autor: Doris & Lauinka
Bill
Už nějak nemám ani pořádně sílu skučet bolestí. Nebo prostě jen zatínám zuby, jelikož mi to stejně nepomůže. Dívám se na tebe a opravdu se mi vůbec nechce do takové práce, jakou po mně chceš. I když už jsem to dělal milionkrát. Možná právě proto. Dělám to tak často, že se dostávám do fáze, kdy první minutu nechci a vzdoruju, druhou minutu je mi z toho zle a třetí minutu už je mi to vlastně jedno. To je mi pak jedno úplně všechno.
Pomalu se vyškrabu na všechny čtyři čelem k tobě. Jde to pomalu. Všechno mě bolí. A tím, že mě tlučeš, to opravdu neurychlíš. Jen na chvíli zvednu oči k tobě s tím snad nejponíženějším výrazem. Očividně sis to nerozmyslel. Otevřu ústa a nechám tě ho do mě zasunout. Vyhrknou mi slzy, jak hluboko mi ho vrazíš. Přidržím se tě za bok a začnu tě kouřit. Nijak se ale nesnažím. Dneska ne. Prostě jen hýbu hlavou, a to je asi tak všechno. Mám chuť tě kousnout. Ale to bych asi nepřežil. Ostatně, to je vlastně jedno. Stejně žít nechci. Ne tady a s tebou. To radši opravdu umřu. Chvíli tě kouřím a poté tě opravdu kousnu a stáhnu se od tebe. Zhnuseně se na tebe dívám. Pořádně nedokážu vnímat. Cítím jen bolest na těle, a to tak silně, že to potlačuje vnímání čehokoliv dalšího.
Tom
Konečně ses taky hnul k nějaké aktivitě. Tvoje psí pohledy mě opravdu nijak neobměkčí, klidně to dál zkoušej. Zkoušej, co všechno vydržím. Konečně si taky otevřel hubu, rychle ti ho do ní strčím. Chci se prostě uvolnit a hned. Cítím, jak jsem až někde v tvém krku. To teplo, to vlhko, och bože. Slastně přivřu oči. Je to dneska nějaké bídné, ani jazyk, nic. Zrovna, když tě chci napomenout, mým tělem projede ostrá bolest. Úplně mě to ochromí, až spadnu na postel a vydechnu. Okamžitě ze sebe udělám klubíčko a rukama si hladím poraněné místo. Tys mě normálně kousnul.
„Ty děvko zasraná. Ty zmrde.“ Hořekuju a snažím se vzchopit, abych tě potrestal, ale pekelně to bolí. Povede se mi natáhnout k tobě roztřesenou ruku a chytit tě za vlasy. Silně škubnu. Teď už se asi žádné akce nedočkám a moje vzrušení je taky ten tam. Zkusmo si chytnu rukou mezi nohy, zda jej ještě alespoň vůbec mám. Okamžitě tě udeřím pěstí do obličeje. Teď je mi jedno, jestli chcípneš. A další rána a další.
Bill
Co jsem to udělal? Tohle jsem opravdu neměl dělat. Ale já si nemohl pomoct. Zrovna dneska prostě nemůžu. Opravdu ne. Sám jsem ale svým jednáním tak ochromený, že nejsem schopný nějakého pohybu. A přitom to byla šance, jak se dostat někam pryč z tvojí blízkosti.
„Áááá,“ zavyju, jak mě zdrapneš za vlasy. Na tohle jsem už zvyklý, ale teď teda silou nešetříš. Mám pocit, jako bych podstupoval právě skalp. Bolest hlavy mě ale okamžitě přejde, když se mi rozlije bolest v obličeji. Opravdu velká. Budu dobitý jak žito. Vím, můžu si za to sám. Kdybych tě prostě jen vykouřil, tak by ses trochu zklidnil a třeba mě pak nechal nějakou dobu na pokoji. Teď si vůbec netroufám říct, jak dopadnu. Kromě toho, že budu zmasakrovaný. Cpu ruce před svůj obličej, abych tlumil tvoje rány a chránil nějak sebe. Zmítám se pod tebou a chci odlézt někam pryč od tebe. Je to nemožný.
„Dost… prosím… už dost… “ Křičím a brečím zároveň.
