Obsession 70.

TOM

Zavěsím a naplno se rozbrečím. Položím iPhone na stolek, schoulím se do klubíčka a začnu brečet ještě hlasitěji. Jak někdo může být tak krutý, že by tohle Billovi udělal? Jak mu může způsobovat takovou bolest? Jsem opravdu šťastný, že je živý a celý, ale tohle? Tohle už je moc. Ten chlap je zrůda. Hnusný, odporný monstrum! Až ho najdu, vyříznu mu to jeho bezcitný srdce z těla! A pověsím si ho doma namísto medaile. Zkurvysyn zasranej.

Ale jak ho mám najít? Jak mám Billa k sakru najít? Nestihl mi říct, kde jsou a od toho zmrda se to nedozvím. Takže musím najít jiný způsob. Hlavně musím najít způsob, jak se tam dostat, když mám z auta kostku plechu a železa. Sakra! To je tak na hovno! Ale, jak najít, kde je… Hmmm…

Ihned vylezu z postele, otevřu dveře od pokoje a jen v tom nemocničním pyžamu a bosý se rozběhnu po chodbě.

„Pane Kaulitzi?“ ozve se za mnou. Ihned se otočím. Je tam ten doktor Smith. Do prdele! Zase se otočím a rozuteču se dál.

„Kaulitzi, sakra vraťte se dřív, než si ublížíte!“ začal za mnou křičet a už jsem slyšel jeho rychlé kroky, jak se za mnou rozběhl. Zatočil jsem do postranní chodby a běžel po schodech dolů. Musel jsem se odtud ihned dostat, abych mohl najít Billa. Najednou se po celé nemocnici ozval hlas z repráků, jak nějaká sestra oznamuje, aby mě ochranka našla. Kurvadrát! Ty jsou sakra rychlí! Ty doktoři u sebe snad nosí vysílačky nebo co! Zastavil jsem se na nižším patře a jen se rozhlédl po chodbě. Najednou se tam objevil nějaký chlap z ochranky.

„Do hajzlu,“ zakleju a ihned se rozběhnu na druhou stranu k výtahu, který se právě otevírá. Ale jako naschvál z něho vystoupí Smith.

„Kaulitzi, zbláznil jste se?!“ zařve na mě a chytí mě. Ty ses zbláznil, ty blbečku.

„Pusťte mě! Kurva, pusťte mě! Musím zachránit Billa!“ začnu křičet a máchat kolem sebe rukama. To už doběhne i ten černoch z ochranky, popadne mě a odtáhnou mě do výtahu. Černá gorila zasraná!

„Vy to nechápete! Musíte mě pustit!“ řeknu zoufale a stále se jim snažím vyvléknout.

„Ne, to vy to nechápete. Nesmíte opustit nemocnici, může se vám cokoliv stát,“ řekne mi doktor už klidněji, ale slyším z jeho tónu, jak je naštvaný. Naser si, ty kreténe.

„Ale já musím najít Billa! Ten hajzl ho dostal,a teď ho znásilňuje! Vy to nechápete, sakra! Pusťte mě!“ začnu brečet a z posledních sil se jim snažím vytrhnout. Ale ten velký chlápek mě najednou vezme a hodí si mě přes rameno jako dítě. Vynese mě z výtahu a nese mě k pokoji. Tak začnu i jako dítě kopat nohama a bouchat mu rukama do zad.

„Kurva, pusťte mě! Nechte mě být! Já musím za Billem! Slyšíte?! Tak mě sakra pusťte!“ brečím a hystericky do něj buším. Ale on si jde dál. Už jsem byl opravdu bezmocný. Neměl jsem sílu. Začal jsem to vzdávat.

„Obávám se, pane Kaulitzi, že vám budu muset objednat i návštěvu u psychiatra,“ řekne mi přísně doktor. Tak na to sakra rychle zapomeň!

„Já nejsem kurva blázen! Musím zachránit Billa!“ zakřičím na něj a znovu sebou prudce škubnu, že mě ten negr skoro upustí. Ale jen skoro.

