S.O.S. (Any​thing but love) 18.

Bill
Dobře uznávám, že jsem se neměl ptát. Můžu si za to sám. Uhnu rychle pohledem. Nechci, abys viděl, jak se mi zaleskly oči. Ano poprvé s tebou… to bylo něžné a já měl pocit, že to bylo i z lásky. Byl to ale jen pocit. Klamný pocit. I když musím uznat, že i když se to všechno pak ukázalo jako lež, byl to můj nejlepší zážitek v životě. Možná právě i to mě přesvědčovalo v tom, že nejsi tak agresivní a tak nebezpečný. Ne na mě. Asi jsi to měl chytře vymyšlené.
„Tak… tak to udělej tak, jako to bylo poprvé.“ Vydechnu a rukama ti sjedu po břiše. Ať už to bylo, jak chtělo, tvoje tělo se mi líbilo vždycky. Děsilo mě, a zároveň se mi líbilo a lákalo mě. Skloním hlavu a drobně zasypávám tvoje bříško polibky. Ruce se mi chvějí neustále, ale snažím se to potlačit, zůstat soustředěný. Rozepnu ti kalhoty a trochu se z tebe nadzvednu, abych je mohl stáhnout. Rovnou i se spodním prádlem. Musím se hodně zapřít, aby mě nenatáhlo z pohledu na tvoje vzrušení. Sklouznu jazykem po podbřišku a lehce olíznu špičku. Ne, že by se mi to kdovíjak líbilo, ale ty to máš rád. Vždycky jsi měl. Nesmíš se rozptylovat myšlenkami kolem. Mohl bys taky rychle procitnout a všechno si to rozmyslet ve vteřině. Zavřít mě do sklepa a všechno by bylo ztracený.

Tom

Nechávám tě mě líbat a dám ti ruce do vlasů, kde se v nich proplétám. Nechávám je protékat mezi prsty. Jsou stále tak hebké a jemné jako vždycky. Spokojeně vydechnu, když mě líbáš po podbřišku. Avšak musím v sobě potlačit nutkání ti silně stisknout vlasy u kořínků, když jazykem přejedeš po špičce mého vzrušení. Jen vydechnu a ruce dám rychle pryč, abych mohl alespoň stisknout peřinu. Víš, jak na mě. Umíš mě zpracovat tak, aby to netrvalo dlouho, a jak tě znám, ty nechceš, aby se to prodlužovalo. Umíš to celé urychlit. Vrátil ses sice, ale vlastně ani nevím proč. Nevěřím, že je to kvůli mně, dáváš mi neustále najevo, že mě nesnášíš stejně jako já tebe. Hlavní je, že jsi tu, protože já už tě nikdy nepustím. I kdybych chtěl, nemůžu. Víš toho na mě až příliš a kdykoliv můžeš začít zpívat. A to nejde. Navíc si to bez tebe nedokážu znovu představit.

„Už si nepamatuji, jak to bylo poprvé.“ Vydechnu a zavřu oči, když mě dál zpracováváš. Je to vlastně pravda. Tu myšlenku jsem pohřbil hned potom, co jsem se pro tohle obětoval.

Bill
Nemůžeme to protahovat. Nejde to. Potom se moc mluví a dostáváme se tak na témata, o kterých prostě mluvit nemůžeme. Nebo já nechci o nich mluvit. Jsou to mrtvý vzpomínky. Dávná minulost, na které, co bylo krásný, se ztratilo v nenávratnu. Raději veškerou pozornost zaměřím na tebe. Chytnu tě za boky a vsunu si tě do úst. Pevně stáhnu rty a začnu tě poctivě kouřit. Za prvé to zaměstnává moji mysl veškerým soustředěním a za druhé to bude aspoň rychleji za mnou. Uleví se mi, když zaznamenám tvoje spokojené výdechy a vzdechy. Alespoň že tak. Sám se začnu zbavovat zbytku věcí. Pochybuju, že bys tu měl nějakej gel. Vypustím tě z pusy a stočím pohled k tobě. Mlčky ti chytnu ruku a jeden tvůj prst si vsunu do úst. Důkladně ho ocumlám a nasliním. Chci, aby mě to bolelo co nejmíň, kdy už mám tu možnost.

