autor: Clarrkys
Když se Tom probral, nevěděl, kde to leží a co tam dělá. Chtěl pohnout rukou, ale ostrá bolest v rameni mu to nedovolila. Pokusil se posadit, avšak marně, a uvědomil si, že je nahý… ležel v lese mezi opadaným krásně podzimně zbarveným hnědo-žlutým listím a nějakou vysokou nažloutlou trávou, která se kolébala ze strany na stranu při lehkém teplém vánku. Vnímal spoustu detailů okolo sebe, uslyšel hvízdat nějakého ptáčka, proto trhl hlavou a podíval se nahoru. Skrz mohutné větve stromů mohl vidět šeravou oblohu, na které už bylo pár hvězd, ale přesto bylo stále světlo. Nebo se mu to jen zdálo? Viděl vše okolo sebe zřetelněji než kdy jindy. Jeho tělo bylo zakrvácené a plné šrámů, všechno ho bolelo, ale i tak se snažil vstát. Po chvíli se mu podařilo vyhoupnout se do kleku a cítil, že mu po pravé paži stéká lechtající pramínek rudé krve. V tu chvíli se mu v mysli zjevil obraz toho, co se stalo… byl v lese s tím zmetkem, co zabil Alexe, proměnil se ve vlkodlaka naprosto bez Luny, něco bylo špatně.
Nebo to možná bylo naopak dobře, jenže Tom neuměl využít své nové síly, kterou mělo jen pár vyvolených jedinců. Ten sprostý blonďák Andreas mu utekl, tak jako vždy, když se ho pokusil zabít. Nejdříve však Tomovi prokousl přední nohu a později se mu zahryzl i do boku, kdy Tom pod návalem bolesti a utrpení upadl do bezvědomí. Probral se teď, muselo to být více než dvě hodiny od incidentu s tím hajzlem.
Tom se po pár pokusech postavil na nohy a kulhavě se šoural ven z lesa. Nevěděl, kam jít, neměl žádné oblečení, a kdyby ho někdo viděl takhle zuboženého, myslel by si, že je blázen, nebo nedej bože by zavolal policii nebo záchranku. Nejblíže odsud byl jeho dům, věděl, že je tam nyní pro něj vstup zakázán, ale neměl na vybranou. Zamířil k malému domku na konci města…
Tomovy nohy těžkly s každým dalším krokem, když se už za tmy blížil k domovu. Kapičky krve, které stékaly po jeho těle, ho šimraly s dalším a dalším objeveným centimetrem na jeho kůži. Pár metrů od domu padl na zem vysílením. Ležel tak několik dlouhých minut, než se mu podařilo opět vstát a konečně se přiblížit aspoň ke dveřím. Bylo mu jasné, že nebude vítaný.
Jakmile chytl za kliku, uslyšel dupot jeho mladých druhů, jak běželi ke dveřím. Nebyli hluční, jen Tom je teď dokázal uslyšet. Dveře se otevřely, někteří chlapci se mračili, jiní se tvářili naprosto vyděšeně z toho pohledu, který se jim naskytl. Teprve až Viktor po několika vteřinách promluvil.
„Tome! C-co tady děláš? Co se ti stalo?“ byl si vědom, že Tomovi vyhrožoval, že se už nikdy nemá vracet, jenže při pohledu na něj mu málem srdce puklo lítostí.
„Viky… pomoz mi, prosím…“ šeptl Tom do ticha a Viktor ani na malou chvilku neváhal a hned mu vykročil vstříc, když viděl, že se Tom sotva drží na nohou. Podepřel jeho skoro bezvládné tělo a pomohl mu do koupelny. Posadil ho na záchod a začal jeho rány ošetřovat. Do práce se pustili i kluci, ale to už Tom znovu ztratil vědomí a svezl se na studenou zem.
***
„Opravdu, Viktore! Já nechápu, jak se to mohlo stát, začal jsem se měnit hned, když jsi mi položil telefon…“ Tom se zasmál a přeběhla mu zima po zádech, když si na to vzpomněl, na to, jak byl strašně zmatený.