Tom
Je mi jedno, jestli prosíš, jestli naříkáš anebo pláčeš, je mi to naprosto jedno. Mé zatnuté ruce dopadají na tvoje tělo hlava nehlava a já se nemůžu stále zklidnit. Jsi taková svině, že to není možné. Nejraději bych tě teď domlátil k smrti a někde zakopal, aby o tobě nikdo nevěděl, ale to přesně ty chceš. Chceš to ukončit, a to já neudělám. Oddělávám ti ruce, abych tě znovu a znovu mohl uhodit do obličeje. Je mi jedno, že se snažíš bojovat a občas mě škrábneš, to je mi fuk. Ani to skoro necítím. Jsem posedlý těmi údery, že je mi všechno jedno. Všude je krev, na mých rukách, na peřinách, a hlavně na tvém obličeji a vlastně i těle.
„Ty hajzle jeden.“ Napřáhnu se a dám ti velkou ránu do hlavy, až se ozve najednou ticho. Žádný pláč ani nářek. Podívám se na tebe. Oči napuchlé od pláče a po tvářích se valí proudy slz. Jinak ticho. Dívám se na tebe a prudce dýchám, lapám po dechu. Hlasitě sípám a mé srdce divoce bije.
„Och bože Scotty, Scotty, co ti to udělali?“ Vzlyknu a vezmu tělo mého milovaného pejska do náručí a tisknu k sobě.
„No tak otevři oči.“
Bill
Nemůžu dýchat, nemůžu se už pomalu ani hýbat. Dělá se mi zle od bolesti a stále přibývá nová. Snažím se nějak chránit, ale před tebou to nejde. Jsi nepříčetný. Cítím, jak slábnu… opouští mě vědomí, a pak už jen ucítím poslední ránu a ticho. Kolem mě je černo. Cítím jen vlastní dech, a to, jak mi hučí v uších. Kolem mě je temnota a já čekám, kdy se objeví nějaký plamen, naznačující mi, že jsem v pekle. Nebo nějaké světlo na konci tunelu, které bude mým vysvobozením. Nic takového se ale neobjevuje. Jakoby z dálky slyším známou melodii. Už dlouho jsem ji neslyšel. Ty sis ji dřív zpívával. Za chvíli je ale zase ticho a nic nevnímám. Chci pohnout rukou, ale nedokážu pohnout ani prstem. Už jsem umřel? Ne tohle určitě není smrt. Z očí mi totiž vytékají poslední zbytky slz… jako mrtvý bych neplakal. Spíše naopak. Jen ti bezvládně ležím v náručí.
Tom
Držím to malé tělíčko ve svém náručí a pláču. Sesunu se i s tebou na zem a zády se opřu o postel. Kolíbám se sem a tam a pláču. Nesnáším Gordona, je tak hloupý. Zabil mi jediné potěšení, co mi ještě zbylo. Co mi pomůže nějakej jinej čokl, stupidní, když já chci toho svýho? Toho malýho hodnýho miláčka, co mě jako jediný měl rád. Jediný věrný společník, když už Bill není schopen mi věnovat ani chviličku času. Vydechnu a hladím zkrvavený čumák a taky jeho hlavičku. Prý mu tam vlítl, pod kola, to určitě. Udělal to naschvál. Dávám mu pusinky a tisknu ho k sobě.
„Tak se prober maličký, prober se.“ Začnu ti zpívat písničku, co jsem měl vždycky strašně rád, vím, že se líbila i tobě. Taková veselá. Dívám se na tebe a stále tě hladím po jemné srsti, zatímco ty stále spíš.
„Neee!“ Vyjeknu, když mi ho máma chce vytrhnout z náručí.
„Není mrtvej, není, slyšíš?!“ Vřísknu a kousnu jí do ruky.
Bill
Cítím se tak strašně slabý. Tak neuvěřitelně moc, že snad ani nedokážu otevřít oči. Vydat ze sebe hlásku. Nic pořádně nevnímám a pořádně mi ani nic nedochází. Jen ten pocit, že se mi chce zvracet. Ani nevím, jak se mi to povede, ale jen cosi zakňourám. Spíš bolestně zakňučím, ale pohnout se je opravdu nad moje úsilí. Co se to vlastně stalo? Proč mi takhle je? Proč mluvíš na Scottyho? Tvůj pes umřel… jsem mimo. Nedokážu si nic spojit dohromady. Jen chci, aby mě přestalo cokoliv bolet. Aby mi přestalo hučet v uších a abych dokázal hýbat vlastními končetinami. Naprosto vyčerpaně se mi povede po obrovském boji pootevřít oči. Nedokážu ale pořádně nic zaostřit. Jen tupě koukám před sebe skrz všechno, co se mi dostane do zorného pole.
