autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
Ihned se odšoupnu dál a vystrašeně se koukám. Tak a teď mě zbije. Budiž, ať si tedy uleví. Hned podle jeho výrazu poznám, že je pořádně nasraný.
„Pojď sem,“ čapne mě bez citu za ruku a táhne mě po zemi vedle do pokoje.
„Auu, pusť, pusť!“ táhne mě ještě ke všemu za tu zlomenou ruku. Idiot. Ale jako by ho to najednou vůbec nezajímalo.
„Zmrd jeden. Zkurvysyn…“ nadává nahlas a vztekle mě posadí na židli. Začne mě k ní přivazovat. Nechápu, o kom mluví.
„Ne, prosím!“ pracně se mu vyškrábu ze sevření a uteču od něj stranou. „Nepřivazuj mě!“
„Bille, ihned sem pojď, nebo ti roztrhám zase prdel! Dělej!!“ zařve. Ještě jsem ho neslyšel takhle mluvit. A to byl často hnusný.
„Tak mě nepřivazuj. Nic jsem ti neudělal,“ řeknu a udělám asi dva kroky blíž k němu.
„Tak si tu sedni na prdel, ať tě mám kurva na očích!“ zakřičí a začne si vytahovat cigarety.
„Jsem-jsem tady,“ mám z něj teď celkem i strach. Posadím se na tu židli. Nechápu, proč se najednou tak chová. Že jsem ho naštval, protože jsem se zamknul, bych chápal. Ale on na někoho nadával. Odhodí krabičku cigaret na stůl a jednu si zapálí. Začne vynervovaně chodit po místnosti a při tom rychle kouří. S takovou chutí bych si taky zapálil. Ale ještě raději bych mu to cigáro típnul o ksicht.
„Zabiju toho hajzla. Už ho mam plný zuby. Zmrd jeden…“ nadává furt dokolečka.
„O čem to mluvíš?“ nedá mi to a zeptám se po chvíli. Podívá se na mě, jako by o mně snad ani nevěděl, i když na mě před chvílí křičel.
„…do toho ti nic není,“ řekne nakonec a zase začne chodit. Zhluboka se nadechnu a na té židli se trošku zkroutím. Ta ruka mě bolí, nepohnu s ní. Stále jej sleduju. Od něj se dá čekat cokoli.
„Měl jsem toho zmrda zabít!“ zakřičí najednou. Popadne židli vedle mě a flákne s ní o zem. Jen ucuknu a podívám se na něj. Je šíleně rozčílený, šíleně.
„Koho?“ zeptám se znovu. „Mě?“ pípnu. Mě zabije časem, takže proč jej nevytáčet ještě víc.
„Koho asi!“ zařve na mě a vidím, jak by nejradši popadl i mě a hodil mnou o zem. Ale neudělá to.
„Nevím,“ řeknu jen a zvednu se raději z té židle, postavím se nedaleko postele.
„Tušil jsem to, tušil. Od první chvíle. Toho zmetka nezabije snad nic, dokud mu neprostřelím hlavu!“ zakřičí. Popadne tu židli, na které jsem seděl, a začne do ní kopat. Vyděšeně se na něj podívám. Vykulím oči a pootevřu rty.
„Cos… to řekl?“ Ne, není možné, aby mluvil o něm.
„Jo, slyšíš dobře! Ten zmetek žije!“ zařve.
„Tom… Tom žije?!“ vyhrknu ze sebe, skoro to až vykřiknu. Chytnu se zdi a začnu zrychleně dýchat.
„Měls ho slyšet. Prosil a bulil jak ukňouranej harant, abych ti neubližoval. Jako bych to snad dokázal!“ popadne židli a mrští s ní o zeď.
„Pane bože, on žije. On žije!“ zavřu oči a ihned se nahlas rozbrečím. Proboha! On žije! Ne, já jsem věděl, že není mrtvý. On by mi to neudělal. Ale jak mu je? Kde je a co s ním je? Musím to z toho idiota dostat.
„Zavři hubu!!“ zařve na mě.
„Co ti říkal? Kdy ti volal?!“ řeknu nahlas. Nezajímá mě, že na mě křičí, teď ne. Teď se momentálně moje tělo snaží srovnat s tím, že Tom žije. Hlavně moje srdce, které snad přestalo na chvilku i bušit. A pak se náhle zase rozbušilo až moc.
„Do toho ti kurva nic není!“
„Musím to vědět! Co je s ním?“ Sakra, jak to z něj mám dostat? Co mám udělat pro to, aby mi to řekl? Jsem ochotný se mu vydat, jen aby mi řekl, co mu Tom říkal. Za každou cenu se odtud musím dostat a najít ho! Musím to aspoň zkusit.
