autor: Deni
Bill
Naštvaně za sebou prásknu dveřmi, a je mi úplně jedno, jestli někoho doma vzbudím. Tak vytočenej, jako jsem teď, jsem nebyl za poslední rok snad ani jednou. Jako první si sem nakráčí ten idiot se svým úžasným fárem, pak nahodí ten svůj zmatenej ksicht, že bych mu nejradši jednu lísknul, a pak ještě prudí Joe s Mikem. Když je tak hrozně zajímá, kdo Tom je, ať se zeptají jeho, ne mě. Nemíním se o něm bavit, s nikým!
A jako třešínka na dortu, aby toho ještě náhodou nebylo málo za jeden večer, totálně jsme projeli battle s Magdeburskýma, protože jsem se nedokázal pořádně soustředit.
Mám chuť někoho přinejmenším zabít.
„Bille?“
Jako na zavolanou. Naštvaně třísknu skleničkou o stůl a prudce se otočím ke dveřím, mezi kterými se ospale opírá mé úžasné a tak hrozně dokonalé dvojče.
„Co chceš?“ zasyčím na něj o hodně mírněji, než jsem původně měl v plánu. Ale copak to jde, být hnusnej na někoho, kdo tu stojí v obřím triku, zpod kterého mu vykukují ta jeho párátka, dredy má rozpuštěné kolem ramen a má skoro až roztomilý, rozespalý výraz. No jde to? No nejde.
„Můžeme si promluvit?“
Zatnu zuby a zhluboka nosem nasaju vzduch do plic. On má vážně dar na to pokoušet mou trpělivost. A jeho momentální roztomilost, sakra dost!, ho nebude chránit věčně.
„Ne.“
„Prosím?“ Líně vleze víc do místnosti a sedne si na nejbližší židli. „Nevěděl jsem, že ti táta nic nedal, říkal, že ti-„
„Mně je jedno, co říkal,“ skočím mu do řeči a ta chvilková slabost, která se mě zmocnila, je pryč. Vážně se divím tomu, jaký má to dredatý cosi nervy. Jako by nevěděl, že mi táta k narozeninám posledních pár let nedal vůbec nic. Zato Tomi je jeho milované dítko, to na prestižní škole, tak proč mu nekoupit auto pomalu za milion. Dyť proč ne.
„Bille, ale-„
„Přestaň se pořád obhajovat!“ přeruším ho znovu a probodnu ho pohledem. „Copak ti to ještě nedošlo? Nedošlo ti, že ty jsi mezi rodiči ta hvězda? To povedené, nadané a talentované dítě? Ten bezproblémový? Nedošlo ti, ty idiote, proč tě tak hrozně nesnáším?!“ Pomalu začínám zvyšovat hlas, ale musím se krotit, nepotřebuju, aby sem nakráčela mamka a zase se postavila na stranu svého milovanějšího syna.
„To není pravda, Bille! Jen se od svých jedenácti let nechovám jako naprostej idiot!“
Ušklíbnu se. „Proč si sem vůbec jezdil, abys mi ukázal, jak seš lepší?“
„Ne! Protože jsi mi chyběl, ty blbče!“
„To určitě.“ Zavrtím hlavou a pokouším se v sobě potlačit veškerý vztek. Už tak se toho dneska stalo až moc a nepotřebuju se vystresovat tak, že bych zase neusnul. S úšklebkem se otočím na své, teď už skoro probrané, dvojče. „Ale tys nechyběl mně,“ mrknu na něj a s rychlým ohnutím se pro tašku s věcmi vypadnu z kuchyně.
Tom
Nezmůžu se na víc, než jen mlčky zírat do tmy před sebou. Co jsem, sakra, čekal? Co jsem si, sakra, myslel, že se stane? Že se během toho roku změnil? Že si uvědomil, že je mezi námi něco špatně a mělo by se to napravit? Vážně jsem čekal, že by se na mě snad mohl usmát a říct mi, že jsem mu taky chyběl? Proč mě sakra jen nenapadlo, že bude zase stejně tak kousavej jako vždycky. Že po mně bude šlehat jednu nenávistnou poznámku za druhou? Vlastně jo, napadlo mě to, jen jsem si to nechtěl připustit, chtěl jsem doufat, že se opravdu stal nějaký zázrak a my dva zase budeme… alespoň bratry.
