autor: Deni
15. března, 2012 – současnost, ráno
Bill
Nemůžu uvěřit, že těch tři a půl roku uběhlo tak hrozně rychle. Potom, co se naposledy stalo mezi mnou a Tomem, vzal brácha roha. Netrvalo mu to ani tři dny a odjel nejspíš zpátky k tátovi do Berlína. Nemůžu říct, že by mi nebylo líto, jak jsme se tenkrát rozešli, konec konců byl jsem na něj vážně hnusnej a to, co jsem mu řekl, jsem hodně přehnal, ale zase na druhou stranu, mělo to ten efekt, o který jsem se modlil posledních několik let. Tom odjel a nevrátil se. Kdykoliv měl přijet domů, naplánoval si to tak, abych v té době nebyl doma já. V nejhorších případech pak jezdila máma s Gordonem k němu. Prý si koupil v Berlíně byt z peněz, které si vydělal u táty ve firmě, kde na poloviční úvazek poslední dva roky pracuje. Asi mu fotr platí docela slušně, když má na byt v Berlíně. Ale více méně je mi to stejně jedno, nezajímá mě, jak se Tom má, co dělá, kde a z čeho žije.
A navíc, už za pár hodin ho uvidím. Řekl bych, že to pro něj bude vážně překvapení.
Naposledy se zkontroluju v zrcadle a musím se spokojeně usmát nad tím, jak dokonale vypadám. Mike měl pravdu, že mi dredy budou slušet. Nejdřív jsem se jim hodně bránil, nechtěl jsem mít nic, co už mělo mé dvojče, ale když mi J. ukázal jím nakreslený návrh mé osoby s černými a bílými dredy, okamžitě jsem se zamiloval! A tak teď tihle krasavci doplňují můj vzhled.
Musím říct, že za ty tři roky jsem se hodně změnil. Ani ne tak vlastnostmi jako vzhledem. Už nejsem ten roztomilej klučík s dlouhýma, černýma vlasama. Teď, když jdu po ulici, lidi ze mě mají respekt, a ten pocit se mi hodně líbí. Je to něco, o co jsem usiloval od střední školy, a konečně jsem toho docílil.
„Do háje!“ zakleju, když si všimnu, kolik už je. Za hodinu mám být přítomnej u přijímaček a já se ještě válím doma. Rychle popadnu tašku s věcmi, navoním se, naposledy zkontroluju svůj vzhled a urychleně opustím J. a můj pronajatý byt na kraji Berlína. V ranní špičce budu mít co dělat, abych se dostal na Akademii včas.
———-
„Sorry!“ křiknu přes rameno, když do někoho na chodbě vrazím, ale nemám čas se zastavit a zjistit, jestli se dotyčnýmu nic nestalo. Samozřejmě jsem se sekl v koloně a dorazil jsem se čtvrt hodinovým zpožděním. Doufám jen, že to nijak neovlivní můj výkon, nebo že mě nevyhodí, protože pak by byla všechna snaha naprosto zbytečná.
Smykem zahnu za roh a proběhnu úzkou uličkou, kterou po obou stranách lemují ostatní účastníci zkoušek. Nemám ale čas se zastavit a prohlížet si je, i když i tak si koutkem oka stíhám všímat pár velmi vydařených kreací. No vážně, tamta slečna s fosforově žlutýma legínkama je vážně in. A určitě se svou nápaditostí bez problémů projde zkouškami. Skoro bez dechu zastavím před dveřmi do sálu a než je otevřu, dvakrát se zhluboka nadechnu, abych se uklidnil. Už, už jsem připraven vytasit se s omluvou, když ke mně dolehne něčí hlas.
„Až budete připravený, začněte.“ Chvíli zmateně koukám mezi pódiem a porotou před ním, než mi dojde, že nemluvili na mě, ale na rasta kluka, co zrovna stojí uprostřed jeviště. Takže jsem to asi stihnul, má nižší číslo než já, to znamená, že teprve budu na řadě. Výborný!
S úlevou si kecnu na židli pod pódium, kde už sedí pár dalších, kteří půjdou na řadu v nejbližší době, a vděčně se napiju ledové vody. Můžu trénovat sebedýl, ale takovejhle maraton přes tři ulice, protože blíž se auto prostě zaparkovat nedalo, to je moc i pro mě. Jsem připravený na chvíli zavřít oči a nabrat potřebné síly, když se malým sálem rozezní příjemná, jemná hudba.
