S.O.S. (Any​thing but love) 16.

Tom

Tohle je další z těch naprosto nudných dnů, kdy nevím, co dělat a nevím ani, jestli ještě vůbec žiju. Nic se neděje. Už jsem dokonce i z té hrozivé nudy vytáhl kytaru a zkoušel znovu na ní hrát a kupodivu i úspěšně. Jak dlouho jsem vůbec nehrál? Myslím, že dost. Hodně moc dlouho. Naposledy to bylo někdy, když jsme byli ještě doma s rodiči. Hrával jsem ti někdy na dobrou noc, a dokonce i zpíval. Měl jsi rád můj hlas, uklidňoval tě, vím, že jsi mi to často říkával. Vlastně jsme měli vcelku dobrý vztah až na pár věcí, ale pak to šlo nějak z kopce a já se ptám proč? Byla to vážně všechno moje vina? Vážně jsem byl tak špatný já? Hloupost. Neudělal jsem přeci nic, čím bych ti chtěl ublížit, to ty jsi mi ubližoval každou chvíli. Tak proč jsem já ten špatnej?

Bill

Cítím, jak se začínám chvět. Jen sám nevím, zda to je nervozitou nebo strachem. Nejspíš obojím. Očividně klepání neslyšíš. Zabouchám proto znovu a následně stisknu i zvonek. Teď už jsem si to podepsal definitivně. Možná bych ještě stihl utéct. Schovat se někde v křoví, a pak jednoduše odjet z města a nikdy víckrát tě nevidět. Ale v úniku mi zabrání zvuk, co zaslechnu z okna. Hraješ. Tu písničku si pamatuju dodneška. Zvláštní, jak rozdílné vzpomínky na tebe mám. Ty nejkrásnější vystřídaly ty nejhorší. Živoucí noční můry. Zatnu zuby. Neuteču. Už jsem se rozhodl. Ale zvládnu to vůbec? Dokážu se na tebe dívat tak chladně, jak mám v plánu? Dokážu s tebou zacházet tak nemilosrdně jako ty se mnou, a neuronit u toho ani jednu jedinou slzu? Nebo se neobměkčit, až budeš prosit, jako jsem tě prosíval já? A já vím, že budeš prosit. Každý by prosil. Nervózně si poklepávám nehtama o sebe při tom osudném setkání.

Tom

Docela jsem se do toho vžil. Tu písničku jsi miloval, a když bylo jakýsi vystoupení ve škole, tuhle jsme hráli. Pamatuju si, že si zpíval tak dokonale čistě, že učitelé ani nevěřili. Nebyli jsme oblíbení ani jeden. Ty proto, že jsi byl jiný než ostatní, a já proto, že jsem tě bránil. Udělal bych to znovu, kdybych si mohl vybrat. Dal bych to všechno, co se stalo, od začátku. Ale bylo by to jinak? Bylo by to ještě horší? Vydechnu a přivřu oči, když uslyším zvonek. Zamračím se a vstanu. Nikdo o mně nevím, nikdo sem nechodí, tak sakra, kdo to je? Lehce se přiblížím k pootevřenému oknu a za záclonou vykouknu, kdo to je. Panebože. Málem dostanu infarkt. Ty? Čekal bych kohokoliv, ale ne tebe. Vyběhnu ke schodišti a beru snad schody po třech. Otevřu prudce dveře a najednou zásek. Co mám udělat? Obejmout tě, zlíbat anebo praštit? Emoce ve mně víří a já neudělám vůbec nic. Jen tam stojím a dívám se na tebe.

