autor: Sandra Trümper
Moji milí! 😀
Hlásím se s další povídkou, opět jednorázovou. Ovšem znovu na pár Tomshido. A opět za to nemůžu já, nýbrž Ywča, která mě k tomu… No, nedá se říct přinutila, ale rozhodně mě do další Tomshido povídky přemlouvala tak dlouho, až jsem jejím prosbám podlehla 😀 Takže za tuto povídku opět můžete děkovat jí.
Jinak, co jsem chtěla říct – strašně, neuvěřitelně moc vám děkuju za komentáře k AWG. Opravdu, vůbec jsem netušila, že to bude číst tolik lidí! Všem vám strašně moc děkuju za komentáře, protože každej z nich mě potěšil naprosto neuvěřitelným způsobem.
A ještě jsem chtěla říct, že je jedno, kdy ten komentář pod povídku přidáte. Pár minut po zveřejnění, několik dní, týdnů… Je to jedno, já si ten komentář vždycky najdu a vždycky jsem za něj strašně ráda 🙂
Takže… děkuju a užijte si tuhle sladkou povídku 🙂
Žhavé slunce posílalo své téměř až agresivní paprsky na písečné pláže a průzračně modré moře. Šumění slané vody dotvářelo letní atmosféru. Písek pálil do holých chodidel. Jejich majitel musel své nohy zabořit hlouběji, kde písek již chladil.
Bushido konečně spokojeně vydechl a přivřel oči. Po několika týdnech dřiny a nemálo hodinách v letadle se konečně dočkal. Nikdo nemohl říct, že by si svou dovolenou nezasloužil.
Přes tichou pláž se roznesl veselý, dvojhlasý smích. Bushido instinktivně udělal krok vzad a skryl se ve stínu vysoké palmy. Hlavu otočil za zvukem. Na jeho tváři se objevil zvláštní úšklebek, když si uvědomil, kdo to před ním je.
Ve skutečnosti bylo to, co o Billovi prohlašoval, jen na půl pravdivé. Bill byl okouzlující a roztomilý, to ano. Ale v jeho očích to byla dětská roztomilost. Do muže, plnohodnotného dospělého, ho přece jen čekala ještě dlouhá cesta. Kdyby před ním stál a sám se mu nabízel, nezmocnil by se ho, jak všude říkal. Poslal by ho domů, dospět. Teď. Ale jednou možná…
„Och bože, ty jsi vážně ještě dítě,“ vytrhl ho ze zamyšlení nečekaně hluboký hlas. Ne, nebyl ještě tak docela mužně tvrdý, ale nebyl už ani dětsky vysoký. Byl to hlas mladého muže, který již ví, co chce, jen ještě potřebuje získat zkušenost, musí být omlácen životem. I když, uvědomil si, jak staršího z chlapců pozoroval, nebyla by to škoda? Konec konců, on už není zas až tak dětský…
„Ale Tomi! Chci si jen užít dovolenou, tak mi to nekaž,“ Bushido se pousmál. Ne, Billův hlas se nezměnil. Přestože své dlouhé vlasy vyměnil za o něco málo kratší dredy, on v něm stále viděl malého kluka. Tím spíš, že se teď zvonivě smál a snažil se slanou vodu stříknout na své dvojče. I z něj sálala radost, ale už mnohem méně dětským způsobem. Bushido nedohlédl až na jeho tvář, ale vytušil jeho úsměv.
Otočil se ke známým dvojčatům zády a zamířil k sobě. Hned jak přiletěl, chtěl vidět pláž, ale teď cítil, že by bylo moudré, jít si lehnout. Ovšem tohle všechno vnímal jen podvědomě.
Ten kluk, Billovo dvojče, ho zaujal. Nebyla v tom žádná romantika, jen obyčejná zvědavost. Sledoval ta neopeřená ptáčata v době, kdy se vylíhla na německém nebi. Bylo jen přirozené, že se zajímal o to, jak si vedou v době, kdy by pomalu už měli létat.
Tom se naposledy ohlédl po zvuku tekoucí vody a, jak jen nejtišeji uměl, vyklouzl ze dveří.
Dovolená s Billem byla skvělý zážitek, každoročně si ji užil a vždycky se na ni těšil. Jenže i on si občas potřeboval od svého bratra odpočinout. Proto se většinou večer sebral a velkou část noci trávil sám venku, jen se svými myšlenkami. Když se vracel, Bill už spal.
