autor: Doris & Lauinka
Veterinář
Hlava se mi otočí šejdrem. Nechápu, co má tahle celá situace znamenat. Kdybys přemýšlel nebo byl schopný nějak racionálně uvažovat, tak by ti muselo být jasné, kde je. Vždyť jsi mi ho sem sám donesl a teď očividně víš, že není pes.
„Proč ho hledáš? Myslím, že on nestojí o to, abys ho našel.“ Přejedu si jazykem po koutku úst. Trhnu rukama, ale nepovolí. Přivázal jsi mě opravdu pevně. Očividně v tom máš praxi.
„Už jsem řekl, že nevím kde je. Tady už není.“ Možná, kdybych celou situaci pochopil, tak bych ti to řekl. Ale nedochází mi, co bys mohl mít v plánu. Hodláš mě tu bít? Tak to si posluž. To nějak vydržím. Podříznout mě? To už bys to udělal. Nemám pocit, že by mi mělo jít nějak o život. Tak přeci nepřipravím o život toho kluka tím, že ti povím, kde je.
Tom
Asi si stále myslíš, že si jenom hraju, ale šeredně se mýlíš. Maximálně mě jen zkoušíš, co vydržím, a to se mi vůbec nelíbí. Ale vůbec. Nejsme vůbec trpělivý a tohle mě vážně dost vytáčí. Kdybych si tak raději vzpomněl, kde je. Je mi jasný, že si ho asi viděl s těmi šrámy. Nebo já nevím, proč mi to nechceš říct. Vydechnu a promnu si spánky, jsme vcelku unavený. Tahle situace mě unavuje. Dál potahuju z cigarety. Nějak mě to přestává bavit.
„Dávám ti čas, abys mi to řekl. Ale až dokouřím tu cigaretu, bude konec tvého limitu.“ Sleduju tě. To to vážně s tebou nic nedělá? Odvážný jsi, to musím uznat, ale tady ti to nepomůže. Vydechnu, další vražda na svědomí. Nakonec típnu nedopalek. „Vybral sis sám.“ Pokrčím ledabyle rameny a vezmu jeden kanystr s benzínem. Začnu jím cákat na stěny všude okolo. Všechno důkladně polévám. Nějak rychle byl prázdný. Mmm, ta dokonalá vůně se rozprostírá všude okolo mě. „Určitě víš, co to je.“ Vydechnu a povytáhnu obočí se zájmem. Pak vezmu i ten druhý a rozlévám ho taky ještě trochu kolem, ale potom jím začnu polévat tebe. „Nevím, jakou smrt považuješ za nejhorší, ale věř, že upálení, je jedna z nich.“
Veterinář
Vyvalím oči. Tohle ne… tohle nemyslíš vážně. Nehodláš mě snad zabít. A ještě takhle. Začnu sebou házet a snažím se vyprostit od té zasrané židle. Teď se vážně bojím. Ale to natolik, že snad jako bych i zapomněl, proč jsi přišel. Co chceš vědět. Náhle mám prostě totálně vygumováno. Jinak bych ti to asi právě všechno řekl. Ale jsem teď opravdu strachy bez sebe.
„Nech toho… tohle není vtip. No tak, rozvaž mě.“ Zoufale sebou trhám, ale jediné, čeho docílím je, že se i s židlí pokyvuju. Až to jednou nevychytám a i s židlí se převrátím. Nemůžu se ani zvednout ani odpoutat.
„Za co? Proboha mám ženu. Těhotnou.“ Vyděšeně na tebe koukám. Před očima mi probíhá celej můj život. Tohle snad ne. Tohle nemůžeš udělat. Proboha, jsi ještě v podstatě dítě. Kde na to bereš ten žaludek?
Tom
Začíná mi být dobře u srdce. Konečně jsi pochopil, že není radno si se mnou zahrávat. Vždycky dostanu, co chci, a je mi jedno, jak toho dosáhnu. Poslední šeptající hlasy v tvojí mysli budou patřit mně. Možná, že kdyby na mém místě stál kdokoliv jiný, smiloval by se nad tebou kvůli dítěti, co čekáš s manželkou. Ale je vůbec tvoje? Třeba je to nějaká coura stejně jako můj úžasný bratříček.
„Tak kde je, sakra?“ Sleduju tě tvrdým pohledem. Musím toho krypla najít dřív, než něco vykváká, pokud se tedy tak už nestalo. Ztrácím tady jenom čas. Odplivnu si k tvým nohám.
