autor: Áďa
Zdravím vás všechny, tak zlá teta Áďa je zpět 🙂 po twincestní neplacené dovolené se rozhodla zase něco sesmolit a doufá, že jste na ni ještě nezapomněli 😉
No sice povídka psaná podle písničky není nejideálnější variací na comeback, zejména, když inspirace je od českých interpretů (ze kterých se mi většinou ježí všechny chlupy na těle), ale tak holt i génius se někdy utne, znáte to 😀
Tak se na to můžete vrhnout, v relativně brzké době můžete čekat další dílka ode mě, jednodílky i vícedílky… a já už utichávám a nechám vás číst. A vřele doporučuju pustit si mou inspiraci, písničku Hvězdář (podle které je i název povídky) od UDG (krom Kabátů a Landy snad jediní Češi, kteří mi při zpěvu nervou uši). Tady máte i odkaz 🙂
PS: pokud někdo z vás tuhle písničku zná a miluje tak jako já, tak doufám, že mi odpustí trošku pozměněný konec, ale musela jsem poslední verš upravit, aby se rýmoval a ladil do povídky. Bill sice s fousama vypadá už jako chlap, ale ženskou z něj kvůli písničce dělat nemusím a nebudu 🙂
Tom
Trochu se nahrbím, když hlasitě práskneš dveřma. Chvíli jenom sedím u stolu a tupě civím, pak se zvednu a dojdu si do lednice pro víno. Vytáhnu si flašku portského a zadumaně na ni koukám. Tvoje nejoblíbenější víno. Odzátkuju ho a důkladně si přihnu rovnou z flašky, nenamáhám se ani vytahovat skleničku. Stejně to asi vypiju celý sám. Doby, kdy jsme my dva jenom tak v klidu kecli na gauči, pustili telku a dali si vínko, jsou už asi definitivně v hajzlu.
A čemu se vlastně divím? Děje se to od doby, kdy jsi mě tenkrát v parku viděl, jak se líbám s jednou naší spolužačkou ze základky. Jenže ty jsi nedokázal akceptovat fakt, že po tolika letech hvězdných úspěchů jsem ji najednou potkal. Nebral jsi v úvahu fakt, že to bylo po jedné párty a jak já, tak i ona, oba jsme byli krapet pod parou. Vždyť mezi náma ani nic nebylo, jenom jsme se v tom chumlu lidí poznali, s radostí se navzájem objali, a protože se z ní stala opravdu krásná žena, dal jsem jí pusu. Jo, trošku větší, ale nebyl to žádnej francouzák a ta pusa byla jenom kamarádská. Jenomže ty jsi to viděl a rázem jsi zapomněl celých těch krásných, sluncem zalitých sedm let, co jsme spolu prožili. Najednou jsem byl ten největší hajzl, největší svině. Už jsou to skoro tři měsíce, ale ty už se mnou nejsi schopný prohodit ani jedno vlídné slovíčko. Jo, chápu, že jsem to asi zavinil já, ale ty mi ani nedáš šanci, abych ti to vysvětlil. A když se o to pokusím, tak jako dneska, a jako tomu bylo snad už stokrát, tak se akorát rozbrečíš a utečeš.
A já jsem pak s nervama v háji víc než kdy jindy. Už jenom proto, jak ses od té doby změnil. Jíš míň, než kdykoliv předtím. Naprosto jsi přestal dbát o svůj vzhled. Co chvíli pláčeš a jestli jsem si někdy v našich dvaceti myslel, že ti lezou žebra, tak jsi byl tenkrát pěknej špekoun proti tomu, jak vypadáš teď. Zarudlé oči ti místo stínů od Diora zatemňují ošklivě černé kruhy a každou mou zoufalou snahu o usmíření se bojkotuješ. Vázu s růžema smeteš ze stolu na zem, tak jako talíř s pečlivě naservírovanými dobrotami.
No nedivím se ti, ale mám o tebe strach, příliš velký strach. Vůbec se mi nelíbíš a z pohledu na tebe mě mrazí.
Ztrácíš se před očima,
rosteš jen ve vlastním stínu,
každá další vina
odkrývá moji vinu.
Zhluboka se napiju a pomalu cítím, jak mi alkohol začíná proudit žilami. Dotáhnu se k židli a unaveně se na ni zhroutím. Znovu si mocně zavdám, ale tak nějak tuším, že mi to je k hovnu. Tak jako prosby a niterní nářky. Jsem už asi vůči alkoholu imunní, už v něm nenacházím takovou úlevu jako na začátku, ale stejně, aspoň pro efekt, mám pocit, že s lahví vína nejsem zas tak tolik sám. Ale stejně mi to nepomáhá, cejtím se tak moc prázdný.