„Při… připrav mě, prosím.“

Tom

Tvoje pusa je snad ta nejlepší na celém světě. Nikdo se ti v tomhle nevyrovná a vlastně ani v ničem jiném. Navíc, tvůj piercing v jazyku mě dostává ještě do lepší nálady. Nemůžu se bránit výdechům, musím tu všechnu slast nějak ventilovat. Snažím se ti oddávat co nejvíce, nechci na to všechno myslet. Pak mám problémy se svým svědomím a nechápu proč. Takhle je mi skvěle. Když mě pustíš ze zajetí horkých úst, kouknu se po tobě. Sleduju tě zastřeným pohledem. Když si do úst vezmeš můj prst, pootevřu němě ústa a vydechnu. Nevím, co najednou říct. Co udělat, aby to nebylo špatně. Myslím, že máme najeto na hezký milování. Sice v něm nebude ani špetky lásky, ale alespoň hrst citu ano. Hodlám ti to vážně dát. I když po těchhle gestech bych tě nejraději tvrdě otočil na břicho a pořádně tě opíchal. Zavrhnu ty myšlenky a nechávám tě si hrát s ukazovákem. Když potom šeptneš tu prosbu, zatmí se mi i snad před očima. Nevím proč, ale tohle se mi začíná líbit. Nedokážu ti odpovědět, jen kývnu hlavou na souhlas a pomalu prst z úst vysunu. Zamířím s ním k tvému zadečku a vjedu mezi půlky a rovnou do tebe. Vydechnu, když cítím znovu teplo, které patří tobě. Tak dokonale úzký i potom všem, co jsem s tebou prováděl. Zrychlí se mi dech a sleduju tvůj výraz.

„Můžu pokračovat?“ Najednou jsi snad něco ve mně probudil, nějakou něhu? Nebo co to vlastně je? Nedokážu to přesně definovat. Vím jen, že teď nepatříš ty mně, ale já tobě.

Bill
I když odkýváš moji prosbu, mám lehce obavy. Ono i prst může v těle bolet, když se nejedná šetrně. Ale ty mě dokonale překvapíš. Je to po dlouhé době poprvé, co mám v sobě něco a líbí se mi to. Příjemné pocity a slast se dají přivodit i bez lásky. Klečím nad tebou na všech čtyřech a v rukách stisknu přikrývku pod tebou. Přivřu oči a slastně vzdychnu.
„Ano… pokračuj.“ Přikývnu a lehce nahnu hlavu do strany. Vlasy mi tak spadnou na jednu stranu a odhalí jedno rameno. Skousnu si ret. Nedokážu v tobě teď vůbec nic vyčíst. Snad jen známku zmatenosti. Jsi zmatený sám ze sebe? To je jedině dobře. Alespoň jednou v životě poznáš, jaký to je pocit. Nevědět, co se děje. Co má ještě všechno přijít, a jak to má skončit. Alespoň v tomhle mám teď výhodu. Já vím, jak to skončí. Musím ale přiznat, že to je příjemný teď. Prohnu se v zádech jako kočka a narazím tě na prst.

„Oh…“ Vzdychnu a sklopím hlavu do strany ještě víc. Vidíš, umíš být jiný. Umíš se hlídat. Jen se mnou prostě nechceš. Tvoje nenávist musí být asi hodně velká. A ano… možná si za to můžu i já sám. Kdybych o tebe jevil větší zájem, o to, co děláš a tak… třeba by to tak nedopadlo. Ale pozdě brečet nad rozlitým mlíkem. Stalo se, a já už nehodlám mít zájem. Ne po tom všem.

Tom

Pěkně poslušně čekám jako nějakej čokl. Tohle se m nelíbí, vlastně líbí se mi to a moc. Nevím, co se to se mnou stalo. Možná ti jen chci ukázat to štěstí, jak moc jsem rád, že jsi zase tady u mě. Třeba si chci dokázat, že mám na cokoliv. Na jakýkoliv druh sexu, možná jsme se jen pomátl a zbláznil se vážně dočista. Vymyl jsi mi mozek, ještě než jsi mi stačil utéct? Snažím se ti neublížit, a pomalu do tebe vsunu i druhý prst. Sleduju tvé výrazy ve tváři. Jak si nakrčil čelo, obočí ti vyletělo někam vzhůru. Rty vyzývavě pootevřené toužící po polibcích. Nikdy jsem si toho všeho nevšiml. Nikdy jsem nehledal detaily. Nevím, proč to dělám zrovna teď. Říkám si, jaké by to bylo, kdybys nepotkal Andrease, kdybys zůstal se mnou? Jak dlouho by naše láska dokázala vydržet?