Co to říkal? Že já jsem to dokonalé dítě? Kecy!
To, co mám, mám jen proto, že jsem na sobě dřel. Šel jsem si za svým cílem, obětoval jsem tomu skoro všechno, a pravděpodobně i vlastního bratra. Vážně se Bill cítí takhle? Nikdy jsem to přece nechtěl, nesnažil jsem se na sebe strhávat pozornost, nechtěl jsem být to dokonalé dítě. Radši být černá ovce rodiny, než mít bratra, který mě nenávidí.
Proč jsem si nikdy neuvědomil, jak všechno kolem nás Bill vnímá? Kdysi jsem měl schopnost mu dokonale rozumět i beze slov, tak proč jsem neviděl, kde byl celou dobu ten hlavní problém? Kdybych mohl, napravil bych to. Napravil bych všechno! Ale na to je už pozdě, on mě nenechá.
S hlubokým povzdechem se postavím na nohy, a únava, kterou jsem cítil, zatímco jsem čekal na bratra, je pryč. Vím, že teď až do rána neusnu a zítra budu naprosto nepoužitelný. Ale co na tom sejde. Zhasnu za sebou malé světýlko pod schody a potichu se vydám nahoru do svého pokoje. Tolik se toho ve mně odehrává. Přál bych si, abych na chvíli dokázal vypnout všechny ty emoce, zapomenout. Každé místo v domě v sobě má tolik vzpomínek, i ty blbé schody mi připomínají dobré časy s Billem!
Všechno se proti mně spiklo!
Když procházím kolem Billova pokoje, všimnu si, že má lehce pootevřené dveře. Mám nutkání nakouknout dovnitř, vidět, co dělá, zkusit s ním znovu promluvit a vysvětlit mu, že o nic z toho, co mi vyčetl, jsem se neprosil. Jediné, o co jsem celý ten čas stál, a pro co jsem tak tvrdě dřel, bylo Billovo uznání. A teď už vím, že toho se nikdy nedočkám.
Neodolám a škvírkou mezi dveřmi nakouknu do pokoje. Je tam tma, ale i přesto rozeznám jeho siluetu stočenou na posteli. Už spí? Se zadrženým dechem pootevřu dveře víc a modlím se ke všem svatým, aby dveře nebo podlaha nezavrzaly a já ho nevzbudil. Nechci, aby věděl, že tu jsem, že narušuji jeho osobní prostor. Nechci, aby mě s křikem vyhodil jako tenkrát, když jsme byli ještě kluci.
Potichounku si přidřepnu k jeho posteli a úsměv se mi samovolně usadí na rtech. Spí. Právě teď vypadá jako malý, nevinný kluk, kterého vůbec nic netrápí. Má naprosto klidný, pokojný výraz. Co bych dal za to, aby takhle klidně vypadal někdy i během dne. Je až neuvěřitelné, jak rychle dokázal usnout. Když jsme byli děti, vždycky jsem to byl já, kdo proseděl půlku noci v rohu postele a koukal z okna, protože jsem nemohl spát. Za to Bill byl schopný usnout v okamžiku, kdy se jeho hlava dotkla polštáře.
Pousměju se.
„Mám tě rád, Billa, víš to?“ zašeptám potichu a odhrnu mu pár vlasů z čela. Nevím, kde se ve mně bere veškerá odvaha, ale jak tu přede mnou leží, naprosto bezbranný, nevěřím tomu, že by mohlo být něco špatně, cítím se nějak jistější, volněji. „Chybíš mi, hrozně moc.“
Nedostane se mi žádné odpovědi, jen se nepatrně zavrtí.