Ve vínu dávno nic nehledám,
ve vínu dávno nic nehledám.
Jsem už prostě na dně. Svým způsobem tě chápu, ale tak mohl bys mi dát šanci to napravit nebo ti to aspoň vysvětlit, ne? Pokud jsi mě opravdu celých těch sedm let tak vřele miloval, a já věřím, že jo, že to nebyla přetvářka…
O tři hodiny později
Totálně bez dechu rozrazím dveře nemocničního pokoje. Před chvílí mi volali, že tě tam přivezli. Někdo tě prej viděl, jak omdlíváš, a podle doktorů je to prej celkový, fyzický i duševní kolaps. Týjo, já věděl, proč mám po půlhodině pocucávání si z lahve přestat, docela jsem do tý doby stihnul vystřízlivět. Ale o to víc si uvědomuju hrůznost celé téhle situace.
„Billy,“ vydechnu, klesnu u tvé postele na kolena a chytím tě za ruku. Je tak studená. „Zlatíčko moje, co mi to děláš?“
Do očí se mi začnou drát slzy a začnou téct tím intenzivněji, když mě znovu zabodají výčitky. Bože, proč já jsem se tenkrát nalil? Proč jsem musel Ann líbat? Proč? Vždyť to nebylo nic zlýho, ani to nemělo postranní úmysly… a jak to dopadlo. Zničilo nám to vztah a ty ses teď z toho složil.
Vzlyknu, a když lékař odejde, podstrčím ti ruce pod krk a obejmu tě. Máš tak slabý dech, mrazí mě z toho, jak tichoučce syčí hadičkami.
„Lásko, prosím, tohle mi nedělej… vždyť já tě miluju… nic se z mojí strany nezměnilo, přísahám!“
Jenomže ty nereaguješ a jak se blíží noc, přijdeš mi čím dál bledší a slabší.
Jak luna mizíš s nocí
v bělostných šatech pro nemocné,
prosit je zvláštní pocit,
jen ať je den, noc ne…
Vytrvale tě hladím jednou rukou ve vlasech a druhou rukou tisknu tvou dlaň. Je tak bezvládná, tak odevzdaná. Je už něco po půlnoci, ale neutichlo ani moje hlazení, ani moje slzy. Ani můj šeptavý, posléze spíš niterní nářek a prosby. Nejzoufalejší prosby mýho života. Nikdy za celý ty roky, co chodím po týhle planetě, jsem si nic víc nepřál, nikdy jsem po ničem víc netoužil, než po tom, aby ses mi probral nebo dal aspoň najevo, že mě slyšíš a vnímáš. Vždyť já jsem tady, bráško, nejsi sám… Jsem tady, nesmíš být tak pobledlý! Vždycky jsi byl tak silný, dokázal jsi strhnout tisíce lidí, tak proč mi teď připadáš, jako bys rezignoval? Jako bys měl tendenci boj s osudem vzdávat? Vždyť to byl jen kolaps! Takových je dnes a denně na světě spoustu a tolik lidí je přežije bez úhony. Tak proč bys neměl ty?
Jenomže ty mi na prosby neodpovídáš a mě se posléze začíná zmocňovat nešťastná apatie. Jako bych ti byl naprosto ukradený. Jako bych byl ubožák, který se krčí ve stínu tvých nohou a nestojí ti ani za jediný pohled, který by mi dal jistotu, že budeš v pořádku. Lásko, proč?
Od proseb dávno nic nečekám,
od proseb dávno nic nečekám.
Čím víc se blíží ráno a čím víc jsem vyčerpanější a zoufalejší, tím víc vnímám to hluboké ticho kolem mě, které ruší jenom tvůj syčivý dech a vlezlé bzučení zářivek na nemocniční chodbě. Nesnáším to, ten zvuk mi leze krkem, je tak barbarsky depresivní.
Snažím se ho dostat z hlavy a vzpomenu si, jak jsme sedávali po večerech s vínkem a talířem něčeho dobrého. Billy, jestli se mi probereš, udělám cokoliv, aby se tohle vrátilo, přísahám! I kdybych měl kvůli tomu obětovat cokoliv. Miláčku, nechci tě ztratit! Chci tě vidět zase šťastného, vím, jak moc jsi to naše posedávání se sklenkou miloval! Nechci tě vidět takhle!!! Ale asi nemám na vybranou…
Na chodbách v bludných kruzích
zářivka vyhasíná
a já ti do infuzí
chci nalít trochu vína.