Zadívám se na copánkovatého kluka na pódiu, a málem se zadusím douškem vody. To je… to je Tom!
Bez dechu sleduju jeho jemné pohyby, soustředěný výraz, jak se ladně, plynule pohybuje do jemné melodie, jak do rytmu basů sem tam jemně prudčeji naskočí. Sleduju, jak se jeho pohyby mění společně s hudbou, která z jemné, přešla na lehce agresivní, rytmickou. Nevím, čí ten remix je, ale ten, kdo mu připravoval hudbu, má sakra dobrý hudební vkus, je to dokonalá skladba, jak dělaná pro spletenec jeho baletu a… streetu?!
Lehce se předkloním, abych líp viděl. Je dokonalej, nemluvě o tom, jak se změnil. Jeho tělo je tak dokonale vypracované, každý sval se s jeho pohybem krásně propíná. A to, co si udělal s vlasama… bože, je tohle vážně moje dvojče?
Každý jeho pohyb jde přesně do rytmu. To, co předváděl, když byl malej, není nic proti tomu, jak se hýbe teď. Nikdy jsem nikoho neviděl tak dokonale spojit balet se street dancem, nikdy! Ty housle v hudbě jsou… bože! Nikdy jsem neviděl nikoho hýbat se tak, jako se právě teď pohybuje mé dvojče. Je to dech beroucí! Jak se dokáže prohnout, a… a ta otočka! Nikdy by mě nenapadlo, že něco může být tak dokonalé, tak sladěné. Nikdy by mě nenapadlo, že můj bratr, moje vlastní dvojče dokáže takhle tancovat. Nepřemýšlí nad svými pohyby, prostě jde do rytmu hudby, nechává se vést melodií a je to… dokonalé! Nevěřil bych, že o tanci svého bratra jednou řeknu, že je dokonalý, ale v životě jsem neviděl nic tak precizního, jemného, procítěného, úchvatného a milion dalších synonym pro slovo dokonalý.
Stejně jako na začátku, se i ke konci agresivní hudba přemění v jemnou melodii a Tom zpomalí své pohyby, až se nakonec zastaví ve finální póze s jednou rukou nataženou do prostoru a jemně skloněnou hlavou k té samé straně přesně ve chvíli, kdy dozní poslední tóny.
Bez dechu sleduju svého prudce oddechujícího bratra a nedokážu určit jedinou emoci, která teď ve mně je. Nikdy jsem se ani na okamžik nezamyslel nad tím, kolik úsilí, píle a dřiny musel Tom vložit do toho, aby se dostal až sem. Pracoval na tom tvrdě od svých jedenácti let, od svých šestnácti byl pak rozhodnutý, že se dostane na jedinou taneční Akademii v Německu. Když jsem se rozhodl zničit mu jeho sen, ani omylem by mě nenapadlo, že až nadejde ta chvíle, budu si přát, abych se pro to nikdy nerozhodl. S každým pohybem, každou uvolněnou grimasou v obličeji se Tom krůček po krůčku přibližoval svému cíli, a já mám být teď odhodlaný jít a zničit mu to?
Prudce se zvednu, popadnu tašku s věcmi a jsem připraven se otočit a odejít. Tohle mu vzít nemůžu. On mi vzal všechno, ale po tom, co jsem teď viděl, nemůžu být jako on.
„Pan Kaulitz?“
Pomalu se zastavím, když někdo promluví těsně za mnou. Nepatrně se pootočím a ocitnu se tváří v tvář slečně, která na mě netrpělivě kouká. Nakonec jen jemně přikývnu.
„Výborně, jste další na řadě, slečna před vámi vypadla. Následujte mě.“ Rozejde se směrem k pódiu a mně nezbývá nic jiného, než se vydat za ní, sledován bedlivým pohledem poroty, ale také mým bratrem, který zmateně stojí na kraji jeviště, s lahví vody v půli cesty k puse, a nechápavě na mě zírá.
Teď je ten čas rozhodnout se, co uděláš, Bille.
Tom
Ještě pořád bez dechu stojím na kraji pódia, a mám pocit, že mi každou chvílí vyletí srdce z hrudi. A rozhodně to nebude z adrenalinu, který mi proudí žilami. Bill, co tady dělá? On… on se taky účastní přijímaček? Ale, jak? Proč? On neumí tancovat, nikdy netancoval. Co tady, sakra, dělá?!