„Vážně nemám problém to udělat, milej pane doktore.“ Pozvednu obočí, a konečně mě zaštípá ta rána.
„Au, krucinál.“ Podívám se na ruku, na které je rýha, pak pohlédnu na tebe. Nevím, jak se mi to stalo, nějak jsem to vůbec nezaregistroval.
Veterinář
Jo jasně… kvůli tomu jsi přišel. Hledáš ho. Nemůžu ti to říct. Zabil bys ho. Něco ti ale říct musím. Je jedno co. Hlavně, když mi to zachrání život… pokud vůbec.
„Odvezli ho… na policii.“ Vydechnu. Asi tak nějak doufám, že ti to bude stačit. Že třeba dostaneš i strach. Pochybuju, že by sis pro něj šel i na stanici. Když by bylo jasné, že už bys odtamtud nevylezl. Snad tím tak dávám šanci na život nám oběma. Sobě i tomu klukovi. Nechápu ten tvůj klidný výraz. Naprosto chladný. Jako by ti opravdu bylo úplně jedno, že bys nechal nevinného člověka uhořet. Co jsem komu proboha udělal? A to jsem tě dopoledne i litoval. Říkal jsem si, co se stalo, že zrovna kluk jako ty, který to nemá v hlavě v pořádku, mi donese jeho. A teď to celé dává smysl. Koukám na tebe a ze všech sil se modlím, abys mě pustil. Abys odešel a já snad bych ani nenašel odvahu tě udat. Kouknu na ránu na tvojí ruce. Můžeš si za to sám. Co na mě tak koukáš?
Tom
Nějak mi nedává nic smyl. Na policii? Ale já ho vezl sem, ne na policii, to znamená, že tys je zavolal. Mám vztek. Mám nehorázný vztek na tebe. Je mi úplně jedno, že se tu válíš na zemi, to je tvůj problém, že neumíš sedět a děláš problémy. Začíná to být pro mě ztracené. Bezvýchodná situace. Takže už všichni vědí, co se stalo. Jen doufám, že ke mně na chatu netrefíš. Zírám stále na pana doktůrka. Najednou už to není takovej chlapák jako venku. Usměju se samolibě.
„Takže vlastně je to to samé, jako bys mi to neřekl.“ Vydechnu a rozhlídnu se znovu po místnosti. „Nedá se nic dělat, budu muset jet.“ Vezmu z lékárničky pár obvazových vatiček a udělám z nich takovou menší kuličku. Pak ještě k tomu trojcípý šátek. Kleknu si u tvé hlavy. „Nemám rád moc křiku.“ Usměju se a nacpu ti tu kuličku do úst pod výhružkou podříznutí. Pak ti ústa převážu šátkem. Postavím tu židli opět na nohy.
„Tak, pane doktore, velice mě těšilo, třeba se ještě někdy potkáme. Ale… myslím, že to bude až v příštím životě.“ Vytáhnu si z kapsy krabičku cigaret a zapalovač.
Veterinář
Jak to myslíš? Jak to kurva myslíš, že to je, jako bych ti to neřekl. Řekl jsem ti to. Jenže po tom, co mi zacpeš pusu, se moje naděje na život velice rychle opět smrsknou. Vyděšeně třeštím oči a nesouhlasně kroutím hlavou. Snažím se mluvit, ale je to jen huhlání. Přesto ale naprostá zoufalost. Bože, aspoň mě zabij normálně, když už musíš. Nějak trochu lidsky. Bodni mě, než to tu zapálíš. Znovu sebou trhnu a je to stejně tak marné jako předtím. Snažím se zakřičet, ale tyhle moje pokusy jsou opravdu chabé. Sleduju tě, jak si zapaluješ. Pane bože. Myslel jsem, že tohle se stává jen v amerických filmech. Že to nikdy nemůže být skutečnost. Že na tohle žádný člověk nemá nervy. Musím se odsud nějak dostat. Musím prostě.
Tom
„Rád bych ti dělal společnost i dál, ale to bohužel nejde.“ Pokrčím rameny, ale nechám ti tu malý dárek na uklidnění. Potáhnu si z cigarety a vyfouknu nad sebe obláček kouře. Pak to udělám podruhé a jdu ke dveřím. Otevřu je a usměju se.