Bill

Vyletíš z těch dveří tak rychle, že se úplně leknu a instinktivně odstoupím od dveří, abych náhodu neschytal nějakej ten lískanec. Konec konců jizvy po biči mi dost dobře připomínají, co se tu dělo. Když ale jen stojíš a vypadáš dost neškodně, vrátím se zase blíž. Chvilku zaváhám. Nevím, co přesně mám udělat. Vidět tě, je tak zvláštní. Prosil jsem, abych ti už nikdy v životě nemusel stát tváří v tvář, a teď jsem to sám porušil. Potřebuju si tě získat. Hned od prvního okamžiku musíš věřit, že je to tak, jak to má být. Že jsem ten poslušný, co se vrátil a dál bude snášet tvoje chování a jednání. Ač se mi to z hloubi duše příčí, padnu před tebe na zem a obejmu ti nohu. Naprosto živě si pamatuju, kdy jsem ti takhle poníženě ležel u nohou naposledy. Chce se mi zvracet, ale tohle musím sehrát. Musím to zvládnout.

„Tome… nezlob se. Promiň mi to. Už nikdy neuteču. Přísahám.“ Nechce se mi na tebe moc koukat, ale i tak k tobě zvednu zrak s tím nejvíc pokorným a ublíženým pohledem, jaký v daný moment dokážu nahodit.

Tom

Vydechnu prudce a sleduju tě. Nevím, co mám udělat. Nevím, jak se chovat. Tohle mě dokonale odzbrojilo. Mám tě zpátky. Svoji nejlepší hračku mám zpátky, ale nějak mě to všechno za tu dobu přešlo. Nemám vztek, nemám touhu tě zbít. Něco se se mnou stalo. Stále jsem jako kámen, ale ne proti tobě. Proti tobě jsem si uvědomil mnohé věci. Místo nějakého výprasku padnu k tobě na kolena a sleduju tě. Nechápavě sleduju tvoji tvář. Patříš mi opět. Jsi jen můj. Nemůžu uvěřit, že ses dobrovolně vrátil. Vykouzlím na tváři úsměv a přejedu ti dlaní přes obličej.

„Mám tě zpátky. Jsi tu a můj… a… vrátil ses.“ Zasípám ztěžka. Nějak mě ovládají slzy.

„Proč si se vrátil?“

Bill

Naprosto otřeseně na tebe koukám. Co to děláš? Takhle se přeci ty nechováš. Proč na mě nekřičíš? Proč mě neuhodíš za to, že jsem byl pryč. Že jsem utekl, i když to bylo jinak. Zamrazí mě, když se mě dotkneš. Možná to děláš něžně, ale ve mně už nevzbudíš potěšení z toho doteku. Už nikdy ne.

„Musel jsem… ty… patřím ti. Musím… musím být tvůj. Jinak už žít neumím.“ Pípnu. Každé to slovo mě stojí tak obrovské úsilí. Možná, že opravdu neumím žít ani jinak, ale rozhodně tak žít nechci. I kdybys teď byl jiný… neodpustím ti to. Nedá se to odpustit.

Tom

Vydechnu z těch vět, co vychází z tvých úst. Nedokážu uvěřit, že to říkáš, že to chceš. Vydechnu a usměju se ještě více. Dál se tě dotýkám, nemůžu uvěřit, že tu jsi. Sám jsi mě našel. Ale najednou se mi zatmí před očima.

„Jsi jen děvka.“ Prsknu vztekle. „Jen se válíš doma s těma harantama. Skvělí hoši, fakt že jo… koukni, co si z nich udělala. Zmalovanou děvku a magora, co patří do blázince.“ Vstanu a odstrčím tě od sebe. „Za to můžeš ty.“ Nedokážu ovládat ten vztek a udeřím tě. Je to jen facka, nic víc. Přivřu oči a snažím se to vydýchat, ale nedaří se. „Táhni do domu, hned!“ Křiknu a ukážu prstem dovnitř.