Nikdy o jeho nočních procházkách nemluvili. Tom byl Billovi vděčný, že se ho na nic nevyptává. Na oplátku mu vždy nechal vzkaz. Nic moc v něm nebylo, jen ujištění, že se vrátí před ránem a že ho miluje. Bill byl jediný člověk, kterému to byl schopný napsat nebo říct. Bylo to tak přirozené jednoduše proto, že si to říkali už odmalička. Přesto Tom občas pocítil touhu, moci to říct někomu jinému. Jenomže nikdo takový se ještě neobjevil.
Procházel se po pláži. Slunce už bylo za obzorem a vál mírný, teplý vítr, ovšem stále bylo dostatečně teplo na to, aby se bosý, s žabkami v rukách, jen v kraťasech a rozepnuté košili procházel v chladnoucím písku. Tichý šum moře ho uklidňoval a on nastavil tvář uklidňujícímu doteku vánku.
„Kde jsi nechal Billa?“ drsný, hluboký hlas ho polekal, to nemohl zapřít. A to ještě nevěděl, komu patří. Otevřel své doteď přivřené oči a otočil se za hlasem. Zmrzl v půlce pohybu, když jeho pohled doputoval až k muži stojícímu před ním. „Neboj se, já ti hlavu neukousnu.“
Přes Bushidovo ujištění mu tak docela nevěřil. Měl ho rád, uznával ho jako umělce a interpreta. Ale nemohl si pomoct, po tom, co všechno řekl o jeho dvojčeti, byl v jeho přítomnosti vždy ostražitý a dával si pozor na to, kde zrovna se Bushido nachází.
„Nevěříš mi,“ prosté konstatování. Tom se poněkud rozpačitě pousmál, ale nehodlal se za své chování, za své obavy omlouvat. Bushido se na něj usmál. „Kam jdeš?“
„Musí mít každá cesta svůj cíl?“ odpověděl s pokrčením ramen a pevně se mu zadíval do očí. Bushidův úsměv se ještě rozšířil. Stále stáli proti sobě jako dva sokové. Bushido pocítil touhu toho chlapce více poznat.
„A můžu se ke tvé bezcílné procházce přidat?“
„Když řeknu ne?“
„Pak se moje cesta náhodou začne shodovat s tou tvojí,“ Bushida potěšilo pobavené zajiskření v Tomových očích. Už se chtěl vítězně usmát, ovšem dredatý chlapec ho překvapil.
„V tom případě si jdi svou cestou a já si půjdu tou svou,“ nařídil rázně a vrátil se zpátky ke své pomalé chůzi původním směrem. Bushido malý moment jen zaraženě stál a díval se za jeho vzdalujícími se zády. Nakonec se jen krátce zasmál a pár svižnými kroky Toma dohnal.
„Takže kde máš své dvojče?“
„Myslel jsem, že jsi jen náhodný kolemjdoucí. Ti obvykle nekladou otázky,“ mrskl po něm pohled Tom. Ovšem Bushido ho pozoroval velmi pečlivě, takže mu neunikl mírný úsměv. Ten však téměř okamžitě nahradilo znepokojené zamračení. „A pokud ti jde o Billa, tak ten-„
„Ne, o Billa mi nejde,“ Bushida napadlo, že je vhodný okamžik vše uvést na správnou míru. „Kdyby mi šlo o něj, využiju první chvíli, kdy s ním nebudeš, a udělám všechno to, o čem jsem mluvil v médiích. Jen se snažím zdvořile konverzovat.“
„Nikdy jsem si nemyslel, že budu zrovna s tebou zdvořile konverzovat,“ Tom si pobaveně odfrkl. Pak se najednou zastavil a s pevným pohledem se na Bushida zadíval. „A o co ti s ním teda jde?“
„Využil jsem ho,“ přiznal nakonec Bushido po dlouhém tichu. Tomovi se rozšířily zorničky a zatnul ruce v pěst. „Využil jsem síly jeho známého jména k vlastnímu zviditelnění. Byl to způsob, jak zviditelnit sebe i svou hudbu a pomoct si k dalším možnostem v branži. Možná to nebylo fér, ale je to běžná praxe.“
„Tak to mě vážně uklidňuje,“ Tomův hlas byl plný ironie.
„Mělo by.“
Tom propaloval Bushida nečitelným pohledem. Arab mu ho však klidně vracel. Dredatý hoch se nakonec mlčky natočil k Bushidovi bokem a pomalu se zase rozešel.
