Tomův šílený Bill a Billův Tom se šílenými nápady 3/3

Tak, jak už to bývá, povídka končí a s koncem přichází i mé poděkování za krásné komentáře, kterými jste mě moc potěšili. Protože u mě je to tak, že já nepíšu jen pro sebe, ale také pro druhé. Nebýt čtenářů, vás, tak bych nejspíš ani nepsala.:D Takže ještě jednou moc děkuju, doufám, že se vám poslední dílek bude líbit a speciálně, že se vám bude líbit konec, protože jsem si na něm dala hodně záležet. Povídka je sice vtipná (teda doufám :D), ale při psaní konce jsem uronila i nějakou tu slzičku… 😀

Takže přeju příjemné počtení a těším se na vaše komenty.;)

Ještě bych chtěla poprosit Januli, kdyby sem dala i tohle video , protože díky jemu jsem dostala nápad na tenhle poslední díl. 🙂

Proud vlažné vody se zastavil a s ním i zvuk rozprskávajících se kapek o zem. Dva chlapci, stojící vedle sebe, se otřásli náhlým přívalem chladna, jenž pomalu prostupoval jejich tělem. Chlapec, jehož pokožka byla sněžně bílá, se ke svému dvojčeti na malý moment otočil zády, aby si mohl kolem pasu uvázat ručník. Takhle se cítil o něco lépe, nevěděl, proč ho znervózňuje, když se na něj jeho bratr dívá. Možná to bylo způsobem, jakým se díval. Tak zvláštně. Jeho oči potemněly, když se střetly s Billovými.

Tom však neudělal co Bill, přehodil si ručník přes rameno místo toho, aby si jím zakryl jistou část těla. S poťouchlým úsměvem se otočil na Billa, jehož tvář jasně naznačovala, že pochopil, oč kráčí. Zdálo se, že Tom dostal další nápad. Další ďábelský nápad. Tentokrát se v něm místo zvědavosti však uhnízdil strach. Hlodal ho hluboko do žaludku. Věděl, že tenhle nápad bude stejně šílený jako ty ostatní, ale cosi mu napovídalo, že tenhle bude něčím, co Bill udělá velmi nerad.

Bill jen na bratra kývl hlavou, čímž ho pobídl k vysvětlení. Jen co Tom dořekl, černovlasý chlapec zvrátil hlavu dozadu a rozesmál se, co mu to jeho hrdlo dovolovalo. Měl pravdu, tohle je opravdu… šílenější, než doposud. Pohrával si s myšlenkou odmítnout, dokonce se o to svýma očima pokusil, ale Tom jen zavrtěl hlavou.

„Copak to chceš zkazit? Doteď jsme se skvěle bavili, chceš, aby to skončilo dřív, než bude muset?“ přemlouval ho s upřeným pohledem.

„Nechci, ale…“

„Nepřemýšlej nad tím, Billy, prostě to udělej. Uvidíš, že se tomu nakonec budeš smát stejně jako já.“

Vidina dalšího společně stráveného času a času, kdy se bude se svým dvojčetem opět smát, ho dohnala k přikývnutí na souhlas. Miloval Tomův smích, miloval ho víc než cokoli jiného. A chtěl zase slyšet ten pro jeho uši vábivý zvuk, vidět ty pověstné šibalské jiskřičky v očích, šťastný výraz ve tváři.

„Připraven?“ zeptal se Tom, napjatě sledoval Billovu tvář. Byl si jistý, že už necouvne. Když se Bill pro něco rozhodl, nikdy neudělal krok zpět, vždy dokončil to, co začal. A tak to bylo i nyní. Čekali na správnou chvíli, kdy se chodbou rozlehnou kroky jejich dvou přátel.

Opravdu o několik vteřin později zahlédli dvě postavy, kráčející chodbou ke svým pokojům. Tom Billa pro jistotu popostrčil. Než černovlasý vylezl zpoza rohu, naposledy se ohlédl na své dvojče a oplatil mu zářivý úsměv.

„My mama told me when I was young, we are all born superstars…“ jeho hlas se rozezněl chodbou, upoutal tak pohledy obou chlapců, kteří si přestali povídat ve chvíli, kdy spatřili zcela nahého Billa na druhém konci chodby. Pomalými kroky se přibližoval k nim, kroutil boky a pohyboval se jako šelma, co si s jasným cílem kráčí pro svou kořist.

„I´m beautiful in my way, ´cause god makes no mistakes…“ slova, která si při tanci nahlas prozpěvoval, se šířila chodbou, odrážela se od zdí, pronikla skrz dveře pokojů a zase se vracela zpět.

Bill se pohyboval bez jakýchkoli známek cudnosti nebo trapnosti. Užívaje si zpěv, se usmíval, pohazoval svými na pohled hladkými vlasy, jeho pohled byl temný a tajemný, jako by se za ním cosi skrývalo, ale něco mu nedovolovalo se dostat ven. Výraz jeho tváře vypovídal za vše, líný jazyk se pomalu vyprostil z jeho úst, přejel po vrchním rtu, zanechával za sebou vlhkou cestičku, a poté divoce šlehl z koutku do koutku a zase se schoval.