Znovu se pousměju a s povzdechem stáhnu ruku zpátky, opatrně ho přikryju a stejně tiše, jako jsem přišel, zase jeho pokoj opustím. Kdybych tam zůstal ještě o malou chviličku dýl, asi už bych nedokázal udržet všechny své emoce. Ale ještě před tím, než za sebou dveře potichu zavřu, se ještě jednou zadívám na jeho do klubíčka schoulené tělo. „Všechno, co dělám, dělám proto, abys na mě mohl být jednou hrdý, Billa.“
———-
„Mám tě rád, Billa, víš to?“
„Chybíš mi, hrozně moc.“
„Všechno, co dělám, dělám proto, abys na mě mohl být jednou hrdý, Billa.“
Pořád nemůžu zapomenout na to, co Tom tenkrát v noci řekl. Nejdřív jsem si myslel, že se mi jen něco zdálo, že mě ve spánku dohnal stres a já měl nějaký hodně zmatený sen. Ale pak mi někdo odhrnul vlasy z čela. Chtěl jsem otevřít oči, podívat se na něj, prostě něco udělat, ale něco ve mně mi bránilo, a než jsem se nadál, slyšel jsem, jak se jeho kroky od mé postele zase vzdalují. Myslel jsem, že prostě odejde, odejde a nechá mě tu jen tak, že bude dělat, jako by se nic nestalo, ale on pak zašeptal tu proklatou větu.
„Všechno, co dělám, dělám proto, abys na mě mohl být jednou hrdý, Billa.“
Od té noci uběhly už dva týdny a ať jsem dělal, co jsem dělal, nemohl jsem jeho slova dostat z hlavy. Co sakra dělá proto, abych na něj byl hrdej? To, že mi od dětství bere rodiče? Že vždycky musí být ve všem lepší než já? Nebo snad to, že vždycky musí dostat to, co chci já? Tím určitě jednou dosáhne toho, abych na něj mohl bejt hrdej, to určitě! Jediné, čeho tímhle dosáhne, je to, že ho budu jednou nenávidět ještě víc!
Hrozně rád bych za ním šel a zeptal se ho, co tím myslel, co že to vlastně dělá, ale nemůžu. Za prvé bych prozradil, že jsem nespal, a hlavně by mi to hrdost nedovolila. Už dávno jsem se zařekl, že já nikdy nebudu ten, kdo za ním poleze. A jelikož se k tomu Tom nijak ani jednou nevyjádřil, ne snad, že bych mu k tomu dal příležitost, holt se budu muset naučit všechny tyhle myšlenky ignorovat. Proč by mě mělo vlastně zajímat, jak to myslel.
„Hej, B., posloucháš?“
Zmateně zamrkám a rozhlédnu se kolem sebe, když dostanu jemný šťouchanec do ramene. Naprosto jsem ztratil pojem o čase a přehled o tom, kde se právě nacházím. Kdy jsme odešli ze školy?
„Ne, sorry.“
„Si v pohodě? Poslední dobou si nějak mimo.“
Protočím oči a zašklebím se na Mika, který stojí přede mnou. „Naprosto v pohodě. Proč stojíme?“ Rozcuchanej blonďák se rozesměje, a když už se nadechuju, abych zjistil, co je tak strašně vtipnýho, chytne mě za ramena a otočí. „Sakra,“ vydechnu, když stojím čelem proti našemu domu. Kdy jsme se, a hlavně jak jsme se dostali až k nám? Kdy jsme to stihli? To jsem byl vážně tak mimo?
„Seš si jistej, že-„
„Jo,“ přeruším ho, než stihne otázku dokončit, a povzdechnu si. Už zase jsem se totálně ztratil v myšlenkách kvůli Tomovi, a moji přátelé už si začínají myslet, že jsem cvok. Super. „Potřebuju si vyčistit hlavu.“
„No,“ začne Mike a zaculí se. I když nechci, musím se začít smát, je mi naprosto jasné, co se chystal navrhnout. „Hele! Ještě jsem nic neřekl!“
„Ani’s nemusel! A rovnou na to zapomeň, víš, že nejsi můj typ! Možná to mám rád do zadku, ale do tebe nikdy, broučku,“ zašklebím se na něj, když nahodí svůj dotčený, šokovaný výraz. Vážně mám ty dva rád. M. a J. jsou jediní, které vážně považuju za přátele, a hlavně dva jediní, kteří mi skoro vždycky dokážou zvednout náladu. Bez ohledu na to, co se děje. „Měl jsem na mysli spíš-„
„U vás nebo u nás?“ přeruší mě náš blondýn a já jen s úlevou odpovím, že u nás. Jsem rád, že mě zná už tak dobře, aby věděl, co jsem se chystal říct. Společně zapadneme k nám domů, a jakmile ukořistíme pár lahví s vodou a něco k jídlu, zapadneme do garáže. Poprvé za čtrnáct dní mám dům jen pro sebe, máma v práci, Gordon v práci, Tom… koho zajímá, kde je Tom, hlavní je, že si můžu zase dělat, co se mi zachce. A momentálně chci všechen stres a vztek ze sebe vypotit společně s Mikem.