„Zachraňovat svět budete, až se uzdravíte, hrdino,“ řekne mi doktor. Já mu flusnu do ksichtu, kurva už! Ten chlap mě položí na postel a doktor mi ihned píchne něco do žíly.

„Co to sakra je?! Pusťte mě!“ šiji sebou.

„Něco, po čem se uklidníte a usnete. Zdá se, že po té operaci se něco porouchalo, a teď častěji budete mít takovéhle záchvaty,“ povzdechne ustaraně Smith. Jaký záchvaty? Cože? Přeskočilo mu?

„Ale já nejsem magor, jsem v pořádku. A záchvat mám proto, že ten úchylnej prasák unesl Billa!“ zavzlykám hlasitě. Už vážně nemůžu. Nemůžu.

„Kdo je Bill, Tome?“ zeptá se mě vlídněji.

„Bill, Bill je můj bratr. Bill je mé dvojče. Byl při té autonehodě se mnou. Seděl na místě vedle mě. A ten magor co do nás boural, ho unesl a teď mu ubližuje. Musím ho najít. Pusťte mě, prosím! Já vás prosím!“ rozbrečím se zoufale. Cítím, jak na mě padá únava.

„Tome, pochopte to už konečně. Při autonehodě jste byl v autě sám. Asi jste se opravdu silně bouchl do hlavy a něco se vám tam pokazilo. Museli jsme něco přehlédnout. Ale zítra se tu u vás staví psychiatr a o všem si s ním popovídáte. Teď už spěte,“ řekne tiše. Uslyším, jak se mi jeho hlas pomalu ztrácí v dálce.

„Já nejsem… nejsem… blázen,“ vydám ze sebe a snažím se udržet oči otevřené. „Mu-musím ho zachránit. Zachránit ho… Billa… Musím…“ vydechnu z posledních sil a oči se mi zavřou.

Když jsem se další den probudil, doufal jsem, že to je všechno jenom zlý sen. Že se probudím doma nebo v hotelu, Bill u mě bude ležet jako skoro každé ráno. Bude se usmívat, hladit mě po rtech a pozorovat mě, jak spím. Jenomže když jsem otevřel oči, viděl jsem bílé stěny a bílý nábytek, až by z toho člověku vážně hráblo. Ihned se mi vybaví vše, co se včera stalo. Musím se odtud dostat. Ihned. Musím za Billem. Musím ho zachránit od toho grázla. Snažil jsem se tentokrát přemýšlet realisticky.

Nakonec jsem si došel do malé koupelny tady v pokoji a podíval se na sebe do zrcadla. Byl jsem pěkně zřízený. Hlavu jsem už neměl ovázanou, nýbrž jenom zalepené čelo obrovskou náplastí. Vlasy mi naštěstí neoholili, takže jsem nikoho nemusel střílet. Ale měl jsem krásný monokl na levém oku a roztržený ret. Prý jsem měl i zlomený nos, ale mám ho jen trošku načervenalý. Vykonám hygienu a pak ze sebe svléknu ty hnusné nemocniční hadry. Vytáhnu ze skříně svoji tašku s věcmi. Je tam jen pár věcí. To asi vyndali z auta. Zajímalo by mě, kde je tedy zbytek. Oh, auto… Néééé, moje Audinka. Bože můj. To snad ne. Zhluboka se nadechnu a vydechnu.Tome, ser na auto. Zvedni prdel a jdi za Billem, ty kreténe! – Jo, jo, už jdu. Rychle se převléknu, vezmu si věci a vyjdu z pokoje. Rozhlédnu se po chodbě, čisto. Nasadím si kšiltovku a sluneční brýle, aby mě nikdo nepoznal. Seběhnu schody až do přízemí. Rozhlédnu se. Jen na recepci jsou dvě sestry. Tome, to zvládneš. Jsou to jen ženský. Nádech, výdech, nádech, výdech. Jako nic se rozejdu. Jedna ke mně hned zvedne hlavu, ale nic neřekne. Snažím se působit klidně a naprosto nenápadně. Když vyjdu z nemocnice, oddechnu si. Chytím si nějaké taxi a začnu hledat v seznamu čísel někoho, kdo by mi mohl pomoct.