„Doufám, že to myslíš vážně,“ povzdechl si. „Protože on nebere vážně skoro nic. Všechno je pro něj prostě jen hra. Mám o něj strach.“
„A nenapadlo tě, že právě tohle mu zabraňuje, brát to vážně?“ Tom překvapeně zamrkal a tázavě se na něj zadíval. „Staráš se o něj, neustále jsi někde poblíž, chráníš ho. On prakticky neví, co to je nebezpečí. Víš, je sice krásné, že se o něj chceš postarat, ale takhle ho necháváš žít v bavlnce. Bude v šoku, až se jednou střetne se světem.“
„Máš pravdu,“ uznal s povzdychem po pár okamžicích ticha Tom. „Ale… Proč by se musel střetnout se životem? Vždyť… Realita je tak krutá!“
„Je jen tak krutá, jak může být, když je v ní jeden devatenáctiletý kluk ochotný obětovat se pro ty, které miluje,“ usmál se na něj Bushido. Tom opět zrozpačitěl. Slyšel v té poznámce skrytou lichotku, což ho prazvláštně těšilo.
Dál šli v tichu. Nebylo nijak napjaté, jak by jeden očekával. Tom cítil Bushidovu přítomnost, ale nevadila mu. Což bylo překvapivé, protože na svých procházkách dosud nesnesl společnost. A teď mu ji dělal muž, od kterého by to čekal nejméně.
Najednou se zastavil a pobaveně si odfrkl. Kroky vedle něj také ustaly a on na sobě znovu pocítil pohled hlubokých očí. Nechápal, proč zrovna pohled těchto očí pálí, ale nestěžoval si. Nebylo to nepříjemné pálení.
„Dorazil jsi do cíle? Promiň, ty vlastně žádný cíl nemáš,“ vánek pominul, ale husí kůže Tomovi zůstala, když Bushido poněkud pobaveně dodal svou poznámku.
„Skoro,“ pokrčil rameny a ignoroval Bushidovu druhou větu. „Úplně do cíle dneska dojít nejde. Neuvědomil jsem si, že je příliv. Ta jeskyně je přístupná jen při odlivu.“
„Jeskyně?“ Bushidův hlas zněl překvapeně. „Nevěděl jsem, že tu nějaká je.“
„To prakticky nikdo,“ Tom se na něj usmál. „Z pláže do ní téměř není vidět. Musíš stát na jednom určitém místě a dívat se na jednu určitou oblast ve skále, jinak vchod neuvidíš. Já ji takhle objevil náhodou. Je odtamtud krásný výhled na moře. Jen se musí dát pozor na příliv a odliv, protože při přílivu je celá zatopená.“
„V tom případě se do ní dneska už nepodíváme. Příliv bude ještě pár hodin trvat. Ale zítra touhle dobou bude určitě přístupná,“ na chvilku se odmlčel, jako by cosi zvažoval. „Byl bych rád, kdybys mi ji ukázal,“ Tom k němu překvapeně zvedl oči.
„Mám to brát jako schůzku?“
„Je to jistá forma přátelské schůzky,“ souhlasil Bushido. „Překvapivé?“
„Vlastně ne,“ zasmál se Tom. „Nemůže to být víc překvapivé než to, že se pozdě večer za jasného svitu měsíce a hvězd procházím po pláži, což je ta nejromantičtější možná scéna v červené knihovně, zrovna s tebou, nemyslíš?“
„Život tropí hlouposti,“ Bushido se prostě musel nad chlapcovým pobaveným úsměvem pousmát. „Ale ta obloha není zase tak idealistická. Měli bychom se vrátit, do hodiny bude bouřka.“
„Takže… Zítra touhle dobou… Tady?“
„Budu se těšit,“ Bushido se usmál na chlapce, který se stále ještě tvářil zaraženě nad tím, jak se události vyvinuly. Bushido nečekal odpověď. Jen se na něj naposledy usmál, otočil se a odešel. Tom se za ním díval.
Nechápal už vůbec nic. Přijel si odpočinout, nechat události odstát s tím, že až se vrátí, všechno vyřeší. Ale zatím to vypadalo, že se vše ještě víc zkomplikuje. Ale jemu to překvapivě nevadilo.
Tom byl poněkud otrávený. Jejich rituál, že třetí den dovolené jdou nakupovat, opravdu neměl zrovna v lásce. Přesto ho vždy spolu s Billem dodržel. Přivést si nějaké nové oblečení se bralo už jako samozřejmé. I kdyby to měl být šátek, který ho na poslední chvíli zaujal na letišti. Přijet s prázdnýma rukama by bylo absolutně nepředstavitelné.
Prošli už několik obchodů. Dvojčata byla zvyklá vybírat si každý sám a pak své objevy společně hodnotit a zkoušet si je. Ovšem i při vybírání se Tom snažil zůstat Billovi nablízku. Tato blízkost mu dávala možnost včas zasáhnout. Nejednou už se totiž stalo, že prodavači si jeho bratra spletli s dívkou, se kterou chtěli začít flirtovat nebo hůř, začít ji obtěžovat. On vždy poznal, že se k něčemu takovému chystají. Možná podle odlesku v očích, možná to prostě jen vytušil. Každopádně vždycky jim v tom včas zabránil, takže Bill neměl o ničem ani tušení.