Jeho pohled se na kratičký okamžik střetne s tím mým. Vypadá zmateně, rozpolceně, jako by nevěděl, co má teď udělat, ale asistentka mu rychle do hlavy drmolí všechny pokyny, a jeho čokoládové oči se ode mě během kratičké chvilky zase odtrhnou. Co tady dělá?!?!
Naprosto nechápavě si dřepnu na kraji pódia a sleduju, jak se připravuje do startovní polohy. Nechápu, co to dělá? Proč? Co?
Taneční mistr, hlavní předseda přijímací poroty, dá bráchovi stejný pokyn jako před malou chvílí mně, a o pár vteřin později se sálem rozlehne příjemná, zremixovaná hudba od Teddera, Made. Nemůžu uvěřit vlastním očím, když se přede mnou začne Bill pohybovat plynule přesně do rytmu. Tam, kde se jemně trhá hudba, i jeho pohyby jsou lehce trhané. Tam, kde je důraz na bicí, tam i Bill vystihne přesné pohyby.
Omámeně sedím na zemi a všechno uvnitř mě se tak zvláštně svírá.
Bill tancuje. Bill tancuje a je v tom zatraceně dobrej! Kdy se to stalo? Proč o tom nikdo nic nevěděl? Kdyby to věděla máma, řekla by mi to.
Trhavě se nadechnu, když se hudba po necelých dvou minutách změní a sál naplní Feelin‘ myself od Dolla, a i Billovy pohyby se kompletně změní. Hudba je lehce zrychlená oproti originálu, a Billovo tělo se dokonale vlní do rytmu. Jeho práce s každým svalem v těle je dokonalá! To, jak se dokáže prohnout a než stihne vlna dojet do spodní části jeho těla, ta vrchní už se zase hýbe do jiného směru… kdy se to stihnul naučit?!
Se zrychleným dechem sleduju, jak mu nové dredy víří kolem hlavy při každém poskočení, při každé otočce, zvlnění, úklonu. Neviděl jsem ho tři roky, ale jsem si jistej, že nikdy v životě nebyl Bill víc sexy, než je právě teď! Zpocenej, v oblečení jemně obepínajícím jeho drobné tělo…
Mlčky zírám na poslední pohyby u konce songu, a nezmůžu se na víc, než lapat po dechu, když skončí úplně. Nevnímám nic kolem sebe, jen to chvění v těle, které mi pohyby mého bratra způsobily. S pohledem upřeným na jeho hruď sleduji, jak se rychle zvedá a klesá ve zbrklém lapání po dechu, které se Bill po svém výkonu snaží zmírnit.
Chce se mi brečet.
Nemám tušení proč, ale do očí se mi derou slzy. Jestli je to tím, že poprvé po třech letech zase vidím Billa, nebo výkonem, který právě předvedl, nemám tušení. Možná je to i tím, že je tady, na přijímacích zkouškách na mou vysněnou Akademii, a je mým soupeřem.
Skoro ani nevnímám, když kolem mě o pár vteřin později prolítne na chodbu a zvířený vzduch za ním mě uhodí do obličeje společně s jeho kořeněnou vůní. Než se stihnu vzpamatovat a vyběhnout za ním, nikde ho nevidím.
Co tohle, sakra, mělo znamenat?
———-
„Vítejte zpět,“ začal lehce prošedivělý muž svou řeč, a já cítil, jak se mi celé tělo roztřáslo náhlým, no dobře, ne tak náhlým, přívalem nervů. V papírech, které drží v rukou, je napsaná má budoucnost. Skoro pořádně nedokážu vnímat slova, která říká, jen pohledem hypnotizuji ony papíry. Kdybych tak mohl, jen bych nakouknul, abych se konečně zbavil té nejistoty. Je to ubíjející, stát tady a čekat na rozsudek.
„Po řádném posouzení a mnoha vášnivých konzultacích jsme vybrali pár těch šťastných, kteří se stanou studenty naší Taneční Akademie. Ale než vám sdělím jména těch šťastlivců, rád bych vám všem řekl, že jste byli opravdu úžasní a vaše píle a úsilí bylo neuvěřitelné! Všichni si zasloužíte pochvalu,“ pokračoval hlavní taneční mistr Akademie a já se nezmohl na nic, než naprázdno lapat po dechu. Zaprodal bych duši, abych byl mezi tou hrstkou šťastlivců.
