju, v dnešní době už se to nevidí tolik, a já si toho opravdu vážím!!! :))
[6]: … No, nikdy nevím, jak na tvé komentáře reagovat, ale zase jsem je nechtěla jen tak přecházet a dělat, že je nevidím, když jsem tak ráda za každý, který napíšeš. Vážím si toho, že tuhle povídku čteš a komentuješ, že se ti líbí a že si najdeš čas mi vždy pod díl napsat to, co sis o dané kapitole myslela! Baví mě číst tvé myšlenky, názory na Billa a Toma, na jejich vztah a i na to, jak si myslíš, že by se to mohlo vyvíjet! Doufám, že tě další pokračování povídky nezklame, už je dávno napsaná a bude přibývat nadále pravidelně, a doufám, že tohle snad nebyla ta nejvíc emocionální pasáž, mám za to, že se mi jich tam povedlo ještě víc! :)) Děkuju moc za komentáře!!
[2]: Na ten si ještě chvíli počkáš… 😀
Jako vždy je to krásný dílek, opravdu jsem se do téhle povídky zamilovala…:) Snad mu to Tom odpustí, ikdyž to co Bill udělal bylo hodně hnusný…:) Ale když tam Tom říkal, že ho nenávidě nedokáže tak mu to určitě odpustí…:) Jen aby si to Bill zase něčím nepo*ral..:D Těším se na další dílek…;)
super fakt dobrý
[11]: jsem ráda, že tě moje komentáře těší.;) Pro mě je úplná samozřejmost vyjádřit autorce co si o její povídce myslím, když si ji přečtu.
Aaaaa bože ja som taká rada že sa dvojčatá idú konečne po 100 rokoch porozprávať. Aj keď netuším akým smerom sa ten rozhovor bude uberať ale aj tak som nadšená z toho že idú spolu konverzovať :D… Je mi strašne ľúto Toma. Úplne som si vedela predstaviť ako sa tam chudák kláti na zem, plače a je totálne v koncoch. Skoro som z toho chytila depresiu. Inač som strašne rada že Bill má výčitky svedomia. Vedela som že to nie je úplne bezcitný hajzel a tu sa to konečene potvrdilo 🙂 Som strašne zvedavá na ten ich rozhovor. Je to skvelé!