Najednou tu byl zase ten pocit. Otočil se a uviděl prodavače, jak si jeho bratra prohlíží hladovým pohledem. Už udělal pohyb, že za ním vyrazí, ale pak ho cosi zastavilo. To cosi byla vzpomínka, vzpomínka na včerejší večer a rozhovor s Bushidem.
„Protože on nebere vážně skoro nic. Všechno je pro něj prostě jen hra. Mám o něj strach.“
„A nenapadlo tě, že právě tohle mu zabraňuje brát to vážně?“
Zarazil se na místě a přemýšlel. Věděl, že na konečné rozhodnutí má jen málo času. Možná proto se rozhodl tak, jak se rozhodl. Ale přesto nedokázal uvěřit tomu, že dává na rady toho muže. Přesto když se prodavač rychlými kroky vydal k Billovi, on sám se ani nehnul. Zůstal stát na místě a jen pozoroval, co bude jeho bráška dělat.
Bill vypadal překvapeně, když ho někdo vyrušil z jeho světa vybírání si. Něco koktavě odpověděl a znejistěl. Tom věděl, že Bill miluje pozornost, ale na druhou stranu taky poznal, kdy o pozornost nestál. A tohle byl ten druhý případ. Několikrát se ho snažil stroze odbýt, ale prodavač k němu byl blíž a blíž, čím dál tím víc se usmíval a snažil se tu okouzlující a šarmantní slečnu, podle něj, okouzlit. A Tom přesně poznal moment, kdy tohle všechno jeho nevinnému dvojčeti došlo. A v tu chvíli, rozhodl se, byl čas zakročit.
„Och bože, Bille, můžeme už vypadnout? Říkal jsi, že se sem jenom mrknem a hned půjdem,“ dal patřičný důraz na slova, která dávala znát, že jeho bratr je opravdu kluk. Prodavač se okamžitě stáhl. Jak překvapivé, v duchu protočil Tom oči.
„Oh, uhm… Jasně,“ bylo vidět, že Bill je situací překvapený, ne-li zaskočený. Rychle odložil všechno oblečení, které měl přehozené přes ruku, a s Tomovou pomocí rychle vyklopýtal z obchodu. „Och bože, to bylo tak… Trapný!“ zasténal zničeně Bill. „On si normálně myslel, že jsem holka!“ díval se na Toma, jako by mu oznamoval tu nejnenormálnější věc na světě.
„Já vím,“ přikývl Tom, což Billa překvapilo ještě víc.
„Ty víš?“
„Jo. Věděl jsem to od první chvíle, ještě dřív, než sis ho vůbec všiml ty.“
„Tak proč si něco neudělal dřív?!“ Bill vypadal naštvaně.
„Doteď jsem zasahoval dřív,“ Tom se mu zadíval do očí. „A co ty? Pochytil jsi ty jeden z těch tisíců rozhovorů, co jsem měl s podobnými typy za tu dobu, co spolu nakupujem? Zachytil jsi, kolikrát jsem tě zachránil od podobného trapasu a možná od ještě mnohem horších věcí?“
„Horších?“ Bill vykvikl.
„Co si myslíš, že by následovalo, kdybych nezasáhl? Byli jste sami zalezlí mezi regály, prakticky vás nebylo vidět. Mohl se o něco pokusit, a když by zjistil, že nejsi holka, mohl ti nehezky nadávat i uhodit!“ Tom zvýšil hlas. Poprvé tyto myšlenky, které ho při každém takovém případě sžíraly zevnitř, vyslovil.
Bill na něj ohromeně zíral s otevřenou pusou.
„A před tímhle vším jsem tě doteď ochraňoval. Ale možná byla blbost, dělat to tak, abys o tom nevěděl. Aspoň si teď možná uvědomíš, proč se o tebe tolik bojím,“ nechal chvilku ticha, aby si to Bill mohl přebrat v hlavě. „Tak co říkáš? Půjdem do dalšího krámu?“
„Já… Ne, nechci už do žádnýho butiku,“ odpověděl Bill po krátkém přemýšlení. „Já… Raději bych se vrátil,“ Tom přikývl. Společně se vydali do jejich nynějšího, chvilkového domova. „Ty, Tome? Jak… Jak jsi to dělal? Jak ses pak mohl prostě jen ke mně vrátit a dál pokračovat v nákupu?“ Billem tahle zkušenost opravdu otřásla.