Vytočím správné číslo a během pár vteřin se ozve příjemný ženský hlas.

„Dobrý den, tady expresní služby. Mé jméno je Margaret a dovolal jste se do komunikačního centra. Jak vám mohu pomoct?“

„Dobrý den, tady Tom. Nevím, jestli mi můžete pomoct, ale… no, mám problém,“ povzdechnu.

„Ano, poslouchám,“ řekne vřele. Jen do toho.

„Víte, mám syna. Je mu 11 let a jel s nějakým svým starším kamarádem na nějaký koncert. Myslím, že to je koncert Justina Biebra. Je to jeho velký fanda, víte. Jenomže se mu nemůžu dovolat. Asi se ztratili a já je potřebuju najít. Můj syn nutně potřebuje dostat dávku insulinu. Zapomněl si ho doma. Prosím vás, pomozte mi. Závisí na tom život mého syna,“ řeknu zoufale. Pokud mi ta ženská může nějak pomoct, na tohle určitě naletí.

„Dobře. Tak běžte na internet. Nadiktuji vám stránky, kam zadáte přístupový kód…“

„Co-cože? Jaký kód? A… nemám přístup k internetu. Jsem právě v autě. Snažím se ho najít,“ semknu rty k sobě. Sakra!

„…aha. Tak mi dejte jeho číslo. Musím mu zavolat, abychom věděli, kam číslo směřuje,“ požádá mě. Řeknu jí Billovo číslo. Ona tam něco naťuká.

„Tohle číslo není americké…“ poznamená.

„Ano, to není. Jeho matka žije v Německu a on s ní. Přiletěl ke mně na prázdniny a jestli se mu něco stane, tak…“ raději jen vydechnu. Hraním bych se mohl i živit. Ale pokud jde o Billa, jsem schopný přesáhnout veškeré meze.

„Dobře. Nezavěšujte. Jdu mu zavolat a přes satelit ho najít…“ řekne.
„Dobře,“ řeknu tiše. Ona tam něco zase naťuká a pak zřejmě druhým telefonem vytočí číslo. Chvíli to vyzvání, až to položí. Tohle by v Německu nejspíš nebylo možné.

„Už ho mám. Je někde v nějakém motelu. Je to asi 30km za Flagstaffem, směrem z Arizony na Utah,“ řekne a pak mi řekne přesnou adresu.

„Děkuju. Děkuju mockrát,“ poděkuji jí věčně.

„Rádo se stalo. Doufám, že vašeho syna najdete. Nashledanou. Přeji vám pěkný den.“

„Naschle,“ zavěsím. Řeknu taxikářovi tu adresu, on to najde na GPS a přikývne.

No, to bude tedy hezký den. Jen vydrž, Bille. Už si pro tebe jedu.

BILL

Ještě chvíli mě to monstrum oblejzalo. Pořád se mě dotýkal a lezl po mně. Ale když viděl, že jasně nespolupracuji a akorát se bráním a vřeštím, jednu mi vrazil. Naštvaně se zvednul a vstal. Konečně.

Zapálil si cigaretu a prohlížel si mě. Tak chlípně na mě koukal. Snažil jsem se pootočit. Vadilo mi to, jak na mě kouká a zkoumá mě. Ale nešlo to, přivázal mě až moc pevně. Zavřel jsem raději oči a snažil se svoje tělo aspoň trošku uklidnit. Hruď se mi stále rychle zvedala. Opravdu nebylo příjemné, ležet v další kaluži krve. Můj zadek byl na padrť.

Jak mu tohle jen může dělat dobře? Nechápu, jak se může s klidem udělat, a pak mě jen tak odhodit. Navíc, když při tom takhle vyšiluju a bráním se. Jak z toho může mít radost, uspokojení? Nechápu ho. Je nechutný a pro mě to vždy bude naprostá zrůda, monstrum a dobytek.