Bill

Usyknu, ale rozhodně nic nenamítám. S tím jsem počítal. Stejně jako s tvojí nemocí, když ti prostě rupne v palici a všechno je pak jinak. Teď ale jinak, než jsem byl zvyklý. Tehdy jsi byl hodný, když se to stalo. Teď je to opačně. Ale na tvoji brutalitu už jsme zvyklý, i když jsem ji tak dlouho nepocítil. Naštěstí pro mě. Jednou to vydržím a pak… pak budeš na řadě ty. Poslušně vlezu po kolenou dovnitř a tašku s věcma si dotáhnu sebou. Postavím se na nohy a snažím se si vzpomenout, co to je za situaci. Vím, z jakého je období, ale tuhle jsem nezažil. Jen ty jsi mi řekl, co se stalo. Ale nic konkrétního. Nechtěl jsi o tom mluvit. Pohádali se. Hodně se pohádali. Nebyl jsem ale v tu dobu doma, takže nějak nevím, jak reagovat, na druhou stranu by to tak mohlo dřív z tebe opadnout a nemusel bych dostat nějak moc. Když budu jen tak improvizovat. Odstrčím tě silně od sebe.

„Tohle už nikdy nedělej.“ Křiknu a promnu si tvář.

Tom

Vztekle na tebe zírám. Že by si měla sílu mi odporovat?

„Měl jsem odejít už dávno, vysrat se na vás, na všechny tři, jen jste ze mě tahali prachy.“ Vydechnu a chci odejít, ale praštím se o dveře do hlavy. „Sakra au.“ Promnu si místečko a zírám na dveře, pak se otočím na Billa.

„Ehm říkal jsi něco?“ Pozvednu obočí. „Nevím, jestli je tu nějaké jídlo. Kde jsi vůbec byl? Já… hledal jsem tě, ale nenašel. Nikdo mi nechtěl říct, kam jsi šel. Chyběl jsi mi.“ Vydechnu a udělám dva kroky k tobě. „Nikdo se ti nevyrovná… v ničem…“ Šeptnu ti lehce do ucha.

Bill

Já tohle nezvládnu. Znovu si na to zvykat. Ježiši, neměl jsem se vracet. Ale už je pozdě. Na druhou stranu, když tě tak vidím před sebou, tak si říkám, že jsem se vrátit měl.

„Nic jsem neříkal.“ Zakroutím lehce hlavou a stočím pohled do tvých duhovek. „Byl jsem tak různě. Schovával jsem se před tebou.“ Nemůžu ti říct, že jsem byl v léčebně. Myslím, že bys ani nepochopil důvod, proč jsem byl zrovna tam. A kdyby ano, mohlo by ti pak být moc divé, že jsem se vrátil. Člověk by se určitě jen tak nevracel do něčeho, co ho kdysi málem připravilo o život a rozum. I když o ten rozum… to možná není jen málem. „Nevyrovná? Zkoušel jsi to??“ Nakrčím čelo. Takže sis našel jiné hračky a žádná ti nevydržela. Není divu. „Nikdo se nenechal tak bít a šukat?“ Možná trochu riskantní otázka, když jsem se vrátil s tím, že přesně to potřebuju k životu.

Tom

Vydechnu s lehkým úsměvem. Nevím, co to zkoušíš, ale jsi hodně troufalý. Možná bych tě měl znovu naučit poslušnosti, ale nějak na to nemám sílu. V tvých očích vidím pohrdání, a to se mi moc nelíbí. Že by i výsměch? „Myslím, že ti otrnulo, dost otrnulo…“ Dvěma prstama ti zvednu hlavu a prohlížím si tě. „Což o to, šukat se nechali, ale nikdo se ti nevyrovná.“ Zakroutím hlavou. Máš nějakou moc bojovnou náladu, jak koukám, a to s mi nelíbí. Nemám rád, když se mi někdo staví. Třeba jako náš milovanej pan veterinář. Frkal si a jak dopadl? Jeho problém. Rychlým krokem si stoupnu z tebe a odhrnu ti vlasy z krku. „Myslím, že sex se mnou se ti zase tak nepříčil, když si byl schopný se vrátit, hm?“ Usměju se a sám pro sebe a na krku tě hned začnu líbat.

