Nechci bez tebe žít! 4.

Když jsem ho uviděl, jediné, co mě napadlo, bylo spadnout pod gauč a čekat, jak to půjde dál. Naštěstí byl Tom ke gauči zády, takže mě zatím neviděl. Já jen čekal, jestli si půjdou sednout nebo ne. Poslouchal jsem, co si ti dva povídají.

„Tome, kdyby jsi tu potkal jednoho kluka, tak se nelekni. Hlídá tu Adrianu. Jmenuje se Bill.“

„Bill, jo? Tak se jmenuje i můj bratr.“

„Opravdu? A kde je?“

„To nevím,“ přišlo mi, že to říkal takovým smutným tónem.

„Jak to, že to nevíš? Ty nevíš, kde máš bráchu?“

„No, já jsem udělal takovou blbost. Asi jsem se chtěl vytáhnout před klukama, nebo já nevím, proč jsem to udělal. Ale to je jedno. Nechci se o tom bavit.“

„No jo no. Člověk udělá věcí, a potom jich lituje. A obzvlášť, když se chce vytáhnout. Ale taky musíš myslet na to, že se to určitě dá nějak napravit. Pojď, půjdem radši ke mně.“

Když odešli, tak jsem se zvedl zpoza gauče. Oddychl jsem si, že tu nezůstali a nešli si sednout. Věděl jsem, že si musím dávat pozor, abych tu Toma nepotkal. Ale počkat. Uvědomil jsem si, co Tom říkal. Ono ho to mrzí. Ale jak já mám vědět, že to myslel vážně? Třeba věděl, že tady jsem. Sedl jsem si znovu na gauč a doufal, že sem už nepřijdou. Po chvíli jsem usnul.

Asi za půl hodiny mě probudil pláč. Běžel jsem do Adrianky pokoje a vzal ji do ruky. Nebylo to tak těžké ji utišit. Vypadalo to, že se jí líbím. Koukla na mě usměvavým pohledem. Vypadalo to, jako by si mě prohlížela.

Byla ještě tak malinká, nevypadala na to, že by jí byl jeden rok. Vypadala na míň, ale nikdo nevypadá na to, kolik mu opravdu je. Položil jsem ji na malý červený kobereček, který měla vedle postýlky. Byly tam okolo hračky, takže mi došlo, že si tam asi hraje. Jakmile jsem ji položil, tak začala zase trochu pofňukávat. Tak jsem si k ní sedl a začal jsem si s ní hrát. Připadal jsem si jako malý dítě, ale jedině tak nebrečela. Hrál jsem si s ní asi hodinu a půl. Potom jsem ji vzal a dal jí najíst. Po jídle jsem jí pustil pohádku. Konečně si nechtěla hrát a já si mohl chvíli oddychnout.

Do obývacího pokoje přišel Michal. Podíval se na mě.

„Jedl jsi už něco?“

„Eee ne.“

„A nemáš hlad? Nemůžeš tu být celý den bez jídla.“

„No, trochu jo, ale to je dob…“

„Já ti něco udělám.“

„Ale ne, to ne. Nemusíš.“

„Ale já chci. Dělám to rád. Baví mě to. A neodmlouvej, stejně ti to bude houby platný.“

„Tak dobře, když ti to tedy nebude vadit.“

„A co si dáš? Co třeba vafle?“

„Ach vafle, ty jsem neměl už takovou dobu, ale…“

„Jdu je udělat.“

Odešel. Když jsem ho viděl poprvé, tak jsem si myslel, že bude nafoukaný a sobecký. Ale ono je to naopak. Je hrozně milý a hodný. Už dlouho jsem nepoznal takového kluka, jako je on. Asi po 10 minutách jsem slyšel, jak někdo jde. Došlo mi, že je to asi Michal. Ale nevěděl jsem to jistě, nevěděl jsem, jestli tam náhodou Tom ještě není. Netrpělivě jsem čekal a pořád koukal na dveře, kdo vejde. Naštěstí to byl Michal. Sedl si vedle mě a tak divně se na mě díval.