„Ale jen hrstka z vás se může dostat na naši prestižní akademii, taková jsou pravidla. Teď vám přečtu čísla těch, kteří se stanou součástí naší školy. Ostatní prosím v tichosti opusťte jeviště a pamatujte, že nepřijetím svět ještě nekončí. 3025, 3030,…“
Stojím v dlouhé řadě tanečníků ucházejících se o těch pár míst na Akademii, a snažím se nevnímat, jak se náš počet snižuje s každou vteřinou víc a víc. Snažím se nevnímat zlomené, bolestné pohledy těch, kteří se sklopenou hlavou opouštějí jeviště a nechávají své sny viset tady ve vzduchu, nesplněné. Nevím, co budu dělat, pokud mé pořadové číslo nebude mezi těmi, kteří budou přijati. Nemám tušení, co bych dělal. Do tohohle snu jsem vložil naprosto všechno, celé své srdce a duši, obětoval jsem tomu prakticky celý svůj život, a pokud odtud budu muset odejít, nevím, co si počnu se životem dál. Nikdy jsem nechtěl nic jiného než tohle, nic jiného neumím. Pane Bože, jestli tam někde jsi, prosím, nenech mě prohrát.
Se zavřenýma očima a zatajeným dechem vstřebávám napjatou, nervózní atmosféru kolem sebe a čekám na chvíli, kdy mistr Frank řekne poslední číslo, nejlépe to mé.
„…4867 a 5002. Ostatním velice děkuji za účast. Byli jste dobří, ale bohužel to nestačilo. Je mi líto,“ ukončí mistr krátký výčet postupujících čísel, a já se nezmůžu na víc, než tupě zírat do prázdna před sebou se srdcem divoce bijícím.
Neříkal mé číslo, neříkal číslo 4925, neříkal! Znamená to, že jsem nepostoupil? Že jsem se na Akademii nedostal? Ale jak to? Proč? Kde jsem udělal chybu? Co se, sakra, stalo?
S narůstajícím pocitem paniky a srdcem staženým kovovou pěstí se otočím na svou pravou stranu, kde se jako největší sluníčko usmívá on. Jak mi to mohl udělat? Jak se mohl přihlásit sem, zúčastnit se zkoušek a… postoupit? Proč on? Proč ne já? On sem ani nechtěl, nikdy neříkal, že by sem chtěl, nikdy. Nesnáší tanec! Věděl, že je to můj sen, vždycky to věděl, tak proč…
Jeho pohled se na krátký okamžik spojí s tím mým. V jeho očích můžu vidět zvláštní radost, povýšenost a spokojenost s tím, že mě porazil, že získal to, o co jsem já celý svůj život usiloval. Spadlo mu to do klína jako na stříbrném podnose. Jeho sobecky šťastný, vítězný úsměv se mi zarývá do každé buňky v těle a já se nezmůžu na víc, než se jen němě ptát, proč? Kde je sakra ta chyba? Co jsem mu udělal tak šíleného, že musel jít a ukrást mi můj sen přímo před očima? Že musel zničit vše, o co jsem se celou dobu snažil, pro co jsem dřel dnem i nocí. Ale pochybuji, že se mi někdy na tyto otázky dostane odpovědí. Za celých deset let se tak nestalo, proč by to teď mělo být jinak…
Jedním mrknutím přeruším náš oční kontakt a s hlavou sklopenou mezi rameny se sehnu pro svých pár věcí, jako je ručník a láhev s vodou, které jsem s sebou na jevišti měl. Teď jsem se měl radovat, měl jsem volat mámě a křičet jí do telefonu jako malá holka, a místo toho s pocitem naprosté poraženosti musím opustit místo, na kterém toužím být ze všeho nejvíc. Ale tady už nemám co dělat, sem už nepatřím. Sem teď patří on.
On, člověk, kterého na světě miluji a nenávidím nejvíc.