„Prostě…Věděl jsem, že mě potřebuješ silného. A tak jsem silný byl.“
„Ale kde jsi tu sílu vzal?“
Tom neodpověděl. Sám neznal odpověď.
„Ale… proč by se musel střetnout se životem? Vždyť… realita je tak krutá!“
„Je jen tak krutá, jak může být, když je v ní jeden devatenáctiletý kluk, ochotný obětovat se pro ty, které miluje.“
Bushido měl pravdu. Rozdal by se pro Billa. Pro jeho dobro zapomněl, že i on občas potřebuje někoho, kdo by ho dokázal chránit. Vždyť i on je stále ještě křehké mládě, přestože se snaží být dospělým.
Bushido se protáhl a otočil se na hodiny. Pobaveně nadzvedl obočí, když si uvědomil, že do setkání s dredáčem má ještě víc jak dvě hodiny čas. Přešel na terasu a usadil se na lehátku.
Celý den strávil na té pláži, na které je včera viděl, a celou dobu se otáčel, jestli se třeba neukážou, ale nezahlédl je ani koutkem oka. Jako by se ti dva propadli. Nebo šli jinam.
Těšil se na setkání s Tomem. Přinejmenším tohle už věděl. Včerejší krátký rozhovor si užíval. Zdálo se, že v tom klukovi je víc, než se zdá. Dokázal dospěle, reálně uvažovat, což je víc, než se dá od takhle mladých hvězd čekat. Bushido si nemyslel, že jsou slavní lidé nějak moc namyšlení nebo arogantní. Samozřejmě, výjimky existovaly. Ale když byl někdo ve věku od patnácti zhruba do pětadvaceti slavný, většinou si o sobě myslel až moc. Potřebovali čas na to, aby si uvědomili, že sláva není všechno. Ale zdálo se, že tento devatenáctiletý mladík to už ví. Což je přinejmenším překvapivé.
S brýlemi na očích sledoval západ slunce. Když už byl zlatý kotouč konečně zcela za obzorem, rozhodl se, že je čas vyrazit. Přehodil přes své polonahé tělo ještě košili, protože od moře začal vát mírný vítr, a pomalým krokem se vydal tam, kde se včera s Tomem rozloučili.
Neušel ještě ani sto kroků, když si všiml, že asi padesát kroků od něj jde postava zachumlaná v mikině. Tiše se zasmál. Nepřišlo mu, že je až taková zima, aby si někdo musel brát teplou mikinu. Na druhou stranu, pro Toma bylo toto oblečení typické. Nezrychlil své kroky, udržoval stejnou rychlost, jakou nasadil chlapec před ním. Potěšeně se usmál, když se Tom zarazil na místě, ovšem nerozhlédl se. Čekal.
„Nespletl sis roční období? Tahle mikina se hodí spíš na zimu do hor,“ nadhodil hned Bushido, ovšem svou poznámku doprovodil úsměvem, aby Tom pochopil, že ji nemyslel nijak zle. Spíš jako přátelské rýpnutí. Tom se k němu obrátil a jeho úsměv povadl. Vlastně ani nevěděl proč. Věděl jen, že jeho pohled hned upoutalo, že tato huňatá mikina je rozepnutá a že pod ní mladší chlapec nic nemá. Okamžitě však svůj pohled zase ovládl a zadíval se mladíkovi před sebou do očí.
„Huch, promiň, zapomněl jsem ti říct, ať si vezmeš něco teplejšího. Ta jeskyně je absolutně nepřístupná, otočená na sever, takže do ní nejdou přes den téměř žádné sluneční paprsky. Je to dost chladné a celkem ponuré místo, ale přesto je taková… magická. No, aspoň máš košili, to je lepší než nic,“ usmál se na něj. Byl mnohem uvolněnější než předešlý večer. To si uvědomovali oba.
„Takže… ukážeš mi ji, nebo se vyskytl další důvod, proč nemůžeš?“ Bushido se usmíval. Strašně rád do někoho ryl, jak Tom pochopil. Lehce protočil oči a beze slova vykročil.
„Urazil ses?“
„Včera to vypadalo, že ti ticho nevadí, a teď bys chtěl pořád mluvit?“ Tom vypadal lehce podrážděně.
„Včera jsem měl spánkovej deficit ještě z letadla. Já jsem hovornej člověk, zvykej si.“
„Hodláš mě snad ctít svou přítomností častěji?“ loupl po něm pohledem Tom.
„Včera si nevypadal, že by ti má přítomnost nějak obzvlášť vadila. Není to snad pravda?“
„Co není pravda? Že jsem vypadal, že mi nevadila, nebo že mi nevadí?“ Tom se na něj pobaveně zadíval. Bushido vypadal zaraženě, což Toma těšilo. Měl rád, když vyváděl z rovnováhy starší lidi.