„Ne, ty nemusíš vědět vůbec nic! Sedni si na prdel a mlč!“ zavřeští a už se ke mně zas rozejde, aby mě někam mohl přivázat jako psa. Snažím se být klidný. Bille, dokážeš to. Zhluboka se nadechnu. Jakmile mě chytne a táhne mě zase k židli, vysmeknu se mu. V rychlosti vezmu tu židli a fláknu ho vší silou do hlavy a trošku u toho vykřiknu. Nemám teď zrovna moc síly. Okamžitě se rozuteču ke dveřím. Musím utéct, musím! Slyšel jsem jeho kňučení a křik, ale nerozběhnul se za mnou. Asi ho to pěkně bolelo. Dobře mu tak! Kéž by chcípnul bolestí! Jakmile jsem doběhl ke dveřím, otevřel jsem a utekl na chodbu.
Běžel jsem rychle dolů po schodech. A pak se to ozvalo. Jeho hlasité dupání, jak běžel za mnou.
„Ihned se vrať, nebo to bude ještě horší, až tě chytim, ty malej zmetku!“ řval po celém motelu. Sotva jsem dýchal, ale běžel jsem dál. Když jsem ho uslyšel, ještě jsem přidal. Ale nikdy jsem nebyl dobrý běžec.
„Bille!!“ křičel pořád a běžel za mnou. Ten křik mi naháněl hrůzu. Celým tělem mi proudila vlna strachu. Běžel jsem dál. Pak mě náhle zradily nohy. Klopýtnul jsem a spadl.
„Auu,“ spadl jsem dost ošklivě, ale rychle jsem se snažil vyškrábat zase na nohy. Povedlo se mi to. Rychle jsem se rozeběhl dál, už jsem byl skoro na recepci. Ale tím, jak jsem spadl, jsem mu nahrál. Najednou mě zezadu popadly jeho silné ruce a srazil mě k zemi.
„Tohle už jsi, ty hajzle, přehnal. Ty jsi Bill? Takhle se chováš, ty zmrde?! Takhle se ke mně chováš?!“ hodil mnou a kopnul do mě. Hlasitě jsem zanaříkal a zakňučel. Chytnul jsem se za břicho. Jen jsem se tak povaloval na zemi a trpěl jeho další rány a kopance.
„Aauh…!“ zařval jsem pak už bolestí. Ještě jednou do mě kopnul, pak se sehnul a čapl mě za vlasy. Začal mě táhnout po zemi zpátky. Začal jsem ho pěstí mlátit do nohy. Nevěděl jsem co dělat. Strašně to bolelo.
„Auu… mm… aa…!“ křičel jsem pořád nahlas.
„Takhle se ke mně chovat nebudeš! Je ti to jasný?!“ trhnul mi vlasama a táhnul mě dál. „Je ti to jasný?!“
„Hlavně… že ty… ty, ty zkurvenče, se ke mně tak… chováš!“ křiknu. Pořádně ho fláknu do holení kosti. Tak útěk se mi opravdu nepovedl. Teď mě asi nejspíš zabije. V tu chvíli se mu noha podlomí a on mě pustí.
„Ty zmrde!“ zakřičí a spadne. S kňouráním se za ni drží. Ha! Aspoň to se mi podařilo. Rychle se postavím a chci se rozeběhnout nahoru. Ale chytne mě za nohu a já si pěkně nabiju držku.
„Sakra, nech mě už!“ zakřičím a nakopnu ho nohou do obličeje.
„Ty jeden malej zmrde!“ chytí se za obličej a jen se tam tak válí po zemi. Čehož využiju a rychle se zvednu. Teď se nemůžu ohlížet na všechny bolístky, které mám. Rychlým krokem se rozejdu nahoru, na pokoj. Pokud se stihnu zamknout, nedostane se ke mně. Neuvěřitelným způsobem mě naplňuje myšlenka, že Tom žije. Lhát nemohl, jinak by nebyl tak rozčílený. Ale neslyšel jsem jeho kroky. Jen stále nadával. Snažím se jít či běžet, jak jen to jde. Ale vážně nemůžu. Jsem slabý. Přemáhám to v sobě. Tom je na živu. To je teď to jediné, co mě drží.
Ozval se dupot po schodech, taky zněl nějak nepravidelně. Zatnul jsem zuby a šel rychleji.