Bill

Myslím, že kdybych byl hned poslušný jako beránek, tak by to nebylo úplně ono. Konec konců sis mě vychovával. Nebo ses o to pokoušel a já to postupně vzdával. Ale trocha bojovnosti mi přeci jen vždycky zůstala. A to tě konec konců rajcovalo. Když jsi mě mohl zlomit, a pak se dívat na mojí bolest a slzy. Sex s tebou… bože. Nemám snad horší zážitek v životě. Za tu dobu, co jsme byli tady mimo civilizaci, se mi to s tebou líbilo jen jednou, a to jen proto, že jsi měl ten svůj stav a choval ses jako Dave.

„Sex s tebou se mi nelíbil, ale jinej už nechci. Jsem na tebe zvyklý.“ Namítnu, ale nijak se nepohnu. Ani nedám hlavu do strany. Musíme začít tam, kde jsme skončili. Jen pak to bude mít hladký průběh. I když už teď se mi dělá nevolno a mdlo.

Tom

Vím, že mi patříš, a ty to víš taky. Můžu udělat cokoliv, a ty to prostě uděláš, a je fuk, jestli po dobrým nebo po zlým, nejdůležitější, že nějak. Nebudu zlý, dokud si to nezasloužíš. Dám ti ruce na boky, je fakt, že jsem sex měl, ale nebyl tak kvalitní jako s tebou. Opřu se čelem o tvoje záda a rukama pod trikem ti vjedu na břicho. A postupně výš, vyhrnuju ti triko. Je tak zvláštní a vzrušující, cítit pod rukama tvoje tělo. Tvoji vůni a hebkost. Stáhnu ti ho úplně. Vlasy ti oddělám bokem a líbám tě zezadu na krku, zatímco tě hladím po břiše a sjíždím trochu ještě níž.

„Tak moc si mi chyběl.“ Vydechnu lehce nadrženě.

Bill

Držím se zuby nehty, abych tě okamžitě neodstrčil nebo abych nezačal panikařit. Rozechvěju se. Sakra, bude to bolet… už zase. Musím se uklidnit. Je to jen jednou. A pak už nikdy.

„Já? Nebo moje tělo?“ Zatnu ruce v pěst a stisknu zuby. Nebýt toho, co všechno se stalo, a toho, proč jsem se vrátil, tak by mi to teď nejspíš bylo i příjemné, protože nejsi hrubý. A pokud ani nebudeš, bude to o to snazší pro mě. To se budu hlídat, jen abych se nepozvracel.

„Chceš to tady?“ Rozhlídnu se kolem. V chodbě… tak to to bude zase o stěnu anebo na podlaze. Tak trochu jsem doufal, že se aspoň vyhnu zbytečným modřinám z podlahy. Ale nevadí. Ty tu ještě pořád rozhoduješ. Já jen poslušné držím.

Tom

Bojuješ sám se sebou, jako to bylo vždycky, usměju se. Otírám se tváří o tvá záda. Zase si jako solný sloup, jen to všechno snášíš. Alespoň ses naučil, že bránit se, je zbytečné a bude to o to více bolet. Nechci být nijak hrubý, pokud nebudu muset a zatím nemusím, dobře pro tebe. Cítím, že v kalhotách i tvrdnu. Tak rychle si to se mnou uměl jen ty. A jak je vidět, ještě stále umíš. Vydechnu, když ti pomalu rukou zajíždím pod kalhoty a i rovnou pod spodní prádlo. Cítím tu hladkou kůži, jak mi klouže pod prsty. Slastně zavírám oči a vydechnu. Zlehka tě kousnu do krku.

„Máš pravdu, tady bych si tě ani skoro neužil. Pojďme do ložnice.“ Vytáhnu ruku a rychle tě tam táhnu. Pak tě svalím do postele. Svléknu ze sebe triko, trochu jsem ještě posiloval, co jsi byl pryč. Vlezu si k tobě a lehnu si rovnou na tebe. Jsem nedočkavý, a to se ještě vcelku teďka držím.

„Tak moc jsi mi chyběl. Moc.“ Vpiju s do tvých rtů.