autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
Náhle mě probudila silná bolest hlavy, a pak se k tomu přidalo rovnou celé tělo. Cítil jsem se jako… znásilněný. Všechno mě bolelo a sotva jsem se pohnul. Nikde nikdo nebyl. Bylo tu naprosté ticho. Pootočil jsem se, trošku se posadil. Zjistil jsem, že je už večer. Bylo něco málo po osmé hodině. Strašně mě bolel zadek, ani jsem na něj nedosedl. Celý ubrečený jsem se posadil. Pode mnou byla krev. Jediné, co jsem v tenhle okamžik dokázal, bylo se rozbrečet. Aspoň jsem se zakryl lehkou přikrývkou. Netušil jsem, kde ten hajzl je. Ale byl jsem raději tiše, aspoň jsem se o to snažil. Došlo mi, co se stalo. Co mi provedl. Povedlo se mu to. To bylo to, co Tom nikdy nechtěl. Vždy mi říkal, že mu nedovolí, aby mi ublížil. Stalo se. Teď už mě nemá kdo ochránit.
Nakonec jsem se zvedl, popadl svoje oblečení, co jsem měl na zemi pohozené, a tiše se rozešel do koupelny. Netušil jsem, kde je. Rychle jsem se zavřel a zamknul. Ihned jsem si vlezl do sprchového koutu. Mmh, byla to taková úleva. Konečně jsem měl pocit, že ze sebe smývám veškerou tu špínu, kterou jsem na sobě díky němu cítil. Každá kapka vody mě uvolňovala. Bylo to příjemné. Hlavně jsem ze sebe smyl všechnu tu zaschlou krev a že jí bylo požehnaně. Tolik to bolelo. To, co se mi stalo tehdy s Tomem, bylo nic oproti tomuhle. Cítil jsem to. Byl jsem natržený a hodně.
Sprchoval jsem se dlouho. Když jsem vylezl ze sprchového koutu ven, vzal jsem si nějaký nepoužitý ručník, a hned se důkladně osušil. Oblékl jsem se do svého oblečení, i když se mi do něj vůbec nechtělo. Bylo ušpiněné a přece jen asi po včerejšku i trošku propocené, ale nic jsem tu neměl. Při myšlence na krásný bílý župan, který tu byl k dispozici, jsem se jen otřásl. Uvědomil jsem si, že by toho lehkého oděvu mohl Hanz rychle využít. Proto jsem si vzal raději to použité oblečení. Podíval jsem se na sebe do zrcadla. Tváře jsem měl oteklé, začaly se mi tvořit podlitiny a modřiny. Ret jsem měl roztrhnutý. Vypadal jsem otřesně. Zrovna, jsem se chystal vyjít z koupelny ven, když jsem zaslechl, jak za sebou bouchnul dveřmi. Vrátil se.
„Lásko, jsem doma,“ rozlehl se všude jeho odporný hlas. Zavřel jsem oči a raději jsem po chvilce vylezl ven. Zůstal jsem stát ve dveřích. Ihned ke mně přispěchá a dlouze mě políbí.
„Jak se ti líbilo naše první milování, broučku?“ pohladí mě po tváři. Snažím se vyštvat ten jeho nechutný jazyk.
„Běž se podívat na postel a uvidíš,“ rozejdu se do pokoje. On snad nemá žádné pochopení a cit. Přemáhám se, abych nezvracel nad jeho slovy a činy.
„Už jsem to viděl. Nechám si to prostěradlo na památku,“ řekne. Opravdu se mi zvedá žaludek.
„Nech,“ řeknu jenom a dojdu pomalu až do pokoje. Opravdu mě všechno tak bolí, že jsem rád, že se hýbu. Ale neodvážím se posadit.
„Už bys měl, Billy, něco sníst,“ povzdechne. „Byl jsem ti koupit gumový medvídky. Máš je tolik rád.“ Sebere je ze stolu a s úsměvem mi je přinese. Jedl jsem je vždy s Tomem. Už dřív si ho vždy jeden z nás dal do pusy, skousnul ho mezi zuby a druhý mu ho trhal. Vždy jsme se tomu smáli.
„Nemám hlad ani chuť,“ odpovím slušně.