„Pojď sem!“ zařval najednou Hanz na konci chodby. Ale ani jsem se neohlédnul. Věděl jsem, že to mám prohraný. Slyšel jsem ho těsně za sebou. A pak mě popadl. Vzal mě za pas, hodil si mě přes rameno a vztekle mě nesl zpět do pokoje.
„Ne! Neee!“ rozkřikl jsem se. Všemožně jsem se cukal a mlátil ho do zad. Ale věděl jsem, že je to zbytečné.
„Nezahrávej si se mnou!“ zakřičí. Vejde do pokoje a hodí mě na postel. Hned popadne provaz, který je vedle na stolku a začne mě přivazovat.
„Táhni do prdele!“ mrskám sebou na posteli dál.
„Brzo tam půjdu! A přímo do tvý!“ dá mi pěstí, čímž mě na nějakou dobu zneschopní a pevně provaz stáhne. Hlava mi padne ke straně. Vnímám, ale trošku mě opět omámil. Ztěžka polknu.
„Ne, už ne,“ zašeptám ze všech sil.
„Ale ano,“ vzal nějaký kus hadru a zavázal mi s ním pusu, abych nemohl promluvit. „A pěkně pustíme přímý přenos tvýmu bráškovi.“
„Mhhheee!“ začal jsem aspoň kňučet a vřískat. Tohle nemůže. Tom to všechno uslyší a já nemůžu ani promluvit. Ne! Tome… pomoz mi, prosím!
„Tohle se vůbec stát nemuselo. Ale ty sis nedal říct. Teď ublížíš i svému velkému bráchovi, nejen sobě. Jsem já to ale geniální,“ procedí skrze zuby a pak se usměje. Dojde pro můj mobil a položí ho na stolek. Hned na to ze mě začne rvát oblečení. Snažím se mu nějak bránit, ale nejde to. Jediné, co trošku zvládám, je trhat boky. Ale je to marné, stejně mě svlékne.
„Aaaa!“ vřeštím dál a trhám sebou. Stáhne si kalhoty a přitiskne se tím svým ohavným ptákem na můj zadek. Pak vytočí Tomovo číslo. Začnu sebou trhat ještě víc. Snažím se křičet, ale přes ten hadr to nejde. Tom tohle nevydrží. A já už taky ne. Tolik to bolí, a teď bude ještě víc. Zapne to na handsfree a nějakou dobu to vyzvání.
„Prosím?“ ozve se po chvíli dívčí hlas. „Tady telefon Toma Kaulitze.“ Hanz se jen pousměje a začne.
„Dobrý den. Přál bych si mluvit s Tomem, jsem jeho bratr Bill,“ požádá ji.
„Oh, konečně. Už jsme se vám tolikrát snažili dovolat. Počkejte chvilku, hned vám ho předám. Leží na lůžku. Dostal dopoledne záchvat a museli jsme ho uspat,“ řekne ta holka, teď už vím, že nějaká sestřička. Bože můj, co je s ním?! Jaký záchvat? To se stalo určitě kvůli tomuhle idiotovi. Vyděšeně sebou trhnu a napřímím se, jak jen můžu.
„Eeem, eeem!“ naznačuji, že ne. Jenomže on mě silně praští zezadu do hlavy.
„Pane Kaulitzi, máte telefon. Volá vám váš bratr,“ uslyším tlumeně z mobilu.
„Bille? Bille? Zlato, jsi tam?“ ozve se hned Tomův vyděšený hlas. To jediné pro mě bylo vysvobozením. Všechno přežiju, když vím, že je živý. Teď už tomu můžu věřit. Zase ho slyším!
„Rád tě opět slyším, Tome,“ promluví Hanz. „Bill tady leží pode mnou. Nemůže se moc hýbat, ani mluvit. Ale moc rád tě slyší, viď, lásko?“ škubne mi trochu za vlasy.
„Aaa!“ vykřiknu, jak to jen jde a škubnu hlavou. Aspoň tak, aby mě pustil. Jen se na mě škodolibě zasměje a začne si mě nadzvedávat. Co nejvíc se na mě namáčkne.
„Bille?“ křičí Tom vyděšeně do telefonu. „Ty zmrde, nech ho na pokoji! Slyšíš mě?! Nech ho, neubližuj mu! Prosím!“ Nemůžu nic říct, nemůžu nic udělat, zatraceně.
„Rozhodli jsme se ti s Billem udělat malý představení našeho milování jako důkaz toho, že už tě nepotřebuje,“ řekne Hanz.
„Co-cože? Nech ho bejt! Kurva, přestaň!“ křičí bezmocně Tom do telefonu. Hanz si několikrát přejede rukou po ptákovi, po okraj se do mě zasune a přirazí až na konec. Pevně mezi zuby skousnu ten hadr, ale i přesto nahlas zavřeštím. Strašně to bolí. Cítím, jak mě prudce roztáhnul a uvnitř jsem zřejmě trošku prasknul.
