autor: Rachel
Coincidence
Pečlivě uklidil své pracovní místo, naposled se rozhlédl po dílně již zející prázdnotou, a když mu byl odpovědí vzorný pořádek, zhasnul světla a vyšel ven. S prací pro dnešek skončil, jen pomalým krokem zamířil k šatnám. Ozývaly se odtud hlasy, jeho spolupracovníci končili pracovní dobu stejně jako on a jeden po druhém odcházeli domů. Zdvořile se s nimi loučil a oni mu na jeho pozdravy jen stroze odpovídali. Tak jako vždycky.
Do místnosti vlál pootevřeným oknem teplý jarní vánek a vonící začínajícím předvečerem, symbolizoval Tomovi konec dalšího pracovního dne. Počkal u dveří, a když odešel i poslední muž, teprve potom popošel ke své skříňce. Svlékl se do naha, alespoň na okamžik tak osvobodil své tělo od pracovního oblečení, v němž se pohyboval již od rána.
Stejně tak tomu bylo i včera, stejně tak tomu bylo i předevčírem. Cítil se unaveně a vyčerpaně, začínal pracovat již brzy ráno a končil až v pozdních odpoledních hodinách, ani to mu však nedokázalo smazat úsměv na tváři. Oblékal se, přemýšlel o tom, jaká asi bude jeho první výplata tady. Ještě netušil, jak kdo ohodnotí jeho práci, věděl však, že ji dělá dobře, poctivě a spolehlivě, a to by možná mohlo být rozhodující. Těšil se na svůj první výdělek a nebylo to proto, že jeho láska tíhla k penězům a k pocitu toho, že je bohatý a může utrácet. Jeho výplata měla připadnout na mnohem důležitější věci, než byly hlouposti a bezcenné tretky k ničemu, věděl však, že si malou část z ní bude smět ponechat. Mohl by koupit dárky pro své blízké, které měl rád a na kterých mu záleželo, tak jak to měl již dlouho v plánu. A možná, opravdu jen možná by si mohl koupit ty nové sluneční brýle, které dnes ráno spatřil za jednou z mnoha výloh.
*****
Otevřel dveře svého nanejvýše luxusního auta a posadil se dovnitř, vztekle odhodil své nové sluneční brýle na sedadlo spolujezdce, které dnes večer zelo prázdnotou. Byly nové, opravdu drahé, stejně jako značka, jež se na nich vyjímala, avšak co mu na tom záleželo?
Zavřel dveře, roztřesenými prsty vzal do dlaní drahé, zlaté pouzdérko, aby z něj mohl vytáhnout svoji drogu, po které jeho tělo již přímo prahlo. Závazek, že nikdy nebude kouřit ve svém novém, drahém autě, byl rázem ten tam a on si rychle, lačně potáhnul ze zapálené nikotinové tyčinky… dokud se mu její, pro něj jindy lahodná chuť, nezhnusila natolik, že nedopalek vyhodil pootevřeným oknem ven.
„Kurva,“ vztekle bouchnul pěstí do volantu a s trpícím výrazem, vepsaným v jeho dokonalé, jindy povýšené tváři jen rezignovaně nastartoval své nové auto, provoněné vůní cigaretového kouře.
Cítil se frustrovaný a nervózní, moc dobře věděl proč. Jeho vnitřní neklid vycházel z toho, co se stalo odpoledne. Ještě před pár hodinami si myslel, že je to nejlepší, co mohl udělat, až teď, s odstupem času však na něj začínaly dopadat důsledky toho všeho. Možná měl počkat do zítřka, možná měl dát příležitost dnešnímu večeru. Někde uvnitř sebe cítil, že se svým rozhodnutím možná trochu unáhlil, že možná přeci jen udělal chybu, avšak rychle tuto myšlenku zavrhl. On nikdy nedělal chyby, on ne. Stál si za svým rozhodnutím a nadále jej považoval za správné, i když jej uvnitř sžíralo. Mohl jej mít zpátky, mohl mu ležet u nohou stejně jako tenkrát, mohl naslouchat jeho přáním, tužbám i příkazům, stačilo k tomu jen tak málo. Stačilo jen zvednout telefon a on mohl mít všechno, co chtěl, všechno, co v tuto chvíli potřeboval. A přesto to neudělal, nechal svůj drahý telefon bez jediného povšimnutí ležet hluboko ve své tašce na vedlejším sedadle. Hrdost mu nedovolovala jednat jinak.
