Eclipse of the Heart 3.

Bill se svalil do mokré trávy.

„Nikdy jsem ani nepomyslel, že by mohlo existovat něco tak úžasného.“ Usmál se od ucha k uchu.

„Byli jsme stvoření, abychom pomáhali druhým. Musíme se nějak odměňovat. Sem tam ulétnout. Nemůžeme být pořád svatí.“ Sylvian se zazubil. Byl nedočkavý. Věděl, že teď Bill něco prožívá a asi není připravený hned přijmout něco dalšího. Ale vypadal tak nevinně…

Lehl si vedle něj a svými útlými prsty jemně přejel po jeho klíční kosti. Bill se zachvěl.

„Co to děláš?“ Usmál se kouzelně, a i přesto, že byla černočerná tma, v měsíčním světle si byl Sylvian jist, že se začervenal.

„Jen se tě dotýkám. Nemůžu?“ Dělat ublíženého, byla nejspolehlivější strategie. Maličko se odtáhl.

„Ne, ne… jistě, že můžeš. Jen to… neznám.“ Snažil se polknout tiše, ale nepodařilo se mu to.

„Bojíš se, já vím. Ale proč si nenechat líbit něco příjemného?“

Neměl odpověď. Proč ne? Nenapadal ho žádný argument, proč by ho měl zastavit. A tak jen zavřel oči, jako by to mohlo napomoci jeho odvaze.

Cítil letmé dotyky, jako by na něj sedal motýl. V některých částech těla to bylo téměř neúnosné, až sebou musel škubnout. Ten pocit, že to nevydrží, že se zblázní, bude – li Sylvian pokračovat.

A přesně toho chtěl docílit.

Bylo chladno, a tak, když horký dech dolétl na Billovu pokožku v tříslech, bleskurychle otevřel oči a vymrštil se do sedu. V okamžiku už stál na nohou a za pár dalších chvil na mýtince zase stálo to magické stvoření s rohem.

Poprvé zažil strach. Z něčeho nepoznaného, o čem si nebyl úplně jist, jestli je to špatné nebo dobré, nehledě na to, jak moc je to příjemné. Cítil, že něco takového mu nebylo souzeno. A už vůbec ne se Sylvianem.

Ten nevypadal vůbec překvapeně. Vlastně si byl téměř jistý, že se to stane. Že Bill ještě není v tom stadiu, aby poslušně ležel a nechal se laskat. Ale věděl, že jednoho dne, se dočká.

Po pár minutách se líně zvedl a také změnil podobu. Došel k mírně vyděšenému Billovi a jemně se nozdrami otřel o ty jeho. Uklidnil se. Cítil tu pohodu, která z něj sálala. A když došli ke stádu a lehli si ke spánku, tak jasně bílý jednorožec usnul za pár chvil.

Sylvian si všiml, že párek dvou, kteří hlídali, je bedlivě pozorují. Tichounce řehtali. Jako když si lidé šeptají něco, o čem vědí, že je nekalé, ačkoli vůbec netuší, o co se jedná. Měli odstup, nenechali se vtáhnout jeho kouzlem. A když viděli, že Bill je mu povolný, pomalu se začali vyhýbat i jemu. Byl jiný než dřív.

A oni to cítili.

Týdny ubíhaly a Bill začal Sylvianovi věřit čím dál víc. Nechával se unášet jeho originalitou a na varovná volání svých druhů neodpovídal. Nezajímalo ho ani to, že Sylvianovo tělo je čím dál tím více porostlé černými chlupy a ty bílé jsou jasně na ústupu. Nebral to v potaz. Neviděl to. Byl příliš zahleděný do svého nového přítele. Připadal si jedinečný před ostatními a líbilo se mu to.

Když se stádo stěhovalo na jinou pastvinu, oni dva běželi vždycky první. Jednorožci neměli svého vůdce, ale většinou uctívali toho, kdo měl nejvíc zkušeností. Sylvian to ale neuznával. Za dobu, co tu byl, přebral nejvyšší pozici a nárokoval si ji klidně i násilím.

Museli mít s Billem tu nejlepší trávu, nejměkčí místo na spánek, neslunnější místo na prohřátí těl. Privilegia, která byla spojená s přátelstvím Sylviana, Billovi rychle stoupla do hlavy. Po nějaké době už si život bez nich nedokázal představit.

Nedokázal si představit život BEZ NĚJ.

Byl to střed jeho vesmíru, jediný důvod jeho bytí a vůbec si neuvědomoval, že nic tak mocného nikdy nemělo prostoupit jeho myslí. Jeho vědomí bylo zastíněno oddaností a touhou být na výsluní a připadat si mocným.

Sylvian pěstoval jeho důvěru dlouhé, předlouhé měsíce. Tisíce sladkých slůvek a povzbuzování v pokračování toho sobeckého přístupu k ostatním, se mu tvrdě vyplácelo. Bill ho miloval. Miloval to, čím byl, jak se choval, co dělal.

A tak usoudil, že je pravý čas na bod zlomu.