„Co se stalo? Proč se na mě tak díváš?“

„No víš, viděl jsem, jak ses rychle schoval, když jsme s Tomem přišli do obývacího pokoje. Vlastně se toho z mé strany nedalo nevšimnout. Víš, jen se chci zeptat, proč jsi tak reagoval. Tom říkal, že má bratra Billa. Nejsi to náhodou ty?“

„No, víš, já… já nevím, jak ti to mám říct, ano jsem to já. Víš, já jsem se bál. Nechtěl jsem ho vidět, a už nikdy nechci.“

„Když on o tobě říkal tak krásné věci, co se mezi vámi stalo?“

„On ti to neřekl?“

„Ne. Řekl mi jen, že udělal hroznou blbost, a že to udělal nejspíš kvůli tomu, aby se vytáhl před klukama, ale co to bylo, jsem z něj nedostal.“

„Aha. No…“

„Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš. Jen vím, že by se ti určitě ulevilo. Znám to,“ mrkl na mě.

Cítil jsem z něj, že to myslí vážně, ale bál jsem se, že je to naopak. Docela dlouho jsem se rozmýšlel, ale nakonec jsem mu to řekl.

„No víš, on… On mi lhal. Říkal, že mě miluje, ale nikdy to nemyslel vážně. Slyšel jsem, jak si o mně povídá s jedním klukem, se kterým mi slíbil, že se bavit nebude. Řekl, že jsem blbej a že mu to pořád žeru…“ nevydržel jsem nebrečet.

Musel jsem, nešlo to zastavit, když jsem si znovu na to všechno vzpomněl.

„A nechal jsi si to od něj alespoň vysvětlit?“

„Vysvětlit? Co by mi měl vysvětlovat, když… Když…“ proudy slz padaly k zemi. Michal mě objal a utěšoval mě, říkal, že se to spraví, že to bude zase všechno dobré. Já mu ale nevěřil. Už jsem nevěřil tomu, že by to mohlo být dobré.

„Prosím tě, neříkej to Tomovi. Neříkej mu, že jsem tady, a už vůbec ne, že jsem se rozbrečel.“

„Šššš… Neboj, nic mu neřeknu.“

Říkal to tak přesvědčivě, ale já pořád pochyboval. Vždyť mě zná jeden den a Toma kdovíjak dlouho.

Po chvíli, co jsem přestal brečet, se na mě Michla podíval a usmál se.

„Dáme si ty vafle. Nebo se ta šlehačka úplně rozteče,“ zasmál se.

„Dobře,“ vykouzlil jsem na mých ústech nepatrný úsměv.

Když ty vafle přinesl, tak jsem na ně dostal takovou chuť. Byly tak krásně nazdobené. Položil je přede mě.

„Vem si,“ usmál se.

No moc dlouho jsem se nemusel přemlouval. Měl jsem na ně chuť, takže jsem si vzal. Za tři hodiny přišla paní Larvingová. Přišla později než říkal Max. Přišla v devět hodin.

„Dobrý den, kde je Adrianka?“

„Dívá se v pokojíčku na televizi.“

„No, ale tam není.“

„Cože? J-jak není?“

„No není tam.“

Vyletěl jsem a rychle běžel do jejího pokojíčku. Opravdu nebyla na malém křesílku, kam jsem ji položil. Vyděsil jsem se, kde je. Začal jsem ji hledat. Po 5 minutách mě napadlo, se podívat do postýlky. Neviděl jsem ji tam, tak jsem odkryl přikrývku. Spinkala tam. Tak moc jsem si oddychl, když jsem ji viděl. Vrátil jsem se k paní Larvingové.

„Ona spinká v postýlce.“

„Jak to, že jsem ji neviděla?“

„Byla přikrytá přikrývkou.“

„Aha, no tak tady máš peníze a můžeš jít domů. Zítra přijď v osm ráno.“

„Dobře.“

Podala mi peníze a já odešel. Venku už byla tma. Šel jsem docela rychle. Bál jsem se chodit sám v noci po městě. Pořád jsem za sebou slyšel nějaké kroky. Ale když jsem se otočil, tak tam nikdo nebyl. I ty kroky, které jsem slyšel, utichly. Jakmile jsem se otočil zase zpátky a šel jsem dál, tak jsem je zase slyšel. Dostal jsem hrozný strach a přidal na kroku. Ty kroky ale také zrychlily. Zastavil jsem se, ale to, co šlo za mnou, ne. Cítil jsem, že za mnou někdo stojí. Dýchal mi na krk. Bál jsem se otočit, ale nakonec jsem to překonal a otočil jsem se…