„I´m on the right track baby, I was born this was…“ doširoka roztáhl nohy, pokrčil se v kolenou a co nejsvůdněji se prohnul v pase. Uvědomoval si, co dělá, avšak neuvědomoval si, co provádí se svým bratrem. Tomova erekce nešla zakrýt, se silně tlukoucím srdcem sledoval ty mučivě svůdné pohyby. Nemohl odtrhnout pohled od jeho hladké pokožky, něžně bledé, jeho tetování z ní vystupovalo a razilo do očí, netušil, jak přitažlivé může být.

„Georgu, pomoc!!“ hysterický výkřik druhého z chlapců ho vytrhl ze šoku, který mu nedovoloval se pohnout, dokonce ani odtrhnou oči od jeho příčiny. Popadl Gustava za paži a společně běželi napříč nahého tancujícího chlapce. Dveře jejich pokoje byly však chlapcem napadeny. Nahé tělo se o ně opřelo a stále se pohupujíc v bocích sjelo až dolů, kde se kočkovitě prohnulo v zádech, dopadlo na všechny čtyři a s mlsným výrazem ve tváři se blížilo k nim. Oba chlapci opět znehybněli v užaslém šoku, když se za Billem objevil jeho bratr. Nahý.

„No matter gay, straight, or bi, lesbian, transgered life, I´m on the right track baby…“ hluboký hlas zazněl hned za Billem, Tom se o něj zezadu opřel celým svým tělem. Jeho ruce přejely po Billově hrudníku a přitiskly si ho na své tělo ještě silněji.

Bill lapal po dechu, jeho zadek narážel do něčeho tvrdého, vlhkého a… Tomova. Avšak neodstrčil ho, pokračoval ve své hře, při níž se divoce otočil tak, aby byl na Toma natisknutý předem.

„I was born to survive…“ vydechl do jeho krku, lechtal ho čerstvě umytými vlasy na hrudi a tváři. Tom vdechl omamnou vůni svého bratra. Cítil ji tak silně, nenechávala ho klidným, jeho tělo se rozbrnělo, když jím prošla. Musel přivřít oči a slastně zasténat.

Netušili, jak dlouho stáli u sebe, přitisknuti jeden na druhého a vdechujíc vůni toho druhého. Netušili, jestli je viděl ještě někdo jiný kromě Georga a Gustava. Věděli pouze jedno. Že už nikdy nechtějí z tohoto objetí pryč. Protože tohle bylo jediné, na čem záleželo. Na ničem jiném. Jen na tom, že jsou spolu. A bylo úplně jedno, že nazí a na místě, kde mohl každou chvíli kdokoli projít. Hlavní byla ta chvíle. Chvíle, kdy se pro ně zastavil svět, přestal existovat a jejich srdce explodovala pod sílou jejich lásky. Útržky rozbitých srdcí se smísily, spojily se v jedno jediné. Bylo uprostřed. Uprostřed toho nejčistšího, co kdy mohl svět spatřit.

Když se od sebe s těžkým povzdechnutím odtrhli, jejich přátelé už tam nebyli. Nejspíš vzali nohy na ramena hned, co spatřili Tomovu silnou erekci, a poté, jak se dychtivě tiskne na Billa.

A srdce se smálo. Smálo se společně s Billem a Tomem, smálo se štěstím nad hřejivými smíchy, které se rozléhaly celým hotelem.

***

„Náš den končí…“ zašeptal Bill do spoře osvětleného pokoje. Ležel v Tomově posteli, opřený o Tomovu hruď.

„Hmm…“ Tom tiše zamručel do Billových vlasů. Vnímal jen jeho vůni a tu nebezpečnou blízkost. Nebyl schopen odpovědi, jen se spokojeně usmíval do Billových vlasů, nechal se jejich konečky lechtat na tváři.

„Nechci, aby to skončilo…“ pokračoval Bill, nevadilo mu, že Tom neodpovídá, věděl, že ho poslouchá. A že ho pochopil. Protože cítil to samé.

„Ani já ne, ale znáš naši dohodu,“ pokrčil Tom rameny, konečně se dokázal vzpamatovat natolik, aby našel správná slova. Hlava se mu točila, vše kolem splynulo a existoval jen on a jeho dvojče. Cítil se podivně spokojeně, i když se nechtěl rozloučit s těmito dny.

„Co když…“ Bill nemusel dopovědět. Tom pochopil.

„Nemusíš dělat šílené věci, abys byl se mnou. Miluju tě víc než kohokoli jiného a nikdy nepřestanu. To přece víš,“ Tom našeptával láskyplná slůvka přímo do Billova ucha. Poté ho se zamručením lehce skousl a hravě se pousmál, když jeho dvojče leknutím vypísklo a vytrhlo se z jeho objetí. Poté se Bill však také rozesmál. Posadil se naproti Tomovi a uchopil jeho ruce do svých. Něžně ho pohladil palcem po vrchu ruky.

„Ale předtím…“ Ani nyní nedopověděl. Sklopil hlavu, aby Tom nemusel vidět odraz jeho lesknoucích se očí.