Na nebi jiných sluncí
jak se tam asi cítíš?
S nebeskou interpunkcí
jiným tulákům svítíš…
Píchne mě v krční páteři, když mi klimbne hlava a já se prudce narovnám. Venku začíná bledý úsvit a já napřed myslím, že to blížící se světlo může za to, že jsem se takhle probral z mikrospánku. Pak mi ale dojde, že za to může něco jiného. Dojde mi to ve chvíli, kdy se můj otupělý mozek konečně pobere, že to, co mi doléhá už pár vteřin do uší, není jen tak nějaký pípání, ale jednolitý, děsivě monotónní vřískot, linoucí se z kardiografu.
Jak luna mizíš s nocí
v bělostných šatech pro nemocné,
prosit je zvláštní pocit,
jen ať je den, noc ne!
„NE!“ vyjeknu a vyletím na nohy.
V ten samý moment se rozletí dveře a dovnitř vběhne několik doktorů. Okamžitě začnou s resuscitací, ale mně přijde, jako by snad ani nic nedělali! Ten protivný zvuk jako by byl čím dál hlasitější, a i když tě defibrilátorem bouchají do hrudi tak moc, až přitom tvoje křehké tělíčko nadskakuje, nemá to žádný efekt.
A já najednou přestanu vnímat. Mám totiž pocit, jako bych cítil tvoje objetí. Ale ne tak pevné jako vždycky, ale jako by… jako by to byl jemný vánek, takový ten větřík, který v dusným letním dni přinese osvěžení a úlevu. Úplně cítím, jak se mi to ovane okolo krku, jemný poryv znenadání ucítím i na rtech.
Obzor neklesne níž,
je ráno a ty spíš
od vlků odraný
na lůžku bezbranný
mě opouštíš…
Netrvá to ale dlouho, ten opojný pocit zmizí a já si s hrůzou uvědomím, že jeden z lékařů tvoje ležící tělo celé přikryl bílým prostěradlem. I hlavu, a já, přestože se mi zoufalstvím podlomí nohy, vidím, jak tě někam odvážejí, zatímco někdo z doktorů mi něco píchne. Ale co to je, to nevím. Vím jenom, že jsem tu zůstal sám a že ten objímající závan vzduchu bylo tvoje rozloučení. Že už tě nikdy neuvidím, dokud se do nekonečného časoprostoru nedostanu za tebou. Tam zase budeme zářit jako dvě slunce, tak jako tady na Zemi celých sedm let. Miluju tě…
autor: Áďa
betaread: Janule
Tohle my doslova vyrazilo dech. Moc se povídka povedla, byla krásná a procítěná, úžasná =)
Písnička i povídka jsou krásná, že si pozměnila konec nevadí.
Ádinko♥♥♥, mně nešel net, ale ty víš, co si o tvé nádherné povídce myslím. Jednoduše jeden z nejkrásnějších a nejdůstojnějších příběhů, co jsem tady četla. Velice se mi líbila ta pasáž, kdy se Bill s Tommym loučí, je to tak jedinečné, krásné, přitom to láme srdce. Loučení a odpuštění v jednom momentu. Něco překrásného. Ty máš dar od Boha, zlaté ruce, které, když se rozhodnou psát, druzí musí jen slzet nad krásou, kterou jim tady připravíš.
Nádhera, zážitek, okouzlení… dojala jsi mě hned několikrát. awwwwwww♥♥♥
Jsem šťastná, že jsi zpět, princezno!
to sis teda vybrala povídku na návrat! :'(
už na začátku jsem se bála, aby to nebylo tak, jak to nakonec opravdu dopadlo. pořád jsem doufala, že by snad..
bylo to smutné, ale tak krásně smutné. 🙂
nádhera.,
[1]:,[2]:,[5]: díky 🙂
[3]: hele, kočko, já se začnu červenat 🙂
[4]: taky jsem si pohrávala s myšlenkou na změnění konce, ale radši jsem to nechala tak, jak to bylo…
Krásný opravdu. Ale popravdě na můj vkus až moc smutný. Nemám takové téma ráda, že někdo z dvojčat umře nebo se mu něco stane. Mám z toho pak takový divný pocit i když vím, že je to jenom povídka. Kdybych věděla, jak to dopadne, asi bych to ani nečetla. Takhle jsem pořád doufala, že to bude dobrý a ono ne… 🙁
Ale jinak, jak už jsem psala, krásný! 🙂
Teda….smutný ale krásný..přečetla jsem to jedním dechem..fakt moc krásný