Trhl sebou, vracejíce se zpět ze svých myšlenek, realita jej však do očí udeřila dřív, než to očekával. Prudce zabrzdil, jen na zlomek vteřiny se zadíval do očí mladíka, kterého jeho chvilková nepozornost málem stála život.
*****
Tom si poupravil batoh na rameni, jeho kroky zvolnily, když v dálce před sebou konečně spatřil malý domek, stojící až na samém kraji města. Byl to jistě ten nejmenší dům v celém městě, pro něj však znamenal mnohem víc. Byl to jeho domov, důvod úsměvu, jenž se teď vykouzlil na jeho tváři a zůstal tam, i když prošel nízkou brankou kolem malé předzahrádky a otevřel již pootevřené dveře – známku toho, že jej tam vevnitř někdo očekával. Sundal si košili, zul boty a zamířil do provoněné kuchyně.
„Ahoj, mami,“ pozdravil s úsměvem, políbil na tvář matku, stojící k němu zády. Světlovlasá žena se na něj otočila, upřela na něj pohled svých veselých očí, tolik podobných těm jeho.
„Ahoj, Tome. Jak se ti dařilo v práci?“ oplatila mu malý polibek, její ruka sjela po jeho tváři a přeci jej přes drsnotu, kterou na ní zanechala tvrdá práce, pohladila dotekem pro něj nejjemnějším.
„Skvěle, dneska se mi všechno obzvlášť podařilo. A kde je Sammy?“ znova se rozhlédl po jejich malé, skromné kuchyni, avšak nenašel nic, co by se alespoň trochu podobalo jeho malému příteli.
„Asi je u tebe v pokoji a spí. Běž si zatím odpočinout, ale brzy přijď, večeře bude za chvíli hotová,“ odpověděla a opět se otočila ke své předešlé práci. Tom poslušně přikývl, vzal svůj batoh a odešel po schodech nahoru ke svému pokoji.
Opatrně vstoupil dovnitř, pohled na spící, chlupaté klubíčko v měkkém košíku u dveří vykouzlil na jeho tváři úsměv. Po špičkách prošel kolem kotěte, položil si batoh na volnou židli a natáhnul se na svou měkkou postel, stočil pohled k oknu, za kterým již začínalo zapadat slunce.
Jeho myšlenky se vrátily k velkému, nablýskanému autu, které viděl ještě před chvílí. Ještě nikdy neviděl krásnější a luxusnější auto, než bylo právě tohle. Co na tom, že jej málem přejelo? Vlastně ani nevěděl, kdo jej řídil, byl až moc vystrašený a vylekaný na to, aby řidiči za volantem věnoval pozornost. Nepochyboval o tom, že to byl někdo velmi bohatý a vlivný, někdo, komu se někdo jako on nemohl vůbec rovnat. Jistě ne ani postavením, jistě ne ani penězi a jistě ne ani tím velkým, drahým autem. O něčem tak krásném si mohl nechat jenom zdát. Věděl totiž, že nic takového nikdy nebude patřit jemu, nikdy mu nebude dovoleno něco tak drahého mít. Něco takového nebylo pro člověka, jako byl on.
Znal to už odmala, provázelo jej to celý jeho život. Jeho otec opustil jeho matku hned, jak se narodil a oni to nikdy neměli příliš lehké. Jeho matka pracovala celé dny a celé noci, aby je oba uživila. Život se k nim nikdy nezachoval milosrdně, ba naopak. Naučil však Toma skromnosti, utvořil v něm něco, co v mladíkovi zůstalo doteď.
Proto nedokončil školu. Odešel ze studia a nastoupil do první práce, která mu byla nabídnuta. Bylo mu jedno, co bude dělat a kolik za to bude dostávat peněz. Nemohl nechat svoji matku, aby sama živila je oba a celou domácnost svým ubohým platem, na který sama tvrdě pracovala celé dny a celé noci. Nemohl se dívat na to, jak se snaží a pracuje proto, aby on mohl studovat, zatímco ona si odpírá to nejdůležitější. Práce pro něj byla tou nejlepší volbou, i když mu to několikrát rozmlouvala. Věděl, že to bude zpočátku těžké, avšak byl připravený to všechno podstoupit. Za cenu toho, co tím pro ně oba získá.