„Neboj, polil jsme i tebe, třeba to bude rychlé.“ Zasměju se a potáhnu si ještě jednou. „Abych byl upřímný, té cigarety je mi líto, ale obětuju ji pro vás. Pápá.“ Zamávám ti rychle a rozpálenou cigaretu hodím směrem k tobě. Sotva se cigareta dotkne země slité benzínem, začne hořet. A ty taky. To už ale mířím k autu. Všude se line kouř a smrad spáleného dřeva, a nejen jeho. Ve vzduchu je cítit i benzín. Nerušeně a soustředně zasunu klíček do zapalování a nastartuju. Popojedu trochu směrem na cestu a ještě chvíli se dívám na hořící budovu. Jak ti asi je? Trochu horko možná. Zasměju se. Neměl jsi šanci na přežití, možná, kdybych nepolil i tebe, tak možná ano, ale takhle ne. Jsem ze sebou spokojen. Až na to, že nevím, kde je ta krysa. A je mi to fuk, ať si třeba chcípne. Odfrknu si a stisknu více volant v rukou. Třeba nás osud ještě spojí dohromady. Třeba bych si mohl najít alespoň nějakou děvku na píchání.
Veterinář
Snad do poslední chvíle nevěřím, že to uděláš. Že mě tu necháš takhle umřít. Ale čím víc se ty přibližuješ ke dveřím, tím míň jsem si jistý. Jsem naprosto zděšený. Házím sebou, abych se ještě nakonec zachránil, ale vtom dopadne tvoje cigareta na zem a ordinací se okamžitě rozlijí plameny. Tak strašně rychle. Pořád se blíží. Nemám šanci. Křičím, jak můžu přes zavázaná ústa a házím sebou. Než ale stačí cokoliv povolit, plameny se dostanou až ke mně. Je to příšerná bolest. Obvazy povolí konečně pod plameny, ale mě to už nezachrání. Chci se dostat ven, ale ta bolest je nesnesitelná. Nemůžu se pořádně hýbat. Dusí mě kouř a smrad benzínu. Dusí mě vlastní křik a bolest. Odpadnu na zem a veškeré moje mučení odchází s tím, jak odchází moje vědomí a dech. Bolest mě zbavila vědomí a kouř dechu. Už navždycky.
Tom
Snažil jsem se ctěného bratra najít, ale nebylo, kde hledat. Žádné stopy mě nikam nevedly. Na stanici jsem jet nemohl, to bych spadl do jámy lvové. Nikdo o tobě nic neřekl a nevím ani, kde jsi. A popravdě je mi to jedno. Už jsem na tebe zapomněl. Teda ne úplně, ale netíží mě to tak jako kdysi. Je pravda, že mě mrzí, že jsem se nemohl pomstít více. Kupodivu nikdo ani nepřišel na to, kdo zabil toho doktora. A všechno to odeznělo. Naštěstí. Usměju se spokojeně a položím se na posteli. Každou chvíli by tu měla být moje čubka. Našel jsem si na píchání jednu kočku, přijede, kdy si písknu, a to mi vyhovuje. Nechává si to dělat kamkoliv a nikdy se na nic neptá, přesně ideál pro mě. Navíc jí nevadí nějaká ta facka nebo tak. Popravdě, dost jsem se uklidnil. Už nejsem tak výbušný jako tenkrát a snažím se jí moc neublížit. Celkem to tak klape, oba dostaneme, co potřebujeme. Nic víc. Žádná láska nebo city. Žádný mazlení a projevy náklonnosti. Prostě uspokojení a ahoj.
Bill
Sedím ve svém pokoji, jestli se to tak dá nazvat, a koukám ven do ulice. Dnes jsem tu naposledy. V léčebně. Nezazlívám nikomu, že mě sem dali. V nemocnici jsem nic neřekl. Neřekl jsem, co se mi stalo, kdo mi to udělal nebo proč. Neřekl jsem to ani tady na terapiích. Mluvit o tom, je stejné, jako to znovu prožívat. Stačí, že to prožívám v noci. Neznám bezesnou noc. Každou noc se tam vracím a prožívám to všechno znovu. Jen už jsem se naučil nekřičet, když se vzbudím. Vím, že jsou to jen sny. Sny, které asi nikdy nepominou. Nemluvím. Vlastně s nikým nemluvím, pokud to není nutné. Určitě by mě ještě nepustili, ale za ten rok, co tu jsem, jsem se naučil říkat, co chtějí slyšet. Takže teď se došlo k závěru, že už můžu odejít. Že už jsem schopný se začlenit do společnosti a nezůstanou na mně žádné následky.
