autor: Nisch
„BILLE!“ vykřikl zoufale Tom, jakmile otevřel hlavní dveře… no, otevřel… doslova je vyrazil…
„BILLE!“ vykřikl znovu… tentokráte se mu už odpovědi dostalo… ovšem ne takové, jakou chtěl…
TOM
Z kuchyně se ozvalo tlumené zavzlykání… Cítil jsem se vážně hrozně, když jsem si uvědomil, že brečí jenom kvůli mně, kvůli mé blbosti…
Pomalu jsem se vydal ke kuchyni… Zasekl jsem se ale mezi dveřmi… to, co jsem viděl … nejradši bych si nakopal prdel.
Bill seděl na zemi opřený o stěnu a brečel. Neviděl jsem mu do obličeje, hlavu měl položenou na kolenou.
„Bi – Bille…“ vykoktal jsem ze sebe sotva slyšitelně… moc mě to bolelo, vidět ho takhle… Neodpověděl, ani se na mě nepodíval. Udělal jsem k němu pár kroků…
„Bille…“
„Co chceš…“ zavzlykal, „…nech mě,“ hlas měl ochraptělý od toho, jak brečel… a že to zřejmě už nějaká chvíle byla.
„Bille, já…“ zvedl ke mně hlavu… líčení měl rozmazané a rozteklé snad po celém obličeji
„Řekl jsem, ‚NECH MĚ!'“ vykřikl… v očích měl bolest, zklamání, vztek… kdyby mohl pohledem zabíjet, asi bych už ležel na zemi bez jediné známky života… píchlo mě z toho u srdce.
„Bille, nech si to vysvětlit…“
„Co mi chceš vysvětlit?! Moc dobře jsem to viděl, Tome… není co vysvětlovat,“ sklopil smutně hlavu a z očí se mu opět zpustily slzy…
„Bille…“ povzdychl jsem si „…ta holka, to je moje kamarádka Jessica. Dlouho jsme se neviděli…“
„Ka – kamarádka?“ podíval se na mě nechápavě, a zároveň překvapeně Bill těma svýma nádhernýma, sice ubrečenýma, očima…
„Jo, kamarádka… Jessica, pamatuješ?“ klek jsem si k němu na zem a pokusil se o úsměv…
„Vzpomínám, hrávali jsme si spolu jako malí…“ začervenal se… Je tak roztomilý, když se červená… To mě donutilo teď už k upřímnému, úsměvu.
„Nic mezi námi není…“ otřel jsem mu slzu, která mu ještě stékala po tváři, „…jen jsme se prostě dlouho neviděli,“ sklopil oči…
„Já… promiň, Tome. Neměl jsem tak vyvádět… jen jsem prostě…“ povzdychl si, „…teď se vážně stydím.“
„Neomlouvej se… a už vůbec se nemáš za co stydět…“ přejel jsem konečky prstů po jeho tváři až k bradě a mírným tlakem ho donutil, aby se na mě podíval.
Podíval se mi do očí… V tu chvíli jako by se zastavil čas… Byl jsem tu jen já a můj malý bráška… Člověk, na kterém mi záleží nejvíc, kterého bych za nic na světě nikomu nedal… člověk, kterého musím chránit… kterému bych nikdy neublížil… člověk, kterého miluju…
„Já bych se zachoval stejně…“
BILL
Dívali jsme se vzájemně do očí… Měl jsem zase takovou chuť přitisknout své rty k těm jeho. Byl tak, tak… neodolatelný… ty jeho nádherné oči, jemné rysy… a ty jeho plné, smyslné rty.
Musel jsem sklopit pohled, jinak bych se neovládl.
Periferním viděním jsem si všiml Tomova úsměvu… opět jsem cítil, jak mě začínají pálit tváře…
„Tak vstávej… zem je studená, ať nenastydneš…“ chytl mě za ruce v domnění, že mi pomůže vstát. V tu chvíli mi ale levou rukou projela ostrá bolest… Vykřikl jsem a ucukl.
„Bille!“ vyděsil se Tom… cítil jsem jeho ruku na svém rameni a jeho hlas, jak něco říká. Já však nebyl schopen vnímat nic jiného, než tu příšernou a nesnesitelnou bolest… pevně jsem stiskl oční víčka a snažil se to přetrpět…
betaread: Janule
'Je to krásný…:) Strašně se mi tahle povídka líbí…Jsem moc zvědavá jak to bude dál..:);
Líbí..se mi to…moc….:D fakt pěkný 😉
Mor ho! Hintak to zakončiť? Ja stem dáô! Čo sa bohac deje?!)
chudák Bill,že on si tu ruku zlomil??? 🙁 jau x(
AJAJAJ…to jekonec. Napínavej. Asi vím co se stalo 😀 a toto…..Podíval se mi do očí… V tu chvíli jako by se zastavil čas… Byl jsem tu jen já a můj malý bráška… Člověk, na kterém mi záleží nejvíc, kterého bych za nic na světě nikomu nedal… člověk, kterého musím chránit… kterému bych nikdy neublížil… člověk, kterého miluju… to mě rozsekalo, až mě hřálo u srdíčka, ale musím dodat…takoví ty blondýny Jessici, bývaj dost nebezpečný…jsem zvědavá …