Tom
Usměju se zvesela, já to přeci říkal, že je na živu, říkal jsem to, nikdo mi to nevěřil.
„Klid maličký, klid, bude to v pořádku.“ Postavím se s tebou v náručí a položím tě do postele. Pomalu a lehce. Pak jdu pro lékárničku.
„Neublížím ti, pomůžu ti.“ Smířlivě tě sleduju. Ty oči, smutný pohled. Panebože, jak jenom mohl? Proč mi všichni musí brát to nejcennější, co mám? Copak si to zasloužím? Nikomu jsem přeci neublížil. Vždyť je mi teprve devět, proč mi to dělají? Vzlyknu pod těmihle obrazy v hlavě a sednu si k tobě. Vytáhnu vatičku a dám na ni dezinfekci. Vypadáš, jako by tě týral, ještě než tě přej. Jsi tak slabý, nemůžeš nic. Donesu i trochu vody v misce a pokouším se ti dát napít.
„Musíš pít maličký, musíš.“ Pohladím tě lehce.
„Já ti přeci neublížím, neboj se mě.“ Zakroutím hlavou a pomalu ti čistím rány, a že jich teda je. Pokaždé tak tiše zakňučíš a cukneš. Snažím se být opatrný, ale panebože, jak mě tohle ničí. Ten pohled na tebe, cítím, jak se mi rozpadá mé dětské srdíčko.
Bill
Snažím se zůstat klidný. Je jasné, že teď to nejsi ty. Tedy jsi, ale ne ten Tom, který mě tu vězní. I vím, jakou situaci právě prožíváš. Bylo mi tě tenkrát líto. Gordon to neudělal schválně. Scotty mu vběhl pod auto. Něco ho vylekalo a on skočil do silnice. Byl jsem venku. Viděl jsem to. Snažil ses, ale marně. Dostal jsi nové psy, ale to ti Scotty nenahradilo. Takže teď vím, že se tě bát nemusím. Ale i kdybych musel, neměl bych na to sílu. Bolí mě žebra při každém nadechnutí a rány od dezinfekce štípou. Každou chvíli se mi oči protáčejí v náznaku, že znovu ztratím vědomí. Probere mě pokaždé ta štiplavá bolest z čištění ran, a naposledy i voda, do které my strčíš rty, když chceš, abych pil. Snažím se. V puse mám vyschnuto a rty mě pálí od zaschlé krve. Jde to těžko. Vsrknu do sebe jen pár doušků, a to mi ještě spousta steče po bradě. Koukám se na tebe naprosto neschopný čehokoliv. Tenhle zážitek bych nejraději zapomněl.
Tom
Vydechnu prudce, když se dívám do těch smutných očí. Jsou to snad ty nejsmutnější oči na celém světě. Snažím se tě nějak dodat sílu, pomoct ti. Ale stále máš stejně bolestný výraz.
„Ach bože, broučku můj.“ Vzlyknu a utři si rukávem celý obličej. Bolí mě šíleně ruce a nevím z čeho. Cítím, jak se mi dokonce i klepou. Mám strach, že mi tu umřeš. Jak protáčíš oči a slyším i jak sípáš. Tvé srdce skoro není slyšet bít. Mám strašný strach. Zkouším ti stále dát napít, ale vždycky sotva ucucneš, a hned se snažíš couvat hlavou. Jsem bezradný. Nechci pomoc rodičů, nechci. Zvládnu to sám, ještě by mi tě vzali. Dočistím i ten poslední krvavý šrám, a pak mě napadne jediné možné řešení. Jediná záchrana, co mi může pomoct. Nadechnu se a vydechnu. Obleču se a nasadím si brýle. Vezmu tě do náručí, zakvílíš bolestí.
„Promiň, promiň, zlato, já nechtěl. Nechtěl jsem, víš?“ Snažím se uklidnit a chovat se normálně, ale cítím hořkost slzy.
„Já ti pomůžu, pomůžu ti, víš? Pan doktor ti pomůže, on bude vědět, co s tebou. On bude vědět.“ Kývnu na souhlas a vezmu jednu deku. Je teplá a měkoučká. Zabalím tě do ní a znovu vezmu do náručí. Jsi dost těžký, jsem jen malej kluk, ale já ti musím pomoct, zvládneme to.