A přesto teď ležel na posteli a přemýšlel o věcech, které se pro člověka, jako byl on, nikdy neměly stát skutečnými. Sny byly tím jediným, co jej dokázalo odpoutat od tvrdé reality, a zároveň tím jediným, co mu jeho krutý osud nedokázal vzít.
*****
Potáhnul z dlouhé, zapálené cigarety a s blahem přivřel víčka, shlédl dolů na noční město, jež se rozkládalo pod jeho nohama a skýtalo mu tak velký rozhled z jeho honosného, luxusního domu. Večer trávil sám, avšak tato skutečnost u něj již nevyvolala tolik pozornosti jako ještě před chvílí.
V jeho mysli vyvstal obraz kluka, toho mladíka, kterého dnes málem přejel svým autem. Ano, byl to muž, i když mladý, všimnul si toho ještě dřív, než mu vyplašená osoba stačila zmizet z očí.
Ale kdo to byl? Nikdy předtím jej v okolí firmy neviděl a ani nikde jinde. Nemohl pracovat ve firmě, nemohl být jeho podřízený, to bylo vyloučeno. Znal všechny muže, kteří u něj pracovali, až moc dobře. Nebo mu snad někdo unikl? Tvář toho mladíka viděl dnes prvně.
Poodstoupil od okna a odvrátil zrak od tmavnoucí oblohy, típnul nedopalek cigarety do popelníku. Zaujal jej, možná až příliš, dokázal si získat jeho přelétavou pozornost během jediné vteřiny, jediného okamžiku. Toužil jej vidět znova, zjistit si o něm všechno, cokoli, a byl odhodlaný k tomu použít všechny své cesty a zbraně, které mu vždycky pomohly získat to, co chtěl. Ve skutečnosti měl však toho neznámého, tajemného mladíka blíž, než by vůbec mohl předpokládat.
autor: Rachel
betaread: Janule
Tak tenhle dílek toho alespoň trochu poodkryl o Tomovi, ale první Billovy myšlenky mě zmátly. Proč by měl litovat? No nevím, teď jsem ještě zvědavější na další díl a Tom je beztak jeho podřízený. Zajímalo by mě, co tam dlá za práci. Možná ne nějak významnou, jinak by o tom Bill přeci musel vědět, pokud teda je Tom jeho podřízený, ale myslím, že jo. A ta poslední věta mě v tom utvrzuje…nevím, ale dala jsem si to do souvislosti s tímhle.
[1]: ano ano je to tka sama byhc to lépe nevystihla
Tahle povídka mě upoutala hned od první kapitoly, ale jsem strašně líná ohledně psaní komentářů takže se omlouvám x) každopádně, tahle povídka je bombová 😀 mám ráda pokorného Toma a zlého Billa 😀 Takže se moc těším na další díl kde už by mohlo dojít k pořádnému setkání 😀 x))
Dobrá náhoda… Snad změní život oběma. Moc se mi líbí takový ten protiklad, kdy pro jednoho z nich jsou i sluneční brýle vzácností a druhý v takové šíleně drahé značkové (v jeho případě) "drobnosti" nevidí žadnou hodnotu. Má sice luxus, ale už tu bylo naznačeno, je nervózní a není spokojený. Tom je skromný, ale ví, co je to třeba mít rád. Ať maminku, či zvířátko. A velmi se mi líbí to, že Bill je tím, kdo je zatím ten "tvrdý a bezcitný". Tak uvidíme dál, co pro čtenáře chystáš. Paráda!♥
Pekne se se to vyviji. Memuzu se dockat, az se ti dva poprve setkaji.
ouje,tohle už je mi jasný jako facka, Tomík bude dalším Billovým otrokem.. Jojo, to mám ráda, když si zrovna Bill krotí Toma a ne naopak.. Ne, že by mi to naopak vadilo, ale tohle je dokonalejší♥
no prostě, dost okecávání a já jdu na další dílek, protože tohle je hooodně dobrý..