I’m all you need 12.

Tom si unaveně promnul oči, hlava ho bolela jak už dlouho ne, naposledy snad, když měl jeho kamarád oslavu narozenin a on pak celou noc prozvracel. Tohle ale bylo jiné, nebyla to bolest hlavy jako při kocovině, promnul si temeno hlavy a usykl, jediné, co si pamatoval, byla rychlá a prudká bolest hlavy, a pak už jen tma. A teď, když se konečně probral, byl v jakémsi apartmá, které vypadalo jako v nějakém futuristickém a luxusním hotelu. Připomínalo mu to tu jednu restauraci z Los Angeles, která byla postavená přímo nad letištěm, kam ho jednou jeho otec vzal, jo, byla pěkně drahá a všechno tam vypadalo jako z jiného světa. Jeho táta měl totiž na rozdíl od Toma trochu víc peněz. Mladík se posadil na posteli a znovu se rozhlídl po pokoji, všiml si obrovského okna, která zabíralo celou jednu stěnu. Zvedl se tedy z postele a odklopýtal k němu, aby se podíval ven, kde že to vlastně je. S rukou stále na bolavém místečku na hlavě.

Hluboko pod ním se rozprostíralo město, ve tmě svítilo tisíce světel, Bill měl pravdu, byl to opravdu nádherný pohled. Jako by se ocitl kdesi v daleké galaxii, kde lidé jezdili ve vesmírných lodích a jezdili vznášejícími se auty a kluzáky. Jako ve Star Wars, pomyslel si Tom a zasněně se usmál. Jak on si jako malý přál, aby mohl být rytířem Jedi, aby mohl bojovat se světelným mečem a pak si vzít princeznu Leiu. Bill říkal, že je to město plné kurev a zabijáků. Tom se zamyslel, třeba bude mít šanci jít si někam užít, protože už jen při pomyšlení na sex ho začínal pomalu ale jistě bolet. Chudák jeho kamarád. A když už o tom Tom tak přemýšlel, kde vůbec Bill byl?

Znovu se rozhlídl po pokoji, nikde ho neviděl. Jediné, čeho si všiml, že tu bylo navíc, bylo naprosto čisté a nové oblečení, které leželo na gauči, zřejmě připravené pro něj, protože bylo velikosti XXL a byly k němu i pěkné tenisky. Tom pokrčil rameny a bez odmlouvání se svlékl ze svého špinavého oblečení a převlékl se, když si na hlavě urovnal čepici, povšiml si dvojích dveří. Chvíli přemýšlel, které si vybrat, nakonec zvolil ty vedle velké plazmové televize a otevřel je, vykoukl ven. Jen velká dlouhá chodba, povzdychl si, když nikoho neviděl a zacouval zase zpátky do pokoje, dveře zavřel. Řekl si tedy, že zkusí ty druhé. Opatrně je otevřel a nakoukl do druhého pokoje. Na posteli uviděl sedět Billa, jak se zkroušeně dívá do země a drbe se na hlavě. Tom si nejistě odkašlal.

Bill zvedl hlavu a otočil se na něj, na tváři se mu rozlil široký úsměv. Okamžitě se zvedl z postele a přiběhl k němu, prakticky mu skočil kolem krku. Pevně ho objal a mačkal ho, jako by ho už nikdy nechtěl pustit. „Tome…“ vydechl. „Tolik jsme se o tebe bál, bože můj, bál jsme se, že ti něco udělají… tohle… říkal jsem ti, ať jsi zticha a tys mluvil, a oni přišli… bože můj…“ tom zmateně zamrkal.

„Zpomal,“ zasmál se maličko a odtáhl ho od sebe, položil mu ruce na ramena, aby ho ustálil a díval se mu do očí. Nikdy předtím si nevšiml, že je Bill přeci jen trochu menší než on, teď když neměl své kožené kozačky, ale jen bílé pantoflíčky. „Co to bylo za lidi? Kde to jsme?“ mračil se na něj Tom, zatímco ho držel v bezpečné vzdálenosti od jeho těla.