„To je divný, nikdy jsem o ničem takovém neslyšel… jak je to možné?“ Viktor si cpal do pusy brambůrky a pár chlapců poslouchalo Tomovo vyprávění. Ti ostatní truchlili v ložnici nad Alexovou smrtí tím, že si na mobilu pouštěli jeho oblíbené písničky. Někteří plakali…
„Nevím, opravdu tomu nerozumím. Myslíš, že to mohlo být kvůli Alexovi? Nějaké předurčení k tomu, abych toho zmetka zabil, abych pomstil našeho druha…“
„Myslíš, že to teď dokážeš znovu? Dokázal by ses zase přeměnit jen svou vůlí?“
„To netuším, ale rozhodně to nebudu zkoušet…“ Tom se tiše zasmál a upil čaje ze svého hrníčku. Chtěl zavolat Billovi, ale uvědomil si, že nemá telefon, nechal ho tam. Proto se rozhodl, že tam musí zajít… měl všechno s Billem ukončit? Jeho srdce mu říkalo, aby to nedělal, ale v duši cítil, že dělá obrovskou chybu…
***
Tom chtěl zaklepat na dveře Billova bytu, ale jakmile se dotkl dřeva svými kloubky prstů, dveře se pootevřely samy. Opatrně je otevřel tak, aby mohl vstoupit dovnitř. Procházel tiše chodbou a Billa nikde neviděl.
„Bille?“ Houkl do toho ticha polohlasně a doufal, že se dočká nějaké odpovědi. A taky že ano, plovoucí podlaha zapraskala v kuchyni. Tom si pořád musel připomínat, že jeho schopnosti člověka jsou větší a silnější. Slyšel to, co jindy neslyšel.
„Tady jsem…“ skutečně se ozval Billův hlas z kuchyně, avšak zněl dost zvláštně. V Tomovi se zrodil malinký strach, proto dál tiše a pomalu šel dovnitř bytu směrem k Billovi. Když nahlédl do kuchyně, naskytl se mu pohled na úplně jinou osobu.
Bill se rukama držel za linku tak křečovitě, až mu na rukou bělely klouby a na předloktí mu vystupovaly tlusté žíly, jak zatínal svaly.
„Bille… co je s tebou?“ zašeptal Tom se strachem v hlase, ale věřil, že se nic špatného nemůže stát.
„Byl tady Andreas,“ syknul Bill nenávistně, „a všechno mi o tobě řekl… že jsi ho chtěl zabít, že jsi nechutná zrůda, která nás zabíjí jen kvůli tomu, že chceme sakra přežít!“ zakřičel Bill tak hlasitě, až Tomovi naskočila husí kůže z jeho vysokého pisklavého hlasu, který ještě pár chvil drnčel v jeho uších.
„Bille, tak to není…“ Tom přešel pár kroků blíž a Bill oproti tomu zavrčel a ukázal na obdiv svoje dlouhé upírské špičáky. Rozkročil se do bojové pózy a vydechl se syčením, jako když útočí kočka.
„Nepřibližuj se ke mně, nebo tě zabiju… víš, že bych toho byl schopný. Můžu tě zabít tady a teď a ty se nezmůžeš ani na to, abys mi utekl…“ Bill se trochu pousmál, jenže co nečekal, Tom se usmál taky. „Čemu se směješ? Víš, že bez úplňku mám stokrát větší sílu než ty!“
„Bille, prosím tě, nech toho… nechci ti ublížit.“ Tom se zase o krok přiblížil a Bill zasyčel ještě důrazněji než před tím. Vypadal roztomile, Tomovi se z jeho postoje a výrazu rozlil teplý pocit v břiše. Bylo na první pohled vidět, že Bill zaváhal, ale nakonec dvěma dlouhými kroky skočil k Tomovi a chtěl se mu zakousnout do krku.
Tom byl pohotový a silnější než před tím, chytl Billovy ruce s ostrými nehty a zkroutil mu je tak, až Bill bolestně zaskučel, když se klaněl k zemi.