———-
„Bille?“
Leknutím nadskočím a prudce se otočím po hlase, který přichází ode dveří. Šokovaně zírám na ještě zmatenějšího Toma. Není to ještě ani deset minut, co Mike odešel, a místo něj teď mezi dveřmi stojí můj bratr a nechápavě si mě prohlíží. Ještě pořád jsem zarudlý v obličeji a po skráních mi stéká pot, musím vypadat dokonale.
„Kdo byl ten kluk?“
„Mike,“ odpovím stále ještě v šoku. Nikdy se mi nestalo, aby někdo přišel domů nečekaně, zatímco jsem tu byl s klukama. I když to je spíš tím, že jsem většinou trénoval po nocích, kdy už všichni spali. Není divu, že jsem tohle naprosto nečekal a nová situace mě rozhodila.
„Mike…“ zopakuje mé dvojče s tak zvláštním tónem, že veškerý šok je opět vystřídán permanentním vztekem vůči bratrově osobě. „Co jste tu dělali?“ zeptá se a založí si suverénně ruce na prsou. Mám chuť mu ten jeho přiblblej výraz vygumovat!
„Do toho ti nic není,“ prsknu po něm a začnu uklízet bordel, co tu po nás zbyl. Další bratrova otázka mě však totálně vyvede z míry a vyrazí dech. „C-cože?!“
„Ptal jsem se, jestli jsi gay?“
Naprázdno otvírám a zavírám pusu, zatímco mě Tom stále propaluje pohledem. Jak ho napadlo, že bych… no dobře, líčím se a nosím upnuté oblečení, ale to ještě neznamená, že… Bože! Musel odtud vidět odcházet Mika, jasně! A já jsem totálně zarudlej a zpocenej, jasně, to dává smysl! Bože!
S úlevou se rozesměju. Na malou chvíli jsem se začal bát, že by se zrovna můj bratr mohl dohmátnout o mé orientaci. Po tom, jakými nadávkami jsem ho svého času nazýval, je zrovna Tom ten poslední, kdo by se měl dozvědět, že jsem po všech těch aférách s holkama na střední škole nakonec orientovaný na stejné pohlaví. Díkybohu to ale nezjistí, o to se už nějak postarám.
„Čemu se směješ?“ zeptá se zmateně a v tu chvíli se přemění můj smích do úlisného úšklebku.
„Co, chtěl bys, abych byl jako ty? Chtěl bys, abych byl taky buzík? To by se ti líbilo, co?“ Ve chvíli, kdy to dořeknu, bratrův výraz výrazně posmutní a skoro mám pocit, že mu to nějak ublížilo. Bože, já si jen dělal srandu!
„Tak co tady dělal?“ pokračuje Tom, jako bych ani nic neřekl, „Ty se s takovýma klukama nebavíš.“
„A to víš jak, co, ty chytráku? Myslíš si, že když umíš hopsat v piškotkách a žiješ v Berlíně s naším prachatým fotrem, tak že víš všechno?!“
„Bille-„
„Dovol mi tě opravit, Tome! Nevíš totiž vůbec nic! To, že momentálně zase žijeme pod jednou střechou, neznamená, že mě znáš! Nevíš o mně, mým životě nebo přátelích vůbec nic!“ vyprsknu na něj na jeden nádech, a když skončím, rozzuřeně lapám po dechu. Muselo to ze mě ven.