Bill na něj zakoulel očima. „To… To byli Angelovi lidé… A jsme, v jeho hotelu…“ pousmál se nejistě. Tom otevřel pusu, aby dál pokračoval v otázkách, ale zavřel ji, když Bill zřejmě odtušil jeho otázku. „Angel je vrchní člověk v tomhle městě… Vlastní všechny kluby a… a tak… vy tomu říkáte mafie…“

Tom ho pustil a trochu vyděšeně zamrkal.

„Mafie?!“ vypísknul.

„Ztiš se, proboha…“ vydechl Bill, který uslyšel na chodbě kroky a blížící se hlasy, přitlačil Toma na zeď a dal mu ruku přes pusu. „Padej k sobě do pokoje… Nikomu neříkej, že jsme se viděli…“ řekl rychle a vrátil se na své místo na posteli. Tom se na nic neptal a vplul do svého pokoje, zavřel za sebou tiše dveře, a sotva se dveře zaklaply, dveře z chodby se otevřely a do jeho pokoje vstoupil ten plešatý muž se zjizveným obličejem, kterého si Tom pamatoval z incidentu, který se stal venku.

„Jsi vzhůru, to je dobře… Půjdeš se mnou, Angel tě chce vidět, Vaše Výsosti…“ zašklebil se ironicky a chytl Toma pevně za rameno. „Pojď…“ hodil ho před sebe, Tom to naštěstí ustál a vyklopýtal ze dveří na chodbu, hekticky se rozhlédl, ale neopovažoval se otočit.

„Nechápu, proč mi říkáte, Vaše Výsosti, jsem jen člověk, proboha.“ Nechápal Tom. „A už vůbec nechápu, proč by mě chtěl vidět, vždyť já ani nevím, kdo to je!“ rozčiloval se dál, společně s tím mužem nastoupil do výtahu, který se rozjel ještě výš; Tom nechápal, jak vysoká tato budova může být. Musel to být hotový mrakodrap.

„Zmlkni, šetři si slova na později, chlapečku.“ Zavrčel nepříjemně a Tom se zadíval na jeho obličej. Zajímalo ho, co zanechalo jeho obličej takhle zjizveným, nějaká kyselina, že by? Muž se na něj podíval a Tom okamžitě pohledem ucukl, nechtěl dát najevo, že se na něj předtím díval. „Mluvils s elfem.“ Neznělo to jako otázka, a Tom zbledl.

„Nemluvil.“ Zalhal tiše a zavrtěl hlavou. „Vždyť já ani nevím, kde je… Neviděl jsem ho…“ koukal se do země, muž si odfrkl a Tom se zaposlouchal do tiché uklidňující hudby, která vycházela z reproduktorů umístěných na stropě výtahu, přesně jako to měli ve většině drahých hotelů. Zvonek výtahu cinkl a kabina se zastavila, plešoun otevřel dveře a nechal jít Toma ven jako prvního. Tom polkl a vystoupil.

Vstoupil přímo do středního apartmánu. Byl naprosto obrovský. Byl celý zařízený do černé a bílé. Tom se nejistě rozhlížel, vypadalo to tu opravdu luxusně. Bílá kožená sedačka se zebrovými polštářky naproti plazmové obrazovce, před gaučem stál skleněný stůl, na něm mísa se zelenými jablky. U jedné zdi byla dlouhá a rozsálá knihovna, kterou v půli dělil pracovní stůl s vypnutým počítačem. Na druhé stěně byly pověšené nejrůznější zbraně a Tom polkl, snad ani jedna nebude použita proti němu. Uslyšel odkašlání a otočil hlavou na stranu, uviděl křeslo zavěšené ze stropu, takové si Tom vždycky přál.