„Jseš neuvěřitelnej, víš to?“ Bushido musel přejít do trochu jiných vod, protože ten kluk ho dostal. Neměl odpověď na jeho otázku.
„Lidi to říkají,“ Tom s úsměvem pokrčil rameny. Moc dobře poznal Bushidův úhybný manévr. Neodpověděl však na původní otázku a Bushido se k ní nevracel. Možná proto, že se před ním znenadání objevila sice nevelká, přesto ale jeskyně, které si doteď nikdy nevšiml. Zarazil se na místě, ovšem Tom postupoval dál.
„Jak můžou místní přehlídnout něco takovýho?“
„Když lidi nevědí, co mají vidět, neuvidí to. Řekni někomu, že je tady jeskyně, a každý o ní bude vědět. Řekni někomu, že v této jeskyni zabili nevinnou dívku, a všichni v ní uvidí krev. Je to jednoduché, lidská představivost pracuje podle toho, co se zrovna lidem hodí,“ Tom pokrčil ramena a sedl si jen kousek od vchodu tak, aby viděl na moře. Bushido si uvědomil, že kdyby stál dál od průchodu, neviděl by ho.
„Asi máš pravdu,“ přikývl a přidal se k němu. Tom měl pravdu, v jeskyni byla tma a zima. Nastalo trapné ticho. Jedno z těch, kdy chcete něco říct, ale protože nevíte, co byste tomu druhému říct mohli, raději mlčíte. Ani jeden z nich nevěděl, co se tomu druhému honí hlavou. Dokud Tom nepromluvil.
„Díky za radu.“
„Cože?“ Bushido nechápal. Za radu? Jakou rady kdy dal tomuhle klukovi?
„Možná byla blbost, nechat Billa žít v bavlnce,“ vysvětlil rychle Tom. „Měl jsi pravdu, byl hodně překvapený, když poznal realitu.“
„To ji stihnul poznat tak brzo?“
„Dokážeš si představit, kolik týpků stojí o jeho přízeň? Samozřejmě do chvíle, než zjistí, že není holka,“ odfrkl si pohrdavě Tom.
„Je slavný. To si ti kluci neuvědomují, kdo před nimi stojí?“
„Ne,“ jednoduchá odpověď, naplněná zoufalstvím. „Je to stále dokola. Když ho vidí vedle mě, dojde jim, kdo jsme, a házejí na nás znechucené pohledy prostě proto, že jsme… jiní. Že jsme slavní, že jsme si splnili sen.“
„Myslel jsem, že vás milujou a šílej po vás.“
„To jsou holky,“ zavrtěl hlavou Tom. „A je překvapivé, že ty se kolem sebe tolik neohlížejí. Kluci námi pohrdají. A když nejsem s Billem, okamžitě zapomenou na nějaká dvojčata a prostě si myslí, že je to holka. Je to šílený.“
„A je to důvod, proč ty se ve slávě nevyžíváš,“ Tom sebou trhl a otočil svůj pohled na Bushida. Překvapilo ho, že starší muž ho sledoval.
„Prvních pár týdnů to šlo,“ začal rozvážně. Ještě nikomu se s tím nesvěřil, nikomu nedovolil, aby nahlédl do jeho myšlenek. Ani Billovi ne. Chránil ho tím. Ale možná se za ty čtyři roky toho nahromadilo až moc a on už se prostě musel někomu svěřit. „Ječící fanynky, vyprodané haly… Vždyť to znáš. Všichni si z nás sedali na zadek. Tenkrát jsem si to opravdu užíval. Chodil jsem na všechny párty, na které jsme mohli, všechnu naši slávu jsme si náležitě užívali a využívali jsme svou moc, kterou jsme nad ostatními smrtelníky měli. Ale pak… Jednou jsme byli nakupovat. Prostě jen já a Bill v jednom sekáči v Magdenburgu, jak jsme byli zvyklí už celé věky. A tenkrát jsem si všiml, jak nenávistně se na nás lidi dívají. Uvědomil jsem si, že když procházíme kolem skupinky lidí, jsou nějak potichu, ale sotva je mineme, začnou si o čemsi šeptat. Takže zatímco si Bill vybíral věci, já jsem se rozhlížel po okolí. A došlo mi, že nás všichni pozorují. Vytáhl jsem Billa ven a snažil se na to nemyslet. Pak, asi o měsíc později, když jsme zrovna natáčeli songy v Berlíně, mě Bill přemluvil, abychom se šli podívat do pár butiků. Souhlasil jsem, ale vzpomněl jsem si na příhodu z Magdenburgu. Zkusil jsem tedy jinou taktiku. Billa jsem nechal jít pár kroků přede mnou a sotva jsme vešli, já se od něj odpojil a šel si svou cestou. Přesto jsem však sledoval, co se kolem Billa děje. Uvědomil jsem si, že ho lidi nepoznávají a pokládají za holku. Několik kluků se na něj zálibně otočilo a jeden si dokonce dodal tolik odvahy, že k němu vykročil. A tenkrát začala fungovat moje role ochránce,“ Tom se odmlčel. Čím víc toho řekl, tím mluvil rychleji. A teď měl pocit, že z něj spadla nezvladatelná tíha. Zhluboka, roztřeseně se nadechl a zase vydechl.
