autor: Sandra Trümper
Svolení, které Anisovi rozvázalo ruce
Tom nedokázal vnímat. Z celého koncertu nic neměl. Jeho prsty se pohybovaly plně automaticky, on sám je řídit nedokázal. Na to byla jeho mysl moc zmatená. Nedokázal hrát svou roli. Nedokázal neustále pokukovat po fanynkách, neboť ty byly to poslední, co ho momentálně zajímalo. Mysl měl plnou rappera v zákulisí. Dokonce ani neběhal po pódiu tak jako jindy. Spíše se po něm ploužil. David ho za to zabije, to si uvědomoval, i když jenom v malém koutečku své mysli.
„Co se děje?“ sykl na něj Bill, když měl v jedné písničce zrovna chvilku bez zpěvu a byl v Tomově okolí.
„Doma,“ odpověděl mu Tom prostě a udělal krok blíž k fanynkám. Teď je řada na jeho sólo. Ale ani to si nemohl pořádně užít.
„Děkujeme vám, děkujeme, byli jste skvělí!“ Tom sebou trhl, když slyšel svého bratra pronášet tato slova. To už zahráli všechny písničky? Podíval se na své prsty. Asi to opravdu jsou živí tvorové, kteří se po kytaře pohybují sami od sebe, protože on je dnes nijak nevedl. A přitom to vypadalo, že neudělal žádnou katastrofální chybu. „A jelikož jste byli opravdu naprosto perfektní, máme pro vás jedno malé překvapení,“ mrkl Bill do davu a ten se rozkřičel. Černovlasý byl ve svém živlu, užíval si to každou částečkou těla. „Přivítejte, prosím, našeho hosta!“ zezadu přišel ležérním krokem Bushido. Tomovi se rozbušilo srdce a on pevně sevřel krk své kytary. Ne, tohle nezvládne. A jestli jo, tak je opravdu velký frajer. Ve chvíli, kdy se jejich pohledy střetly a Anis se na něj nepatrně usmál, se mu před očima zjevilo všechno, co se stalo na záchodech. Už poněkolikáté. Sklopil pohled ke své kytaře a cítil, že jeho tváře nabraly červenou barvu. Sakra, jestli si tohohle někdo všimne, tak je v prčicích.
„Ahoj, děcka!“ prohodil Bushido s macherským úsměvem. Ať se cítil, jak chtěl, kariéra není o jeho pocitech. Na pódiu si musí udržet svou image, i kdyby měl Toma zra- Pravda, za tu cenu by to asi neudělal. Hala téměř explodovala. Někteří se začali smát, někteří nadšeně ječeli a někteří na onoho hosta jen zírali s otevřenými ústy. Tom měl chuť se postavit mezi ty posledně jmenované a přidat se k nim. Ale nemohl. „Páni, kluci, takhle hrajete vždycky?“
„A cos čekal? Že jsme nějaký děcka?“ lehce do něj se smíchem strčil Bill. Bushido se ušklíbl. Takže se nic nepoznalo. Tom je opravdu naprosto geniální muzikant. Ovšem on viděl, na co myslí. Celou dobu ho zezadu pozoroval. Nedokázal od něj odtrhnout oči. Byl fascinován, zvlášť když se Tom natočil tak, že viděl na jeho dlouhé prsty, které zcela automaticky pracovaly na strunách.
Tom cítil jeho pohled. Byl mu příjemný, celé jeho tělo pod ním brnělo, naskakovala mu husí kůže. A to ho mátlo. Ještě nikdy se mu nic takového nestalo. Ale byla pravda, že nikdy v životě na něj tak upřeně nehleděly tak neuvěřitelně tmavé a hluboké oči.
Začali hrát. Tentokrát se Tom snažil přimět mysl, aby s ním spolupracovala. Tuto písničku až tak dokonale neuměl, nyní ji hráli prvně na veřejnosti a jemu záleželo na tom, jak to dopadne. Když se k nim přidal bratrův hlas, spokojeně se pousmál. Takhle to bylo, je a bude. Oni čtyři a jejich hudba. Jenom na tom záleží. Alespoň tady, před těmi tisíci páry očí, na pódiu.