„Už bude dobře.“
Bill
Mám pocit, že už mi snad není pomoci. Tentokrát jsi mě opravdu zřídil. Čekám, že snad už musím každou minutou umřít. Naposledy vydechnout a mít tak klid. Bolí mě, když se mnou hýbeš. Pokaždé, když mi zvedneš hlavu, abych se napil. Je to, jako bys mi vyrvával nějaký orgán z těla. Nejde u toho bolestně nezakvílet. Ale ještě horší to je, když mě balíš do deky. Co chceš dělat? Kam mě to neseš? Můj výraz v očích musí být naprosto prázdný. Tímhle momentem asi všechno dobrovolně vzdávám. Dělej si se mnou, co chceš. Říkáš, že mi pomůžeš? Tak mě doraz, to mi pomůže. Nemám sílu už na nic. Na odpor, na jakékoliv námitky. Vidíš ve mně svého psa… tak kam mě proboha neseš? Nebo spíše vezeš. Znovu zakvílím, když mě položíš na zadní sedačku svého auta. Jen ležím s jednou rukou svěšenou dolů, jak mi vyklouzne z deky. Snad mě nevezeš pohřbívat jako Scottyho… to proboha ne. Ne za živa.
autor: Doris & Lauinka
betaread: Janule
Tak teď přestává ale veškerá legrace…
Nicméně, jako autorky vás už přecejen maličko znám a nechce se mi věřit, že by povídka skončila někde na 12. díle, když jich umíte napsat téměř ne-li i 60! Takže očekávám spíše hledání pomoci Tommyho pro Scottyho než jeho "pohřeb". Tom na něj mluví, takže jakoby věděl, že je Scotty živý. To by mu snad neudělal, že by ho pohřbil za živa. Na to pejska až příliš miloval. Ne, tady mi nesedí, že by jel Billa (Scottyho) pohřbít. Ale stejně budu hrozně napjatá do dalšího dílu. Kam ho může vést? Na nějaké ošetření? Ale riskne normálního doktora?? Tolik otázek, budu vyčkávat odpověď… Jen doufám, že na nejhorší nedojde…
Tommy už vnímá jen ty základní instinkty. Scotty – jediný, kdo měl Toma podle Tommyho upřímně rád. Já tady vidím něco jako volání o pomoc z Tommyho strany (třeba podobné těm sebevrahům, co spolykají prášky. Ty většinou zachrání…Volají o pomoc! Nechtějí se vlastně zabít… Tak tady jde o něco podobného??) Je to hodně složité, mít rád, cítit emoce. A tohle není jediná věta (ta se Scotty, že má Tommyho rád), která Tommyho city dokazuje. "Věrný společník," – zdá se mi, ačkoliv je Tommy nemocný, hledá, stále hledá porozumění, snad lásku, někoho, komu bude na něm záležet. Alespoň tak na mě scéna s Billem alias Scottym působí. Je to vlastně velmi důležitý moment! Je vidět, že v Tommym nějaké city jsou, zůstaly v něm i přes veškerou bolest, zklamání a ponížení, kterým si podle všeho musel sám projít. A to největší ponížení a zklamání, které ho zlomilo, zabilo… zřejmě zažil právě od Billa.
No já smekám, tohle by byl dokonalý scénář, něco takového zfilmovat – zaručeně by to byl hit! ♥ Nádherný příběh!
[1]: oh děkuji ti milá Ondi za dokonalý komentář, kjako vždycky…Vážně si toho strašně moc vážím a myslím, že i v tuhle chvíli můžu mluvit za Doris. Jsem ráda, že alespˇň někdo k tomu něco napíáše a v pohodobě tvého komentáře, je to to nejúžasnější. Strašně se na tvé komentáře těším :)A to pokaždé..
jinak co ti k tomu mám naposat? BNechci prozrazovat víc. Ona tahle povídka popravdě nebude nijak extra dlouhá a rozhodně 60 dílů mít nebude 🙂 To ovšem neznaměná, že se nemusíš těšit, ještě rozhodně je na co. Popravdě co se týká tvé poslední věty, taky sjem si to říkala, že by to docela bylo i solidní psycho a napíšu jen jednu věc – snad jednou 🙂