Vždycky jsem měl násilnické sklony. Ne, že bych někomu nějak přímo ublížil, kromě aférky s Andym a s tebou tady, ale toužil jsem po tom. Snil. Každý jsme přeci nějaký, a vy jste to ve mně jen více probudili. Ano, možná jsem opravdu nemocný a možná jste jen nemocní vy. Třeba jsi i měl předtím pravdu s léčebnou, ale stejně ti to nedokážu odpustit. Mluvil jsi o tom jako o počasí, aniž by ses pokusil mě vyslechnout. Přehlížel jsi ty tajné náznaky nějakého citu vůči tobě. Přehlížel jsi to. Vjedu zprudka do tebe i třetím prstem, ale hned se uklidním a přivřu oči.

„Promiň, to jsem nechtěl.“ Donutil si mě, se i omluvit. Asi opravdu blázním. Ztrácím tady s tebou hlavu a myslím, že tobě se to líbí. Že to tak chceš. Máš mě v hrsti, alespoň pro tenhle okamžik.

Bill
Nemám důvod se ti teď nějak bránit. Nebo chtít konec. A ani to nechci. Líbí se mi, co děláš. Děláš to dobře. Očividně v tobě může být i něco lepšího než jen agrese. Kdybych nezažil minulost, nevěřil bych teď, že dokážeš být tak hrubý, jak si pamatuju. Ale minulost není jen sen, ze kterého jsem se probudil. Opravdu se to stalo, a to, že teď se snažíš, nic neznamená. Ač nechápu, proč to vlastně děláš. Proč přistupuješ na moje pravidla hry, ale aspoň mi tak usnadníš práci. Vyjeknu, když do mě tvrdě přirazíš třetí prst. Zalapám po dechu a čelo se mi orosí. Ano, tohle už zabolelo, ale nebylo to tak hrozné, díky slasti, kterou jsi mi přivodil doteď. Asi už to opravdu potřebuješ. Ač se tě nedotýkám, tak cítím, jak tvoje kůže hoří a vzrušení doslova volá po uvolnění. Silně se ho dotknu dlaní a nahnu se ti k uchu.

„Tak pojď.“ Vydechnu a otřu se ti o tvář. Teď už to snad i chci. Ať už bys měl být jakýkoliv. Počítal jsem s tím. Výhoda toho, že jak jde o sex, jsi neopatrný. Respektive nehledíš na takové detaily, jako jestli o tebe mám opravdu zájem, nebo jestli ti náhodou nelžu. Výhoda pro mě. Vždycky jsi takový byl. Stačilo se jen smutně podívat a nepoznal jsi, co z toho, co ti vykládám, je pravda a co ne. Je pravda, že toho jsem využíval. A ty jsi mě potom kryl, když já si v pokoji užíval. Tohle bylo sprosté, ale určitě jsem si kvůli tomu nezasloužil takový osud.
„Uvolni se ve mně… jsem poslušný… čekám na to.“ Zamrouskám ti do ucha. Z těchhle slov už mi je na zvracení, ale jednou jsem řekl, že jsem se vrátil, protože tě potřebuju, tak to tak musí zůstat.

Tom

Byl jsem to vždycky já, kdo si s tebou hrál jako kočka s myší, tak proč je to teď naopak? Je pravdou, že jsem přemýšlel, ale pokud si to dobře pamatuju, nedošel jsem ke konci, který vypadá takhle. Ano, snažím se ti vycházet vstříc, zrovna já, který se nerad přizpůsobuje. Možná ne nerad, jen to spíše neumím. Ano byl jsem jiný a jsem jiný než ty, i když jsme dvojčata. Ty jsi ten dobrý, já ten špatný. Takhle to přeci každý stále viděl a stalo se tak. Byl jsem stále v tvém stínu, tak proč se stále divíš tomu, co ze mě za zvíře je. Vychoval jsi to ze mě ty. Vždycky jsem se musel jen bránit anebo ustupovat. To já vždycky schytal vynadáno za něco, co jsem neudělal. To já byl ten špatný, co kouřil, ale už nikdo nevěděl, že ty to děláš taky a že jsi mě to v podstatě naučil. Mrzelo mě to. Bolelo mě z toho u srdíčka, ale to jsi prostě přehlížel. Takže o kolik jsem horší než ty? Ty jsi mě týral psychicky, ani nevíš jak. Vydupal jsem, si své místo v životě a přiznávám, že takové jsem nechtěl, ale mám ho. Alespoň nějaké.

Raději prudce zavřu oči a vydechnu. Nechci na tohle teď myslet. Pak mě to akorát láká, abych ti zase ublížil. Vím, že se říká, že se má odpouštět, ale já to zřejmě potom všem ani neumím. Nedokážu si představit, že bych měl zase začít od začátku. Prostě tohle já neumím a myslím, že potom všem by to nešlo ani z tvojí strany.