Pak však do jejich hudby vpadl hluboký, drsný hlas a on pootevřel ústa. Vyšel z nich tichý povzdych. Ten hlas k jejich muzice nepasoval, nepatřil tam, a přitom ji tak zvláštně dotvářel. Dodával jí jakousi hrubost, něco, díky čemu okamžitě každého tato písnička zaujme. Nechal své prsty tančit po strunách a vzhlédl. Jeho mandlové oči se střetly s čokoládovými a jemu přejel po zádech mráz. Bushido to zpíval pro něj! To jemu říkal, že chce změnu, že chce zkusit něco nového… Ta písnička byla o nich! Věděl to Anis, když ji psal? A věděl to Bill?
Po tomto jejich malém překvapení se vrátili na pódium ještě třikrát. Fanoušci si neustále žádali přídavek. Díky tomu si Tom nemohl s Anisem promluvit, přestože po tom tolik toužil. A když už sešli ze stage opravdu natrvalo, Anis už nikde nebyl k nalezení. David jim řekl, že odešel hned po svém vystoupení. Tom se cítil zrazený a zraněný. Srdce ho rozbolelo nad myšlenkou, že to všechno byla jen hra. Protože pro něj ty silné city, které se najednou objevily uvnitř jeho srdce, byly až moc vážné na to, aby si s nimi mohl pohrávat.
Pak si ale na sebe vzal svou bundu, strčil ruku do kapsy a nahmatal něco, co tam předtím rozhodně nebylo. Papírek složený do malého čtverečku. Rychle ho vyndal, rozložil a přečetl si vzkaz.
Čekám doma. Těším se na tebe. Bu.
Tom na to zíral s otevřenou pusou. Srdce se mu prudce rozbušilo. Nebyla to hra. Ale má odvahu nechat to zajít dál? Bylo by správné, kdyby za ním zajel? Co by se dělo dál?
Moc věcí mu blikalo v hlavě jako výstražná znamení. Měl by se probrat. Tady šlo o Bushida! O toho rappera, co před lety o jeho bráškovi tvrdil, jak rád by ho ojel. Tak proč se teď zaměřil na Toma? Pokud si to jenom nenalhával, na Billa se za posledních několik týdnů ani nepodíval, kdežto jeho propaloval svým temným pohledem téměř pořád.
Byl zmatený a bál se. Bál se, že když se teď za Anisem rozjede, něco se mu stane a on ho potom jen necitelně odkopne. Protože kdyby s ním mohl mít vztah, byl by naprosto šťastný. A takový stav nezažil už pár let.
Aniž by si to uvědomoval, stále v ruce žmoulal papírek a vydal se k autu, které je mělo dovést do jejich domu.
Bill Toma zamračeně sledoval. Bylo to už pět dní od jejich posledního koncertu a Tom celé ty dny prakticky jenom seděl v křesle a žmoulal v rukou jakýsi papírek. Bill se díky jeho věčně nepřítomnému výrazu ani nedostal k tomu, aby se ho zeptal, proč byl na koncertě tak mimo.
Povzdechl si a přešel ke svému dvojčeti. Bez ptaní mu sebral z rukou onen, nyní již značně poničený, papírek. Tom se po něm okamžitě natáhl, ale Bill ho zpražil tak přísným pohledem, že se okamžitě uklidnil. To však nic neměnilo na tom, že mu srdce bilo až v krku. Jakmile Bill dočetl ty dvě věty, tázavě na Toma pohlédl. Cítil se ublížený a vynechaný, protože mu bratr nic neřekl.
„Já… vysvětlim ti to!“ prohlásil Tom, ačkoliv se mu do mluvení moc nechtělo.
„No to bych ti radil,“ zamračil se Bill a podal mu papírek zpátky, přestože to dělal jen nerad. Nelíbilo se mu, co ten vzkaz může znamenat. „A začni důvodem, proč si by na koncertu tak mimo.“
„No… to je vlastně začátek toho všeho,“ Tom sklonil hlavu. Byl tak nejistý! Sám měl ohledně celé té věci nepořádek v hlavě. Jak mohl své myšlenky obhajovat před bratrem, když jim nevěřil ani on sám?! „On… přišel za mnou na záchod,“ začal. Bill se zamračil. Tohle se mu nelíbilo. Tomova chvilka na záchodě před koncertem byla jenom jeho, nikdo se mu do ní nesměl plést. „Bylo to fajn,“ přiznal Tom. „Víš, byl jsem najednou klidnější. Vlastně ani nevim proč,“ nervózně žmoulal v rukou papírek a hypnotizoval text na něm svým pohledem. „A on… no, nějak přišla řeč na to, že sem přesvědčený, že bych naše songy dokázal zahrát i kdybych byl myšlenkami mimo pódium. A on… no, navrhl, ať to zkusíme. Ať zkusíme, jestli to mám opravdu v prstech natolik, že to dokážou zahrát samy. Já ho nechápal a on… přišel ke mně a… políbil mě,“ poslední dvě slova byla zašeptaná.