———-
Bill
„Tome! Tome, počkej!“ Ve chvíli, kdy Tom zmizí z jeviště, dojde mi, co se vlastně stalo. Já postoupil, a on ne. On se na jeho vysněnou školu nedostal, zatímco já ano. Dosáhl jsem svého. Sebral jsem mu jeho sen, zničil jsem ho. Tak proč se cítím tak mizerně? Proč mě vědomí mého vítězství netěší, ale bolí?
„Tome!“ křiknu znovu a seběhnu posledních pár schodů, které vedou z Akademie přímo na ulici. Musím s ním mluvit, musím mu to vysvětlit. Musím něco udělat!
„Co chceš?! CO?!“ Prudce se na mě otočí a přísahal bych, že kdyby pohledy mohly zabíjet, v tuhle chvíli by mě opravdu zabít neváhal. „Co sakra chceš, Bille? Nestačí ti to, co už si udělal? Chceš se mi vysmát do očí?! Tak prosím, udělej to! Udělej to a dej mi pokoj!“
Beze slova se na něj dívám a nevím, co říct. Poprvé v mém životě mi došla slova. Jestli jsem Toma někdy viděl trpět, nebylo to nic proti tomu, jak vypadá teď. I když se snaží, do očí se mu derou slzy, na tvářích má rudé skvrny, hlas se mu chvěje a celý se třese. A kdykoliv se nadechne, ze rtů se mu vydere tichounký, potlačovaný vzlyk.
„Tak co sakra chceš?!“
„Promiň,“ zašeptám, na víc se nezmůžu. Co teď jiného stejně můžu udělat? Není nic, čím bych mohl napravit, co jsem udělal. Chtěl jsem ho zničit, chtěl, ale…
„Promiň si strč někam! Proč si to sakra udělal? Tak proč? To mě vážně nenávidíš tak moc?!“ křičí na mě bratr dál a je mu jedno, že se za ním lidi otáčejí, že na nás zírají. A mně taky. Zasloužím si to, zasloužím si, aby všichni věděli, jak královsky jsem všechno posral. Celé ty roky jsem byl upnutej jen na to, že chci Toma zničit, že mu chci vzít největší sen, všechno, o co kdy usiloval. Nikdy jsem se ani na okamžik nezamyslel nad tím, jestli to bude správné, jen jsem slepě šel za svým blbým cílem. A teď, když jsem ho dosáhnul, nejradši bych vrátil čas o pár hodin zpátky a nikdy na ty blbý zkoušky nešel! Kdybych tam nebyl, teď by se Tom radoval, a slzy, které se mu pomalu spustily z očí, by nebyly slzy bolesti, ale štěstí, radosti. Posral jsem to!
„Promiň, já-„
„Ty co? Ty co, Bille?! Zase myslíš jen na sebe, vždycky si myslel jen na sebe! Seš obyčejnej sobeckej parchant! Nemám tušení, jak sem tě kdy mohl mít rád, dokonce milovat! Bože, já byl takovej idiot! Doufám, že si teď zasraně šťastnej!“
Otočí se a udělá jen pár kroků, než se mi ho podaří doběhnout. „Tome, počkej pros-„
Nestihnu ani dokončit větu, když se na mě prudce otočí a ve tváři mi přistane jeho pěst. Zavrávorám pár kroků zpátky, ale neuhnu, když se natahuje pro další ránu. Ale jeho pěst už mě nezasáhne.
Párkrát zmateně zamrkám, když na rtech ucítím něco vlhkého. Až po pár sekundách mi dojde, co se děje, že mě Tom líbá.
Tom. Mě. Líbá!
„Nenávidím tě, ty sobeckej, sebestřednej parchante!“
S těmito slovy se ode mě Tom odtrhne dřív, než stihnu pořádně na cokoliv zareagovat, sebere se a než se stihnu vzpamatovat z toho, co se stalo, je pryč.
autor: Deni
betaread: Janule
Oh, to se mi zamlouvá! ^^ ♥
JE to odomna hnusné, ale Bill si to zaslúžil, len teraz dúfa a som vedavá ako to urovná ak sa o to vobec pokasi.
Mám z toho smíšené pocity, tak moc jsem se do toho vžila…:) MYslím, že si to Bill zasloužil, je blbej, měl odejít…:) Doufám, že to nějak napraví…:) Bylo mi Toma tak líto, když se nedostal na tu školu…Zamilovala jsem se do týhle povídky a ěším se strašně moc na dalíš díl…;)))
Ohhh mein Gott! Já chci okamžitě další díl!