Vydechnu pod tvými slovy, ještěže mě alespoň dokážeš vrátit zase zpátky. Tedy dobře pro tebe. Vytáhnu z tebe prsty a kouknu ti do tváře. Myslím, že si to vážně užíváš. Chtěl jsi to tak, tak bys měl. Pousměju se na chvíli a pak sklopím pohled dolů. Nevím, proč jsem si vzpomněl zrovna na tohle, ale…

„Pamatuješ si, když nám bylo šest? Tiše si zaklepal na dveře od mého pokoje a vešel se střapatou hlavou a medvídkem v ruce. Měl utrhlou nohu a bál ses to říct mamce. Přišel jsem ji, katastrofálním způsobem, ale držela. Lehl sis ke mně a já ti slíbil, že tě nikdy neopustím.“ Zase na tebe kouknu. Nechávám tě mě hníst v dlani. Pak do tebe rovnou pomalu vjedu až na doraz.

„Nikdy tě neopustím.“ Vydechnu táhle.

Bill
Vydechnu a konsternovaně na tebe zůstanu koukat. Ano, pamatuju si to. Toho medvídka jsem měl až do 16. Pak jsem mu tu nohu jednou omylem utrhl, když jsem byl v posteli s Davem. Slepě jsem po něm hmátnul a trhnul rukama. Už jsem ho nezašíval. Vyhodil jsem ho. Proč o tom ale teď mluvíš? Nikdy mě neopustíš? O to já ale opravdu nestojím. Nehodlám s tebou zůstat. Zasténám, když do mě pronikneš a pevně tě chytnu za ramena. Nechápu, proč zůstávám takhle nad tebou. Pak se na tebe musím dívat. A to jsem původně vůbec nechtěl.

„Mlč, Tome… teď mlč. Užívej si mě.“ Nechci, abys o těchhle věcech mluvil. Připomínal mi minulost. Ta už je mrtvá. Jediné, co by mě zajímalo z minulosti, je máma. Cos jí vlastně řekl, když jsme odjeli. Jestli jsi s ní vůbec ještě mluvil. Ale bojím se zeptat. A teď to ani nejde. Hlavně se nerozptyluj. Prostě se se mnou vyspi a dál to nech být. Neztěžuj mi to. Nadzvednu se a znovu na tebe dosednu. Raději zavřu oči. Nechci tě vidět. Ne po tom, co jsi mi tu všechno dokázal říct během pár okamžiků. Chce se mi z toho brečet a já se nehodlám oblbovat jednou tvojí slabou chvilkou. Na to už jsem dojel a znovu nehodlám. Stáhnu se kolem tebe. Neměl jsem tohle chtít. Měl jsem tě nechat, mě proste ošukat, tak jako to bývalo. Ne tohle. Udělal jsem si to horší pro sebe.

Tom

Tím dosednutím mě dokonale umlčíš a zatemníš moji mysl. Nevím, proč jsem to vytáhl zrovna teď, ale měl jsem potřebu to říct. Mám pocit, jako by se naše role vyměnily. Vždyť já ti vlastně nikdy nechtěl ublížit, ale donutil jsi mě to udělat. Jinak by sis mě nikdy nevšiml. Věděl jsi, že v domě žije tvůj bratr vůbec? Věděl jsi, že mám pokoj naproti tobě a že ti chci pomáhat a vědět o tobě všechno? Chtěl jsem s tebou mluvit. Možná jsem opravdu chtěl tak moc. Když jsem tě přivedl sem, mluvil jsi na mě stále. Najednou. Ale o to už jsem já nestál. Chtěl jsem být s tebou a musel jsem si to prostě vynutit. Tvrdě a násilně. Začalo se mi to i líbit, což se tobě stalo osudným.

„Užívám si tvé blízkosti, alespoň vynuceně, když ne dobrovolně, jako když jsme byli malí.“ Vydechnu lehce a zakloním hlavu dozadu. Rukama tě hladím po zádech. Cítím i nějaké jizvy, jsou samozřejmě provedené mojí rukou. Nevím, proč mám potřebu ti něco vyčítat. Stejně je to všechno už zbytečné, kostky jsou vrženy. Budu tě tu mít, i když vím, že ses vrátil jen proto, že jinak ani neumíš žít, jak jsi mi řekl. Vlastně ani nemám pojem o čase. Jak dlouho už tě tu držím? Vážně nevím.