Bill jen vykulil oči a otevřel pusu, to ale Tom neviděl. „Víš… znáš ten pocit, když se ti prudce rozbuší srdce, stáhne žaludek a ty se chceš utopit v tom okamžiku, přeješ si, aby nikdy neskončil, a žiješ jenom pro něj? Když tvoje hlava je naprosto prázdná a ty jen cítíš to silné tělo naproti tomu svému, cítíš, jak se ti cosi teplého, příjemného rozlévá po těle,“ pro Toma bylo neuvěřitelně těžké o tom mluvit, neboť on sám si to ještě nechtěl připustit. Nechtěl vědět, že, ať se to snažil jakkoliv zapřít, už není cesty zpět, že už nemůže myslet na nic jiného než na plné rty na těch jeho, na horké, silné tělo, na hrubé ruce na jeho bocích… Tohle všechno ho zcela ovládlo, otisklo se do jeho srdce a nechtělo ho už nikdy pustit. „Ale… nechal mi v kapse tenhle vzkaz, tak… snad…“
Bill si povzdychl a sedl si na opěrku křesla, vedle bratra. Objal ho kolem ramen a zadíval se na onen zmuchlaný papírek.
„Miluješ ho?“ důležitá otázka položená z úst pro něj důležité osoby způsobila, že sebou Tom trhl. Byl to mezník, to věděl. Ale nevěděl, jak Bill bude reagovat na kterou odpověď.
„J-já…“ zarazil se. Bál se. Tak strašně se bál toho, co bude dál! Život není napsaná romance! A co když ten jeho život nebude romantický? Co když prostě nemá u Anise šanci? Nedivil by se, je to více než pravděpodobné. Ale přesto… Asi je moc velký romantik, ale… „Jo,“ hlesl nakonec a zavřel oči.
„Co jo?“ zeptal se Bill. Potřeboval to slyšet. Musel to slyšet, protože musel vědět, jestli to, co se chystá udělat, bude mít nějakou cenu.
„Miluju ho,“ hlesl Tom stejně tiše jako předešlé slovo. Pak ale zvedl hlavu a otočil svůj obličej na Billa. „Miluju Anise,“ prohlásil rozhodně, pevně a už normálně nahlas. „Ale bojim se,“ dodal hned na to. „Nechci za ním jít, protože… Co když to všechno bere jenom jako hru?“ svraštil obočí a na čele se mu vytvořila silná vráska. Bill se usmál.
„Neboj, bráško, nějak to dopadne,“ dal mu pusu do vlasů. Tom teď víc než cokoliv jiného potřebuje podporu. „Promiň, Tomi, ale teď musim jít,“ poněkud omluvně se na něj usmál. „Zvládneš to tady, že jo? Já už fakt musim na manikúru, nebyl jsem na ní věky!“ naposledy včera, ale byl si jist, že Tom si to nepamatuje. To se totiž ještě topil ve svých myšlenkách.
„Jasně, neboj se o mě,“ usmál se Tom. Stále to sice nebyl tak docela úsměv prostoupený štěstím, ale už byl upřímnější a veselejší než ty, které se mu snažil dávat před pár minutami.
Rozlehlou vilou se rozezněl zvonek a Anis okamžitě vyběhl ke dveřím. Celých těch pět dní na tohle čekal. Ze začátku si říkal, že si o tom nejdřív promluví jako dospělí lidé. Ale když uplynuly už tři dny a Tom stále nikde nebyl, chtěl ho už jenom stisknout v náruči, i kdyby ho neměl už víckrát vidět. Byl v tom až po uši, věděl to a za těch pět dní se s tím už i smířil. Neměl na vybranou.
Rozevřel dveře dokořán, ale když spatřil, kdo že se to k němu dobývá, okamžitě mu spadl úsměv z tváře.