„Jo, a víš proč tě neznám? Proč o tobě nic nevím?! Protože si mi nikdy nedal šanci tě poznat!“ Rozezleně do mě strčí, až o pár kroků ustoupím. Vím, že tímhle to nekončí. Upřímně, na tuhle chvíli jsem už nějakou dobu čekal. Na ten moment, kdy Tomovi se mnou dojdou nervy a dá mi aspoň po hubě. Aspoň by dokázal, že není jen nějaký přiteplený ústřední topení, ale že je i chlap, kterej se umí prát!
Co jsem ale naprosto nečekal, je fakt, že místo dalšího postrčení, které by vedlo ke rvačce, mě chytí za zápěstí a přitáhne si mě těsně na svoje tělo a následně mě pevně obejme.
„Co to-sakra pusť mě!“
„Ne! Do háje, Bille, nevidíš, jak hrozně směšný tohle je?!“ hučí mi do ucha, zatímco se mě snaží udržet u sebe. I když jsem na sobě za poslední dva roky vážně zapracoval, pořád je Tom ten se svaly, ten silnější. „Co sem udělal tak příšernýho, že mě tak moc nenávidíš?“
„Narodil ses!“ vyštěknu první věc, která mi přijde na jazyk, a v tu chvíli sevření paží kolem mě poleví, a po chviličce zmizí úplně. Tom se ode mě odtáhne a takovou bolest, kterou má teď v očích on, jsem ještě nikdy na nikom neviděl. Za celý náš život jsem mu řekl spoustu hnusných věcí, kterýma jsem mu určitě vědomě ublížil, ale tohle… tohle byl už vážně přestřel.
„Tome-„
„Ne, Bille,“ zastaví mě a jeho hlas zní najednou tak hrozně prázdně. „Řekl si přesně to, co cítíš. Je moje vlastní blbost, že jsem se ptal a chtěl to vědět. Jen,“ povzdechne si a pomalu odcouvá zpátky ke dveřím garáže. „Jen bych si přál, aby to všechno bylo jinak. Abych pro tebe jednou znamenal alespoň ze čtvrtiny tolik, jako ty znamenáš pro mě. Já… omlouvám se za všechno, co jsem ti kdy vzal, co ti nějak ublížilo. Nechtěl jsem.“
Mlčky stojím uprostřed garáže a nezmůžu se na víc, než tupě zírat do místa, kde před chviličkou zmizela Tomova záda. Tak tohle jsem dobře nezvládnul. Ať Tom kdykoliv udělal cokoliv, pořád mi dával najevo, že mě má rád. Pořád snášel všechno, co jsem mu kdy udělal, držel, když jsem se mu vysmíval, a jediné, na co se zmůžu já, je vpálit mu do obličeje něco takovýho. Sakra! Ale… on se ptal, naštval mě a ptal se, co udělal tak hroznýho. Řekl jsem mu jen pravdu. Kdyby se Tom nikdy nenarodil, rodiče by měli rádi mě, podporovali by mě, byli by tu pro mě, ne pro něj.
Chvilkový příval provinilosti je pryč stejně tak rychle, jako přišel. Vsadím se, že mě chtěl jenom dojmout, chtěl, abych se cítil provinile. Takového potěšení mu ale nedopřeju! Ani omylem, mě citově vydírat nebude, já moc dobře vím, o co mu jde, o co se snaží. U mě mu to ale nepomůže.
Hodlám ho zničit, stůj co stůj. Chci, aby se jednou cítil tak, jako já. Ať pozná ten poraženecký pocit, neúspěch, až pak si budeme kvit!
autor: Deni
betaread: Janule
Nádherný dílek…;) Jako vždy…:) Jen je mi Toma trochu líto, tohle zacházeí si od Billa nezaslouží…Těším se na další díl..;)
Tak jsem si poplakala^^. Je toužasné, božnuju ten přiběh, někde uvnitř doufám, že jednou za dalších pár dílu se ti dva už budou mít rádi.