„Já to chápu, ale mohl bys zkolabovat, když nic nesníš. A to já nechci, ty můj andílku,“ řekne. Jak to dořekne, zatmí se mi před očima. Vyhrknou mi slzy. Tak mi říkal Tom. Vždy mě tak jemně oslovoval. Miloval jsem to od něj. Tenhle zmetek na to nemá jediné právo.
„Neříkej mi tak,“ hlesnu a lehnu si na bok.
„Ale andílek na tebe perfektně sedí,“ zasměje se.
„Přestaň,“ otřu si slzy a schoulím se k sobě. „Kéž bych zkolaboval,“ dodám neslyšně. Aspoň bych chcípnul a měl od tohohle pokoj. Nemám už pro koho žít. Chci být zase s Tomem.
„…proč ti to oslovení tak vadí?“ zeptá se nechápavě.
„Prostě mi tak neříkej, prosím,“ povzdechnu.
„A můžu ti říkat ďáblíku?“ začne se smát a přileze ke mně. Kdyby na mě nemluvil vůbec, udělal by lépe.
„Nechápu proč,“ odtáhnu se, jak jen to jde.
„Ale notak. Neutíkej pořád ode mě. Já tě přece nekousnu,“ přitáhne si mě k sobě a natiskne se ke mně.
„To bolí, pusť mě,“ vyvléknu se mu.
„S tebou není žádná sranda. Furt spíš nebo brečíš,“ řekne otráveně a zvedne se z postele. Rozčíleně se opřu o loket, abych na něj viděl.
„Uvědomuješ si vůbec, co se stalo? Cos zavinil a cos mi udělal?!“ zachraptím ubrečeně.
„Vím. Tak na to prostě zapomeň a budeme se bavit,“ pronese lhostejně.
„Mám oproti někomu srdce!“
„Nechtěj, abych tě zas zmlátil!“ zvýší na mě hlas.
„To je totiž jediné, co umíš. Zmlátit mě, svázat, křičet, a ještě mě znásilnit!“ zaječím už a zvednu se. „To tady prohlašuješ, jak mě miluješ? Jak jsem dokonalý? Nejednáš se mnou tak!“
„Protože ty se tak taky nechováš!“ oplatí mi křikem a už vidím, jak se napřahuje na další úder. Rychle naštěstí ucuknu a uteču do koupelny.
„Prase!“ zakřičím ještě.
„Pojď sem!“ zařve a ihned se rozběhne za mnou. Stihnu se naštěstí zamknout. Celý se chvěju a rychle dýchám. Opřu se o dveře a zakloním hlavu. Bože, já už nemůžu. Nejradši bych opravdu umřel. Proč jsem sakra nemohl zemřít při té nehodě? Byl bych s Tomem!
„Odemkni!“ zařve a kopne do dveří. Skoro až nadskočím.
„Nech mě, prosím. Nech mě být. Pak odemknu.“
„Jen počkej, až vylezeš! Zmlátim tě jako psa!“ zakřičí a znovu kopne do dveří.
„Táhni pryč… prosím, táhni…“ šeptám a tisknu se na dveře. Mám strach, že je vykopne.
„Tak si tam třeba chcípni, ty malej zkurvenej hajzle!“ kopne ještě jednou vztekle do dveří a odkráčí. Jak zaslechnu, že odchází, uleví se mi. Svezu se po těch dveřích na zem a tiše polykám slzy, které ne a ne zastavit. Zůstanu tady i přes noc, pokud to půjde. Nechci, aby po mně v noci znovu lezl.
Nakonec se mi to povedlo. Proseděl jsem tady celou noc. Hanz už naštěstí nepřišel. Jen jsem uslyšel ještě pár nadávek, které patřily samozřejmě mně. Ale nebral jsem na to ohled. Položil jsem se na tu studenou zem a zavřel oči. Konečně jsem mohl přemýšlet, plakat a nechat se unášet svými pocity bez toho, aniž by mi do toho lezl on.