„Auuu, pusť mě, Tome!“ Zaúpěl Bill znovu, když ho Tom tlačil dolů. Stisk jeho rukou pomalu polevoval, až Billa nakonec pustil úplně.
„Bille, prosím, nech mě ti to všechno vysvětlit, ano?“ zašeptal Tom smutně a Bill jenom zoufale těkal očima a hledal místo, kudy by mohl utéct. „Nechci ti ublížit, rozumíš? Chci si promluvit…“
„Já nechci mluvit!“ Bill se pokusil rozběhnout směrem ke dveřím, ale Tom ho chytl za pas a přitáhl k sobě. Bill teď už bezbranně začal mávat rukama kolem sebe a snažil se vyprostit ze sevření.
Ani nevěděl, jak se to stalo, ale uvědomil si, že při té jejich malé rvačce se najednou Tomovy rty vyskytly na těch jeho. Chvilku se bránil, ale v momentě se do souboje pustily jejich jazyky, když se vášnivě začali líbat. Tom odtáhl Billovo povolné tělo k posteli, posadil se a Billa si stáhl na klín. Líbali se dlouze, snad i desítky minut, chvíli vášnivě a divoce a chvíli zase lehce a něžně…
Odtáhli se od sebe a Tom hned v prvním okamžiku po nádechu zašeptal: „Miluju tě, Bille…“ Billovi se na tváři vyloudil spokojený hřejivý úsměv, když se ta slůvka donesla k jeho uším.
„Já věděl, že mi nebudeš chtít ublížit… Andreas je idiot.“ Zašeptal tiše a spokojeně vydechl. „A, Tomi… taky tě miluju, víš to?“ Šeptnul ještě tišeji a zachichotal se, když se Tom k němu víc přitulil a zašimraly ho Tomovy uhlově černé copánky na jeho krku. Pár minut se jenom objímali, když Tom znovu prolomil ticho.
„Kluci se chystají Andrease zabít…“ řekl s obavami, když očekával všemožné reakce.
„Jen ať se ho zbaví… aspoň budeme mít pokoj.“ Bill se zasmál, i když ho v srdci zamrazilo, ale byl opět šťastný, když Tom začal jeho tvář a krk zasypávat lehkými polibky.
Mezitím parta mladých vlkodlaků v lidské podobě chytla Andrease a v lese ho roztrhala na kusy… využili situace, kdy byl Andreas plně přesvědčený, že Bill podlehne jeho sexuálnímu egu a Toma s chutí zabije… Láska byla silnější, i když byla skrytá hluboko v srdci za obrovskou vrstvou ledu.
KONEC
autor: Clarrkys
betaread: Janule
Díky za ten nával komentářů tady, děkuju, že jste se mi za to odvděčili… :(( příště si sakra dobře rozmyslím sem něco posílat…
A já jsem si ty dva díly nechala na dnes… a teď nevím, zda můžu vůbec něco psát.
Zaujala mě v jednom z nich zmínka o tom, že Bill nazval Tommyho člověkem. Chvíle, kdy Bill radostně skočil Tommymu kolem krku, byla výborná, tedy bylo to dobře řečeno. Takový skvělý dvojsmysl.
Alex je mrtvý? Ach ten blonďatý ubožák! Alex byl ještě dítě… Viktorova slova byla tak plná smutku, ztratil v něm bratra. Ale i já cítila smutek, nejen kvůli Alexovi, ale i samotnému Tomovi, který se cítí být zodpovědný.
Když se snažil "svou chybu" (i když nemyslím, že šlo jen o Tommyho selhání) napravit, to bylo tedy velmi napínavě popsané. Vůbec jsem nevěděla, kdo může vzejít z toho souboje jako vítěz. Nakonec byl Tom ten zraněný.
"Viky… pomoz mi, prosím…" Krve by ses ve mně nedořezala. Nádherný moment!!! Bála jsem se, že se na něj nakonec smečka vrhne… Ale jsem úúúplně šťastná, že naopak se o Toma postarali a zabili Andrease.