„Tome, můj princi, konečně se setkáváme…“ ozval se neznámý hlas, a když se křeslo ve vzduchu otočilo, Tom pochopil, kdo mluví. Tohle musel být Angel. Nemluvil ale příjemným tónem, spíš jako by se mu vysmíval. Na sobě měl oblečení, které se zdaleka nepodobalo tomu, co tady Tom v Namidii zatím viděl. Měl tmavé riflové kalhoty a bílou košili s ledabyle uvázanou kravatou u krku. Na krku měl stříbrný řetízek s jakýmsi přívěškem, který Tom nedokázal rozpoznat, protože nebyl vidět. Měl kratší hnědé vlasy, taktéž jen ledabyle upravené. Vůbec nevypadal tak, jak by si Tom představoval vládce zdejšího podsvětí (alespoň tak to z Billova vyprávění pochopil), vůbec ne, vypadal spíš jako nějaký obchodník od nich z New Yorku. Boss si nejspíš všiml, jak si ho Tom prohlíží a malinko se zamračil, pak se podíval na ochranku, která stála vedle dveří. „Přiveďte sem i toho druhého! A fofrem!! Neříkal jsem vás snad, vy pitomci, ať je přivedete oba!?!“ zahřměl, až se Tom lekl.

„Jak si přejete…“ přikývl jeden a odešel, nastoupil do výtahu a odjel dolů pro Billa. To ale nestačilo, Angel se podívat i na ty, co tu zbyli a stále postávali. „Řekl jsem, vypadněte!!“ probodl je pohledem, ochranka poplašeně odešla, čekal, dokud se za nimi nezavřou dveře a pak se otočil k Tomovi. „Tak…“ zvedl se z křesla a přívětivě se na něj usmál. „Čaj nebo víno?“ Tom zamrkal, obával se, že je tohle nějaký psychotest, zda ho zabít, nebo nechat žít, a tak začal usilovně přemýšlet, nervózně si při tom pohrával s piercingem mezi rty. Brunet zatím přešel k jedné ze skříní a otevřel ji, Tom se podíval a zjistil, že je to malá domácí vinotéka a zamrkal.

„Radši čaj, jestli můžu poprosit…“ usmál se rozpačitě a Angel jen přikývl hlavou. Skříň zase zavřel a přešel do vedlejší místnosti, kde jak Tom předpokládal, dal buď vařit vodu na čaj, nebo hledal arsenik.

Po chvíli se muž ale vrátil, stále s tím samým přívětivým úsměvem jako předtím.

„Za chvíli to bude,“ usmál se a posadil se do křesla. „Posaď se, prosím,“ ukázal na gauč před sebou. „Máme toho tolik, o čem si povídat…“ zaradoval se. Tom se nejistě zasmál a posadil se na gauč, na kterém mu bylo nabízeno místo. „Ze všeho nejdřív, pověz mi… Jaký William je?“ usmál se zasněně. A Tom přestal chápat už úplně.

**

„Říkám vám, nesahejte na mě, vy opice jedny hnusný smradlavý!“ házel sebou Bill, když ho ochranka vedla a pevně ho držela za ramena. „Pusťte mě! Umím chodit!“

„Oh, opravdu?“ uchechtl se ten černý s tetováním lebky na temenu hlavy. „Radši zavři pusu, nebo ti tu tvojí rozkošnou tvářičku předěláme tak, že tě ani vlastní máma nepozná… Oh počkej, promiň, já zapomněl, tvoje máma je mrtvá!“ začal se hlasitě smát a Bill se na něj nasupeně podíval. Snažil se jim vykroutit, aby jim dal co proto, ale drželi ho moc pevně, jejich pevné stisky na jeho rukou mu začínaly dělat modřiny. Bill to vzdal, nemělo cenu se bránit, ne jestli chtěl zůstat naživu. Koukal naštvaně do země, dokud ho výtahem nedovezli do patra, kde bydlel Angel, který je hned po jejich příjezdu vyhodil z apartmánu pod výhružkou kastrace a smrti. Bill polkl. V hlavě se mu ozýval panický hlásek, který volal: Všichni tady umřeme!!!!!

**

Bill se s jemným úsměvem napil z porcelánového hrnečku s čajem a dal si pramen vlasů za ucho. „Můžu?“ zeptal se se snahou potlačit nadšení v hlase jejich hostitel, a Bill malinko pokrčil rameny, a nakonec trochu přikývl. Hnědovlasý si tedy přesedl vedle Billa a jemně se konečky prstů dotkl jeho špičatého ucha, překvapeně zamrkal. „Tak hebké… a hřejivé… a… jako by v nich proudil elektrický proud, tak příjemně brní…“ zasmál se trošku a Bill přikývl.