„Páni,“ řekl na to jen Bushido. Tom po něm střelil pohledem. Chvilku si ho měřil, ale pak si jen povzdychl. Asi se na to nedalo říct nic jiného. „Takže… Dneska zažil kontakt s realitou?“
„Jo,“ přikývl Tom. „Byli jsme nakupovat. Vždycky chodíme třetí den nakupovat.“
„Třetí den? Kdy vůbec odjíždíte?“
„Přiletěli jsme předevčírem a jsme tu na dva týdny. Si to spočítej.“
„Tak to tu jste téměř stejně jako já.“
Opět zavládlo ticho, ale nyní už ne nijak napjaté. Už ani jeden z nich necítil potřebu zaplnit ticho hlasem. Jako by je Tomova zpověď nějak sblížila.
„Kdys ji vlastně objevil? Chodíte sem s Billem?“
„Ne. Bill o tomhle neví. To… Sem chodím večer, v noci. Když Bill zůstává na pokoji.“
„Proč sem chodíš sám?“
„Je to možnost, jak uniknout před světem. Roztřídit si myšlenky a tak.“
„Proč-„
„Nezdá se ti, že se až moc vyptáváš?“ Tom po něm hodil rychlý pohled, ale jeho rty se smály. I Bushido se usmál.
„Můžeš se taky ptát.“
„Nedáváš mi k tomu prostor.“
„Právě teď ti ho dávám,“ namítl. Tom jen mlčel a on to akceptoval. Tušil, že Tom přemýšlí, jakou otázku dát, nebo možná jen jak ji formulovat.
„Proč si tady?“ zdálo se, že je to něco, co ho opravdu trápí, co mu leží v hlavě.
„Jsem tu na dovolený, stejně jako vy.“
„Tohle nemyslím,“ namítl rozmrzele Tom a zadíval se na něj. „Proč si právě tady? Mohl bys být někde v klubu a bavit se, mohl bys být sám a užívat si klidu… Tak proč si tady se mnou?“
„Užívám si klidu,“ odpověděl Bushido jeho slovy. „Jsem tady sám, na celý dovolený. Já můžu být sám kdykoliv. Je to jako… Jako když ty utíkáš večer pryč od Billa, tak já utíkám do společnosti.“
„Nejsi ve společnosti.“
„Ty snad nejsi společnost?“
„Víš, jak to myslim!“
„Vlastně ne,“ Tom se rychle, naštvaně nadechl, aby mu něco odsekl, ale potom jen tiše vydechl. Asi měl pravdu, nevěděl. Ale taky, zasmál se sám sobě, jak by někdo mohl porozumět jeho zmateným myšlenkám?
„Co já jsem za ubohou společnost v porovnání s kluby, kterých je tady mnoho a mnoho?“
„Moc málo si věříš.“
„Namluvíš to na diktafon? Tuhle větu moc často neslyšim,“ k Tomovu překvapení se Bushido rozesmál.
„Asi mi nebudeš věřit, ale tohle ti věřím,“ Tom po něm znovu šlehl pohledem, ale on se usmíval. Začínal si myslet, že s tím mužem možná má alespoň něco společné. „Jenomže zároveň stále trvám na svých slovech. Nejsi zase až tak špatná společnost.“
Tom mlčel. Opravdu nevěděl, co na to říct. Proto se jen víc zachumlal do své bundy a mlčky se díval na moře.
Ten večer se rozloučili beze slova. Prostě si jen řekli „Ahoj“ a odešli. Ale oba věděli, že další večer se sejdou znovu.
Bylo až překvapivé, jak samozřejmou se stala Bushidova přítomnost. Nezáleželo na tom, jestli spolu zrovna o čemsi debatovali nebo vedle sebe jen mlčky seděli. Pro Toma bylo najednou důležité, cítit v okamžicích samoty vedle sebe přítomnost staršího muže, jeho kořeněnou vůni. Připadal si tak v bezpečí, což bylo více než příjemné po dni, kdy byl on poskytovatelem tohoto pocitu.