„Deset minut není takovej propastnej rozdíl,“ zamračil se Bill, když viděl, jak moc odlišný výraz se usadil na Anisově tváři, a bez dovolení vešel dovnitř.
„Co chceš?“ zavrčel ne zrovna příjemně a plížil se za ním do vlastního obýváku.
„Dobrá otázka,“ přikývl Bill a pohodlně se uvelebil na sedačce. Anis se zvysoka posadil do křesla. „Ale rád bych slyšel odpověď na ní od tebe,“ kývl na něj hlavou. Anis se zamračil. Nechápal.
„Co tím chceš říct?“
„No, třeba bych rád věděl, co měl znamenat ten tvůj polibek s mým bratrem? Proč si mu dal do kapsy ten lístek? A hlavně, uvědomuješ si, co to s ním dělá?!“ mračil se na něj. Bill je sice nekonfliktní člověk a provokovat Anise by ho nikdy ani nenapadlo, ale na Toma nikdo nesměl sáhnout bez toho, aby si to s ním potom Bill vyříkal. A zrovna tak naopak. U nich nezáleželo na tom, že Tom je o něco málo starší. Oni prostě byli dvojčata, takže si dělali jak mladšího, tak staršího bratra, občas matku a někdy i otce. Zastupovali pro sebe ty nejdůležitější role a bylo pro ně jen přirozené, že jeden chce toho druhého chránit a bránit.
Anis se zamračil. Ano, tohle všechno chtěl řešit. Ale ne s Billem. Nicméně si byl jistý, že pokud se s tímhle nepopere, nemůže od Toma cokoliv čekat. Jenomže… jak může s Billem mluvit o něčem, o čem není zvyklý ani přemýšlet?
„Já čekám!“ upozornil ho Bill nevybíravě.
„Políbil jsem ho, protože jsem chtěl,“ povzdechl si Anis. To nevyznělo tak, jak chtěl. Jak po něm vůbec někdo může chtít, aby mluvil o citech?!
„Vysvětlit!“ a Bill mu to vůbec neulehčoval.
„Není to zrovna nejpříjemnější, víš?“ zamračil se na něj Anis. „Říkat ti něco, co vlastně slyšet ani nemáš.“
„Jo, ale pokud to neuslyšim, tak ty nezískáš to, co chceš, protože Tom už pět dní sedí doma a užírá se myšlenkou, jestli pro tebe není jenom nějaký žert,“ Anis se na něj překvapeně podíval. Opravdu to tak působilo? „A pokud mi tento jeho názor nevyvrátíš, řeknu mu, že v tom má naprostou pravdu,“ Billovy oči byly chladné, nepřístupné. Udělal by všechno proto, aby Tom byl stejně šťastný, jako je nyní on.
„Jak ti můžu dokázat, že to s ním myslím vážně?“ Anisovi se to nelíbilo. Chtěl to dokázat Tomovi, to ale neznamenalo, že o tom bude říkat komukoliv jinému. I když mohl předpokládat, že starší Kaulitz si to nebude chtít nechat pro sebe. Na tom by se mohli společně dohodnout, ale takhle nemá na výběr. „Nebyls v tý koupelně, když…“ odmlčel se. Opravdu to chtěl říct nahlas? Opravdu chtěl nahlas přiznat, že ho políbil? To by bylo, jako by mu řekl úplně všechno. Celou pravdu o tom, co celý ty týdny, kdy se s ním neviděl, cítil. Alespoň pro něj by to tak bylo.
„Nedokážeš to ani říct nahlas a chceš mi namluvit, že to s ním myslíš vážně?“ Bill se mračil. Hodně se mračil. Nevadilo mu, že jeho bratr je gay, nevadilo mu, že je zamilovaný (vlastně za to byl šťastný), a ani mu nevadilo, že je zamilovaný do člověka, kterého mu bude hodně lidí rozmlouvat. Vadilo mu, že si není jistý, že mu Anis neublíží. Vadilo mu, že si nebyl jistý, že jejich vztah by Tomovi nakonec nepřinesl jen bolest.