Ouch!! :O Božeee!! TO je táák strašně dokonalý!! <3 strašně sem se zamilovala do týhle povídky.. strašně strašně moc!!! Píšeš kurevsky dokonale Deni!!! <3 AAAWW!! <3
téda…tohle je tedá vážně, ale vážně úžasná kapitolka!!! Bože…Kdy bude pokračování??
[6]: Tahle "kurevsky dokonalá povídka" 😀 tady bude každý tři dny, tak to už vydržíte… 🙂
Deni, perfektní, tohle je šíleně emocema nabitá kapitola, tu jsem si fakt užila. 🙂 J. :o)
Docela mě překvapilo, že to Tom vzdal a odešel a za ty roky už se s Billem nesetkal, ale vlastně se ani nedivím, Bill byl na něj opravdu hnusný.:(
Moc se mi líbil ten popis Billového "ohromení" nad Tomovým tancem. Po pravdě jsem málem ztratila dech, když jsem to četla. A pak, když se sám sebe ptal, jestli to má být právě on, kdo mu jeho sen zničí… úchvatné!♥
Sice zbytečně, ale přesto jsem doufala, že Bill přeci jenom odejde. Ale když o tom tak přemýšlím, kdyby odešel, určitě by se pak s Tomem dalších několik let neviděl, protože by se mu kvůli své hrdosti vyhýbal.
Nedokážu pochopit, proč se Tom na tu akademii nedostal. Podle toho, jaks ho popisovala, si myslím, že je fakt dobrý, tohle mi přijde prostě divné. A bylo mi ho hrozně líto. Úplně se mi svírala hruď, když jsem si představila, jak dlouho o tomhle snil, jak makal, snažil se být co nejlepší… a teď se mu celý jeho sen zhroutil. Kvůli osoby, ke které se chtěl dostat blíž.:´(
Panebože… a teď mi srdce vynechalo několik životně důležitých úderů!:DDD Nejprve mě opravdu překvapilo a pak i dojalo, že se Bill přeci jen vzpamatoval, že ho svědomí přece jen dohnalo a on za Tomem běžel a omluvil se mu. I když už to nic nespraví, cením si toho, že se o to alespoň pokusil a dokonce mu bylo i líto toho, co udělal! Málem jsem se rozbrečela lítostí nad Tomem, živě jsem si dokázala představit, jak se asi cítí, jak křičí na Billa, který by nejradši vše, co udělal, nikdy nedotáhl do konce. Čekala jsem, že mu vše vyčte, možná že ho uhodí… ale že ho políbí?!? To mě teď absolutně dostalo, vůbec jsem to nečekala, úplně jsem strnula v úžasu!!:)
Nevím, co víc napsat (jako obvykle, když jsem na konci komentu:DD).. snad jen tohle… ♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥ :DD
Je to úžasné! Myslím, že všechno ostatní už bylo napsáno předemnou…
Božeeeeeeeeeeee miluju to!!!!!!!!!!!! <3
No páni… děkuju za tolik krásných a úžasných komentářů! Vážím si toho a moc to pro mě znamená! Jsem opravdu ráda, doslova nadšená, že se vám povídka líbí! Děkuju moc moc moc!!! :-*
[11]: podle mě by sis zasloužila mnohem víc komentářů, takže není za co děkovat!;)
Každý tři dny?to puknu radostí:D !!to je dokonalá povídka,naprosto dokonalá!!já jí fakt miluju :)) <3
Preboha! Panebože! Ty vole! Akurát som prekonala infarkt. Ten koniec… to čo bolo? :O To bolo úúúžasné 😀 ja absolútne nemám slov… idem radšej pekne od začiatku. Toma mi je strašne ľúto. Chudák keď si predstavím ako tvrdo drel toľko rokov a teraz mu to Bill len tak vyfúkne. Škoda že si Bill až teraz keď už je neskoro uvedomil že to čo robil kvôli pomste nebolo vôbec správne… A teraz ten bozk. Ty vole mňa skoro porazilo… Tom Billovi najskôr vrazí, potom mu dá pusu a nakoniec odkráča s tým že ho nenávidí. Tak toto je fakt husté. Som v šoku 😀 Je to skvelé, neviem sa dočkať ako to teraz bude ďalej pokračovať. Úplne to žerem 😀