Jak dny plynuly, jejich hovory byly stále uvolněnější a pomalu, postupně se poznávali víc a víc. A Tom si uvědomil, že ten muž, se kterým po večerech tráví stále víc a víc času, ho přitahuje, postupně okouzluje. A on už i ve dne přemýšlel nad Bushidem, nad jeho rty, očima, rukama…
autor: Sandra Trümper
betaread: Janule
aaaaahhh do háje tohle miluju!!!! tenhle pairing nečtu,ale toto je vyjímka 🙂 je to supr supr supr!!!!
kdyby byl na Bushidově místě Bill,nemělo by to tu váhu….
Keď sa Sandra rozpíše, tak to stojí za to! 😀 Nie, ty môžeš napísať príbeh aj na stránku a bude to tak či tak dokonalé ♥♥♥ :-**** Práve som dočítala jedno tvoje Tomshido a tu mám ďalšie, ktoré čaká na môj komentár 😀 Takže ty malá mrška… ty si to opäť zhodila na mňa! 😀 Nie, ja som za to rada 🙂 Som pyšná, že som takú veľkú twincesťáčku dokázala "preorientovať" na tento neobyčajný a kúzelný pár 🙂 ♥♥♥
Až teraz som si všimla, že to máš rozdelené na dve časti, na blogu si to mala na štyri. A je to pekelne dlhé 😀
Vieš čo? 😀 Ešte nikdy sa mi nestalo, že si prečítam tri prvé vety z nejakého príbehu a ocitnem sa v tom prostredí. Ja som sa ocitla na pláži, predstavovala som si, ako kráčam po piesku….oh, ja chcem ísť na Maledivy! 😀 Ale to asi nikoho nezaujíma, takže…späť k príbehu 😀
Uuuu, to je ale náhoda, že Bu príde na Maledivy a práve sú tam aj dvojčatá 😀 Myslím, že takúto "náhodu" by som chcela zažiť 😀 A ak by to ešte aj dopadlo, ako v tomto príbehu…:-D
Oh, to stretnutie Toma a Bushida…awwww ♥ A potom tá ich (ne)romantická prechádzka po pláži 😀 A tiež tie ich "nevinné" stretnutia 😀 Ale prosím ťa! 😀 Tam muselo niečo prebehnúť už na začiatku 😀
Ohhhh, a posledné vety…no…čo to asi znamená? 🙂
Už skutočne netuším, čo by som tu okomentovala, pretože sa mi každé slovíčko neuveriteľne páčilo 🙂 Proste nádherný príbeh ♥♥♥ Však od Sandry 😀 čo sa čudujem 🙂
Teším sa na ďalšiu časť, pri tej mi sa mi zdá aj vybehla nejaká tá slzička 😀
Úžasné ♥♥♥ Čítam jedno Tomshido za druhým, to je proste raj 😀
Takže moja…ty pekne pokračuj v písaní, pretože tvoje príbehy sú neprekonateľné a Tomshido ti ide na jednotku!!! ♥♥♥ 🙂
Sandro, zlato, copak ti mám povědět?? Že jsi napsala další povídku, která je naprosto úžasná a já ji hltám jako studenou vodu v parném létě? Nebo že krásně píšeš a dokážeš člověka zaujmout už první větou?
jen si dál užívejte klidu spolu.. dál si povídejte, dál se… okukujte.. já vás v tom jen podpořím.. ják když si představím Anise a Toma jak se spolu prochází po pláži, na nebi se začínají objevovat hvězdičky, voda jim smáčí jejich opálené nožky a písek jim "protéka" mezi prstama, ak na ně padá stín palem a jak si užívají takové krásné dovolené.. um.. závidím jim 😀
chci taky na pláž při západu slunce a pozorovat vlnky vody 🙂
chtěla bych vidět tu jeskyni.. moc bych jí chtěla navštívit.. nechceš mě tam vzít na prázdniny?
líbí se mi, jak se postupně sbližují, dostávají se sobě navzájem pod kůži a vyhledávají svou večerní společnost.. umm už se těším na tu druhou část 🙂 ♥♥♥
Tak za prvý musím říct, že kdyby to bylo Billshido, tak povídku neotevřu, ale když vidím Tomshido, tak ji otevřu. To asi všichni ví, jak jsem na Billshido alergická 😀 ale když jsem dřív tohle psala, tak se mi Tom taky s Bushidem nějak to… no chápeš 😀 a Tomshido mi nevadí. Myslím 😀
První část se mi líbila, je to romantický a dost prošpikovaný jejich kecama, což je dobrý xD neuměli spolu mluvit bez rytí. Jinak si říkám, že budou tento v jeskyni 😀