Když dokouřil, zvedl se a šel ke mně. Pohladil mě po tváři a jen se tak hnusně zasmál. Poplácal mě po tváři, a nakonec mi jednu plesknul přes zadek. Přičemž jsem jen zaúpěl bolestí. Ale tomu se zasmál znovu a začal se oblékat. Aspoň se už nebudu muset dívat na to jeho tělo. Měl spoustu jizev, všude po těle. Snad už je to opravdu konec. Jestli si mě hodlá vzít dnes znovu, asi už to nepřežiju.

Jakmile se oblékl, šel ke mně znovu. Odvázal mě, ale hned mě pevně chytnul, což ani nemusel. Neměl jsem sílu se bránit, už vážně ne. Pohodil mě na židli a začal mě okamžitě beze slova přivazovat k ní. Seděl jsem tam jak naprostý idiot. Nahý, od krve, svázaný s hadrem v hubě. Vážně paráda. Kéž by aspoň odešel pryč a nechal mě tu samotného.

Moje přání se naštěstí vyplnilo. Po chvíli beze slova odešel pryč a nechal mě tu. Proseděl jsem tam několik hodin, jelikož pan důležitý se vrátil až pozdě v noci. Ale to na tom nic nezměnilo. Nechal mě tam sedět dál. Jen se najedl, a pak si šel lehnout. Popřál mi dobrou noc, ale odpověď nedostal. Ani nemohl, když jsem měl v puse pořád ten hadr. Bylo mi to vcelku jedno. Sice mě bolelo celé tělo, a hlavně ten můj pochroumaný zadek, ale bylo to pořád lepší, než kdybych musel ležet u něj a on po mně celou noc lezl a funěl mi do ucha. Co asi teď dělá Tom? Asi spí. To je pro něj stejně nejlepší. Byl zraněný a musí se z toho dostat. Spánek je ten nejlepší lék. Chudáček, včera byl tak rozrušený z toho nechutného telefonátu, který Hanz zařídil. Bylo strašné slyšet, jak pláče, naříká a prosí ho, aby přestal. Ten jeho nářek mě odrovnal. Nikdy v životě takhle nevyváděl.

Celou noc jsem nezamhouřil oči. Jen jsem v tichosti seděl na té nepohodlné židli a přemýšlel. Hanz se probudil až nějak později. Bylo kolem poledne, když vylezl z postele.

„Dobré ráno, koblížku, jak pak ses vyspal?“ zasměje se mi do ucha a pak mě líbne na krk, přičemž ucuknu. Vyndá mi z pusy ten hadr. Konečně.

„Eeh,“ odkašlu si trošku, a konečně se nadechnu normálně pusou. Nic mu na to neodpovím.

„To nedostanu ani sladkou pusinku na dobré ráno? Za to ty si ji za ten včerejšek zasloužíš. Byl jsi skvělý. Miluju tu tvojí prdelku,“ chytne mě za bradu a začne mi strkat jazyk hned do úst.

„Mhhh, nech… mě!“ křiknu a kousnu ho. Hned se odtáhne a vrazí mi pořádnou facku.

„Zmetku. Ani vychovanej nejseš. Člověk je na tebe milej, a ty se chováš jak hnusnej čokl,“ zavrčí. „Jdu do koupelny, ne že utečeš. Samozřejmě ne, že bys mohl.“ Sebere se a zavře se v koupelně. Svěsím jen bezmocně hlavu a rozbrečím se… nic jiného mi asi ani už nezbývá.

Zaslechl jsem tiché kroky. Myslel jsem, že to je jen Hanz v koupelně. Ale pak mi přišlo, že se pomalinku otevřely dveře od pokoje.

„Bille,“ ozvalo se tiše. Pomalu jsem zvedl hlavu. A tam stál on. Tom. Asi jsem už natolik otupělý, že mám i halucinace. To se mi zdá. Je to jen sen, nic víc.