Ach ano, jak náááádherně výjádřeno – obrovská vrstva ledu roztála.
Povídka je krásná.♥
Krásný konec 🙂 Moc pěkná povídka, miluju celou tu tématiku upírů a vlkodlaků 🙂 Rozhodně by jsi měla ještě něco podobného v tomhle smyslu napsat, protože mě se moc líbí tvůj styl psaní. Je to hodně procítěné s dokonalými detaily, což obzvlášť oceňuju, protože jsem si vše dobře představila 🙂
Prostě moc moc moc chválím a děkuji za gezké čtení♥
já rozepsané povídky nečtu, čekám většinou až na konec, právě proto, že když už se do nějaký začtu, tak se na to autor většinou v půlce vybodne a nedokončí. a včera jsem na komenty skutečně neměla čas, protože, at se to autorům líbí nebo ne, čtou povídky i lidi, kteří chodí do práce a mají i jiné starosti, než jenom svět povídek. docela jsem se těšila, že tě tady za děj pochválím, ale nějak mě tou tvou reakcí na doprošování se komentů přešla chut. hezký příběh to byl.
[4]: Já se o komenty nedoprošovala… Chápu, že moje povídky nejsou nejčtenější, ale aby ani na druhý den nebyl pod povídkou jediný komentář? Zklamali mě ti, o kterých jsem si myslela, že chápou, co komentář znamená. Kde jinde se mám vyjádřit k tomu, že lidi přestávají psát komentáře úplně všude? Když povídku čtu – okomentuju, když nečtu – nenapíšu… Proč tady bylo dneska ráno 3x kliknutí na těch hvězdičkách, že článek četli, ale nic tady? Zklamali mě všichni, není to o tom, že někdo chodí do práce, já taky chodím do školy a taky mám jiné starosti…
Všechno na tomto blogu upadá, čím dál častěji mě táhnou myšlenky tím směrem, že jenom doposílám poslední díly Innocentu a tenhle blog se se mnou může rozloučit, chybět tady nebudu… Není to kvůli tomu, že by upadala kvalita povídek, nebo něco, za co může administrace.. je to tím, že lidi neocení něčí práci třeba jediným slovíčkem v komentáři..
Až tohle odešlu, budu toho asi litovat, ale nějak jsem se k tomu postavit musela… nenechám se urazit tím, že se o něco doprošuju..
[5]: tak já tě taky neměla v úmyslu nijak urážet, jenom když poslední dobou u hodně povídek čtu věty typu "komentujte, jestli nebudete komentovat, tak blablabla", tak když pak uvidím komentář, cos napsala pod povídku, tak první, co mě napadne, je "další, kdo si NENÁPADNĚ říká o komentář", i když jsi to tak třeba nemyslela.
lidi jsou holt líní komentovat, jako autorka to taky znám, ale tak povídky snad píšu proto, že MĚ to baví, a ne abych si ke svým vlastním starostem ještě likvidovala nervy tím, že pod článekm najdu, že to četlo padesát lidí a komentář ani jeden, ne?
[6]: Píšu povídku, protože mě baví – to je jasné, jinak bych ji přece nepsala… ale věděla jsem, že doposud pod ní komentáře vždycky byly, nejsem ten typ, co o ně bude snad i prosit… Nemohla jsem snad vyjádřit to zklamání, když tady nebylo nic ani na druhý den? Abych řekla upřímně, ještě jsem to tady nikdy neviděla, aby pod povídkou nebylo absolutně nic…
já už bohužel asi dvakrát jo. no já ti snad nic nezakázala nebo do tebe nijak zvlášt nerejpala, ne? jen jsem napsala, jak to na mě působilo.
Povídka byla moc pěkně napsana.
Wow, toto bylo… zvláštní. Ta povídka mě vážně překvapila, vůbec jsem tohle nečekala. Uteklo to neuvěřitelně rychle, což je škoda, vážně se mi ten příběh líbil. Mám ráda téma "upíři a vlkodlaci" a zasazené do prostředí Bill & Tom je to ještě mnohem lepší 😀