Street dancer – All or nothing 3.

(Tom)

Sbalím poslední plechovky do batohu a hodím si ho na záda. Ještě kouknu na kluky a kývnu na ně. Nemůžu říct, že bych se na tu akci netěšil, naopak. Je to celkem dobrej adrenalin, když vezmu v potaz, že celkem riskujeme. Zapnu si do půlky zip od černý šusťákovky a vylezu hlavní chodbou v budově ven. Rozhlídnu se, abych se ujistil, že je čistej vzduch, a mířím za budovu dozadu. Mezi dvě uličky, cestou do parku. Snažím se nedělat moc hluk a při tom ještě kontroluju kluky, jestli tu jsme všichni. Pohybujeme se raději tou méně osvícenou částí parku a postupujeme až k novému podjezdu. Vyhlídnu si dobrej kus zdi a hodím batoh na zem. Hned se k němu sehnu a vyndám roušku. Abych si nenadejchal těch sraček, co z těch sprejů jde. Připevním si ji k obličeji a vyskládám pár plechovek na zem.

„Kdo hlídá?“ šťouchne mě do boku Max. Yeah, bezva. Víc hlasitěji by to ještě nešlo? Prudce se na něj otočím.

„Doprdele, Maxi, jasně, řvi si tady ještě víc!“ syknu a střelím po něm pohledem. „Jestli budeš řvát ještě hlasitěji, tak jedinej, kdo nás bude hlídat, bude nějakej bengálec před mřížema,“ zavrčím.

„Sorry, že jsem se zeptal,“ odfrkne si a zakroutí hlavou. Někdy jeho chování je opravdu těžké k pochopení. Tak jako zbytek crew. Nejlepší jsem já, a tak to taky bude. Pečlivě ho pozoruju. Chtěl jsem si to dneska užít, ne zabývat se někým… Kdo se neumí ovládat. Sehne se pro černej sprej. Protočím oči. Jasně. Černej, moje barva.

Sáhnu hned vedle pro pár barev. Vyberu si modrou, bílou a černou. Ještě štěstí, že vždy mám každou barvu i jako rezervní. Moje oblíbený barvy. Většinou tak mívám sladěný i oblečení. Zakřením se a sjedu zeď pohledem. No jo, už na mě čekala, až jí dojdu trošku upravit fasádu. Doslova. A že se má na co těšit. Nová, bílá, nezajímavá… Pár nepovedených tagů od začátečníků. Neříkám, že jsem byl hned jednička.. Ale… To je jedno.

Ještě se kouknu kolem sebe. Heh… Max opravdu hlídá? Zdálo se mi divný, že je na zemi zpátky černý sprej, ale… Myslel jsem, že si ho bere. Super, alespoň tohle je vyřešeno. Třeba se smířil s tím, že jsem profík já. Ostatní kluky neřeším. Nepřekáží mi tady, nedělají hluk. Nezaobírám se jimi.

Vezmu do ruky napřed černý sprej a začnu pomalými a přesnými tahy stříkat na zeď začátek svého díla. Pozorně sleduju, abych byl úplně přesný a nedělal žádné chyby. Je to jako kreslit umělecké dílo na plátno. Akorát bez plátna a akrylových barev. Tohle je pro mě umění. Baví mě to.

Pomalu dokončím poslední tah černou barvou a plechovku hodím do batohu. Pousměju se a sáhnu pro červenou. K tmavým obrysům začnu přidávat i rudou a vyplňuju s ní bílá místa. Pak dám červenou zpátky do batohu a rozhlídnu se. Kdyby náhodou. Nikdo neví.
Vezmu nakonec bílou a vyplňuju s ní záhyby. Dodávám tomu tím takový… lesklý efekt.
Když jsem konečně s dílem hotový, sundám si roušku a trochu od stěny poodstoupím. Sjedu si svůj výsledek pohledem a spokojeně se usměju.

To jsem já.

„Hey, vole, benga! Někdo musel práskat!“ slyším vyplašený křik od keřů…. Rozpoznám v tom Maxe?

„Kurva, vole, dělej,“ doběhne ke mně a strčí do mě.

Rozhlídnu se a rychle si hodím bágl na záda. Rozeběhnu se na druhou stranu a kontroluju semtam ohlédnutím, jestli jsme v plným počtu. Nerad bych někoho tahal z průseru, protože běhá jak holka.

Zaběhnu do křoví v parku a proběhnu jím k menšímu potůčku. Je tam takový… tunel, kam to odtejká. Opatrně tam vlezu, abych si nezaprasil nohy studenou vodou, a pomalu jdu hlouběji do tunelu. Mávnu ještě na kluky a čekám, dokud tam nevlezou všichni.

„Stejně si ho jednou najdeme. Prej TKayKing. Spíš sráč!“

Slyším jen útržky z rozhovoru dvou fízlů, ale i tak mi to přijde hodně vtipný. Opravdu si myslí, že mě jednou chytí? Nedokáže mě chytit nikdo, už jen proto, že znám snad všechny uličky a skrýše.

„Hey, to bylo dobrý,“ zasměje se hlasitě brunet. Sakra. Nechápe, o co jde? Jako by si snad už dneska… šlehnul. Dneska opravdu nechápu Maxovo chování. Pokud se něco stane, může za to on! A že to taky pořádně odnese. Kamarád, nekamarád… Pokud se kvůli němu dostanu za mříže, nepřežije to.

„Ne. Pojď, stejně budou už dávno v tahu.“

Dám Maxovi ještě rychle dlaň na ústa, když vidím, že se chystá zase rozesmát a zle ho propíchnu očima. Se zbláznil ne?
Po chvilce ruku sundám a vykouknu z tunelu. Opatrně vylezu ven. Všechno už utichlo, tak mávnu na kluky a jdeme zpátky tou samou cestou do hlavní budovy. Naší základny.
Tohle bylo fakt o fous. Příště Maxe snad brát ani nebudu, chová se jak malej puberťák. Zřejmě neví, o co tady jde. No, každopádně, až dorazíme, dostane ještě čočku.

***

(Bill)

Stojím s celou crew před velkou halou. Koho by napadlo, že něco jako soutěž ve streetu bude na takovémhle velkém území, zvlášť když to nejsou taneční školy, které platí bohatí rodičové. Pche. Tohle nepochopím. Dítě nemá absolutně žádný talent, ale balík peněz ho ve světě tance udrží. Myslím si, že je to o ničem, když nemá žádné… Umělecké cítění. K něčemu jako je taneční škola, bych se nikdy nesnížil. Přišlo by mi opravdu hodně trapné, prezentovat sestavu, kterou vymyslel někdo jiný. Nechápu, jak může někdo tancovat kroky, ke kterým nemá žádné cítění, nic. Všechno si dělám sám, maximálně s pomocí kluků. Sám si mixuju hudbu, sám vymýšlím taneční kreace. Vychovala mě ulice. Je to prostě moje poslání. Žiju s partou od patnácti. Oni jsou moje rodina.