Nedokážu se smířit s tím, že Tom zemřel. Tom, moje dvojče. Osobnost, která pro mě byla světem a životem. Promítal se mi před očima celý náš společný život. Vzpomínal jsem na ty časy, když jsme s mamkou a Gordonem jezdili jako malí na výlety. I na to, jak se mamka rozvedla s naším pravým otcem. Na to, jak jsme si s Tomem chodili hrát ke staré továrně. Jak jsme se nejednou poprali, a nakonec to dopadlo tak, že nás mamka zbila, protože jsme jí rozbili vázu od babičky, a hlavně jsme utrhli držadlo od pánve, jelikož mě s ní Tom mlátil po hlavě. Nehledě na to, když jsme začali hrát. Začínali jsme jen jako zpěvák a kytarista. Když se k nám přidal Gustav a Georg, bylo to o něčem jiném. Naprosto jiném. Od svých 15ti let jsme žili jiný život, měli jsme jiná pravidla, jiné zájmy, aktivity. Ale byli jsme neustále spolu.
Tzv. Tokio Hotel život jsme si užívali společně. I když mnoho zlých jazyků tvrdilo, že mi kluci závidí mou pozici v kapele, s Tomem jsme o tom často diskutovali a vždy jsme se tomu jen zasmáli. Shodli jsme se totiž na tom, jak závistiví lidé jsou. Ne každý totiž měl vztah, jako jsme měli my dva. Když se naše kapela rozpadla, byl to pro nás krutý a bolestivý pád. Ale věděli jsme, že to tak bude lepší. Snažili jsme se vrátit do kolejí normálních lidí. Po pár letech se nám to povedlo. Blázinec kolem nás se trošku utišil a my začali žít jako normální lidé. I když jsme se oba smáli tomu, jak jsme spolu někam vyšli a zastavovali nás lidé dál a žádali si podpis, těšilo nás to.
Vlastně ani nevím, jak jsme se dostali k tomu našemu vztahu. Jednoduše se to v nás probudilo. Zamilovali jsme se do sebe. Ať si každý říká, co chce, vím, že mě Tom miloval. Aspoň maličko, ale miloval. Tak, jak se ke mně choval, tak jak se choval celkově, se nechoval nikdy. Nikdy se totiž nezamiloval. Vždy měl několika denní románky a tím to vždy skončilo.
Ale teď moje životní etapy skončily. Skončilo všechno. Tom se mi rozplynul před očima. Odešel. Jediné, co mi zůstalo, jsou vzpomínky. Navíc pořád v uších slyším, jak při té jízdě říkal, že mě miluje, navždycky. Ale to je to poslední, co mi za svůj život stihl říct. Teď jsou tu už jen vzpomínky a ty zůstanou. Je konec.
Pozdě v noci, nějak kolem ranních hodin jsem teprve usnul. Ten brek mě unavil. Ale moc jsem toho nenaspal. Netušil jsem, kolik bylo hodin, ale bylo podle mě něco před polednem. Najednou se s příšerným křikem a hlukem rozrazily dveře od koupelny.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Takoví smutný díl. Vlhly mi oči jak Bill přemýšlel o Tomovi. Tuhle povídku miluju, přiznávám a stydím se za to, že nekomentuju každej díl, obzvlášť na začátku ne. Musím s tím začít.
Mám trochu obavy co se uděje v té koupelně….doufejme že nic tak hroznýho
🙁 Sakra, pro je to takhle… Každý díl čekám na to, až se pod obrázkem objeví tučně napsané TOM. On je naživu, je to jasné, jinak by tahle povídka nepokračovala, ale ten smutek mě užírá. Nemám ráda, když je v povídkách třeba 8 dílů za sebou jen šílené a ničím nerušené štěstí, ale stejně tak jsem na tom, když je tam pořád jen násilý a smutek… Miluji tuhle povídku, proto ji pořád čtu a čekám na další díl… Moc se vám povedl, překrásné. Tak moc bych si přála, aby už se věci daly do pořádku… 🙁
:((( Díl od dílu brečím pořád víc a víc :(( A to, jak přemýšlel o Tomim.. To bylo.. Hodně smutné 🙁 Stejně jako Christhi pořád čekám, kdy se objeví tučně "TOM".. Věřím, že žije.. Nesměl umřít.. Chudák Billy.. Ten slizák mi leze na nervy a pokaždý, když se objeví je mi špatně za Billa :((
hey to jako fakt Tom zemřel?
Taky pořád čekám, kdy se objeví napsáno ,,TOM'' … Doufám, že vážně žije, nebo už mi z toho hrábne. Každopádně ten uchyl už mě pěkně sere, kokot. :/ Chudák Bill…