Nemohla jsem se dočkat dalšího dílku!!!:)
Bill teda začíná pěkně měknout.:DD Jen ať si s ním ta jeho hlavinka pohrává… ;):D Ale překvapila mě jeho odpověď na Tomovu otázku, jestli si můžou promluvit. Přesně tohle je jejich problém. Nemůžou si spolu v klidu promluvit a všechno si vyříkat, protože náš trouba Bill mu vždycky skočí do řeči a Tom se prostě nechá a nepokračuje. To mě docela štve. Proč mu prostě nevřískne do obličeje, co si myslí?! Strašně ho lituju, vždyť on celou tu dobu ani netušil, proč je na něj Bill takový. Sice se divím, že mu to nedošlo, ale jsem ráda, že to na něj konečně Bill vypálil, aspoň ví důvod. Ale že je už pozdě na nápravu, tomu nevěřím! Určitě se dá něco dělat, jen si dodat pořádný kus odvahy, Tome!;):D
Jak se Tom vplížil do jeho pokoje a odhodlal se alespoň "spícímu" Billymu říct, jak moc ho má rád, no málem jsem u té části uronila slzu, jak mě to vzalo. A když jsem pak o kousek níž zjistila, že Bill vlastně nespal!♥ Pak mě ale až zmrazil Billův přístup k tomu všemu, i když ho zajímá, jak to Tom myslel, přece jenom to je pořád ten hrdý Bill, který by za žádných okolností za Tomem nešel a už vůbec s ním nemluvil, protože sám CHCE. Hrdost, která nedovolí udělat to, co člověk chce ze všeho nejvíc… odporná vlastnost.. :((
Škoda, že Tom nepřišel dřív. To by bylo hodně zajímavé, zajímala by mě jeho reakce, kdyby ty dva nachytal.:D Ale Bill to teda suprově zamluvil, to se musí nechat. I když si myslím, že Tom by byl ten poslední člověk, kterému by vadilo, že je gay.:)
Upřímně jsem se radovala, když konečně Tom otevřel pusu a něco "pořádného" mu řekl! A pak… to obejmutí, to mě hodně překvapilo. Věděla jsem, že si to Bill nenechá líbit, ale že řekne tohle? Umím si představit, jak to asi Toma muselo zabolet. Chudáček, měl mu dát radši přes držku.. :DD No, ten Bill mi teda dává zabrat, nejdřív už jsem si myslela, že konečně začal litovat svého chování vůči Tomovi a on stejně zase přišel ten "horší Bill" a všechnu lítost zničil… :(((
No, já se z toho prostě musela vypsat, komentář bude zase dlouhý jako slohovka, ale co, no… :DDD Povídka je nádherná!♥♥♥ A já opět dychtím po dalším díle!;) 😀
Taky mi skáplo pár slz =( =D Je mi Toma celkem líto a zajímalo by mě, za jak dlouho Bill změní svůj postoj k němu. No, určitě se moc těším na další díl, krásný =)
Aww!! ** tohle byl opravdu dokanalý díl.. 🙂 strašně… strašně krásný 🙂 zamilovala jsem si tuhle povídku.. 🙂 strašně krásně píšeš Deni 🙂
Ten Bill je ale kretén, sprepačením, hnevá ma a to je mierne povedané, prečo je tak tvdohlavý a zaslepený zavisťou, že nebvidí, že ho má Tom naozaj rád. Ale myslím si, že tato možu šiastočne aj ich rodičia. Toma mi bolo veľmi ľuto, a ja dúfam že to nevzdá, a Bill sa konešne uvedomí, otvorí sa, a že sa zblížia, krásny diel.
Oh keby som vedela aká táto časť bude tak si k sebe zoberem aspoň pár vreckoviek. Teraz som si fakt pekne poplakala. Strašne ma to dojalo. Chudák Tom viem si predstaviť ako ho to muselo zamrzieť keď to Bill povedal. Bola som ale rada že Bill sa kvôli tomu aspoň na chvíľu cítil previnilo. Ale škoda že len na chvíľu. Na konci si zase len myslel že to Tom urobil schválne. Bože, to si fakt myslí že Tom je taký hajzel? Ten Bill je fakt pako. Som zvedavá kedy sa to medzi nimi zlepší. Milujem to 🙂