„Ale já to s ním myslim vážně!“ ohradil se Anis a napřímil se. Z očí mu lítaly jiskry, věděl to. „Vím jen, že se tam nebránil, že spolupracoval. Nevím, co ho k tomu vedlo, ale dokud mu nebude vadit, jakou mám pověst, že nedokážu otevřeně mluvit o svých citech a že jsem o tolik starší než on, vždycky ho rád uvidím, obejmu nebo třeba políbím. Kdybych chtěl někoho na noc, můžu si zaplatit nějakou kurvu a nemusel bych si vůbec dělat hlavu s tím, proč se mi vůbec neozval, proč o sobě nedal vědět, když na tom koncertě vypadal, že ho ten polibek rozhodil, že se jím zabývá. Nevím, proč se červenal, když jsem se tam na něj podíval, ale vypadal při tom tak roztomile a já cítil něco teplýho v hrudi, protože jsem věděl, že je tak rozpačitý kvůli mně. Lichotilo mi to. Vždyť… kdo by chtěl mě, starýho, nedůtklivýho chlapa?!“ Anis ani nevěděl, kdy vstal. Prostě jen z něj vyletěla tato slova, on tomu nedokázal zabránit. Rozčilovalo ho, že dvojčata zcela změnila jeho život. Ale Bill měl na tváři stále svou neprostupnou masku. Zaujalo ho to, obměkčilo, ale stejně…
„Miluješ ho?“
„Já… nebudu ti to říkat, nechci ti to říkat. Chci to říct jemu…“
„Jenom odpověz na obyčejnou otázku – miluješ ho?“
„Kurva jo,“ zavřel oči a nechal ta dvě slova, ať zaplní celý pokoj. Bill se usmál. Tohle mu stačilo.
„Na,“ podával mu papírek, ne nepodobný tomu, který svíral Tom ve svých rukou celých těch pět dní.
„Co to je?“ zadíval se na něj zmateně Anis.
„Telefon na Toma,“ pousmál se na něj Bill. „Nebudu za tebe odvádět celou práci,“ povzbudivě se na něj usmál, vstal a odešel.
Anis se za ním několik dlouhých chvil díval. Právě dostal svolení. Aniž by si to uvědomoval, prošel něčím, co by se dalo nazývat rodičovskou zkouškou. Bill ho uznal jako potencionálního přítele svého dvojčete. A teď už bude stát při nich. Nevěděl jak, ale věděl to.
Tom stále propaloval pohledem ten papírek. Má tam zajet, nemá? Vlastně i chce, jen se bojí. Bojí se bolesti a odmítnutí. Teď možná víc než kdykoliv před tím, protože před tím nic nebylo natolik důležité, jako teď tato situace.
Ticho v domě protrhlo zvonění jeho telefonu. Otočil se za tím zvukem a uviděl, jak na stole poskakuje ten nevelký přístroj. Na malý moment se zamyslel, jestli opravdu má cenu ho zvedat. Nakonec si však jen povzdychl a vstal. Všechno lepší, než tohle nečinné sezení.
Když viděl, že mu volá neznámé číslo, zamračil se. Nerad bral takovéto hovory. Nikdy nevěděl, kdo je na druhé straně. Mohla to být třeba jenom máma, která si zapomněla mobil doma, a tak volá od kamarádky, ale mohl to být také nějaký novinář, nějaká šílená fanynka nebo dokonce někdo, kdo by ho chtěl kvůli penězům vydírat. Nakonec to však vzal.
„Prosím?“ sám byl překvapený, jak moc chraplavě jeho hlas zní.
„Ahoj, Tome,“ srdce se mu rozbušilo a rty se samovolně mírně pootevřely. Ten hlas by poznal snad kdekoliv. Proč volá? Kde vzal číslo? „Jenom… chtěl jsem se zeptat…“ ticho. Na malý moment zavládlo tíživé, trapné ticho. Tom se kousl do rtu. „Proč ses neozval? Proč ses nestavil?“ tiše pronesené otázky přímo zasáhly Tomovo srdce. Znova zavládlo ticho. Tentokrát však bylo na Tomovi, přerušit ho.
„Já…“ odmlčel se. Znova. Jak by mu mohl říct pravdu? Jak by mu mohl lhát? „Bojím se,“ přitiskl si mobil blíž k uchu. „Bojím se tebe… i sebe,“ slyšel, jak si Anis do telefonu povzdychl.
„Mohl bys, prosím, přijet? Nechci tohle řešit po telefonu. A… chtěl bych tě vidět,“ ani Anis si nebyl jistý sám sebou. Není zvyklý na takovéto jednání, na takové pocity.