Upřímně nechápu, kdo tyhle normy nastavoval. Je to tak směšné. Nepotkal jsem tu ani jednoho člověka, co by byl kdy schopný se normálně začlenit. Vidíte jim to na očích. Myslím na Toma často. Možná víc, než je zdrávo. Rozhodně neprahnu po tom, se s ním setkat. Zabil mě. A už pro mě nikdy nebude bratrem. I když jsem v to do poslední chvíle doufal. Spíš přemýšlím, co dělá. Jestli je na světě ještě někdo, koho nenávidí tak moc jako mě, aby mu způsoboval ta samá muka. Jestli ano, lituju toho někoho. Nevím, kam půjdu. Nepřemýšlím nad tím. Jediné, co vím, že až odsud odejdu, budu svobodný. Skutečně svobodný. Možná se odstěhuju, abych ho opravdu nikdy nepotkal. Jen vím, že poděkuju tomu, co mi zachránil život. Ten veterinář. Rok čekám na to, až mu budu moct poděkovat.
Tom
Už ji mám tady, kočičku. Usměju se, když ji pouštím dovnitř. Nějak poslední dobou na toho zmetka stále myslím. Možná mi tu i chybí. V určitých věcech mi ho ona nikdy nenahradí. Zásadně se s ní nelíbám, to by mě ani nehlo. Nemáme to zapotřebí. Když ji pustím do pokoje, kde jsem tě viděl naposledy, okamžitě se svlékne. Nemá ani spodní prádlo, jen by zbytečně překáželo. Spokojeně se usměju a přetáhnu si triko přes hlavu. Pak rozepnu i veliké kalhoty a nechám je spadnout k zemi. Vytáhnu z nich nohy, taktéž nemám trenky, na co taky. Okamžitě ji povalím na postel a než stačí cokoliv říct, na jeden příraz do ní zasunu. Nebudu se s tím roztahovat, už to potřebuju. Dneska mám chuť si to dát zezadu. Nechám ji si kleknout, stále spočívám v ní. Když vyšpulí více zadek, popleskám jí ho a začnu přirážet. Nemusel jsem se nějak připravovat, od rána jsem neskutečně nadržený. Jen slastně vydechne a já taky. Zavřu oči a pronikám do jejího těla. Jenže najednou bum.
„Mmmm, Bille.“ Vydechnu a přejedu po nahým zádech svého milence. Dám mu vlasy z krku, kde ho téměř okamžitě začnu líbat. Miluju to slastné sténání. Přirazím hlouběji do jeho tak těsného zadečku. „Ach bože, jsi tak, tak dobrý.“ Vydechnu tvrdě a skousnu mezi zuby jeho ušní lalůček. Prudce otevřu oči a zalapám po dechu. Na co jsem to doprdele myslel? Jsem zmatený sám ze sebe.
autor: Doris a Lauinka
betaread: Janule
Jsem naprosto v šoku, do poslední chvíle jsem doufala, že na ten děsivý scénář, kterého jsem se na konci minulého dílu obávala, opravdu nedojde.
Veterinář celou dobu Billa kryl a stálo ho to život. Ale taková poprava… Jen nemůžu uvěřit, že to Tomovi prochází. Andreas, doktor…a bůhví, kolik životů má ten agresivní člověk na svědomí! Tou policií doktor udělal hodně velkou chybu, tu fatální. Nejhorší je, že měl těhotnou manželku. Docela bych se nedivila, kdyby si za dvacet let Toma to dítě našlo a pomstilo se za tátu. Smrad spáleného dřeva a lidského těla… tohle jsou ale hrůzostrašné okamžiky. Hořící kůže!
Bill byl v léčebně celý rok? No "gratuluju", tak už tu mám 2 blázny… nevěřím, že po tom všem bude normální. Jeho poděkování už se, bohužel, neuskuteční. Jedině poděkovat manželce doktora… ale, co na tom už teď záleží? Jestli se o něm Tom dozví – to nedopadne dobře. Blázinec a pak…smrt? No opět budu napjatě čekat, jak bude příběh pokračovat dál… Vůbec si to ani nedokážu představit. Bill už nemůže normálně žít a Tom? To je snad každé slovo zbytečné. Ale na druhou stranu, jistě se ještě setkají, jinak by povídka skončila. Takže se jen obávám jejich setkání. Jak bude reagovat labilní Tom a jak bude své chování zvládat jistě velmi psychicky nalomený Bill. To vypadá na novou zápletku…
Ty vole..já nemůžu uvěřit že to udělal =o On..ho prostě upálil za živa. To je snad nejhorší co mohl udělat..
Určitě se jejich osudy ještě spojí ale nějak nevěřím že by se mohli navzájem milovat..na to se toho stalo asi až příliš..
Skvěle napsaná povídka =)