„Ano, brní… To proto, že… To dělají vždycky, když se cítím v nebezpečí nebo ve stresu nebo nervózně nebo tak něco…“ začervenal se Bill a sklopil pohled, když mu Angel přejel palcem jemně po tváři. „Opravdu máš porcelánovou kůži, přesně jak tvrdili ostatní…“ Tom je se zamračeným čelem pozoroval, nevěděl proč, ale vůbec se mu nelíbilo, jak blízce se ho takzvaný Angel dotýkal. Nechtěl si přiznat, že v něm klíčí malé semínko žárlivosti. „Angele, můžu se vás na něco zeptat…?“ zašeptal s nervózním vysokým smíchem elf.

Oslovený se na něj podíval a nakrčil čelo. „Ano, samozřejmě… Jen, prosím tě, Williame, neříkej mi tak… To je jen pro dojem, hm? Můj děda se jmenoval Angel, já jsem David…“ usmál se mile. „Byl to hrozný pitomec, normální zabiják, neměl srdce, doslova… vyřízl si ho a prodal ho, když neměl peníze na drogy… no a pak se z něj stal obávaný mafián, pověst dělá hodně… Mně se tak říká, jen aby se zachoval respekt, jak říkám, jméno a pověst dělá všechno… Nikdo dědu nikdy neviděl, a tak nikdo nemůže vědět, že já nejsme on, kapiš?“ Bill a Tom táhle a zahloubaně přikývli. „Dobře, tak a teď povídej, na co ses mě to chtěl zeptat?“ napil se ze skleničky s vínem a dal ruku pryč z Billova ucha, opřel se o opěradlo křesla.

„No, chtěl jsem se zeptat, proč se jmenujete Angel, ale teď, když už vím, že se tak nejmenujete, nemá moje otázka tak nějak smysl…“

„Ale ne, ne, jen do toho, zeptej se….“ Usmál se a mávl trochu rukou.

Tom si pomyslel cosi hodně neslušného ohledně Davidova mentálního stavu a protočil s mírným odfrknutím oči. Bill se opět nervózně zasmál. „Jasně… Tak, proč se vlastně jmenujete Angel?“

„Nejmenuji, to je jen pro dojem, hm? Můj děda se jmenoval Angel, já jsem David…“ usmál se mile. „Byl to hrozný pitomec, normální zabiják, neměl srdce, doslova… vyřízl si ho a prodal ho, když neměl peníze na drogy… no a pak se z něj stal obávaný mafián, pověst dělá hodně… Mně se tak říká, jen aby se zachoval respekt, jak říkám, jméno a pověst dělá všechno… Nikdo dědu nikdy neviděl, a tak nikdo nemůže vědět, že já nejsme on, kapiš?“ zopakoval a Tom zamrkal, ten chlap byl magor.

„Páni, zajímavá historka…“

„Jo, jako bych už jí někde slyšel…“ zašklebil se ironicky Tom a napil se čaje. „Mimochodem, dobrý čaj… Z čeho je?“

„Z modrých sedmikrásek…“ kývl hlavou David. „Rostou jen na území elfů, velmi vzácný úlovek…“ pousmál se a podíval se na Billa. „Will zajisté ví, o čem mluvím…“ Bill se mile usmál a přikývl, ouška se mu na špičkách trochu zachvěla a tváře se mu z toho zalily ruměncem. „No, chlapci, jak dlouho se zde hodláte zdržet?“

„Moc dlouho ne, spěcháme… Až na druhou stranu Namidie, za princeznou…“ přikývl rychle Tom.

„Ale na druhé straně Namidie je přeci-“ David si všiml elfova pohledu a polkl zbytek věty. „No, doufám, že vám nebude vadit, když tu strávíte noc, když už máme tak vzácné hosty jako vás dva, obzvlášť vás, Tome… Co byste řekli na malý večírek, hm?“

Tom chtěl začít protestovat, že si takovou ztrátu času nemůžou dovolit, přeci jen, princezna na něj čekala, ale když se podíval na Billa a viděl jeho nadšený milion-wattový úsměv, „Moc rádi…“ mu vyklouzlo ze rtů naprosto samo.