„No… dobře. Přijedu.“
Anis byl naštvaný sám na sebe. To to nemůže těch pár minut do Tomova příjezdu vydržet v klidu? Ne, on musí… uklízet. Už zase. Sám sebe nepoznával, nikdy nebyl z lidí, co by neustále lítali po domě a něco uklízeli. A najednou tuto nepříjemnou činnost dělá nějak moc často.
Konečně se rozezněl zvonek. Anis okamžitě udělal tři rychlé, dlouhé kroky ke dveřím, pak se však zarazil. Co to, kruci, dělá? To je až tak moc natěšený? Jistě že je! Jenom… nemusí to dávat až tak okatě najevo… zatím.
Otevřel dveře, před kterými stál Tom. Očividně byl i on nervózní, ale snažil se to nedat najevo. Anise to pobavilo. Bylo to roztomilé.
„Ahoj,“ usmál se na něj. Tom nejistě vzhlédl a pousmál se. Anis se na něj usmál úplně. Po těle se mu rozlilo zvláštní teplo a on byl najednou klidný. Líbil se mu ten pocit.
„Ahoj,“ špitl o něco tišeji než Anis a zase sklonil pohled ke špičkám bot. Byl nervózní, nevěděl, co od téhle situace čekat. Neznal Anise. Prakticky nevěděl, do čeho jde. Ale možná právě to mu tak podivně rozechvívalo srdce.
„Pojď dál,“ Anis otevřel dveře ještě o něco víc a odstoupil, aby kolem něj mohl Tom projít. Když ho míjel, lehce ho pohladil po ruce. Tom trhl hlavou a překvapeně se na něj podíval, ale hned se na něj pousmál. Došli až do obýváku, Tom se usadil na jedné straně sedačky a Anis do křesla. Zavládlo napjaté, trapné ticho. Ani jeden nevěděl co říct. Tom si skousl spodní ret a pohledem těkal po pokoji. Až mu padl na obraz, kterým to vlastně všechno začalo.
„Proč to tu máš?“ zeptal se a kývl směrem k fotce. V Anisově obýváku by čekal spíš auto nebo něco takového. Ne dvě ruce s propletenými prsty.
„Protože mi to v životě chybělo,“ odpověděl to, na co za těch několik týdnů přišel. Po tom, co viděl, jak to Toma zaujalo, začal o té fotce hodně přemýšlet. „Dobře víš, jak je život v showbyznysu těžký a osamělý. A ty máš bratra, který tě chápe a dokáže ti pomoct. Já nemám… neměl jsem nikoho,“ než pokračoval, nechal svá slova doznít. „Omlouvám se, pokud jsem tě tím polibkem vylekal. Asi… možná se to stalo moc brzo, ale já už se nedokázal držet mimo tebe.“
„Ne, to je v pořádku, jenom… nečekal jsem, že… kruci,“ smutně, bezmocně, a zároveň pobaveně si odfrkl. „Je to jenom pár týdnů, co jsem přijal myšlenku, že do ženy se asi nikdy nezamiluju. A ty si přijdeš a mé už tak zmatené pocity ještě rozjitříš.“
„Promiň, nechtěl jsem-„
„Ale já chtěl!“ přerušil Anise Tom. Protiřečil si, ale bylo mu to jedno. „Ten polibek byl úžasný, nejlepší v mém životě. Způsobil mi naprosto úžasné pocity,“ měl sklopenou hlavu a nervózně si hrál s prsty. „To jen… jsi to ty. A já tě prakticky neznám a nevím, jak budeš na co reagovat. Bojím se, že si se mnou jen pohraješ, využiješ mě a pak odkopneš. Protože kdybys tohle udělal, zešílím,“ Anis se celou tu dobu mračil. Při posledním slově rozhodně vstal, přešel k Tomovi a zase se posadil. Tom cítil horko vedle sebe, ale bál se vzhlédnout. Všechno uvnitř něj se pralo a on byl jen svědek té velké války.