„Uuum… aaaa!“ hlasitě jsem se rozbrečel. Ale on na to nebral ohled, surově začal přirážet.
„Prosím! Nech ho na pokoji!“ rozbrečí se Tom. „Neubližuj mu, prosím! Já tě o to prosím!“ pláče. Ničí mě to. Slyšet jeho pláč je pro mě to nejhorší.
„Joo… Oohh,“ vzdychne jen Hanz a znovu do mě prudce přirazí. Z očí mi tryskají slzy. Pořád fňukám a naříkám. Po chvilce mi ten hajzl na okamžik vyndá hadr z pusy.
„Tome! Tome!“ rozkřičím se a zařvu bolestí. Nedá se to vydržet. Mám pocit, že mě rozerve na kusy.
„Bille!“ rozbrečí se ještě víc. „Kde jste?! Řekni mi, kde jste a já přijedu a zabiju ho!“
„Lásko, jsme v mot…“ nestačím už nic říct, protože chytnu pořádnou facku, a hned na to mám v mžiku hadr zpátky v puse. Sakra!
A on začne přirážet ještě víc. Pořád tak nechutně heká a sténá.
„Bille!“ zakřičí bezmocně Tom. „Stáhni se, stáhni se! Nenech ho, ať se hýbe. Já tě najdu, slibuju! Miluju tě!“ brečí do telefonu. Řekl, že mě miluje? Ah bože, proč se tohle stalo. Proč nemůžeme být spolu? Milujeme se, byli bychom šťastní. To on nám zničil život. Uposlechnu ho, ale jakmile to udělám, rozkřičím se ještě víc. Bolí to jako čert. Ani pořádně nemůžu stáhnout svalstvo. A on akorát přitvrzuje.
„Tak, jak se ti to líbí, hm?“ řekl Hanz a pak hlasitě zasténal.
„Nech ho ,ty svině, už bejt! Nech ho, do prdele na pokoji!“ křičí Tom stále do telefonu, ale jako by to snad k něčemu bylo. Chytne mě za bok, abych se nemohl pořád tak cukat a začne se u toho přirážení kroutit. Bolí to snad ještě víc. Cítím, že mi teče krev. Znovu. Nemám už sílu, vůbec. Už jen bezmocně ležím a vydávám ze sebe poněkud divné zvuky. Skoro až nepřítomné. Tom stále brečel a prosil ho, ale nakonec to nevydržel a zavěsil.Byl jsem snad i rád, že to položil. Nechci, aby tohle slyšel. A nechci slyšet jak pláče. Ubíjelo mě to. Byl jsem jen rád, že jsem slyšel, že je v pořádku. V nemocnici se o něj postarají.
Ani mně nezbylo nic jiného než dál brečet a snášet tohle utrpení. Perfektně si mě vychutnával. Pořád přirážel, až pak začal zpomalovat. Po chvíli se udělal. Což pro mě byl naprostý dar, protože jsem věděl, že je konec.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Já vážně uvažuju, že už ty poslední díly číst nebudu, protože jsem po přečtení pokaždý citově mimo…na druhou stranu pořád doufám, že ten hajzl hnusnej dostane co si zaslouží a Bill s Tomem to všechno překonají a budou zase šťastný. Tak snad…
nie, ne nie, chudak Billa A Tom mne je ich oboch tak lúto, stále dúfa, že to dobre dopadne.
Panebože… To snad ani nemůže bejt pravda… Zmrd jeden!!! Z duše nenávidím, když je ubližováno jen jednomu z nich a teď trpí oba dva a ještě TAKHLE.. :'( Vážně se posledních pár dílů nezmůžu na víc než od začátku do konce brečet… Tak hrozně moc jsem doufala, že se Billovi podaří utýct… :(( Ať už to mají prosím brzo za sebou… Musí být spolu… Jinak to být ani nemůže :(((
No možná to sem nepatří, ale já mám Toma v reálu raději než Billa a strašně mi to trhalo srdíčko když brečel do telefonu. Ale neznamená to že Billa mi líto není. Naopak. V téhle povídce mi je líto obou, ale Toma přeci jenom víc i když se kolikrát v povídce nezachoval nejlíp a kolikrát něco blbého řekl, stále je mi sympatičtejší. Chudáci malí
Hmmm… neznášam keď sa dvojičkám ubližuje. Toto už nikdy viac neprečítam. Je to na môj vkus príliš surové. Škoda.