„Co bylo předtím, už je za námi. Pamatuješ? Nežijeme tím, co bylo nebo bude. Žijeme tím, co je právě teď,“ Tomova slova Billovu smutnou duši uklidnila, zvedl pohled k jeho očím, a i když se v těch jeho odrážel smutek, usmál se. Usmál se tím nejsladším úsměvem, jaký uměl. Tento úsměv patřil jen Tomovi, pouze jeho dvojčeti, osobě, která měla dovoleno vstoupit do jeho srdce.

Tom mu úsměv oplatil, přičemž se mu tělem rozprostřel hřejivý pocit. Na tento úsměv čekal. Pro tento úsměv by zemřel. Zemřel by s radostí, jen kdyby jej mohl naposledy spatřit. A když bude jednou umírat a někdo se jej zeptá na jeho poslední přání, odpoví, že chce vidět nejkrásnější úsměv v celém širém světě, úsměv svého bratra. Protože jen on mu může dát to, co potřebuje. Jen on mu je schopen dát lásku. A toho si cenil natolik, že mu ani na sobě samotném nezáleželo více než na něm.

„Je to zvláštní, ale jsem si jistý, že nebudu nikdy nikoho milovat víc než tebe,“ Tomův hlas byl měkký, tichý a málem se v polovině věty zlomil. Nestyděl se za slzu, jež našla cestu ven a spustila se podél jeho tváře. Nestyděl se ani za další vodopád slz, které se mu nahrnuly do očí, a on přes ně neviděl skoro nic. Až na jedno. Viděl své dvojče. To jediné viděl i přes všechny slzy. Jeho by viděl, i kdyby už nikdy neměl spatřit světlo světa. Měl by ho před očima neustále a nikdy by nezapomněl na to, jak vypadá.

„Po světě běhá tolik lidí, tohle nemůžeš říct, pokud jsi je všechny ještě nepoznal,“ zavrtěl Bill odmítavě hlavou. Ne, že by nechtěl tento fakt přijmout, jen chtěl slyšet další ujišťování, další láskyplná slůvka.

A pak se jeho srdce znovu rozlomilo, když je uslyšel.

„Ne. Jsem si jistý, že nikdo, nikdo nikdy nemiloval více než já. Jsem toho tak plný, že to v sobě nedokážu ani udržet, trhá mě to na kusy. Dal bych za tebe život, nechal bych se mučit tím nejhorším způsobem, nechal bych se vzít do pekla, jestli nějaké existuje. Zabil bych, pokud by ti někdo ublížil, odešel bych, kdybys to po mně chtěl, a je jedno, jak moc by mě to bolelo. Hlavní je, že jsi v pořádku ty. Ty jsi pro mě něčím, co nedokážu slovy pojmenovat. Nikdy jsem nikomu neřekl, že ho miluju, nikdy jsem nikomu nepřiznal, co cítím. Ale ty jsi pro mě víc, než si vůbec můžeš představit. Miluju tě, tak moc, tak silně, tak… můžu to pořád opakovat, ve dne v noci, ať se děje cokoliv a stejně nebudu nikdy cítit nic jiného, než tu silnou lásku k tobě. A přísahám, že nedovolím, aby ti někdo někdy ublížil. Nedopustím, aby tě někdo miloval víc než já. Protože jsi můj. Nejsi jen můj bratr, dvojče. Ty jsi pro mě důležitý jako voda, vzduch, všechno dohromady. Miluju tě celým svým srdcem, celou mou duší…“

Náhlý polibek přerušil slova, která se linula z Tomových úst.

Bill se k Tomovi přitiskl celým svým tělem, držel se ho tak silně, jak jen mohl a stejně to nebylo dost. Jeho rty se nenasytně otíraly o Tomovy. Pronikl jazykem mezi hladké polštářky, propletl se s Tomovým jazykem, a vzápětí se mezi nimi odehrávala bitva o to, kdo koho miluje víc. Vášnivě se o sebe omotávaly, dráždily se chtivými doteky a napodobovaly dva dotýkající se milence.

Tomovy slzy se rázem staly i Billovými, oběma chlapcům tiše sklouzávaly po tvářích, až se dotkly jejich spojených rtů a smísily se v dravých a přesto něžných polibkách.

„Miluju… tě…“ vydechl mezi polibky Bill, avšak nedbal na docházející kyslík a dravě pokračoval v polibku. Vnímal jej tak silně, všech pět smyslů se smísilo a vytvořil se jeden. Jeden tak silně vnímající, že málem explodoval. Hluboko uvnitř něj vybuchovaly všechny jeho buňky, jak nedokázaly všechno to nové a dosud nepoznané pojmout. Točil se s ním celý svět, který pro něj vlastně ani neexistoval. Celý jeho svět byl přeci Tom.

A u Toma to bylo úplně stejně. Nepřemýšlel nad tím, co dělají, protože to bylo tak automatické, tak… normální.

Stačil jediný cit na to, aby se jejich srdce spojila. Stačila láska. Obyčejná, čistá, silná láska.