„Maličký,“ řekl Anis měkce a chytil jednu jeho dlaň do své. Pevně ji stiskl. Tom sebral veškerou odvahu, kterou v sobě našel, a vzhlédl. Překvapily ho Anisovy tmavé oči, pro tu chvíli plné něhy. „Miluju tě,“ zašeptal Anis poprvé v životě tato dvě kouzelná slůvka a spojil jejich rty ve sladkém polibku. S Tomem se zatočil svět. Motýli v jeho břiše se uvolnili ze zajetí a jemu se třásly ruce. Celé jeho tělo ovládly tak silné pocity, že ho zcela paralyzovaly. Nebyl schopný se pohnout. Až teprve Anisův jazyk, něžně prosící o povolení vstupu do jeho jeskyně, ho aspoň trošku probudil. Lehce pootevřel rty a už cítil to horké hádě ve svých ústech. Nechal Anise zcela ho ovládnout.
Anis jejich spojení přerušil až ve chvíli, kdy se už oba téměř dusili. Své ruce přesunul k Tomovu pasu a vysadil si ho na klín. Své čelo opřel o to Tomovo a usmál se. Bylo mu tak příjemně!
„A my… spolu teď… něco jako… chodíme?“ zeptal se Tom s rudými tvářemi. Ještě nikdy s nikým nechodil. Ne v tom pravém slova smyslu. Našlo by se sice pár románků, ale nic z toho nepovažoval za vztah, ten vážný a důležitý.
„Ano, maličký. My spolu teď chodíme.“
„Proč mi tak říkáš? Nejsem maličký!“
„Jsi,“ zasmál se Anis. „Jsi můj maličký.“
autor: Sandra Trümper
betaread: Janule
Tenhle díl byl tak krásný a romantický, akorát mi to kazila jedna věc. A to, že to bylo moc rychlé. Ten polibek atd. ne, ale to, že hned tak s jistotou řekli, že se navzájem milují. Po takové krátké době by mohli říct, že jsou v takové té zamilovanosti, ale přímo láska? Já prostě i v reálném životě nevěřím na takové věci, jako je láska na první pohled nebo, že by po tak krátké době mohl někdo říct, že miluje toho druhého. Nechci ti to nijak kritizovat, protože tenhle dílek byl vážně popsaný úžasně, ale tohle nemám jen u tvojí povídky, já to nemám ráda takhle u žádné, ale tak to už je zřejmě můj problém. Tahle povídka je romantická, tak to k tomu prostě patří. A líbí se mi oslovení Bushida pro Toma. Maličký, awww. Těším se na další díl:)
Jop nerada opisuju cizí komentáže ale musím uznat že souhlasím s Emiliou,uspěchané.Každopádně krásné a já se těšila jak malej fracek na sladkosti až přibyde nový díl!:)
Hrozně se mi vššak líbí scénka s billem..Billín alá schvalovač vztahů:D bezvadný:)
Já věděla, že to Tom dokáže.Přece umí hrát skvěle a ty písničky už znal nazpaměť, že by je zahrál i poslepu o půlnoci a s rukou v sádře 😀 🙂
ty pocity, co lítaly vzduchem.. och…
lísteček.. Bu se vyznamenal. A Bill se zachoval jako opravdový bráška. Zjistil, jestli to s Tomem myslí Anis vážně a jestli ho nechce je využít. Jsem ráda, že to Bill udělal. A to jak dal Anisovi číslo. Dobrá tah Bille 🙂
Tak toto bolo naozaj skvelé :)… chudák Tom aký bol celý čas úplne mimo… som si istá že z toho koncertu si pamätá jedine Bushida :D… inač mrela som z toho Billa jak nabehol k Bushidovi domov a začal ho tam vypočúvať 😀 a neprestal kým nepočul čo chcel 😀 bože… a potom keď prišiel Tom 🙂 ach úplne si viem predstaviť ten Anisov úsmev keď otvoril dvere :D… aj keď tuto teraz musím trochu súhlasiť s Emiliou že to "Milujem ťa" bolo povedané trochu skoro ale to na tom nič nemení že je to skvelé a ja to milujem :)… inač ešte som na niečo zabudla 😀 predstava Bushida ako pred Tomovým príchodom chodí nervózne po dome a upratuje ma zabíja xD :D… je to proste skvelé 😀
teprve 4.díl a mě přijde, jako kdybych už přečetla x-milion kapitol a tohle byl ten sladký happy end. 🙂
taky se přiznám, že mi Bushidovo "miluju tě" přišlo až moc brzké, navcí jsem zvyklá na to, že Anis tyhle slova neříká vůbec a dává je najevo svými činy (což na jeho postavě zbožňuju). 🙂 a oslovení "maličký" k němu patří stejně jako párek k rohlíku. 😀